Ahoj lidi! Právě jsem se rozhodl, že se vám něco o sobě vyjevím. Mohu předpokládat, že o mně, občas, uslyšíte, tak abyste věděli, s kým máte tu čest. Jmenuji se Tom…. Plyšový Tom… Plyšový Tom von Minaret. Mám černý plyšový kožíšek se světlými znaky a děsně chytrá očička. Prostě, jsem malý psí kluk. Prý ještě miminko takové. Ale – už vím, jak to na světě chodí.

Moje maminka a tetička se jednou ocitly v útulku. Nebyly tam dlouho a odvedli si je nějací lidé. Potud by to bylo fajn. Jenže, pak se to zašmodrchalo. Provalilo se, že maminka i teta mají v bříškách štěníky a tak je ti lidé vrátili, ale šupem, zpátky do útulku. Tak tam jsem se narodil. Když jsem začal rozum brát, myslel jsem, že celý svět je proužkatý. Omyl! To jen my byli v kleci. Co jsem provééééd?!?! Vždyť já ještě neuměl ani chodit a už jsem byl uvězněný! Copak jsem nějaký delikvent? To bude celý život takový?

Bráchové a sestřičky odcházeli a už jsme s mamkou zbyli jen tři. A furt ty mříže. Až minulý týden přišly takové jakési čtyři. Chodily po chodníčku kolem našich bydlíků a poslouchaly, co jim naše paní šéfová povídá. Přivezly nějaké hadříky, prý abychom měli na postýlky a tak. A pak nic a byly pryč. Ale ta jedna, co se mi tak moc líbila, se druhý den vrátila. A s ní takový vééélký dvounožec s vousama. A furt to, nebo ono. A zase byli pryč. Ale teď lidi… bacha,… teď to příjde! V pondělí, ten den jsem měl druhé narozeniny, to mi byly už celé dva měsíce, se zase vrátili!

Přivezli granulky pro všechny ostatní útulkové kamarády a mě, mě si vzali domů!! To je, coo? To jsem teda ještě nevěděl. Napřed jsem byl paf, protože se mnou vlezli do takové červené bedny, co řvala. Asi to bylo kino nějaké, nebo co, protože kolem se střídaly obrázky. A mně se to líbilo, ničehož jsem se nebál. Opřel jsem se tlapinkama o jedno takové okénko a všechno jsem bedlivě sledoval.

A potom jsem přijel tam, co mám doma. Mám tam svou vlastní postýlku, která ještě voní po nějakém pejskovi, co je teď za Duhovým mostem. A také mám svoje mističky a dvoreček. Ale hlavně, pozor, pozor, já mám své vlastní lidi. A já se usnesl, že to je úplně nejbáječnější. Skoro stejně báječný je ten dvoreček. Čistý a rostou tam kvítečka. Tak abych si ho neušpinil, tak jsem to hovínko honem utíkal schovat do domečku. No, pánčička mi vysvětlovala, že to se doma nedělá. Si teda brzo zapamatuju, abych jí nedělal starosti.

 A ještě Vám musím štěknout, že já jsem, vlastně, také malý Zvířetníček. Znám už YGU a její Terinku. A Pitrýsek, tak ta bydlí i s Chipsami hned ve vedlejším domku. Tak Vám, přes ně, občas, něco štěknu. Protože, už jsem se tak rozhodnul. Já, Plyšový Tom, budu tiskový mluvčí. Sice, zatím, žádné školy nemám. Ale, pro tu funkci, je nejdůležitější ksift a hezké nohy. A to teda mám. Tak já budu ta medy…medy..ale houby med, copak jsem fčelička? Budu medyjální hvězda a…….

….a šlus Tome. Musím ti vzít štěk, protože to nejdůležitější jsi úplně nechal plavat. Tak to musím vysvětlit místo Tebe.

Tom se narodil a dosud vyrůstal v soukromém útulku pro opuštěná zvířátka. Útulek se jmenuje MINARET a najdete ho v obci Bulhary, kousíček od jihomoravské perly Lednice. Zařízení vedou manželé Nunvářovi. Co to znamená, nemusím vám vysvětlovat. Jako ve všech takových útulcích to je hromada starostí, práce a shánění.

 O existenci Minaretu jsem se dozvěděla, když jsem navštívila přátele v jednom kynologickém klubu. Právě chystali každoroční voříškiádu a tradičně všechny vybrané peníze i dárečky putovaly k Nunvářům do Minaretu. Hezké bylo, že mezi pejsky, kteří se voříškiády zúčastnili, bylo pár odchovanců právě z Bulhar. Všichni se šli svým bývalým šéfům ukázat. A oni se usmívali a byli rádi, že se jejich absolventům dobře daří. Minulý pátek (5. 11.) jsme se tam s YGOU zajely podívat. Vezly jsme jim nějaké hadříky, však víte, že ty jsou zapotřebí skoro stejně jako peníze.

Pan Nunvář šmejdil kolem kotců, ale paní se nám věnovala. Provedla nás a hovořila o zvířátkách, které tam mají. Za loňský rok prošlo kotci útulku 130 psíků. Začátkem roku jich tam bydlelo třicet a stejný počet tam slavil konec roku. To je, myslím, docela pěkná bilance. Přiznám se, že to je první útulek, který jsem se odvážila navštívit, tak nemohu porovnávat. Ale myslím si, že vybavení, kotce a loučka patřící k útulku jsou na velmi solidní úrovni. Snad se mi něco z toho podařilo zachytit na fotkách. V Minaretu se už několikrát natáčel pořad „Chcete mě?“ Možná jste ho viděli.

Kromě psů se Nunvářovi starají o tucet koček. Jsou to čičinky polodivoké, vědí, kde dostanou najíst, bydlí na půdě, ale jinak o bližší kontakt s lidmi nestojí. A tady je také jeden problém. Nějak jsem nezaregistrovala, se kterým veterinárním zařízením spolupracují, ale co jsem zachytila je, že právě na tyto kočky jim nebyla přiznána sleva na vet. ošetření, včetně kastrace.

Proto navrhuji, aby útulek Minaret Bulhary byl přijat pod ochranná křídla Zvířetníku a byla mu poskytnuta finanční pomoc.

Už předem za všechna tamní zvířátka děkuji. Pitrýsek

Více se o útulku Minaret můžete dočíst na jejich stránkách…. sweb.cz/nunvar

P. S.:

Hned v sousedství tohoto zařízení je útulek, který zřizuje město Břeclav. Prosím, nepleťte si je.

Víme také o soukromém azýlku pro kočky ve Velkých Pavlovicích.

Útulek funguje, ale paní byla nemocná a nepřijímala návštěvy. Tak jsme tam, zatím, na návštěvě nebyly.

Azýlek u Ludmily Velké Pavlovice
kočky

www.kocky-azyl.cz

Fotky najdete zde: http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/utulek_Minaret/