Před nedávnem jsem se svěřila těmto stránkám s příběhem, pro mě plným zamotaných emocí, a současně požádala laskavé čtenáře o jejich postřehy a názory. O co šlo?

Při jedné z podvečerních procházek se psy jsem narazila poblíž chatové osady na odrostlejší štěně křížence jezevčíka s jeho mámou. Ta utekla, prochladlé štěně jsem vzala k sobě domů. Následující dny jsem úporně hledala majitele. Toho jsem sice našla, však velké nadšení z mé strany se nekonalo.

Člověk je to značně nezodpovědný, psy sice živil dobře, ale nechával je zcela bez dozoru pobíhat volně po okolních lesích, vesnicích a především celé chatové osadě, takže šli na nervy naprosto všem – motoristům, cyklistům, rodičům malých dětí, majitelům jiných psů a především zahrádkářům, kterým jako správní norníci likvidovali téměř vše, neboť hrabali a hrabali a hrabali… no jako jezevčíci. A k tomu všemu se ještě ukázalo, že ta štěňata jsou dvě, takže „postrachem okolí“ jsou tři psi, sice malí, ale tři!!!

Majitel nejdříve štěně chtěl, pak nechtěl a pak si ho zase vzal, aby si měla vnoučata s čím hrát (tohle raději bez komentáře, maminka mě učila nemluvit sprostě).

Nějakou dobu byl klid, ovšem jak se ukázalo, klid před pořádnou bouří. Uběhly asi dva týdny a volal majitel, že psi se opět ztratili, jestli něco nevím. Takže další akce, internet, letáčky, místní rozhlasy i v okolních dědinách atd… Zapojila se aktivně i jeho rodina, jak se však ukázalo, už poněkud značně pozdě. Během celého tohoto hledání jsem se opakovaně snažila navázat kontakt s rodinou a upozornit je na veškerá závažná zjištění, která jsem postupně učinila. Majitel psů totiž úporně trval na tom, že lidi přehánějí a vymýšlejí si, že psi se vůbec netoulají, že je to všechno nafouknutá bublina, že utečou jen zcela výjimečně a mlel to jako kolovrátek pořád dokola.

Protože jsem nedokázala posoudit, jestli je to už stařecká umíněnost nebo tomuhle nesmyslu fakt věří, moc jsem chtěla mluvit s někým rozumným a upozornit na to, že psům už skutečně hrozí vážné nebezpečí, že jich mají lidi už fakt dost. A přestože na všech letáčcích s prosbou o pomoc rodinka psala dojemně, jak moc jim pejskové chybí, tak mnou navrženou variantu, ať nabídnou odměnu nepřijali a na závažná upozornění o nutnosti buď totálně přestavět plot, nebo v zájmu života psů hledat pro ně jiné umístění nereagoval taky vůbec nikdo.

Hledání se nedařilo a já jsem se snažila už na pejsky nemyslet, smířit se s tím, že zázraky prostě dělat neumím. Při procházkách lesem však stále moje oči šmejdily porostem, kdyby aspoň mrtvá tělíčka objevily, abych věděla, že už není naděje… O to větší byla moje radost, když se zjistilo, že pejskové byli objeveni v útulku vzdáleném 100 km, kam je dopravili lidé, kteří je našli bloudit hladové a špinavé poblíž olomouckého nádraží.

Suma sumarum – někomu z chatové osady už došla trpělivost, jak ostatně bylo mnohokrát avizováno, psy naložil a odvezl hóóóódně daleko s tím, že ostatní nechá na osudu. Přímo je nezabil, dal jim šanci k životu v podobě šťastné náhody a ta se opravdu stala. Bylo pak už jen internetovou záležitostí, že se dostali zpět k původnímu majiteli.

Údajně přešťastná rodinka si pejsky přivezla zpět, pěkně na internetu všem poděkovala a… dál neudělala zřejmě vůbec nic. Jak to vím? Sedím si minulý týden klidně v práci u počítače, když zazvoní telefon a má paní domácí, stará paní ve věku 85 let, mi přeskakujícím hlasem sděluje, že „..to štěně, které jste před časem našla a ještě další dva malí pejsci zoufale běhají mezi auty před našim domem a co že má teda dělat“. Pracuji ve městě vzdáleném od bydliště minimálně 45 minut cesty, takže stará paní si musela s pomocí sousedů poradit sama. Zavřeli pejsky do předzahrádky, neboť jinde není místo. Máme dalších 6 psů a spoustu koček.

Trhla jsem díky taxi traťový rekord, přesto příliš pozdě… Udělala jsem osudovou chybu a zavolala snaše toho majitele-pitomce v naději, že teď už proboha pochopí, že pobyt zvířat v původním místě JE ZCELA A NAPROSTO VYLOUČEN A POKUD SE PSI VRÁTÍ ZPĚT, JDE O ROZSUDEK SMRTI. Pokud ten, kdo je před doslova několika dny odvezl 100 km daleko, aby mu už nikdy nerozhrabali zahradu, nevyděsili děti či cokoliv podobného, je znovu uvidí, tak jsou jejich šance už nulové. Otrávit, zastřelit, cokoliv… Myslivci, kteří chodí na divočáky, obtěžující okolí už i za bílého dne, se nedají dvakrát prosit, jsou to většinou všechno staří kamarádi a starousedlíci.

Mladé ženě jsem sdělila, přiznávám, že velmi a velmi rozčileným hlasem, že psi opět utekli, díky pozornosti obětavých lidí jsou u nás na zahrádce a že je v žádném případě nevrátím zpět. Protože jsem tušila, že ihned bude volat svému tchánovi, tedy člověku, který, přes tolik upozornění a varování i přes opakovanou hrozbu pokutou, není schopen se o psy postarat, ještě jsem rychle ujistila svou starou paní domácí, že ihned vyjíždím a pokud se objeví majitel psů, ať je v žádném případě nevydává.

Co se odehrálo do mého příjezdu, se vymyká mému chápání zcela totálně. Pan majitel se ráčil dostavit přímo bleskově a po odmítnutí přístupu do dvora, ze kterého je jediný vchod do předzahrádky, rval štěňata pod drátěným plotem přes zídku tak, že jejich zkrvavělá bříška zanechávala stopu. Fenka byla už příliš velká, tu protáhnout nedokázal. Pak odjel a co plánoval dál, to nevím. Na všechno tohle dění jsou svědci, protože kňučení štěňat přilákalo ze sousedního domu všechny jeho tři dospělé obyvatele, nelze tedy pochybovat o tom, že nikdo nepřeháněl, když mi byla situace takto odporně popisována.

V mém mozku nastalo totální zatmění. Znám u sebe velmi dobře tento stav ještě z doby, kdy jsem žila sama s dcerou a jí bylo, vnímáno z mého pohledu, jakýmkoliv způsobem ubližováno. Mám pro to sama pro sebe označení „rozzuřená medvědice“ a vzhledem k mé hmotnosti není tento pojem až tak neodpovídající. Bylo jednoznačně velmi dobře, že nedošlo k mé přímé účasti při konání „pana majitele“, protože bych už nejspíš pobývala ve vazební věznici za pokus vraždy, případně vraždu dokonanou, neb ten chlap je starý člověk a údajně hodně nemocný.

Po odeznění prvního šoku a aspoň částečném zklidnění mysli jsem si vzpomněla na tolikrát již osvědčenou „kouzelnou moc peněz“ a i když permanentně znám pouze stav „jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná“, používám formulku „kolik za to zvíře chcete“ docela často.

Většinou nastane stav, že se lidi zastydí, bývá jim to trapné – tedy pokud jsou to v podstatě docela slušní lidí, kteří jen nechtějí nebo se bojí nebo neumějí přiznat, že situaci nezvládají, na zvíře nestačí, neodhadli své časové možnosti, případně je jen přestalo zvíře bavit a neví co teď dál. Někdy se trošku nenápadně poptávají, jestli by zvíře někdo nechtěl, ale většinou stylem „mrtvého brouka“ čekají, snad až zvíře umře nebo se stane něco jako zázrak. Už se mi i stalo, že mi ke kočce přidali pytel drahých granulí a kočku stabilně zavřenou v garáži chodí k nám navštěvovat a občas i přidají na žrádlo. No chápete to?

Samozřejmě se i stane, že nakonec za zvíře zaplatím, abych ho následně transportovala pod smyšlenými historkami do útulku.

Ale zpět ke štěňatům. Nabídková formulka opět nezklamala, dědek zřejmě vychladl a uvědomil si konečně, že mám tedy asi pravdu, že jemu hrozí mastná pořádková pokuta a psům smrt. Takže pejsky přivezl obratem zpět i s očkovacími průkazy a cpal mi i vodítka a obojky a snad abych si to ještě nerozmyslela, tak od vrat křičel „paní, já vám je dám zadarmo“.

 Takto zázračné ukončení však postihlo jen štěňátka. Mamina, která zůstala za plotem naší předzahrádky, v okamžiku, kdy zaslechla jeho auto, snad pod vlivem toho, že byla svědkem krvavého tahání štěňat nebo předchozích ošklivých zážitků u svého pána, neuvěřitelně rychle podhrabala plot a před užaslými zraky mými i sousedů, které jsem pro jistotu povolala jako svědky celé kauzy, prchala po silnici pryč. Bohužel auto bylo rychlejší a dostižena byla záhy.

Fenečku mi rezolutně odmítl vydat i prodat, se slovy, že ji potřebuje – fakt nevím na co, snad ne chuderku na ty divočáky a prohlásil, že už je objednaná na kastraci. Věř, kdo chceš. Tohle mne mrzí moc a moc, pořád doufám, že ještě není všem dnům konec.

Srhnuto závěrem: mám dvě kouzelná šestiměsíční štěňata, máma kříženec jezevčíka s kokrem, táta „neznámý vojín“, bráchové jsou si absolutně nepodobní, takže tatíků bude asi víc (vzhledem k „dlouhodobě zcela volnému pohybu maminy“ tak možná celá jednotka vojínů byla v akci). Při vší skromnosti a bez velké nadsázky jsem jim zachránila život, ale nemám pro ně absolutně podmínky. Honí kočky i slepice (hlavně ten bílý méďa Béďa), dalších psů mám 6, včetně starých a nemocných.

Tohle není v žádném případě míněno jako inzerce či nabídka štěňat, vždycky jsem se dokázala zodpovědně o zvířata dle svých možností kvalitně postarat a udělám to takto i tentokrát, chtěla jsem jen povyprávět a dokončit příběh, ve kterém jsem již nepředpokládala

svou další a už vůbec ne takto zásadní účast.

Přesto se zeptám – nechcete někdo štěně – dávám ZADARMO 🙂