Tak abyste věděli, konečně mám všechno pod kontrolou a to myslím opravdu všechno. Trvalo mi, než jsem se odvážila překonat strmé schodiště, když ale oni mě nechávali celou noc!! samotnou v obýváku ( uprostřed haldy hraček a vlastnozubně upravených odpadků ) a mizeli nahoru.

Jo a nahoře si klidně bydlí kočky a já ne? Tak když teď byla maminka nemocná a byly jsme tři dny samy doma, měla jsem haldu času na trénování. Ono nahoru to teda jde, když se vyleze nahoru tak se můžete odměnit v kočičí misce, ale dolů to teda není žádná slast. Ale když to zvládne ta ublbená Lin, tak jsem to nacvičila systémem klouzání po zadečku a trochu hrabáním nohama a menším či větším skokem na konci schodiště.

Sem tam to na konci přeženu a uklouznou mi packy po dlažbě, ale maminka zbytečně propadá hysterii že si zlámu nohy, jsem přece šikulka šikovná. A víte co – hned jsem to nahoře trochu označila, protože je to moje a né té Lin, která je návštěva a jako návštěva by se měla chovat (tak načůrala Kačce a Kubovi do postele, kde to zřejmě po Lin vonělo) a teď to teda má. Ta se bude divit, až se vrátí z toho móře, jak jsem vyspěla. No, maminka se taky prej těší hlavně na to, jak si budeme na těch schodech vymezovat teritória, asi si myslí, že se budeme prát. No, než uběhne měsíc tak ještě vyrostu a zmohutním, takže všichni budou muset uznat, že teda ta ředitelka jsem tady já. 
Ovšem co já jsem nahoře objevila, to je teda něco. Mají tam óbrpostel, do které se vejdu já, maminka a když se teda smrskne tak i tatínek. Do té postele se leze buď po hlavách ostatních – to aby hned věděli, že jdu já – nebo skokem od dveří pokud možno na břicho. No, dokud byl tatínek pryč, tak jsme se tam s maminkou vešly, ale když se vrátil, tak rozhodl, že teda buď on, nebo já. Jsem rozumná, a když jsou tam oba, nelezu do postele i já – nakonec kdo by se mačkal. Je-li v posteli jen jeden, druhá je automaticky moje. No, a pokud je v ní maminka, tak občas s náma leží kočky či kočka.

V tomhle baráku je dveří pomálu, dostanu se všude a celou noc mohu provádět kontroly stavu mužstva. Taky koček, které jsem umístila na skříň, teda umístily se tam samy, prý se jim moje hry nelíbí. Jo a co se týče masa, tak to je v téhle rodině pro mě a kočky ať si chytnou. Vona tedy maminka je měkkosrdcatá a našla jim jiný místo, kde se v klidu najedí, ale když oni užírají z mého!!! (Klidně bude s kocourem ležet v posteli, ale pokud půjde k té své misce na svoje žrádlo, tak to si dovolil moc a je třeba ho zahnat. Prakticky na žrádle troskotá seznamování koček a Majdy, ony vědí, že jim neublíží, ale nažrat je nenechá.)

 
Občas teda nastane situace, kdy i já mám strach. To si tuhle Kačka dala cosi do té bedýnky, ve které mi ráno ohřívají maso s nudličkama, byl sice večer ale určitě to byla nějaká mňamka pro mě, co jiného, že. Najednou se z té bedýnky ozvaly děsné rány (moudří již vědí, že Kačka si připravovala v mikrovlnce popcorn) prostě byl to děs, takhle se moje masíčko nechová. Tak jsem honem letěla do obýváku na gauč, ale zase Kačka byla v té kuchyni, tak jsem letěla do kuchyně chránit Kačku, tam zase ty rány tak honem do obýváku a vyřvávat při tom co tomu syčákovi udělám, až ho chytnu. Nevím, proč se tomu smáli, jen díky mé neohroženosti Kačka přežila neporušená. Dlouho jsem do té kuchyně nešla.
Ráno chodíme na procházku za tmy, proč to teda nevím, ani se pořádně nemůžu proběhnout. Pes si pořádně pod nohy nevidí, všude zlotřilé stíny, a když vítr honí listí po asfaltu, to nerozeznáte od kroků nějakého zlotřilce. Ještě že jsem tak odvážná a pozorná, maminka může být v klidu, nedovolím jí ublížit. A vůbec, ve dvou se to lépe táhne a tak se pochopitelně nikdo nediví, že v takové situaci se držím u maminky, co kdyby že.

Ale zase má ta tma výhodu, že černá čubinka není vidět a tak když jdou pracovníci obecního úřadu do svého dvora, tak černou střelu vidí až teprve když po nich skáču. Ale oni mi to dovolili a mazlí se se mnou, jenom jsem trochu za těch 6 neděl zmohutněla, a když skočím, tak to něco skočí. Kačka mi našla kamarádku, dvouletou dogu Happy, které doma říkají Pepo. Je to teda halama nohatej, ale zase jí nevadí moje trochu drsnější hry.
Myslím, že všichni tady mě mají pochopitelně rádi, jsem spravedlivá a vítám každého příchozího domů stejně, to jest skoky na hlavu a okousáním všeho, na co dosáhnu. Snažím se vydržet sama na dvorku, když je maminka s tatínkem v práci, ale občas si pobrečím, už jsem přestala s tvorbou psích dvířek ze dveří do dílny, protože mne ta práce trochu zmáhala.

A to se příliš nenudím, protože každé dítě, které jde do školy mne pohladí, potom jde na procházku školička a tak s nimi také trochu konverzuji přes vrata a pak už zase jdou děti ze školy a potom hned přijede tatínek. Ale stejně, nejlepší je, když jsou všichni doma a stále si se mnou někdo hraje. No a taky mi občas něco malého strčí do tlamky, ale občas se nedohodnou a strkají všichni a já jsem děsně nenažraná a tak zblajznu nabízené a potom se z toho holt…

No a protože si stále neštěknu, když chci ven – mají to poznat, ne – tak se mi to v neděli v noci podařilo v chodbě na dlaždičkách. Ale potom už mi bylo fajn, a protože tatínek musel uklízet, zabrala jsem jeho místo v posteli a on se trochu rozčiloval, že chce taky do postele a abych prej navalila deku a vůbec vypadla. Na co asi tak já potřebuju deku, mám jako každý správný novofudlanďan pořádný kožich. Ovšem já vím, že jako správný novofudlanďan mám být se svými lidmi a tak jsem teda s nima always teda furt co to jde.

No, to jsme všichni strašně šťastný, hlavně teda v tý posteli.

Je pochopitelně nejkrásnější a strašně šikovná a taky tvrdohlavá a trošku vzteklá a hlavně co se týče toho žrádla óóóóbrovskej problém. Zřejmě je to dáno tím, že byla v té smečce nejmladší a nejmenší a kluci jí zřejmě občas něco užrali. Jakmile se kočky jenom vzdáleně přiblíží k její misce, problém. Jakmile jdou žrát do své misky, problém. Jakmile jdou okolo linky, na které krájím maso, problém.

Doufám, že trpělivost a trpělivost a ještě jednou trpělivost tomu pomůže, ale moc času nemáme, za měsíc přijedou mladí a Lin kočky nejenže honí, ale asi by i skousla. Já ale sobecky doufám, že kočičky, které celý život sice rozmazluji, ale jsou zvyklé venku, něco zvládnou. Pravda je, že spaní na mě je dosti riskantní, ale Princezna je velmi inteligentní, takže zaujala postavení na polštáři, což teda zase vadí Bimboušovi. Ovšem ke svému životu potřebuji jak zvířata, tak manžela a když jsem to vydržela třicet let, tak ho měnit nebudu.