Tento článek má být poučením pro nás pro všechny. Výzvou k zamyšlení, co vše ještě můžeme udělat pro bezpečí naší kočičky? Neberte tento článek na lehkou váhu, protože ztráta zvířete moc bolí a právě vaše milovaná kočička se může stát obětí okolního nebezpečného světa.

Tyto řádky píši a cítím bezmoc a beznaděj. Ztratila se naše venkovní kočička Bubu. Stalo se tak v pátek 29. 10. 2010. Kočička Bubu, která na úkor ostatních útulkových kočiček neunesla tíhu velkého kolektivu a musela být po čase ubytována venku, ne násilím, ale postupně. Bubu chtěla být mimo dosah početného kočičího kolektivu, toužila po volnosti. Vždy jsme byli zastánci toho, že naše kočičky nesmí mít nezabezpečený výběh ven, aby se jim něco nestalo.

A jak to všechno s Bubu vlastně začalo?

Bylo léto 2007, jeli jsme si do Hradce nad Moravicí pro synovce, kterého jsme měli hlídat po dobu, kdy má sestra se švagrem docházeli do zaměstnání a my s Michalem jsme měli právě dovolenou.

Moje setra se také ještě dříve před naší návštěvou mé rodné Opavy a Hradce nad Moravicí zmínila, že se k ní přistěhovala mourovaná kočička Anička s koťátky. Kočička Anička měla zraněnou pánev, táhla za sebou zadní tlapičky. Moje sestra s ní proto běžela na veterinu, pan doktor však kočičce nedával moc šancí na přežití. Kočička Anička byla ošetřena, dostala injekce a čekalo se, zda situaci zvládne. Nakonec opravdu úraz ustála, časem normálně běhala, odchovala svá koťátka a jedno z nich – maličká Bubu se tak měla stát členem naší domácnosti.

Původní jméno pro naše koťátko bylo Johanka. Když jsme však Bubu vezli z Hradce nad Moravicí do Vrbičan, bylo vidět, že je nevrlá, vrčí a bručí. Když jsme dorazili domů, ukázalo se, že Bubu si nejde pro ránu daleko, nafackovala dokonce v té době naší robustní vlkošedé vlčiči Mášence a černé vlčici Ebince také.

Z této kočko-psí kombinace se stala časem nerozlučná trojka, vše do doby než nás Mášenka v zimě roku 2008 navždy opustila, to když zemřela na zástavu srdce. V té době se také začalo rozrůstat naše kočičí depozitum. Nastal čas, kdy Bubu začala projevovat svoji nespokojenost, protože se jí nelíbilo neustálé přijímání nových kočiček.

Vše vyvrcholilo, když jsme přijali 16 kočiček z Řetůvky, mnozí z vás si jistě tuto kauzu pamatují. Bubu začala vyvádět, měla hysterické záchvaty, které se nedaly nikterak utlumit. Zkoušeli jsme naprosto vše, včetně Bachových esencí, v té době bohužel nešťastně namíchaných, neměli jsme s nimi zkušenosti a neznali jsme tou dobou paní Fillovou.

Nic nepomáhalo, Bubu nám začala očůrávat naprosto vše, co měla v dosahu – kuchyňskou linku, zdi, okna, skříňky, prostě vše, co ji stálo v cestě. V konečném stádiu se Bubu uhnízdila v pelíšku na lednici. „Uhnízdila“ znamenalo, že nehodlala slézt dolů z lednice vůbec. Do pelíšku chodila čůrat i kakat. Přestěhovali jsem tedy kočičku Bubu do ložnice. Jenže začala další patálie, v noci byla v klidu, ale ráno se drala ze dveří ven, a to do pokojů, kde byly další kočičky, ze kterých měla Bubu hrůzu a tropila hysterické scény velkého rozsahu.

Koupili jsme tedy postrojek s vodítkem a začali jsme brát Bubu ven. Posléze i z postrojku sešlo a Bubu chtěla být venku stále častěji. Vždy ráno vyběhla z peřin a drala se ven, šup a hup k hlavním dveřím a hurá na zahradu. Čas běžel a nakonec Bubu bydlela na zahradě, kde se také stále zdržovala. Jenže, jak už to u kočiček chodí, Bubu si začala zvětšovat své teritorium, i přesto se však po většinu času zdržovala v okolí svého domova.

Po ztrátě milované fenky Máši k nám přišla černá fenka Belinka, se kterou Bubu odmalička kamarádila. Nakonec přišla také další psí slečna – Sárinka – hyperaktivní šílenec. Sárinka rostla a začala nám Bubu prohánět po zahradě. Bubu se tou dobou stále častěji zdržovala na střeše garáže, kde jí byla také umístěna zateplená kočičí bouda s pelíškem. Jenže, časem nás sousedka upozornila, že naše vysoká zeď není žádnou překážkou pro fenku Sárinku.

Sárinka se vyškrábala na garáž a Bubu v dobrém úmyslu usurpovala, což se ale kočičce Bubu nelíbilo a trávila tak čím dál tím více času u sousedky a před brankou našeho domova. V létě dokonce nepřišla domů 5 dní. Nevěděli jsme, kde je a co se mohlo stát. Nakonec se vrátila. Dodnes netušíme, kde mohla být. Tenkrát to ale bylo jiné, i když jsme měli strach, intuice napovídala, že se domů vrátí. Michal se tenkrát zmínil, že jednou to může být naposledy, že vlastně bydlí u domova, ne doma.

Na podzim 2010 se Bubu začala zdržovat stále častěji doma. Vracela se na zahradu a dokonce začala chodit do pelíšku č.2, který měla těsně u hlavního vchodu do domu, což znamenalo proplést se mezi pejsky. Bylo nám dokonce divné, že si chodí lehat k hlavnímu vchodu. Toto trvalo pár dní, denně jsem Bubu ráno nacházela v pelíšku. Až přišel osudový pátek 29. 10. 2010, kdy jsem Bubu zahlédla v pelíšku u hlavního vchodu naposledy.

Bubu se zahlásila a chtěla skočit na zem, kde snídaly naše feny. Řekla jsem si, že jí pomůžu a přenesu ji k plůtku u bazénu, aby ji fenka Sárinka neusurpovala. Dokonce mi proběhla hlavou, nevím proč, myšlenka, zda tímto krokem neovlivním osud této kočičky. Chápete to? Opravdu mi toto proběhlo hlavou. Říkala jsem si, že kdyby si sama zvolila cestu a nepomohla jsem jí z pelíšku ven, třeba by byl její osud jiný.

Pár dní před touto předtuchou jsem měla podobně podivné myšlenky. Opravdu jsem zasáhla do dalšího osudu kočičky Bubu anebo nezasáhla a mělo se tak stát? Byla jsem v nepravý čas na nepravém místě? Ať už to bylo jakkoliv, dávám si ztrátu milované Bubu za vinu. Také to, že jsme ji nedokázali zabezpečit a vystavili jsme ji nástrahám venkovního prostředí. Byli jsme zaneprázdnění ostatními kočičkami.

Museli jsme fungovat všestranně a zapomínali jsme na naši Bubu. Sousedka z ní byla nadšená a házela jí neustále nějaké dobroty. Museli jsme s Michalem chodit do práce, jezdit na veterinu, přijímat návštěvy, pečovat o naše zvířátka, léčit, uklízet. A teď otázka. Má toto sloužit jako omluva? Chci tím snad obhájit to, že na Bubu nebyl čas? Nevím, možná ano, možná ne.

Paradoxně jsem také před časem napsala článek s názvem „Terasy, výběhy a voliéry“, kde upozorňuji, jak je důležité bezpečí kočiček. Měla jsem pravdu, ale jednu naši kočičku jsme s Michalem nedokázali zabezpečit – kočičku Bubu.

Je tomu již víc jak týden, kdy jsme naposledy spatřili naši Bubu. Je tomu již víc jak týden, kdy se probouzím den co den se strachem a ptám se, co se mohlo stát? Je tomu již víc jak týden, co s hrůzou běhám a kontroluji pelíšek, zda tam náhodou Bubu nespinká. Vyčítám si to, trápím se a zároveň mi stále probíhá hlavou, že vše, co jsme již podnikli za kroky k nalezení Bubu, je stále málo. Jsem nervózní a nechci pochopit, že Bubu nepřišla domů.

Bohužel, někteří sousedé nemají pochopení, kočky prostě neřeší. Proč také, všude je koček plno. Když jsem žádala jednoho ze sousedů, aby prohlédl méně navštěvované prostory svého domu, protože se na jeho pozemku naše Bubu také zdržovala, soused jen odvětil, že ji tam nikdy neviděl a není potřeba nic prohlížet. Pokud prý chci kočky, tak má plno koťat, které mi může přinést.

Vylepovala jsem plakátek na autobusové zastávce. Jeden člen skupinky puberťáků mi sdělil, že se mám s kočkou rozloučit, že už je bůhví kde. Plakátky s výzvou o pomoc při hledání naší kočičky byly vylepeny po celé naší vesnici na všech frekventovanějších místech a v okolních vesnicích také.

Napadá nás, že může být Bubu někde zavřená a nemůže ven. Také mohla někde spadnout a zranit se. Mohlo ji srazit auto a odplazila se neznámo kam. Mohl ji po srážce autem také někdo „uklidit“. Mohla se otrávit a někde zemřít. Mohli jí něco udělat puberťáci, kteří chodí do hospody hned naproti útulku. Mohl ji zahnat kocour a může být dezorientovaná někde x kilometrů daleko.

Mohl nám snad někdo vědomě ublížit a proč by to dělal? Může být však ještě někde zraněná a opuštěná bez pomoci. Mohla ji napadnout kuna. Mohla se utopit, protože třeba nebylo možné se vydrápat například ze sudu u okapu. A co víc? Mohl ji také někdo odvézt. Někdo, kdo k nám jel pro kočičku a my jsme zrovna nebyli doma. Návštěvy se u nás střídají ve velkém.

Nejednou se stalo, že lidé zmínili, že už u nás byli jednou, my jsme zrovna nebyli doma, a tak si chtěli odvézt tu velmi vstřícnou vítací kočičku, která byla venku na zídce či před bránou – naši Bubu. My bychom byli rádi, kdyby našla Bubu nový a bezpečný domov, ale potřebujeme to vědět. Bubu je jedna z nás, nemůžeme se jen tak smířit s tím, že tady najednou není.

Dne 4. 11. 2010 jsme po 11 hod. dostali hlášení, že u hřiště leží sražená černobílá kočička. Na místě jsme zjistili, že to není naše Bubu.

Bubu, stále tě vidím jako maličké kotě, které jsme si dovezli z Hradce nad Moravicí, městečka poblíž mé rodné Opavy. Také zcela jasně vnímám, jaká byla tvá povaha, tvá vynalézavost, dravost, akčnost, prostě vnímám vše, čím jsi byla výjimečná. Naděje umírá poslední, my stále věříme, že se nám vrátíš, ať už bude tvůj návrat šťastný či bolestný. Každý den budeme čekat a doufat, že tě uvidíme anebo dostaneme informaci směřující k tvému nalezení.

Je potřeba vykřičet své pocity ven, vypsat se z nich, i když bude mnohé znít zmateně, nevadí. Zároveň je potřeba pátrat po Bubu a zabezpečit všechny členy naší početné domácnosti.

Píši, z jedné strany mám kočičku Fábinku, kterou srazilo nedávno auto a jako zázrakem přežila, díky našich přátel z Kladna, kteří jí poskytli první pomoc a mohla tak být operována. Z druhé strany mám stařenku Růženku, která nedávno prodělala operaci s odstraněním nádoru na mléčné žláze. Obě holky kočičí jsou tu se mnou a cítí moji bolest.

Děkuji za masívní podporu, která od vás všech v těchto těžkých dnech přicházela a přichází stále.

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kočičky Bubu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubu/

Zde je letáček a výzva o pomoc, kterou prosíme šířit dál: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/804

Nemám slov, svírá se mi hrdlo úzkostí a do očí se hrnou slzy.

To, co zde čtete, je jen zlomkem všeho, co jsme s naší milovanou Bubu zažili.

Budeš stále s námi Bubu, nepřestaneme na tebe čekat. JSI kočička, na kterou se nedá zapomenout.

Za nás za všechny,

Tvoje Kristýna

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz