KOČKY: Stále čekáme, že se nám vrátíš

Tento článek má být poučením pro nás pro všechny. Výzvou k zamyšlení, co vše ještě můžeme udělat pro bezpečí naší kočičky? Neberte tento článek na lehkou váhu, protože ztráta zvířete moc bolí a právě vaše milovaná kočička se může stát obětí okolního nebezpečného světa.

Tyto řádky píši a cítím bezmoc a beznaděj. Ztratila se naše venkovní kočička Bubu. Stalo se tak v pátek 29. 10. 2010. Kočička Bubu, která na úkor ostatních útulkových kočiček neunesla tíhu velkého kolektivu a musela být po čase ubytována venku, ne násilím, ale postupně. Bubu chtěla být mimo dosah početného kočičího kolektivu, toužila po volnosti. Vždy jsme byli zastánci toho, že naše kočičky nesmí mít nezabezpečený výběh ven, aby se jim něco nestalo.

A jak to všechno s Bubu vlastně začalo?

Bylo léto 2007, jeli jsme si do Hradce nad Moravicí pro synovce, kterého jsme měli hlídat po dobu, kdy má sestra se švagrem docházeli do zaměstnání a my s Michalem jsme měli právě dovolenou.

Moje setra se také ještě dříve před naší návštěvou mé rodné Opavy a Hradce nad Moravicí zmínila, že se k ní přistěhovala mourovaná kočička Anička s koťátky. Kočička Anička měla zraněnou pánev, táhla za sebou zadní tlapičky. Moje sestra s ní proto běžela na veterinu, pan doktor však kočičce nedával moc šancí na přežití. Kočička Anička byla ošetřena, dostala injekce a čekalo se, zda situaci zvládne. Nakonec opravdu úraz ustála, časem normálně běhala, odchovala svá koťátka a jedno z nich – maličká Bubu se tak měla stát členem naší domácnosti.

Původní jméno pro naše koťátko bylo Johanka. Když jsme však Bubu vezli z Hradce nad Moravicí do Vrbičan, bylo vidět, že je nevrlá, vrčí a bručí. Když jsme dorazili domů, ukázalo se, že Bubu si nejde pro ránu daleko, nafackovala dokonce v té době naší robustní vlkošedé vlčiči Mášence a černé vlčici Ebince také.

Z této kočko-psí kombinace se stala časem nerozlučná trojka, vše do doby než nás Mášenka v zimě roku 2008 navždy opustila, to když zemřela na zástavu srdce. V té době se také začalo rozrůstat naše kočičí depozitum. Nastal čas, kdy Bubu začala projevovat svoji nespokojenost, protože se jí nelíbilo neustálé přijímání nových kočiček.

Vše vyvrcholilo, když jsme přijali 16 kočiček z Řetůvky, mnozí z vás si jistě tuto kauzu pamatují. Bubu začala vyvádět, měla hysterické záchvaty, které se nedaly nikterak utlumit. Zkoušeli jsme naprosto vše, včetně Bachových esencí, v té době bohužel nešťastně namíchaných, neměli jsme s nimi zkušenosti a neznali jsme tou dobou paní Fillovou.

Nic nepomáhalo, Bubu nám začala očůrávat naprosto vše, co měla v dosahu – kuchyňskou linku, zdi, okna, skříňky, prostě vše, co ji stálo v cestě. V konečném stádiu se Bubu uhnízdila v pelíšku na lednici. „Uhnízdila“ znamenalo, že nehodlala slézt dolů z lednice vůbec. Do pelíšku chodila čůrat i kakat. Přestěhovali jsem tedy kočičku Bubu do ložnice. Jenže začala další patálie, v noci byla v klidu, ale ráno se drala ze dveří ven, a to do pokojů, kde byly další kočičky, ze kterých měla Bubu hrůzu a tropila hysterické scény velkého rozsahu.

Koupili jsme tedy postrojek s vodítkem a začali jsme brát Bubu ven. Posléze i z postrojku sešlo a Bubu chtěla být venku stále častěji. Vždy ráno vyběhla z peřin a drala se ven, šup a hup k hlavním dveřím a hurá na zahradu. Čas běžel a nakonec Bubu bydlela na zahradě, kde se také stále zdržovala. Jenže, jak už to u kočiček chodí, Bubu si začala zvětšovat své teritorium, i přesto se však po většinu času zdržovala v okolí svého domova.

Po ztrátě milované fenky Máši k nám přišla černá fenka Belinka, se kterou Bubu odmalička kamarádila. Nakonec přišla také další psí slečna – Sárinka – hyperaktivní šílenec. Sárinka rostla a začala nám Bubu prohánět po zahradě. Bubu se tou dobou stále častěji zdržovala na střeše garáže, kde jí byla také umístěna zateplená kočičí bouda s pelíškem. Jenže, časem nás sousedka upozornila, že naše vysoká zeď není žádnou překážkou pro fenku Sárinku.

Sárinka se vyškrábala na garáž a Bubu v dobrém úmyslu usurpovala, což se ale kočičce Bubu nelíbilo a trávila tak čím dál tím více času u sousedky a před brankou našeho domova. V létě dokonce nepřišla domů 5 dní. Nevěděli jsme, kde je a co se mohlo stát. Nakonec se vrátila. Dodnes netušíme, kde mohla být. Tenkrát to ale bylo jiné, i když jsme měli strach, intuice napovídala, že se domů vrátí. Michal se tenkrát zmínil, že jednou to může být naposledy, že vlastně bydlí u domova, ne doma.

Na podzim 2010 se Bubu začala zdržovat stále častěji doma. Vracela se na zahradu a dokonce začala chodit do pelíšku č.2, který měla těsně u hlavního vchodu do domu, což znamenalo proplést se mezi pejsky. Bylo nám dokonce divné, že si chodí lehat k hlavnímu vchodu. Toto trvalo pár dní, denně jsem Bubu ráno nacházela v pelíšku. Až přišel osudový pátek 29. 10. 2010, kdy jsem Bubu zahlédla v pelíšku u hlavního vchodu naposledy.

Bubu se zahlásila a chtěla skočit na zem, kde snídaly naše feny. Řekla jsem si, že jí pomůžu a přenesu ji k plůtku u bazénu, aby ji fenka Sárinka neusurpovala. Dokonce mi proběhla hlavou, nevím proč, myšlenka, zda tímto krokem neovlivním osud této kočičky. Chápete to? Opravdu mi toto proběhlo hlavou. Říkala jsem si, že kdyby si sama zvolila cestu a nepomohla jsem jí z pelíšku ven, třeba by byl její osud jiný.

Pár dní před touto předtuchou jsem měla podobně podivné myšlenky. Opravdu jsem zasáhla do dalšího osudu kočičky Bubu anebo nezasáhla a mělo se tak stát? Byla jsem v nepravý čas na nepravém místě? Ať už to bylo jakkoliv, dávám si ztrátu milované Bubu za vinu. Také to, že jsme ji nedokázali zabezpečit a vystavili jsme ji nástrahám venkovního prostředí. Byli jsme zaneprázdnění ostatními kočičkami.

Museli jsme fungovat všestranně a zapomínali jsme na naši Bubu. Sousedka z ní byla nadšená a házela jí neustále nějaké dobroty. Museli jsme s Michalem chodit do práce, jezdit na veterinu, přijímat návštěvy, pečovat o naše zvířátka, léčit, uklízet. A teď otázka. Má toto sloužit jako omluva? Chci tím snad obhájit to, že na Bubu nebyl čas? Nevím, možná ano, možná ne.

Paradoxně jsem také před časem napsala článek s názvem „Terasy, výběhy a voliéry“, kde upozorňuji, jak je důležité bezpečí kočiček. Měla jsem pravdu, ale jednu naši kočičku jsme s Michalem nedokázali zabezpečit – kočičku Bubu.

Je tomu již víc jak týden, kdy jsme naposledy spatřili naši Bubu. Je tomu již víc jak týden, kdy se probouzím den co den se strachem a ptám se, co se mohlo stát? Je tomu již víc jak týden, co s hrůzou běhám a kontroluji pelíšek, zda tam náhodou Bubu nespinká. Vyčítám si to, trápím se a zároveň mi stále probíhá hlavou, že vše, co jsme již podnikli za kroky k nalezení Bubu, je stále málo. Jsem nervózní a nechci pochopit, že Bubu nepřišla domů.

Bohužel, někteří sousedé nemají pochopení, kočky prostě neřeší. Proč také, všude je koček plno. Když jsem žádala jednoho ze sousedů, aby prohlédl méně navštěvované prostory svého domu, protože se na jeho pozemku naše Bubu také zdržovala, soused jen odvětil, že ji tam nikdy neviděl a není potřeba nic prohlížet. Pokud prý chci kočky, tak má plno koťat, které mi může přinést.

Vylepovala jsem plakátek na autobusové zastávce. Jeden člen skupinky puberťáků mi sdělil, že se mám s kočkou rozloučit, že už je bůhví kde. Plakátky s výzvou o pomoc při hledání naší kočičky byly vylepeny po celé naší vesnici na všech frekventovanějších místech a v okolních vesnicích také.

Napadá nás, že může být Bubu někde zavřená a nemůže ven. Také mohla někde spadnout a zranit se. Mohlo ji srazit auto a odplazila se neznámo kam. Mohl ji po srážce autem také někdo „uklidit“. Mohla se otrávit a někde zemřít. Mohli jí něco udělat puberťáci, kteří chodí do hospody hned naproti útulku. Mohl ji zahnat kocour a může být dezorientovaná někde x kilometrů daleko.

Mohl nám snad někdo vědomě ublížit a proč by to dělal? Může být však ještě někde zraněná a opuštěná bez pomoci. Mohla ji napadnout kuna. Mohla se utopit, protože třeba nebylo možné se vydrápat například ze sudu u okapu. A co víc? Mohl ji také někdo odvézt. Někdo, kdo k nám jel pro kočičku a my jsme zrovna nebyli doma. Návštěvy se u nás střídají ve velkém.

Nejednou se stalo, že lidé zmínili, že už u nás byli jednou, my jsme zrovna nebyli doma, a tak si chtěli odvézt tu velmi vstřícnou vítací kočičku, která byla venku na zídce či před bránou – naši Bubu. My bychom byli rádi, kdyby našla Bubu nový a bezpečný domov, ale potřebujeme to vědět. Bubu je jedna z nás, nemůžeme se jen tak smířit s tím, že tady najednou není.

Dne 4. 11. 2010 jsme po 11 hod. dostali hlášení, že u hřiště leží sražená černobílá kočička. Na místě jsme zjistili, že to není naše Bubu.

Bubu, stále tě vidím jako maličké kotě, které jsme si dovezli z Hradce nad Moravicí, městečka poblíž mé rodné Opavy. Také zcela jasně vnímám, jaká byla tvá povaha, tvá vynalézavost, dravost, akčnost, prostě vnímám vše, čím jsi byla výjimečná. Naděje umírá poslední, my stále věříme, že se nám vrátíš, ať už bude tvůj návrat šťastný či bolestný. Každý den budeme čekat a doufat, že tě uvidíme anebo dostaneme informaci směřující k tvému nalezení.

Je potřeba vykřičet své pocity ven, vypsat se z nich, i když bude mnohé znít zmateně, nevadí. Zároveň je potřeba pátrat po Bubu a zabezpečit všechny členy naší početné domácnosti.

Píši, z jedné strany mám kočičku Fábinku, kterou srazilo nedávno auto a jako zázrakem přežila, díky našich přátel z Kladna, kteří jí poskytli první pomoc a mohla tak být operována. Z druhé strany mám stařenku Růženku, která nedávno prodělala operaci s odstraněním nádoru na mléčné žláze. Obě holky kočičí jsou tu se mnou a cítí moji bolest.

Děkuji za masívní podporu, která od vás všech v těchto těžkých dnech přicházela a přichází stále.

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kočičky Bubu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubu/

Zde je letáček a výzva o pomoc, kterou prosíme šířit dál: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/804

Nemám slov, svírá se mi hrdlo úzkostí a do očí se hrnou slzy.

To, co zde čtete, je jen zlomkem všeho, co jsme s naší milovanou Bubu zažili.

Budeš stále s námi Bubu, nepřestaneme na tebe čekat. JSI kočička, na kterou se nedá zapomenout.

Za nás za všechny,

Tvoje Kristýna

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz

Aktualizováno: 8.11.2010 — 14:11

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mi jsme přišli o naší lásku v pátek rano nebyla v pelíšku. Taky chtěla ven toužila byť volná jenže bydlíme u kolejí ona tam ovšem nikdy nesla z druhé strany měla les pole. Našli jsme ji mrtvou a oba jsme se s manželem zhroutili nemůžu žít s tím pocitem šílené viny. Tolik jsme ji milovali tolik az mám pocit že umřu zalem. Ten vlak tu jezdí jednou za dvě az tri hodiny to byl snad dábel co nam ji vzal. Láska naše naše dítě naše kačenka Zachráněna milované koťátko které už nikdy nebudu držet v náručí.

  2. Pingback: Tampd Dubstep DJ
  3. Pingback: Wagi
  4. Pingback: Tarot del Amor
  5. Pingback: iTunes Generator
  6. Pingback: Escort girl Paris
  7. Pingback: moda joven
  8. Pingback: sexy nylons
  9. Pingback: Guillermo
  10. Pingback: Document Scanning
  11. Pingback: europeana portal
  12. Kristýno posílám pozdravení a palec, aby se Bubu zase ukázala. Pokud jsi ji nenašla sraženou u cesty buď ráda. A představy co všechno se jí mohlo stát hoď vždycky hned v zárodku za hlavu s tím, že tak blbá/nešikovná/nezkušená Bubu není. Chápu Tvůj strach i pocity viny. Protože leta řeším neřešitelné a hledávám odpovědi na věčný otázky, narazila jsem taky na názor, že tyhle intenzivní pocity viny jsou odezvou na pýchu. Zní to prdle a zle , ale je to myšleno tak, že jen ten kdo si myslí, že je všemohoucí a může cokoli ovlivnit může cítit vinu za vše. Je to na dlouhý traktát tak jak jsem to načala a lze to jednodušeji vyjádřit “ Dej mi všehomíre dost síly, umu a inteligence vyřešit co můžu a dost pokory smířit se s tím co vyřešit nemůžu.“ Jak jsi popisovala život s Bubu a její postupné vzdalování i poslední den kdys jí viděla, vyznělo z toho že jsi něco mohla udělat líp a jinak a líp se Bubu přizpůsobit, zlepšit její podmínky. Spíš ne a možná ano, ale jak by k tomu přišli ty ostatní? Tak Ti přeju klid v duši a snad Ti zvedne náladu, že dnes na ranní procházce jsem potkala kocourka ztraceného 4.11. a donesla ho paničce. Protože vodím tři pejsy dávám na chodníku s živým plotem u silnice na kočky bacha, aby na ně psi nebafli a ony nevlítly pod auto z leknutí. A protože sleduju vylepované plakátky, asi i kvůli takovým zprávám jako jsi Ty psala o Bubu. No a tyhle dvě informace se spojily, když jsem dnes na chodníku zahlédla kocourka z letáku, sice byl u domu, kde je kočin víc, domácích, ale uvázala jsem psy, zkusila jsme na kocoura jméno a on reagoval. Zavolala jsem paní z letáku, ta ještě spala, přešla jsem vesnici s kocourem pod bundou a předala ho paní v županu. Třeba se Ti taky poštěstí a když ne je lepší naučit se mít v hlavě představu Bubu na jiném prahu než Tvém než nějak katastrofickou. Ta druhá Bubu nepomůže a Tobě uškodí.

    1. Děkuji moc za podporu, opravdu pomohla. Kéž by se naplnila Vaše slova. Dnes volala paní z vedlejší vesnice, že jim přeběhla přes cestu černobílá kočička. Zda to byla Bubu, to netušíme, stále doufáme.

  13. Ta nejistota je hrozná. Ale musíte věřit, milá Kristýno (inlove) , že Bubu si našla své doma, kde bude mít lidi jen pro sebe. (h) Držím palce, abyste se o ní brzo něco dobrého dozvěděla.

  14. Milá Kristýno, moc Ti přeji aby se Bubu vrátila nebo aby o sobě dala vědět. Naše Mia jednou ve nestřežené chvilce utekla na chodbu a pak jsme ji 2 dny hledali, naštěstí dřepěla ve sklepě a bála se vystrčit nos až uslyšela třepání sáčku s papkáním , tak se přihlásila. Nevzdávej to, určitě Bubu někde zahlídneš. (h)
    Od sousedů kocour se taky rozhodl, že už s nimi nebude, je to 4 roky , co od nich odešel, chodí po vesničce a když na něho sousedka volá, ohlédne se po ní , na pár vteřin znehybní, jakoby váhal ale pak se pomalu otočí a zmizí. Je to prostě jeho volba . Někdy ho nevidím třeba i půl roku a pak se zas objeví a pak zas zmizí.

  15. Všem moc děkuji za podporu. Víte, nedokázala jsem si to nikdy představit. Všechny kočičky máme v bezpečí domova, ve voliérkách, v pokoji mimo budovu a v budově také. Jediná Bubu byla vyjímka. Už podruhé mám půl den dovolenou (dneska je to podruhé) a prohledala jsem zase kusanec vsi a lesy okolo, ale NEMÁM ŠANCI. Říkala jsem si, že bych ji chtěla „pokud už není“ alespoň důstojně pohřbít. Pořád se mi také vrací, jak jí někdo mohl ublížit anebo, že je někde uvězněná???? Zatím se mi nedaří s tím vyrovnat, je to tak, nedaří. Stále dokola se chodím ujišťovat, ale je tolik míst, kam se nedostanu… Nevím… Jen prosím, aby to už bylo za mnou, fakt jsem z toho úplně špatná… Moji blízcí mi píší „NECH JI ODEJÍT“ a já TO NEUMÍM…

    1. Kocka kdyz nechce, abys ji videla, tak ji neuvidis. Doufam, ze krasna Bubu sla jenom na vylet a nejak se pozapomnela. Stava se. nas kocour pepa, druhym jmenem Navratil, obcas podnikal vylety az 10 dnu. Posledni dobou se spis drzi u baraku.

      Drzim palce. (y)

  16. Vím, jak ti je. Nám se takhle ztratil Mouřenín, ale za rok se najednou objevil, přišel se ukázat. Sáhnout na sebe nedal, smetánku si vzal a zase šel. Určitě to byl on, mouratá kresba v obličeji se nemění. Z nohatého kocouřího dorostence byl veliký, statný, dobře živený kocour. Ten šutr, co mi spadnul ze srdce, by zavalil celou ves. Ať si bydlí, kde chce, hlavně že se tam má výtečně.
    Moc ti přeju, aby se Bubu taky přišla „alespoň ukázat“. (h)

  17. Milá Kristýno, vím, že to bude znít jako falešná útěcha, ale kočky jsou opravdový svéráz a někdy by jim člověk to „dobro“, tak jak mu on sám rozumí, musel vnucovat s nožem v zubech… Dva příklady z naší smečky za všechny:
    černobílý Sigi, kterého nám kdysi přinesl správce blízkého fotbalového stadionu, pravidelně mizel na týden, na dva – pak se odstěhoval a půl roku jsme ho neviděli. Když se vrátil, byl to kocouří obr, seřval smečku, vymetl misky, a zůstal měsíc. Občas ho teď vídáme, občas přijde na večeři.
    Druhý případ je mourinka Molly, která naši smečku adoptovala, povila u nás koťata, a když je odstavila a objednali jsme ji na kastraci, zmizela. Hledali jsme, hledali (představa, že se zase na jaře dostaví s outěžkem se nám hrubě nelíbila), a našli milou Molly spokojeně doma, docela daleko od nás, šťastným pánečkům se tak vrátila po víc než půl roce… ale vetovi stejně neušla. A jmenuje se Dorotka, žádná Molly 🙂
    Vaše „Srdcem pro kočky“ podniká skvělé věci a děláte pro chlupatce hrozně moc, tak snad se i Bubu nakonec usadí někde, kde bude mít svou misku a svůj klid, který je jí zřejmě nade vše. Naše smečka jí i vám drží tlapky a ocásky, aby za tím odchodem Bubu nebylo nic temného – jen kočičí touha… (cat)

  18. Kristýno, přesto, že mám v sobě bolavo, jsem na tom lepší něž ty, protože já vím. Jak jsem včera psala o té nehumánní eutanazii, snesla se na mne (ne)spravedlivá pomsta potrefených vetů. Večer, nám před lety přidělený kocour, mnou zvaný Kočík, pokřtěn Sigmund Zrzavý, jinak hrníčkový Harry, sebral své nemocné ledviny a přehoupl se přes Duhový most. Za humánní asistance slečny vet, hlazení kožíšku, kapání slziček a breku v autě.
    Jsme smutní, jen pes je snad spokojen. Něco ví, protože celý večer z nás nespustil oči. Možná se obával, jestli ted není na řadě on (shake) . Chodí se sem tam dívat do jiných místností a ani nevím, jestli truchlí, nebo se jen ujištuje, že už je zase on jediný a všechny ruce na drbání a hlazení jsou už zase jen a jen jeho. Ach jo, Kočíku zrzavej, měla jsem tě ráda.

    Kristýno, přeji tobě i Bubu at‘ se vše v dobré obrátí (cat) .

    1. Sigmunde, kdo bude vykládat Pitině o tom, jak se spí dobře na teploučké věži? ;( (u) Tak jí o tom až se zabydlíš za Duhou,pošli nějaký krásný sen…. (cat)
      JanoBa (hug) (rose1)

      1. Nejvyšší Kočko, Sharko!!! já jsem se tak vyděsila, když jsem to přelétla letem světem… pak mi došlo, že má Sigi poslat Pitině jenom SEN odtamtud… ufff čísti zvolna a pořídit si nové brýle!!! (cat)

        1. Holky, co mi to děláte, já se tak lekla, že se Pitině něco stalo! (whew)
          Jani to je dneska další smutná zpráva, Zrzínek s Meldou na Tebe taky myslí (u)

      1. Díky, Honzo. Tak jsem včera majlovala s kamarádem vetem, abych z něho dostala název té látky na udušení a bez výsledku. Zakončil to – řekl jsem to vám, neřekl bych to cizím lidem, protože bych se za to styděl. Takže tak.

    2. Jani, i tobě pofoukání na bolavou duši (u) . Eh, já bych asi byla v pokušení Rossovi nějaký kočičí kožíšek do baráku poťouchle nasadit (chuckle) .

      Kristýno, vím že nejistota je hrozná a moc doufám, že Bubu je v pořádku. Při tom, jak moc se kočendám věnujete nejsou výčitky svědomí na místě. Jak trefně zmínila terra-san, představy lidské a kočičí o „dobru“ se někdy setsakra liší.

    3. Jani! (hug) (h) (hug) Je vždycky tak smutné, když náš přítel najednou odběhne napřed za Duhový most. (u) Jsi statečná, že jsi mu dala najevo svou lásku tím největším možným způsobem.
      A Ross? Kdoví, třeba se zase brzo bude muset dělit o laskavé ruce i misku. 🙂
      (To je hned! Šla jsem s Ankou ze stříhání (jejího) a zase na mě u domu mňoukalo křoví, chjo.)

  19. článkem jsem se probrečela, ta nejistota musí být strašná ;( ;( ;(

    kéž se Bubu znovu objeví (h) (h) (h)

  20. To je smutné čtení, Kristýnko, ale udělala jste, co šlo – a pokud se dnes trápíte něčím, co nelze změnit, tak to opravdu smutkem nezměníte. Nemůže za své kočičky žít jejich život (handshake)
    Sama víte, že každá kočka má svou povahu a svou představu o životě – některé ho s námi budou sdílet, pro některé je to nepřijatelné. Věřím, že se Vám Bubu vryla do srdíčka, ale netrapte se. Pro spoustu lidí na venkově jsou kočky JENOM kočky – sama se s tím setkávám, ale nic moc s tím nenaděláte. Kočičí teritorium je velké a bohužel predátoři, kam patří i auta, tam jsou. Vždycky, když vidím u silnice přejetou kočičku, je mi jí líto, ale říkám si, že tu někde brzo najde domov nové kotě! (u)

  21. Já BUBU přeju,aby našla takový domov, kde bude opečovávaným jedináčkem. (y) (h) (cat)
    Kde se nebude muset dělit o „doma“ a o přízeň s dalšími zviřátky…. (nod)

    PS: Kristýno, děláte s manželem pro kočky moc, hrozně moc, ale BUBU je kočkou,která asi potřebuje tu jistotu teplého klidného domova…vím,jak je ta nejistota děsivá..budu věřit,že takový domov najde… (y)

  22. držíme tlapky za celý Pětikočičín, zejména v tom počtu jedna černobílá Luisa Králíčková (cat) (h) (f) (f)

  23. Je to dva a půl roku, co do naší tříkočkové domácnosti přibyla Shame, takto kočička z paneláku, které ve dvou letech hrozilo uspání. Měla hodně ze siamky a 100% jejich povahu. Doma uzurpovala yorkšírku, u nás halama pes a tři kočky. První dva dny jsme z ní neviděli víc než jedno oko a uřvanou pusinku. Třetí noc proklouzla Bimboušovi ven. Byl květen, docela teplo, docela bezpečno. Pátý den přišla naprosto změněná kočička, mazlivá, vstřícná. Nemohla se nabažit možnosti být venku, doma stále bojovaly s Princeznou, takže označkované jsme měli vše. Dva roky s námi žila v pohodě, potom Kuba přivezl na návštěvu Lin, která kočky moc nemusí, ale zrovna Shame se jí jediná postavila, naši gerontíci volí ústup. Potom umřel Mimi a já odjela na tři dny na služební cestu. Nevím proč, ale asi už jí ten rachot lezl na nervy a po mém návratu se domů nevrátila. Má někde jiné doma, občas ji zahlédnu při venčení, ale na dvorek k nám ji už nic netáhne….

  24. Milá Kristýno – je mi tak líto, že se Bubu ztratila, je to překrásná kočička. Myslím, že nejhorší ze všeho je ta nejistota, co s ní je – člověk si představuje, že se někde trápí a strádá a čeká, kdy si pro ni přijde ten, na koho spoléhá.

    Moc moc bych si přála, aby se vám kočička vrátila. (h)

Napsat komentář: veram Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN