BARF, BARF, BARF, jak já tohleto slovíčko nemám moc ráda. Vlastně ho nemám ráda ani trochu. Protože se mi moc nelíbí, když se dávají „spešl“ názvy normálním věcem. A milý BARF není nic jiného, než normální psí krmení. Respektive snaha se tak nějak přiblížit co nejpřirozenější psí krmi, která je pochopitelně založená na čem? No na masíčku, páč pes je prostě ten masožravec. No jo, jenže lidi by nebyli lidmi, kdyby se vždycky nesnažili všechno nafouknout. Tak jako se nafoukla kdysi před pár lety granulovaná bublina, tak teď se zase nafukuje barfovací bublina.

Já tu nebudu psát nějaké odbornosti – a ani nemůžu, protože můj přístup k Ešusímu krmení je zcela nevědecký. A to se s milým BARFem naprosto vylučuje 😀 Kdož pravověrným BARFistou jsi, tabulky musíš pečlivě študovati, speciální směsi míchati, vše bedlivě sledovati a též psa dvakrát ročně lékařem prohlédnouti musíš nechati. Asi tak bych to nějak ve zkratce viděla. 🙂 No jo ano, dělám si z toho tak trochu legraci a asi to ode mne není pěkné ani trochu, ale když ty lidi opravdu hrozně šílí. Já chápu – a taky až jednou bude další štěně, budu na tom stejně – že u štěněte o tom člověk značně hloubá. Protože přeci jen, štěně je ve vývinu a určité věci je nutné vybalancovat, ale to co se občas kolem psího krmení děje, mi už přijde dost za hranicí. Takhle se nejančí ani kolem dětského stravování. Nikdo neváží na gramy a nepropočítává tabulky.

Takže jak říkám, odbornosti já psát nemůžu, protože tak jak mi kdysi radila Rpuť (Rputi, Rputi jsi tu? Dodnes si na naši debatu pamatuju 🙂 a ráda dneska píšu, žes tehdy měla pravdu) – fláknu do misky flákotu, než si vyčistím žuby (žahnutý naholu), vaří se mi voda na zeleninu, kterou spařím a fláknu do misky k masu a… hošíček může hopíkat ke snídani a já můžu pokračovat v malování fasády. Takhle že jednoduché je to BARFování, ptáte se? No v mém podání asi ano. Páč já neBARFuju, ale docela obyčejně krmím. Masem převážně. Syrovým. A co mě k tomu vedlo, když původně aji hošíček náš Ešusovitý byl na králičích bobcích, jak granulím říkám? Těch důvodů bylo víc. 

Úplně ten první byl vyhozená večeře, podaná tři hodiny před tím, než z hošíčka vypochodovala na chodník. Ve zcela nezměněném stavu a v situaci, kdy byl Náčelník Zrzavá huba zcela zdráv (předpokládám, že stav mozkovny v tomto směru asi nezasáhl :-D, takže ten komentovat nebudu). Prostě se tehdy jako štěndo zvesela navečeřel, pak jsme dodržovali ten nutný klid na lůžku (ano ano, moje oblíbené příručky :-D), aby mělo tělo možnost v klidu trávit a když jsme pak po třech hodinách venku před barákem potkali psího kámoše, tak urputné řádění způsobilo, že večeře opět spatřila denní světlo.

Tedy noční světlo, když to byla večeře. No a já hlavně tehdy spatřila, že zatímco normální poživatiny jsou touhle dobou už jaksi potrávené, tak milé králičí bobky setrvaly urputně ve stavu králičích bobků. Což mi tedy nepřijde úplně normální. Zvlášť, když má pes v žaludku mít kyseliny, které zpracují i kosti. Na tenhle moment jsem si pak vzpomněla i při čtení knížky od mé oblíbené paní Sehnerové, kdy popisovala naprosto stejnou věc – požité bobky s dírkou uprostřed, vypadly po x hodinách na svět opět ve formě bobků s dírkou.

K tomu se přidávaly úvahy na mé oblíbené téma torze, kdy jsem si říkala, že kdysi sice taky byly, ale ne v takovém množství, jako teď v době granulí. Ano já vím, psů je taky mnohem víc, ale… dostala se mi třeba do ruky stará ohaří knížka, kde krom výcviku ohaře byla zmíněna i výživa loveckého psa a nejčastější onemocnění. O torzi se tam psalo jako o velmi vzácné události. A dneska? Přiklonila jsem se tehdy k názoru, že zpracovává-li žaludek a trávicí ústrojí celý život v podstatě pořád to stejné – najede si určitý režim a zleniví. Kdežto když bude mít stravu různorodou a hlavně nepředzpracovanou, bude muset makat, mohlo by to třeba přispět k tomu, že bude odolnější.

Dalším argumentem bylo to, že to co do misky vkydnu – to vidím. Tedy vím, co psovi doopravdy dávám. Že když mu dávám lososí odřezky, je tam skutečně ten losos. Zatímco u těch granulí s lososem to tak třeba být nemusí?? Říkám si, že by pak cena granulí musela být nutně někde jinde. A z lososa to mohlo vidět leda tak šupiny (když to přeženu). Ale třeba se pletu??? No nevím Výrobci všeobecně dnes bohužel nejedou často na nic jiného, než na to, jak zákazníka slušně řečeno přechytračit a co nejvíc si namastit kapsu. Takže pro mě další bod pro krmení syrovým – nevidím, co do granulí dávají a naopak já vím, co v té misce leží a čím psa futruju. Navíc – oproti granulím ho tím futruju v přirozeném stavu, i co se týče vitaminů a stopových prvků. Zatímco proces výroby granulí všechno zmasakruje a tak se to do nich musí posléze dodat v umělé podobě. Nemám moc ráda umělé věci. Když se jim můžu vyhnout, udělám to.

A ještě jeden, pro mě – ne úplně nepodstatný argument. A to, že výrobci granulí své produkty často testují na psech. A to ne způsobem, který by se mi líbil.

Takže sečteno podtrženo, toť mé subjektivní pocity, proč jsem chtěla změnit cestu a dala jsem tehdy dodatečně za pravdu Rputi, které jsem mimo jiné kdysi argumentovala i tím, že čas, který bych musela trávit přípravou žrádla, mohu věnovat přímo psovi 😀  No ano mohla to je pravda, ale… ono toho času zase až tolik neubude. A vidět spokojeně nacpaného Zrzavohubce mi za to stojí :). Ono, tedy ne že by se granulemi taky spokojeně nenafutroval, on je malý nedožera (no spíš velký 🙂 ) ale…. podle výrazu vidím, že miska s flákotou, je miska s flákotou.

Ponořila jsem se tehdy trochu do útrob internetu, početla jsem si mou oblíbenou paní Sehnerovou, vyzjišťovala si základní informace a vrátila se tam, kde jsem se pohybovala v době, kdy k nám přišel můj první pesan Murphy. Neboli k masu. S tím rozdílem, že dneska nemusím stát frontu na maso pro psa, ale přivezou mi objednané hezky až domů. A taky přeci jen je tam určitý posun v tom, co se do té misky dává.

Jídelníček jsem „sestavila“ tak, jak by probíhalo porcování uloveného, kdyby měl čoklid tu šanci něco si ulovit. První na pořadí jsou vždy vnitřnosti, takže jeden den máme vnitřnostní – pajšl, játra, ledvinky či nejoblíbenější bod seznamu – neprané zelené držtičky. Je to něco co – ze zcela pochopitelných důvodů- milují snad všichni čoklidi světa a je to něco, co pro svůj nezaměnitelný odérek spolehlivě prověří lásku pánika ke svému psékovi. Přiznám se, že tuto krmi servíruji pouze a výhradně na chalupě, kde je možnost podávati psí stravu na volném prostoru a nehrozí vyhubení rodiny puchem a opadání omítky v místnostech.

Nedovedu si představit, jak to asi vypadalo v domě jedné psí kuchařinky neznalé ještě toho, co tahle věc dokáže poté, co se zmrzlou hmotu rozhodla rozmrazit v mikrovlnce 😀 :-D. Předpokládám, že tehdy vyhubila nejen svou spolubydlící, ale též veškeré sousedstvo. Jediný, kdo musel být nadšen byl stoprocentně její hafan. No tak to máme za sebou den vnitřnostní. Vzhledem k tomu, že dávám vše syrové, jsou z vnitřnostního jídelníčku vyjmuty vnitřnosti králičí, které by mohly obsahovat tasemnici hráškovou, a tu doma nechceme, i když hrášek máme rádi. Všichni, včetně Ešusa.

Když dojdou na ulovené kořisti vnitřnosti, přijde řada na svalovinu, takže následujícího dne se podává svalovina. Svalovina pípací, chrochtací, bučící, šupinatá, prostě jakákoliv. Ze seznamu je vyjmuta pouze zvěřina. A to proto, že tady by se mohl skrývat nepřítel zvaný srdeční červ. A toho my doma taky nechceme. Takže halt Ešus ač pes lovecký, zvěřiny se v misce nedočká :-D. Mimochodem, když už jsem narazila na téma lovecký pes a syrová strava a zvěřina. Mylná je představa těch, kteří se obávají toho, že by pes krmený syrovým masem, začal zvěř při práci načínat. Z mého pohledu naopak – pokud to má pes pravidelně v misce, ubude pokušení si ďobnout z nalezeného a aportovaného.

Z kořisti nám zmizely vnitřnosti i čistá svalovina a dochází nám na kostičky – neboli maso na kosti. Což je vzhledem k těm kostem hodně důležitá součást psí stravy. Kosti by – POZOR VŽDY POUZE V SYROVÉM STAVU měly být nedílnou součástí jídelníčku. Psího jídelníčku tedy. Ten syrový stav jsem zdůraznila záměrně. Vařená či pečená kost psovi do misky nikdy nepatří. Pobytem v hrnci či pekáči prošla procesem, kdy se může psovi stát hodně nebezpečnou. Množství kostí pochopitelně musí být upraveno podle věku zvířete. Jiné to bude u štěňat, která na tuhou stravu teprve přecházejí, jiné u psů mladých a jiné u psích seniorů, kteří už s trávením kostí mívají ke stáru potíže, a může jim to způsobit těžkou zácpu. Navíc pes přecházející na syrové krmení z granulí si musí na trávení kostí zvykat postupně, aby také nedošlo k ucpání.

K vnitřnostem, svalovině i masu na kosti vždy přidávám zeleninu či ovoce. Opět až na pár psímu zdraví neprospěšných výjimek dávám cokoliv. Největší podíl tvoří zelenina listová (sláva mojí mamince a jejímu pěstitelskému úsilí :-)). Zeleninu vždy zakápnu olejem, když dávám syrovou, nebo do vody v které zeleninu spařím, trochu oleje kápnu, aby došlo k rozpuštění vitaminů rozpustných v tucích. Zvláštní je, že i v tomhle Ešus potvrzuje pořekadlo: „Jaký pán, takový pes“, Stejně jako já preferuje zeleninu, kterou má fakt rád a jí ji i samotnou – mrkev můžu používat i jako odměnu při cvičení. Zatímco z ovoce vyloženě miluje jen hrušky a jahody, které si chodí trhat. Jablka sní, ale nemá už je tak rád, jako když byl štěně. To stejné se švestkami.

Přílohy dávám teď už jen občas, v době kdy jsem Náčelník Zrzavou hubu vykrmovala z podoby zrzavého radiátoru (ostatně- pro mě další plus pro normální krmení – na granulích byl Zrzavohubec šílená rachitida, po přechodu na maso a spol. se nádherně nasvalil a je z něj silný sportovní pes), jsem dávala přílohu – vařenou rýži či spařené vločky (sem tam rozmačkané vařené brambory), každý den. Dnes už jen sem tam. Spíš pro chuť, páč oboje hošíček oblibuje-hlavně ty spařené vločky.

Denní krmnou dávku mám rozdělenou na dva díly – snídani a večeři. Jednak jako prevenci té mé noční můry zvané torze, jednak proto, že pak Zrzavohubec tak nehltá a pak taky… taky bych nechtěla celý den hladovat, není to nic příjemného 😀 Hladovku nemáme. Jen takový lehčí den, kdy je ráno třeba tvaroh, jablko a pár piškotů a večeře je spíš zeleninový salát s kouskem masa. V obou případech jsem stíhána velmi nepřátelskými pohledy, které jsou velice výmluvné a citovat je zde nelze. Zato když se mi v masně podaří ulovit obří hovězí kost, jsem královna všech psích pánčiček a je víc než 100% zaručeno, že celý den hošíčka nikdo neuvidí, protože bude na jednom fleku opracovávat kost. Proč u toho při tom stojí na hlavě, jsem dodnes nepochopila, ale to je jeho věc.

Přiznám se – nesleduju obsah bílkovin a ostatních důležitostí v jednotlivém druhu masa, protože v přírodě by to taky nikdo nikdy nezkoumal. Dávám Ešusovi prostě stravu pestrou tak, jak by jí paradoxně třeba ani v té přírodě neměl. Jediným parametrem, který dodržuju je váha denní dávky, která Zrzavohubci podle váhy přísluší. Pro mě je ukazatelem Ešusova kondice.

Jedna rádoby vtipná historka na závěr. Když jsme jeli na koncert, měla jsem domluveno Ešusí hlídání u sousedky Danušky. Do lednice jsem připravila pochopitelně i misku s ešusí večeří – ten den bylo na menu hovězí srdce (mám skvělý zdroj v řeznictví), mangold a mrkev. Když jsme se vrátili, šla jsem se zeptat, jak vše proběhlo a poděkovat. Danušky synátor říkal, že jediná potíž byla, když došlo na večeři. Misku našel (byl u ní lísteček), ale nebyl si úplně jistý, jestli třeba omylem nesebere maso na naši večeři, protože to vypadalo tak pěkně, že si myslel, jestli nechystám svíčkovou.

Tak, pokud jsem někoho inspirovala – jsem ráda. Pokud jsem někoho naštvala – což se u tohoto tématu občas stává – tak se předem omlouvám, neměla jsem to v úmyslu.