Při hledání nového domova pro dvě cizí kočičky jsem se náhodou dostala na tento web a jsem velice ráda. Jsem ráda proto, že existuje místo, kde se, ač jen v písemné podobě, setkávají lidé, kterým záleží na živých tvorech a nikdy by z úst či pera nevypustili větu „vždyť je to jen zvíře“. Jsem moc ráda i proto, že mě na živých tvorech životně záleží a cítím s příběhy, které jsou na stránkách zmíněny, jako by byly mé vlastní.

A proto jsem se rozhodla i já přispět a napsat, jen obyčejný, ale pro mě zásadní příběh, jak se k nám dostali a jak jsou pro mě důležití mí tři andílci, zlatíčka, srdíčka, kamarádi, miláčkové… prostě má rodina!

Nejprve se k nám dostal čokoládový siamák Samíček. Nutno napsat, že ne z mé iniciativy, byla to vlastně odměna za to, že přítel přestal kouřit. Navštívili jsme totiž výstavu koček v pražských Holešovicích a přítelovi se moc líbil Samíčkův tatínek. Slečna, co tam Samíčkova tatínka vystavovala, se zmínila, že mají zrovna koťata a jedno z nich je po tatínkovi – čokoládový siamský kocourek. Přítel se do něj zamiloval. Od té doby sem každý den slyšela, jak moc by ho chtěl, jak moc by ho chtěl.

Tak mě napadl geniální nápad. V domnění, že k tomu nikdy nedojde, sem přítelovi řekla, ať přestane kouřit, no a že když přestane kouřit, kocourka si může pořídit. A ejhle, co se nestalo! Přítel přestal kouřit a já musela svolit k tomu, že si Samíčka tedy koupíme. Protože byl ze čtyř brášků, a Samíček a ještě jeden z nich nebyli zadaní, přítel mě hned začal přemlouvat na kocourky dva. To jsem ale rázně odmítla. Tak jsme si pořídili Samíčka, který byl naprosto úžasný a do kterého jsem se i já zamilovala.

První smutek na mě padl ale s příchodem naší první letní dovolené, od doby, kdy jsme si pořídili Samíčka. Nejen, že se mi na ní vůbec nechtělo, ale hned od prvního dne, co jsme Samíčka opustili, jsem se kvůli němu těšila domů. Hlídala ho kamarádka, chodila za ním každý den, protože my, jako kočičí rodiče, jsme věřili, že v domácím prostředí nebude tolik strádat, jako kdyby byl bez nás a ještě v cizím prostředí. Tato dovolená mě ale přivedla k myšlence, že musíme ihned Samíčkovi pořídit kamaráda, aby nebyl sám, když budeme pryč. Tak jsme si pořídili Gilíčka.

Gilíček je čokoládový tečkovaný orientálec. Když jsme ho domů Samíčkovi po roce, co byl sám, donesli, celou noc u Gilíčka seděl, díval se na něj, chtěl se mu přiblížit… Gilíček se ale moc bál a celou noc ho odháněl. Trvalo to ale asi jen den a půl a poté už se ze Samíčka stala „vzorná máma“, Gilíčka si pořád myl, olizoval, hlídal, okousával mu asi do tří let fousky, a ještě dnes mu kouše nožičky. Prostě od chvíle, kdy jsme mu Gilíčka přinesli, jako by se usmíval.

Gilíček byl frajer a tak s ním přítel jezdil na výstavy, kde si ho vyhlídla jedna krásná kočičí nevěsta. První námluvy se ale nevyvedli, náš romantik Gilíček se bál a tak strávil před kočičkou tři dny schovaný, vždy jen hbitě vyběhl na záchůdek a pak šup zpátky se schovat. Kočička tedy jela domů. Druhý pokus už dopadl lépe, bohužel narozené koťátko do týdne umřelo. Třetí pokus už ale vyšel a 1. 1. 2006 se narodil červený siamáček Borisek.

Borisek, Borisek, pěkný jedlík, vyrůstal ve smečce více větších koček, přetahovala se o něj vlastní kočičí maminka s kočičí tetou, která nikdy koťátka neměla, jedna ho schovávala před druhou, další kočičí teta ho sekla hned jako miminko do čelíčka, kde má dodnes jizvičku…. no kam by asi mohl malý Borisek jít, než domů, ke kočičímu tátovi!

A tak je u nás plný byt štěstí. Se Samíčkem, ředitelem rodiny a smečky, už to bude devět let, s Gilíčkem, romantikem a když se nikdo nedívá s pošťuchovatelem, skoro osm let a s Boriskem, naším miminkem a velkým jedlíkem, skoro roků pět. Je to jen obyčejný příběh, ale tolik lásky a štěstí, které nám dávají, tolik světla, co každý den přinášejí. Slovy to nejde popsat, ale myslím, že každý z vás ví. Nic na světě bych nevyměnila za ty tři páry očí a tělíček, které mají takovou sílu.

…prostě mí tři andílci.