Dnes je to přesně sedm měsíců, co se ve vesničce nedaleko Leedsu v hrabství Yorkshire narodilo fence dlouhosrstého německého ovčáka Storm osm převážně černých štěňat. Jedna psí holčička byla o něco méně černá než její sourozenci, dostala jméno Blackberry a stala se novým členem naší rodiny.  

***

Berry?

Ano?

Poslouchej, jak to, že ti je už sedm měsíců a pořád nejsi strašlivý vlčák? Jak mi to vysvětlíš?

Já jsem strašlivá! Strašně!

Hm…

Vážně! Každý se mně bojí. Rozehnala jsem už holuby… a vrány, někdy i straky proženu!

Hm…

A racky! Viděla´s přece, jak jsem rozehnala veliké mořské racky! A racci jsou děsiví, mají divoké oči a ty zahnutý zobany… a já se jich ani trošičku nebála. Jsem strašlivá! A taky jsem jednou utíkala za volavkou a ta panečku byla! Veliká! A strašlivá!

Tak teď vážně nevím, kdo je strašnější – jestli ty nebo volavka…

Volavka je hrozná – viděla´s jak se kouká? A jaký má velikánský křídla? Já jsem se vážně bála, abych ji nechytila, víš?

Jo, viděla jsem, jak umíš zpomalit. Ale neboj, ta se chytit nedá. Ale ať dělám, co dělám, pořád tu nevidím strašlivého vlčáka.

A proč ho vlastně chceš vidět? To ti nestačí, že máš mě a Kazana?

No, každý přece ví, že vlčáci jsou strašliví – a kdejakého pejska i psa pokousal zlý vlčák. To nevíš?

Ne… a myslíš, že mě taky nějaký kousne? Když kouše všechny? A jak ho vlastně poznám?

No, ty bys přece měla být strašlivý vlčák!

Já??? A proč?

Jsi přece německý ovčák, ne?

To jsem, a maminka s tatínkem jsou taky. A myslím, že strašlivého vlčáka nikdy neviděli. To by nám tatínek řekl! Třeba je pohádkovej!

Kdo?

No ten vlčák, přece! Každej ho zná a přitom ho nikdo neviděl!

***

Když k nám přišla, tak jí bylo sedm týdnů, vážila šest kilogramů a vypadala jako maličký medvídek brtník. Dnes je to pružná sedmadvacetikilová šelmička s lesklým černým kožichem, ušlechtilou dlouhou hlavou s bystrýma očima a nepořádně vlajícíma ušima. Na první pohled německého ovčáka opravdu nepřipomíná a není to jen netypickou barvou. Rozesmátá tvář, rozevláté uši a pankáčské střapce dlouhých chlupů za ušima vzbuzují úsměv, nikoliv respekt. Aby v ní někdo poznal strašlivého vlčáka, musela by nosit na krku informační tabulku.

Přesto jsou chvíle, kdy náznakem ukazuje, co v ní je – obvykle ve chvíli, kdy ji něco krajně zaujme nebo zneklidní. Tehdy ztuhne v ostražitém postoji, všechny smysly napružené do krajnosti, mladé pružné svaly se chvějí touhou vyrazit a prozkoumat… cokoliv. Ano, už vím, kde se nejspíš vzal výstavní postoj! Následuje obvykle běh a skok a trysk, energie velkoryse tryská na všechny strany, fenka běží, jako šipka se míhá lesem, uši nastražené, šťastná pro ten pohyb sám.

Bez bázně, plná radostné důvěry, se seznamuje se světem – se psy i lidmi vychází bez potíží. Rychle se učí, už ví, že některé psy musí nechat na pokoji, protože o její společnost nestojí, a že malé pejsky, kteří si s ní naopak hrát chtějí, nesmí při hře a honičkách zašlápnout. Díky volnosti, s jakou se tu psi pohybují, si hraje prakticky každý den se psy všech velikostí, takže snad i díky tomu je od psů odvolatelná – ví, že se ta zábava bude zase brzy opakovat.

Kočky v podstatě nezná a tak se k nim chová s respektem. Zatím žádnou neprohnala, tak doufám, že nám to ještě ještě chvíli vydrží. Koní se stále ještě trochu obává, ale už se v jejich přítomnosti chová klidněji, tak to snad vypilujeme k ostražité nevšímavosti.

Také se změnil její vztah k lidem. Jak se zpočátku hnala ke každému přátelskému člověku, tak to jí už přešlo. Sama od sebe se stává zdrženlivější, nechá se hladit už jen od známých lidí a od návštěv pozvaných do domu. Cizí lidi obíhá, prostě si jich nevšímá, veškerou pozornost upírá na jejich psy – pokud tedy nějaké mají. Bez problémů bere na vědomí větší děti, zato malé nezná – nějak se v našem okolí nevyskytují a těžko žádat na ulici maminky batolat, aby nám nějaké půjčily na hraní, že ano.

Je mazlivá. Strašně 🙂 Konečně mám opravdu mazlivého psa. Drží se mi v patách a ukrutně ráda se mnou všechno dělá. Asistuje při vaření, při práci s prádlem – od nakládání pračky až k žehlení (však také třeba při žehlení musím Martinovy košile průběžně odchlupovat), při mojí osobní hygieně a oblékání a pochopitelně při práci na zahradě. Martina zbožňuje a neváhá mu to dát znát – začíná to zářícími oddanými pohledy a končí neustále pošlapanýma nohama.

Vítá nás s frenetickou radostí, je jedno, jak dlouho jsme byli pryč. Skáče na nás. Naštěstí na cizí už ne. Snažím se ji to odnaučit, ale jde to těžko. Použiju-li předpisové otočení se zády a předstírání nevšímavosti, skočí mi na záda a a holt olízne to ucho zezadu – dosáhne hravě. Na pohovky ani do postele neskáče – tedy celá. Nasune se pouze půlpes. Nebo naskočí. Nezastaví se, jako slušný normálně se mazlící pes, s tlapami na klíně, ale pokračuje až tam, kam stačí. Na ramena… do obličeje… Pomáhá jediné: mazlit, dokud jsou tlapy na snesitelném místě. Samozřejmě jí to můžu zakázat – ale nechci. Těší mě to. Naštěstí už ovládá povel „už stačí“, takže mohu i pracovat 🙂

Kazana miluje velice velmi a myslím, že i on ji má rád. Ale je tu problém. Dvacet sedm kilo není moc, ale když narazí do psa s bolavými klouby sedmadvacetikilová dělová koule, byť s nejradostnějším úmyslem, tak to bolí. Fest. Kazan už tráví většinu her v sedě, až v leže, takže na vycházkách se zažívá nový povel „nech ho!“ Obvykle to znamená nutnost po povelu převést pozornost rozdováděné psice jinam. Nejčastěji k povelu hledej 🙂

Hra „hledej“ je velmi oblíbená. Zatím to znamená hození úlomku piškotu nebo malého pamlsku jiného typu někam do trochu obtížnějšího terénu (vysoké trávy, spadaného listí apod.) a psi hledají. Je fascinující vidět, jak rychle se Berry zdokonaluje. Jako malé štěně samozřejmě s Kazanem nesoutěžila, to se teprve učila co a jak. Později bylo krásně vidět, jakou cenu má zkušenost – Kazan hladce vítězil, skoro vždycky.

Jenže se učila i ona a jak šel čas, začal mít Kazan potíže, protože na rozdíl od něj ji pohyb nebolí, takže kde mohla získat výhodu rychlostí a hbitostí, tak ji získala. Teď je už Berry Kazanovi rovnocenným soupeřem a myslím, že to nebude dlouho trvat a bude lepší. Má skvělý nos, baví ji to a je přirozeně soutěživá.

Počítám, že bych měla začít přemýšlet, jak ji učit normálně stopu – jenže to se nejdřív musím naučit já. Teorii jsem si přečetla, i tady na Zvířetníku o tom diskutovala, ale když přijde na věc, tak nějak nevím, jak to udělat – obzvlášť, když jsem tak v 95 % případů se psy venku sama. No, uvidím. Dá se stopa cvičit na zahradě? 🙂

Pokud jde o její chování doma, tak musím uznat, že je hodná (ŤUK, ŤUK ŤUK!!!). Věci neničí, stačí, když je zásobována všemožným kousacím materiálem a toho se pak drží. Doma hlodá především „kosti“ z buvolí kůže, na zahradě se prohlodává klacky, páře palmové listy (konečně upotřebení pro ten nešťastný neustále pelichající strom 🙂 ) a hrabe. Ano, je to hraboš. Naštěstí se omezuje asi na tři místa, která se dají dát do pořádku, tak to snad naše domácí příliš nezraní.

Ven také psi dostávají jehněčí kosti, které jim „lovím“ u Morrisonů, v místním supermarketu. Vždy když jich hromadu vyžebrám (na pult se nedávají 🙂 ), tak je zmrazím v balíčcích po dvou a potom vydávám. Jak Kazan, tak Berry je milují a nemají po nich žádné potíže. Což mi připomíná – Berry je stále při chuti, ale naštěstí už není taková kyselina, jako byla ze začátku. Už pochopila, že není třeba spěchat, jídla je dost a nikdo jí ho nevezme, takže odpadly přechodné problémy se zvracením z hltavosti.

K mému potěšení Berry miluje plyšáky a dokáže si s nimi báječně vyhrát. Ti první, menší – medvídek, králík, krysa a virus už nejsou tak v kursu, protože jsou zkrátka moc malí. Teď vede želva, Příšerný žabák a Alík, kteří jsou velcí akorát na pořádné zamordování. Stále vysoce oblíbená je bleděmodrá plyšová pískací kost, s kterou cvičíme domácí aport.

Na rozdíl od venkovního jí jde celkem dobře, odevzdává mi kost do ruky (jinak ji znovu nehodím – jak prosté:) ), ale pořád přinášenou věc průběžně kouše. Povel aport zatím nepoužívám, protože to, co dokáže v rámci přinášení předmětu předvést, nemá s klasickým aportem moc společného. Představte si to se mnou. Louka. Pes. Míček na provázku. Hodím míček. Pes vystartuje a hladce ho uloví. Má se s ním vrátit ke mně a odevzdat mi ho. Nakonec to udělá – ale co se děje mezi tím?

Vezme do huby míček. Skousne míček. Nadhodí míček. Chytí míček – ale za provázek. Opět nadhodí míček. Protože ho držela za provázek, míček vyletí výš a spadne někde za jejími zády – nebo přímo na ně. Najde a znovu uloví míček. Skousne míček. Nadhodí míček. Spadne jí na zem. Kopne do míčku a znovu ho uloví. Drží ho za smyčku na konci provázku, hlavu tedy nese velmi vysoko. Míček jí bimbá mezi předníma nohama. Klopýtne o míček. Pustí míček. Chytí míček, Skousne míček. Nadhodí míček. Chytí ho za provázek… Jako komická scénka to nemá chybu, ale výcvikář by z toho dostal osypky. Chápete, proč ještě stále nepoužívám povel aport?

Berry má ale i jiné zvláštní projevy. Představte si kuchyni, my sedíme u stolu a jíme. Vedle stolu leží Kazan a čeká, co mu nakonec spadne do tlamy. Kousek dál sedí Berry a fascinovaně zírá… ne nám do talířů nebo do pusy, ale na strop. Občas popoběhne a sleduje cosi na stropě, občas na stěnách kuchyně. Je v transu. Copak náš pejsek dělá? Ano, správně – sleduje odlesky, které vrhají naše příbory. Lovení světýlek je přece tak úžasná zábava! Co na tom, že při tom vypadá jako chlupatý dement? Jistě, máme pro ni laserové světýlko. Kazan ho ignoruje, ona je schopná šplhat po zdi. Moc ho doma nepoužíváme, není tu totiž dostatečný prostor, zato je tu spousta rozbitných předmětů. Se světýlkem je největší psina na dvorku nebo na zahradě – jen nesmí svítit sluníčko.

Uvědomuje si hudbu, kterou v domě pouštíme. Běžné hudební rádio, které mi hraje v kuchyni, vůbec neregistruje. Ale když pustíme něco zvláštního na hudebním systému v obýváku – naposledy Mariánské chorály natočené v Maastrichtské katedrále – tak si sedne hezky do stereopozice a s nakloněnou hlavou poslouchá. Žasne? Užívá si to? Nebo ji to jen ruší? Nevím, ale chvíli to vydrží, potom přejde k jednomu z reproduktorů, očichá jej a odejde. Ani Max ani Nazgúlové na hudbu nikdy nereagovali – ani na hlasitou 🙂

Už se nenechá ošidit skypem. Když prvně slyšela pánečka nebo Marka mluvit z reproduktorů u počítače, hledala je za monitorem. Později utíkala k domovním dveřím. Brzy však zjistila, že je to podvod a teď se sice chodí poslušně ukazovat do kamery, ale těší ji na tom jenom fakt, že mi může ležet půlpsem na klíně a s trochou štěstí mi olíznout ucho.

Pomohla Kazanovi s hrůzou z ohňostrojů. Míváme je tu dost často – v rámci probíhajících svateb, hned za domem a to ty profesionální, proti kterým jsou normální rachejtle poklidným šeptáním. Ze začátku jsem v době ohňostroje pořádala všelijaké hry s častými odměnami, ale brzy jsem zjistila, že to není nutné – rány Berry nijak nevadily a Kazan se pod jejím vlivem také uklidňoval. Většinou jsem před ohňostrojem varovaná dopředu z kanceláře, ale včera to bylo naprosto nečekané.

Rozhodla jsem se tomu nechat volný průběh a šla se konečně také jednou na rachejtičky podívat. Bylo to nádherné, ani jsem neušila, co všechno dnes dokážou za skoro-zázraky 🙂 A najednou jsem zjistila, že z okna nekoukám sama. Berry si vyskočila na gauč, přední packy přehodila přes opěradlo a se zájmem hledala, co že mě to tak zaujalo. A tak jsme se na tu třaskavou krásu koukaly spolu. A Kazan? Ani neběhal nešťastně po domě, ani se nesnažil dostat do svého oblíbeného úkrytu na záchodě. Ležel ve dveřích do pokoje, nevypadal moc spokojeně, ale panika byla pryč. Byl to nejkrásnější ohňostroj za posledních mnoho let a první, který jsem tady v Anglii doopravdy viděla 🙂

***

Ještě bych řekla pár „technických údajů“ 🙂 Podle posledního měření (před týdnem) měří 57, 5 cm v kohoutku, před třemi dny u veterináře vážila 27,3 kg. Oproti dospělým německým ovčákům je pořád malá, zdejším vysokonohým labradorům se vyrovná výškou, nikoliv váhou. Je pořád menší než Kazan (a o deset kilo lehčí) – musím říct, že na čistokrevného „papírového“ choďáka je Kazan opravdu urostlý jedinec. 🙂 Není ale drobná, je silná, dobře rostlá (momentálně jí opět délka zadních nohou maličko předběhla ty přední, ale to tu už jednou bylo, takže počítám, že se to zase srovná) a má v poměru k tělu stále dost velké a silné tlapy. Uvidíme, jak dlouho ještě poroste.

Musím se přiznat, že si nejsem jistá, jestli má už vyrostlé všechny zuby – nemám zkušené oko a tak to v okamžiku, na který se mi podaří přidržet Berry pořádně otevřenou tlamu, obvykle nestačím spočítat. Ale řekla bych, že jí nejspíš chybějí poslední moláry na horní čelisti. Netuším, jestli jí ještě vyrostou.

Další otevřenou otázkou je její plandavé ucho. Dodává jí poněkud komické vzezření a vzhledem k tomu, že je už sedmiměsíční, si už nemyslím, že by se stihlo pořádně postavit. Pokud jde o její vzhled, tak mě to mrzí jen trochu, spíš pořád přemýšlím, jestli to není důsledek nějakého nedostatku ve výživě a tak stále zkoumám, co bych mohla vylepšit.

Uši jí vylepovat nebudu, i když věřím, že to pomáhá. Ptala jsem se na to zdejšího veterináře a ten mi řekl, že tady mi s tím oficiálně nikdo nepomůže ani neporadí, protože to je – a to teď nevím přesně, protože jsem úplně nerozuměla – buď zakázané, nebo prostě proti dobrým chovatelským mravům. Dokážu pochopit důvody, které k tomu vedou. Do chovu by měl jít pes bez vad a plandavé uši u NO vada jsou, i když se vylepí. Kdo zaručí, že štěňata po takovém psu nebudou mít taky plandavé uši, které se budou muset opět vylepovat?

Ostatně Berry by stejně nikde jinde než v Anglii chovná nebyla – i kdyby měla zuby a uši v pořádku. U nás jí pravděpodobně uznají průkaz původu (nevím to přesně, nezjišťovala jsem to), ale jako dlouhosrstá by nebyla puštěná do chovu, ani kdyby byla bez vady. Ani to mi nevadí. Kupovali jsme dlouhosrsté štěně především proto, že tento anglický chov nevykazuje problémy, které z mého hlediska znehodnocují „oficiální“ chov krátkosrstých německých ovčáků.

Psi mají skvělou povahu, nemají potíže s agresivitou, mají rovný hřbet, a coby čistokrevní mají taktéž hlídaná běžná zdravotní rizika plemene, tedy především dysplazii a hemofilii. Jestliže zrovna naše fenka chovná nebude, tak se pro mě vlastně nic nemění – nemám ráda výstavy a nemám podmínky pro odchov štěňat. Možná je tedy lepší, když skončila právě u nás než u někoho, kdo má výstavní a chovatelské ambice 🙂

A co si budeme říkat – stejně je nejkrásnější a nejchytřejší a…

***

Berry?

Ano?

Víš, že jsi moje?

A pánečkova!

A pánečkova.

A Kazanova!

A Kazanova.

Vím.

…

Ale já tu myš potřebuju. A taky ruku. A klávesnici. Musím psát.

Nemusíš. Můžeš mě hladit. A drbat. Jsem přece tvoje, ne?

Jsi.

***

Další fotky najdete zde