Když mě Xerxová vyzvala, abych spolupracovala na sestavení „psí abecedy,“ přeběhl mi mráz po těle. Dostala jsem téma koupání, česání a úprava pejsků. To téma je tak rozsáhlé, že F. L.Věk je, proti tomu, kratičký úvodník. Klidně bych mohla začít: „již staří Řekové…“

Úprava psů rozhodně není módním výstřelkem posledních desetiletí. Nenapadlo mě bádat, kdy to vlastně všechno začalo. Určitě jsou to celá staletí, co lidé začali přizpůsobovat srst svých psů praktickým i estetickým potřebám. Takže, vynecháme historii a vrhneme se na realitu.

KOUPÁNÍ

Mnoho lidí tvrdí, že štěňátka se nesmějí koupat. No, já nevím. Ale naši prckové, vyválení strýčkem Chrisíkem v blátě na dvorečku by, bez koupání, určitě zůstali na ocet. Štěňata i dospěláky koupu podle potřeby. Jen dbám na důkladné vysušení (u štěňat obzvlášť) a dohlédnu, aby vykoupaný psík neprochladl.

Krom lázně potřebuji také kvalitní šampon. Pomíjím prostředky nabízené v drogeriích a v marketech a kupuji, sice dražší, ale kvalitní zboží ve specializovaných prodejnách. Dnes je už celá řada dobrých značek, dokonce určená pro různé druhy srsti. Obávám se ale, že zde nemohu uvést jejich názvy. A to ani těch, které mám vyzkoušené a které mi Chipsy blahosklonně půjčují.

Často poslouchám zkazky typu: „Koupali jsme psa. Máma, táta, všechny děti. Všichni jsme pokousaní, půl bytu pod vodou a mokrý pes pod postelí!“

Snad proto, že ti naši jsou na mytí a koupel zvyklí od malinka, takové horory neznám. Naopak, stávalo se, že do vany skočila dcera za mámou. Vždyť přece o nic nejde. Voda je vlažně teplá a nesahá ani po bříško. Sprchu pouštím jen slabým proudem se sprchovou růžicí téměř přiloženou k tělu, aby voda na psa necákala. A tak umyjeme nožky, bříško, celého pejska. Nakonec velice opatrně hlavu.

Jednou rukou ji lehce skloním a zároveň stíním, aby voda nenatekla do očí a čenichu. Hlídám uši, aby se do nich mokro nedostalo (zvlášť u zavěšených nebo klopených boltců pozor! Stačí je pravidelně vytírat vlhkým hadříkem, nebo vykapávat speciálním olejíčkem. Chronický zánět ucha, to je „sranda“ na řadu let).

No a potom všechno důkladně opláchnout, až zůstává voda čistá. A pořádně vysušit. Některé psy stačí ručníkem vyfrotýrovat, jiní musí pod fén. Zvyklý pes klidně stojí a tak levičkou pracuji s vlažným proudem vzduchu a pravou rukou vyčesávám srst. Vysušení musí být pečlivé a až na kůži. To zjistím, když dlaní pohladím psa proti srsti a ruka zůstane suchá.

Jsou majitelé psů, kteří preferují pravidelné koupání. Nic proti. Sice v tomto případě doporučuji obzvláště dbát na dobrou kosmetiku, protože je důležité zabránit, aby kůže i vlastní chlup byly zbaveny jejich vlastní elasticity, popř. nadměrnérnu tvoření lupů. Já osobně Chipsy koupu podle potřeby. Když prší, tak je opláchnu (podle potřeby použiju šampon) proudem vlažné vody, abych je zbavila písku a bláta. Jak se pozná ušmudlaný pes, který už opravdu koupel potřebuje, to nemusím snad nikomu vysvětlovat. Kdyby oči neviděly, nos to pozná.

Kromě koupání připomínám, že psům s chlupatou hlavou je nutné pravidelně mýt vousy. Zvláště těm, kteří jsou krmeni klasickou stravou. Nejsem žádná úzkostlivá hospodyňka, ale při krmení masem a přílohou jsem myla vousy minimálně jednou za den. (S pohnutím vzpomínám na tu frontu u umývadla, když celá čtyřčlenná smečka na mytí čekala. Co by pro pochvalu a malé kokinko neudělali).

Je opravdu hnusné, když psu kolem mordy visí páchnoucí mastné krápníky. Také nevábné jsou tmavé slizovité šmouhy, které na čenichu zanechává neošetřený výtok z očí. Obzvlášť u psíků s plošší čenichovou partií. Tam vlhko zůstává ve faldíkách volné kůže, která pak trpí záněty. Stejně je zapotřebí pamatovat na intimní místa. Psík se žlutozeleným „okapníčkem“ u šourku a štuplem zaschlého exkrementu na zadečku určitě ztratí mnoho ze svého kouzla.

Jen okrajově se zmíním, že psa můžeme očistit také pomocí suchého šamponu. Ten vsypu do srsti, promnu ji a pečlivě vykartáčuji i se špínou.

ČESÁNÍ     

Je u mnohých plemen každodenní rituál. Myslela jsem si, že krátkosrstých se to netýká. Ale ano. Na jejich chlupy, podobající se kaktusovým ostnům, pomáhá furminátor nebo vyčesávač s kovovou smyčkou. Potom vykartáčovat a hadříkem přetřít. V koberci je, prý, chlupů podstatně míň. Aspoň paní, se kterou jsme dumaly nad jejím línajícím parsonem, to říká.

Dlouhosrstí i drsnosrstí psi potřebují do svého necesérku nádobíčka rozhodně víc. A náročnější jsou také na čas. Pohled na neučesaného a zaplstěného psa je, aspoň pro mě, velice smutný. Na pravidelné česání zvykám psíka už od štěňátka. Snad od prvního setkání. Hřeben a kartáč musí být prodlouženou laskající rukou, na kterou se pes, téměř, těší.

Jak se tyto pomůcky stanou mučícími nástroji, je to špatně, je to zle. A, jako vždy, je chyba u člověka. Vrhnout se starým hřebenem s vylámanými zuby až na zacuchaného psa, to je už předem prohraná bitva. Základem úspěchu jsou kvalitní kovové hřebeny s pevnými, dostatečně silnými zuby, nejlépe otočnými. Jeden se zuby řidšími a jeden s hustějším ozubením.

A dobrý kartáč. Velmi se mi osvědčil oválný kartáč se žíněmi a měděnými drátky. Pokud neupravuji psa „na fajnovo“ je finišák (obdélníkový kartáč s řadami tenkých drátků) celkem zbytečný. Nepročeše srst až na kůži a ta, pod tenkou učesanou vrstvou, plstnatí. Jak sám jeho název říká, je to nástroj až na závěrečné doupravení kožíšku.

Stane se, že při pobíhání v trávě se do chlupů zamotají bodláky, nebo něco přehlédnu a v kožichu se objeví smotek zplstnatělé srsti. Žádné neštěstí. Chvilka šetrné práce s rozřezávačem a vůbec není nutno vystříhnout ošklivou díru, která pokazí siluetu jinak elegantního tělíčka.

Hustá srst roste našim miláčkům (krom Krejga) na celém těle. Nestačí tedy prohrábnout jen záda, ale nesmíme zapomínat rozčesat chlupy na nohách, břichu, hlavě i ocásku. Nejobtížnější je citlivé podpaží. A šetrně musíme také vyčesávat hlavu.

Při změnách ročních období psi přelínávají. Odumřelou srst a podsadu odstraňuji častějším česáním dnes tak oblíbeným furminátorem. A věřte, dokáže zázraky.

Některá plemena potřebují zvláštní úpravu trimováním a stříháním. Cílem této úpravy je dát vyniknout přednostem psa a potlačit (do jisté míry) případné vady na kráse. V neposlední řadě jde o snadnější průběžnou údržbu kožíšku.

TRIMOVÁNÍ je taková úprava, kdy jsou staré odumřelé chlupy vytahovány z kůže. Pro toho, kdo se s tímto termínem setkává prvně, to zní přímo hrůzostrašně. „Vždyť to musí bolet:“ Věřte, není to žádné týrání, když je upravován pes se správně vyzrálou srstí. Trimují se některá drsnosrstá plemena (např. knírači, většina teriérů, drsnosrstí jezevčíci aj.).

Nejstarší způsob je vytahování malých chomáčků srsti přímo prsty. Ale většinou se k této proceduře používají trimovací hřebeny a nože. Trimují se jen hřbet od týlního hrbolu včetně proutku a boky do nejširšího místa hrudního koše, v posledních letech také temeno. Nožky se jen lehce protrimují, aby neztratily na objemu. Ostatní části těla standardy povolují stříhat. To je všude tam, kde je kůže citlivější (břicho, okolí zadečku, hrdlo, líce a tlapky).

Ze zkušenosti s vlastními psy mohu říci, že procedura je podstatně bolestivější a únavnější pro upravovače (ach ta záda a prsty!). Pejsek si, zatím, klidně hajá na bočku a spinká.

Když má být pes předveden na výstavě či bonitaci, musíme ho upravit v dostatečném předstihu. Je to individuální, ale do výstavní délky dorůstá kožíšek cca dva i tři měsíce, protože jednotlivé chlupy musí být dlouhé 3- 4cm, aby byla dobře vidět jejich textura i barva. Za nestandardní délku má rozhodčí právo snížit známku. Takže pána, který prohlásil, že potřebuje otrimovat psa, protože jede příští týden na výstavu, jsem velice zklamala.

Ke STŘÍHÁNÍ používám ostré nůžky (jak jinak). Jsou to kvalitní nástroje rovné, efilační (zubaté, dvoj nebo jednostranné prostřihovací), zaoblené, s kulatými špičkami, dlouhé i kratší. Někdy také používám nůžky sponové, familiárně zvané hauptnerky.

No a samozřejmě elektrické strojky. Nejlépe s vyměnitelnými stříhacími hlavami. (Rozmyslete si, než koupíte levné sety el. strojků. Obvykle se brzy ucpou a pro stříhání nejsou vhodné, protože motorek není dostatečně silný). Nejčastěji se stříhají pudlové, někteří terieři (český, kerry blue…) a chlupatí vetajové. V posledních letech je módní a (z pohledu majitelů) praktické stříhat plemena, která se na výstavách honosí nádhernou splývavou srstí (yorky, maltéze, shi-tzu…)

Nemohu zde popisovat úpravu jednotlivých plemen. To byste nevydrželi číst a já psát. Každé plemeno má svou úpravu (pudlové dokonce několik různých střihů) a navíc jsou ještě nevýstavní tzv. freestyly, kdy stříhač upravuje podle své nálady a fantazie. A také střihy regenerační ( takovým fazónkám říkám „plotostřižna“, protože ustřihávám, ustřihávám a skončím, většinou, „až na kůži“).

Případné adepty na výstavní karieru chci upozornit, že výstavní úprava srsti je nejen velmi náročná, ale i velmi důležitá. Pokud si netroufáte sami psa upravit, pečlivě volte, komu úpravu svěříte. Nejlepší je vybrat si zkušeného chovatele daného plemene.

Výstavní úprava je dána standardy, ale ty jsou velmi pružné a tak velký vliv mají i módní trendy a tedy i znalosti střihače. Vzpomínám na zklamání majitelky mladého kníráčka pepř a sůl, která smutně odešla z kruhu s horším posudkem, než by si její psík zasloužil jen proto, že paní v salónu neznala dobře toto plemeno.

Trimovala sice hezky, ovšem správné proporce neměla v oku, tlapky vystříhala až nad zápěstí a při úpravě hlavy ustřihla u pepřáka veledůležitou masku (tmavé prameny vousů spadající od vnějších koutků očí. Neexistence nebo nedostatečný vývoj tohoto znaku je u zbarvení P+S považován za podstatnou vadu).

Jak už jsem se několikrát zmínila, jsem, v úpravě psů, amatér – samouk. Vždy jsem měla psa plemene, které se muselo upravovat (airedalle teriér, pudli, nyní knírači). Salony nebyly a tak, jak šel život a ta plemena se střídala, musela jsem se úpravy učit okukováním těch zkušených a postupně si doplňovat výbavičku. Pak přišli známí a jestli bych jim neupravila… a ti to pak řekli dalším známým. Dnes, jako rentiérka, se věnuji už jen malým pejskům.

Pokud se mě zeptáte, co považuji u úpravy za nejdůležitější, bez váhání odpovím: Získat si důvěru čtyřnohého zákazníka. Musí vědět, že je to sice nuda, ale žádná bolest nehrozí. Na trimovacím stolku nemám žádnou vyvazovací šibeničku.

Moje rčení: „Nejpevnější uvazovací řetízek je vlídné slovo a hladící ruka.“ Jen velice málo psíků na to nepřistoupí.

Ilustrační fotky najdete zde 

(Pozn. red. – Nezapomeňte číst poznámky pod fotkami… )