Osmý den, 2 ledna 1960, se budíme až za rozbřesku, v 7 hodin. Po chladné a vlhké noci, hladoví a nevlídní. Vaříme si opět čaj s petrolejem, abychom měli aspoň něco teplého v žaludku. Jíst už není naprosto nic. Po hodině a půl, v hlubokém sněhu nám vše trvalo déle, se vydáváme Svatojánskou dolinou k Liptovskému Svatému Jánu. Jde to ztuha a pomalu.
Zdeněk Caletka nemůže koleno vůbec ohnout a tak mu pomáháme s jeho zátěží. Zrovna tak i značně vyčerpanému Pitrysovi. V 11 hodin dopoledne jsme v osadě a po poradě nás opouštějí Zdeněk se zmrzačeným kolenem a velice unavený Pitrys a odjíždějí vlakem domů.
Zbylo nás sedm a za stálého deště jdeme do Liptovského Hrádku. Kam docházíme v poledne. Všichni už švidráme hlady, už druhý den jsme se pořádně nenajedli. Poslední slušné jídlo bylo v Bystré na Silvestra a my jsme každý den spálili spousty kalorií. V Liptovské Hrádku objevujeme otevřenou hospodu a bereme ji ztečí. Každý si dal 2 obědy s extra knedlíky, navíc ještě půl bochníku chleba a 4 minerálky. Když to vynásobíme sedmi, tak není divu, že jsme tu hospodu doslova „vyžrali“.
Však se na nás chodili místní dívat jako na vzácnou zvěř. Možná že jsme tak i vypadali. V 15 hodin odjíždíme autobusem do Pribiliny, kde přestává pršet a odtud se vydáváme po sinici pěšky do Podbánského, kam docházíme za tmy. Zde jsme získali nocleh v turistické noclehárně, kde byla i možnost se poprvé na celém vandru umýt. Už jsme to potřebovali, smrděli jsme jako stádo opic. A tak v suchu a teple jsme si v pohodě udělali večeři z čerstvě nakoupených zásob, které ještě nestačily nasáknout petrolejem. Příjemná změna. Dnes jsme ušli jen 24 km a vylezli 200 vysoko.
Devátý den, 3. ledna 1960, vstáváme v 6 hodin, ještě potmě a snídáme, balíme, abychom ještě za ranního šera vyšli směrem na Tri Studničky. Počasí se umoudřilo, je jasno, obloha šmolkově modrá a sluníčko peče o sto šest. Kriváň nás zdraví bílou čepičkou z mraků a kolem nás je všude zimní pohádková krajina. Docházíme k Jamskému Plesu, abychom večer už za tmy sjeli na Štrbské Pleso. Zde si dáváme večeři v občerstvovně a nasyceni se dáváme po kluzké a neposypané silnici k zastávce električky Popradské Pleso. Zastávka oplývá přístřeškem typu tři stěny, u nich lavice a střecha. Zde jsme se rozhodli si zřídit nocležnu. Je kolem -8°C a pro cestující v električkách jsme úplná senzace. Spát jdeme kolem 22 hodiny, jen jsme nafoukli matračky a na ně hodili spacáky, žádné vaření, jsme sytí.
Desátý den, 4. ledne 1960, nám zařídili budíček zaměstnanci električky. Jak zastavili vlak ve stanici, tak na nás vyřávali „šest hodin, budíček“!!! Na lavicích si vaříme snídani, tentokrát už opět s petrolejovou příchutí. V 7 hodin už jdeme po kluzké silnici do Tatranské Lomnice, kam docházíme před polednem. Dáváme si oběd z našich zásob a pokračujeme stále pěkným počasím projetou cestou na Tatranské Matliare a dále na Šalvějový Pramen., kde jsme už za tmy. To nám ale příliš neva, cesta je projetá saněmi taženými koníky, kteří v hlubokém sněhu zanechali mezi saňovými stopami hluboké díry.
S lyžemi na nohou a za svitu hvězd to ale jde poměrně slušně a stoupáme stále vzhůru do doliny Zeleného Plesa kde nás o půl jedenácté večer vítá chata Brnčálka. Přítomní na nás zírají jako na zjevení z jiného světa. Jsme dost unavení a tak si dáváme studenou večeři z vlastních zásob a místní horký čaj. S chatárem jsme usmlouvali nocleh v zadní jídelně na zemi. O půl dvanácté zaleháváme a upadáme do spánku. Dnes jsme ušli a na lyžích ujeli 40 km a vylezli 1 100metrů vysoko.
Jedenáctý a poslední den zápočtovky, 5. ledna 1960, vstáváme v 6 hodin, balíme a dáváme si chatovou snídani. Proto odcházíme až o 8 hodině. Před chatou nás vítá pohled na strmící se Jastrabiu vežu a ipozantní, 900 metrů vysokou stěnu Malého Kežmarského Štítu. Je pohádkově jasno, sníh se ve sluníčku jiskří. Jdeme do doliny Bielych Ples a kolem Kežnarské chaty, kterou míjíme. Otevírají se nám nádherné pohledy na okolní nádherně vysněžené hory a hřebeny, jak Vysokých tak i Belanských Tater.
Po vražedném výstupu pod pražícím sluníčkem a hlubokým sněhem do Kopského sedla, 1 878 metrů vysoko, si dáváme oddech. Dokonce i trochu lyžujeme po blízkém okolí, užíváme sluníčka, které jsme viděli za celých 11 dnů podruhé a děláme poslední fotky zbylé posádky. Už nás čeká jen cesta s kopce dolů a po rovině. Do kopce se už nepoleze a nálada je lepší. To jsme však nevěděli, jaké překvapení nás čeká při sjezdu do doliny Zadné Měďodolů.
Zpočátku byl svah lavinézní a při každém kroku sníh pod nohama ujel o metr až dva. Nervy jako špagáty, než jsme dosáhli horní hranice lesa. Tam také začínala cesta opět projetá saněmi taženými koníky. Dvě hluboké stopy od sanic a mezi nimi hluboké díry od kopyt koní. Po stranách cesty vzrostlé smrky a místy byla cesta dosti příkrá. Z dvacetikilovým cloumákem na zádech jsme toho moc nenačarovali a tak jsme resignovali.
Patřičně jsme se rozkročili, lyže zabořili do stop od sanic a jeli jsme s kopce jalo šalina po kolejích. Dali jsme si jeden od druhého patřičný odstup, protože když někdo udělal „tygra“, tak ten následující nic nenadělal a byl by ho přejel. A tak válející se člen posádky se musel vždy odkulit z cesty do hlubokého sněhu na okraji.
Správná lahůdka nastala na konci jednoho prudkého úseku. Zde cesta uhýbala pod pravým úhlem prudce doleva. Na prudkém svahu jsme každý nabrali patřičnou rychlost a v pravoúhlé zatáčce nás setrvačnost a náš cloumák vytlačili z vyjetých kolejí a jeden jako druhý jsme se rozplácli o skálu u cesty. Bylo to s podivem, ale nikomu se nic nestalo. Dokonce ani jedna lyže se nezlomila a třem obrýleným účastníkům se jen brýle na ksichtu rozplácly, ale nerozbily. Od té doby mám trochu vyštípnuté skloviny na pravém horním řezáku. Skála je přece jenom skála.
Když jsme se po této hromadné havárii sesbírali, tak to už bylo jen odpočinkové lyžování dolinou do Javoriny a odtud pěšky po posypané silnici do Ždiaru. Zde nám cesta úspěšně skončila. Nasedli jsme na autobus do Tatranské Lomnice a do Popradu, odkud vlakem domů do Brna. Přestupujeme v Trenčanské Teplé a přesně o půlnoci zahajujeme první revizní schůzku po zápočtové cestě v nádražní čekárně. Nálada byla výborná a byli jsme moc rádi, že jsme tu trojku přes všechny překážky přece udělali.
Na všech účastnicích zanechala tato cesta nezapomenutelné dojmy. Dominoval ovšem petrolej, kterým bylo napuštěno vše, včetně našich vnitřností. Trvalo několik dnů, než jsme se zbavili příchuti petroleje v ústech. Tak vznikla přátelství, která trvají doposud.
Fotky najdete opět zde
Juuuva, Georgi, to byl teda „nářez“. Některé pasáže Vaší cesty znám, ale to byl červen (mm) . Viřiď, prosím, všem provokatérům, kteří Tě dokázali rozpohybovat u klávesnic, že jim velice děkujeme. (sun) Ale Tobě děkujeme úplně nejvíc. (h)
Teda Georgi, tenhle konec, to teda je síla… Smekám nad vaší vůlí a umanutostí!
Bezmezný obdiv těm šílencům, schválně jsem si vybavovala, co jsem dělala o těch vánocích, zatímco vy jste konali tohle neuvěřitelný dobrodružství. A k tomu jsem si vzpomínala na sypkovou větrovku, plechovou krabici na jídlo, feldflašku v plsti, batoh po našich ze třicátých let, lyže práskačky…Moc pozdravů Tobě i Míle z Brna.
Georgi, lehká závist a těžký hlubokosklon před vaší kondičkou a hlavně vůlí. Dík, těším se na další zápočtovky 🙂 .
Díky moc za úžasné povídání, které se mi:
1) Zdálo hodně podobné cestopisům, které patřily mému otci a které jsem jako malá hltávala a nemohla uvěřit tomu, co někteří lidé v rámci svých cest za „dobrodružstvím“ dokáží!!
2) Připomnělo, jak úžasné a krásné jsou Tatry, kam jsem (hlavně v září) jezdívala na min. dva týdny každý rok s rodiči i později s MLP a kam si už asi díky svém novému „totálnímu“ kloubu na výšlapy netroufnu.
Pozdrav Habsburkům i usměvavé a pohodové paní Míle!!!
Pane Jiří, od vašich kamarádů to byl moc prima nápad, „dotlačit“ vás k tomuhle vzpomínání. Moje „zimní dobrodružství“ jsou taková více méně jednorázová, pro podobné putování bych asi ani v dobách své nejlepší fyzičky nenašla vhodné souputníky. A jestli bych to přežila, je taky otázka. I když… před dvaceti lety si člověk připadal nesmrtelný a čas měl hodně blízko k nekonečnu… Díky ještě jednou.
Řekla jsi to přesně!
I když ten konec už bych asi … no, nevím …. 😛
Nechápu, že jste to přežili (jako Vave), sebe si v takové situaci raději ani nepředstavuji.
Já vím, mladí kluci zvládnou všechno. Co neumí, vydřou silou. A pud sebezáchovy? Co to je? To neznají.
Dobré ráno všem. Georgi děkuju za Tvé zveřejněné vzpomínky a fotky. Miluju hory, sníh, pláně bez lidí, Tatry mám prochozené…jen moje toulání bylo vždycky civilizované, nikdy jsem nesahala za hranice svých možností, na to mi chybí odvaha i odhodlání. Tvé toulavé vyprávění mi znějí jako dobrodružná knížka a tichounce tady závidím a vím, že se zmůžu zas jen na nějaký slaboučký odvárek putování. Posílám podrbání kouzelné psí dvojce a Ferďasovi dvojitou porci!(toivo)
Děkuju fšem za chválu, Ferďas vrní blahem a má požerák na mé noze. K tomuto vzpomínání mě dotlačili kamarádi se kterými jsme tyto neřesti podnikali. Už se pečou další… Pěkný podzim fšem přejí klokani!
Paráda (y) . Všechny je prosím pozdravuj (handshake)
Nechápu, jak jste to mohli přežít, milý Georgi. (inlove) Mě byste museli už tak po dvou třech dnech zahrabat do závěje. (chuckle) Klobouk dolů, před vámi. (bow) Ovšem z upřímného srdce musím říct, že Tvé vyprávění mou lásku k blížící se zimě nezvětšilo ani o chloupeček. (shake) 🙂
Přeju všem krásný den! (h) A prosím, dnes mám audit, tak kdyby se kousek palce někde našel, byla bych ráda. (nod) Děkuju. (f)
Posílám několik palečků, (y) (y) (y) (y) (y) (f) nás zase čeká koncem roku přetransformování ze sdružení na sro, tal to tu je taky pěkný
(y) (y) Hlavu vzhůru a auditorů se neboj! 😉
Zachovat klid! Auditoři jsou taky jenom lidi! (y)
Nedá mi to – „jsou taky jenom lidi“ …….ale většinou o tom nevědí!!!!
Připojuji se k fandění a k názoru, že i auditor je jen člověk, i když někteří to úspěšně maskují. No co, je to součást jejich profese, asi by se jinak neuživili, že. Ale to raději před žádným auditorem neříkám (nebo s milým úsměvem a pouze v případě, že jsem si jista jeho totální neznalostí češtiny).
Milá Vave, protože u nás právě proběhl třítýdenní!!!! interní audit za naší zahraniční centrály, který máme vždy jednou za pár let, tak držím cca 10000 (y)