Byl to pejsek rasy neurčité, černý chlupáček s roztomilým jazýčkem, který vystrkoval vždy před jídelnou, když žebral o nějaké jídlo. Patřil jedné rodině v lázních Mšené, která se o něj nestarala, údajně ho ani nebrali na noc domů. Protloukal se, jak se dalo. Ráno lítal v lázeňském parku ve velkých okruzích, užíval si volnosti, z které měl nezkalenou radost.

Poprvé jsem ho viděla hned po příjezdu. Byl ochlupacený, nekoupaný, nečesaný. Určitě nějaká veška bleška by se našla podle toho, jak se válel v listí, asi ho kožich svěděl. Taky jezdil po zadečku, nikdo se mu nepostaral o anální žlázy. Ale měl na sobě svetříček, tak přece se asi o něj někdo staral.

Měl v sobě hodinky, věděl, kdy lidé chodí ze snídaně, už vartoval u jídelny a čekal na nějakou dobrotu. A zjihlé stařenky mu přinesly tu kolečko salámu, plátek sýra, kousek šunky. Nabaštil se a odpelášil pryč. Byl svobodný, měl radost ze života a tu tím svým psím úsměvem rozdával dál.

Prý na něj lázně vypsaly zatykač s odměnou jeden tisíc korun, kdo lázně pejska loudila zbaví. Neviděla jsem ho, nemohu posoudit, ale myslím, že existuje i jiné řešení. Určitě místní vyhláška, která řeší volné pobíhání psů. Pokuta pro majitele, odchyt pejska, odvoz do útulku, kde by ho vykoupali a dali do pořádku. Jen asi by byl Milánek nešťastný. Je zvyklý na volnost, pořádné proběhnutí, svobodu a to je jeho život.

V lázních jsem potkala i Pány Psy a to byli lázeňští šviháci. V první řadě Max, čtyřletý cane corso. Viděla jsem tuto rasu jen na obrázku, a to si člověk ani pořádně představu neudělá. Byl to neuvěřitelně velký pes, takovouhle papulu, osmdesát osm kilo. Byl přivázaný k lavičce, a když v dálce zmerčil Milánka, vypadalo to, že zdrhne i s lavičkou. Na jeden zátah vymlaskl půl kbelíku vody, když mu sundali košík z armovací oceli.

Pak jsem potkala labradorku Sáru, ta byla velký mazel, lísala se k páníčkovi, umyla mu obličej, ale druhé lidi si držela od těla. Potom tam byl taky rotvajler Basty, ale ten se se mnou nebavil.

Měla jsem s sebou v lázních nádhernou knihu známého krotitele psů Rudolfa Desenského Jak poznat psí duši. Ta mi v mnoha věcech otevřela oči, ale nevím, jak to na našeho jedenáctiletého Sama ještě budu zkoušet. Minimálně však práce s hlasem. Je fakt, že ho mám rozmazleného, ale páníčka zase poslouchá, i když ten někdy zařve, což považuji při kvalitním psí sluchu, za zbytečné.

Setkala jsem se v lázních se spoustou lidí a většina z nich byli pejskaři. Takže jsme probírali naše miláčky, k tomu se kamarádili s místními chlupáčci a dobrá kniha navrch. Kdo by si přál víc?