Jsme rádi, když naše výletění má konkrétní cíl. A naše momentální posedlost se jmenuje viklan…

Wikipedie je překvapivě stručná:

Viklan je velký skalní blok nebo kámen, který se pouze malou částí svého povrchu dotýká skalnatého podloží. Podobné útvary vznikají především působením eroze na okolní měkčí materiál nebo byly na své místo přineseny ledovcem. Viklany se nachází na celém světě, v Čechách jsou například v jizerskohorských žulových skalních útvarech nebo v některých oblastech středočeské pahorkatiny.

Stručně řečeno – některý kus žuly je odolnější než jiný a tak díky zvětrávání okolní měkčí horniny nakonec zbude pohyblivý balvan. Viklany mají „krátký“ (z pohledu kamenů) život, kývají se krátce – jen pár set let. Bohužel jim ho často ukrátí i nerozumní lidé, kteří viklany shodí z podložky.

Polední kameny

Snad i proto najít přesné souřadnice viklanů není jednoduché, není totiž žádoucí, aby byly příliš populární. A tak naším vodítkem při „objevitelských“ cestách jsou v mapách zakreslené symboly významných skalních útvarů a pár fotografií, abychom vůbec tušili, co máme najít.

Jako první byl vybrán ten nejzajímavější jizerskohorský viklan – dvojitý viklan u Poledních kamenů. První problém nastal už při průzkumu map. Mapa padesátka hodila dvojviklan nalevo od žlutě značené cesty, mapa speciálka pětadvacítka napravo… Vygooglila jsem podrobnou horolezeckou mapku Poledních kamenů a tam byl zakreslen vlevo.

Do paměti jsme se snažili dostat i vzhled viklanu (posloužila literatura i google) – on to totiž na sobě napsané nemá, viditelně se nekymácí a zdálky i zblízka vypadá jako normální žulový šutr, kterými je celé okolí poseto. Narovinu řeknu, kdybych nevěděla, že JE TO ONO, tak jdu klidně dál a asi ho ani nevyfotím, protože podobných kamenů jsou kolem stovky :o)

Je neděle 10. 10. 10. Jedeme brzy ráno, chceme hory bez davů a ostré světlo na focení. Celou cestu je šedivák, teploměr ukazuje mínus dva stupně. Kolem Raspenavy a Hejnic se válí mlha, ale hory jsou zalité sluníčkem. Chvilku po osmé hodině jsme na parkovišti u chaty Smědava. Platíme stovku a vyrážíme. Ještě se nás pan hlídač poptal, jestli Beta nehoní cyklisty. Zklamali jsme ho, protože prý hledá psa, který by je aportoval a zahrabával do podmáčené louky naproti… prý si v horách dělají co chtějí, jezdí, kde nesmí a tak…

Bylo krásně. To děsné stoupání po Štolpišské silnici (není to silnice :o)) od Smědavy k Pavlově planině nás dokonale zahřálo – mráz nemráz, svlíkla jsem se do trička. Ledové krystaly na podmáčené cestě byly neuvěřitelně dlouhé, jinovatka udělala okolí Bílé Smědé opravdu bílé. Betka byla spokojená – výlet, měkko pod tlapátkama, voda všude kolem cesty, nikde nikdo.

Na Pavlově planině (jinde používají název Pavlina louka nebo taky louka Pavlina) se z modré odbočí na žlutou. Krásně byla vidět vrcholová skaliska na Jizeře i na Smědavské hoře. Z původně široké cesty se stala úzká pěšinka, občas jsme váhali, jestli jsme ze žluté někde nesešli.

Muselo se čím dál tím víc dávat pozor, kam se šlape, neboť kamenů v cestě přibývalo. Hlavně na Betu jsem často ječela „koukej kam šlapeš“, neboť ve svém výletovém nadšení několikrát lehce havarovala… Jen nevím, co má páník proti mému povelu „honem ke mně pomalu!!“??

Mozek

Při stoupání k Poledním kamenům jsme zvolnili. Jednak cesta byla už necestou, jednak jsme se začali rozhlížet po viklanu. A skutečně byl tam. A mapy lhaly všechny – nebyl ani nalevo, ani napravo, byl na cestě… Udělali jsme fotodokumentaci, dohodli jsme se, že na něj nepolezeme, abychom jemu ani sobě neublížili, a šli okouknout vrchol Poledních kamenů.

Dali jsme si kafe, udělali hodně fotek a dobyli vrcholek (1 006 m). Beta mě překvapila, na vrcholek by sice asi dokázala vylézt, ale úzké spáry se jí nelíbily a tak zůstala sama čekat dole v brusinčí. A protože si to rozhodla sama, tak ani nekvíkla a klidně počkala, až se oba vrátíme.

Znovu jsme vyfotili viklan, a vrátili se na Pavlovu cestu, která kopíruje vrstevnici 1 000 metrů kolem celé Smědavské hory. Nespěchali jsme, bylo krásně, nikde nikdo a tak jsme se rozhodli, že půjdeme delší – neznačenou částí cesty a vyfotíme si výhledy na Smrk a Paličník.

Když jsme se vrátili na Štolpišskou silnici a začali klesat k parkovišti, tak Betce skončil čas lítání a svobodného pobíhání. Najednou byly hory plné lidí i psů. My se vraceli, oni vyráželi. Krásné babí léto přilákalo spousty turistů – slyšet byla hlavně čeština, němčina a polština. Parkoviště praskalo ve švech.

Zatímco ráno poničené obce milosrdně skryla mlha, tak při cestě zpátky byly stopy srpnových povodní hodně viditelné. Vloni 15. října napadlo obrovské množství sněhu – letos by bylo moc potřeba, aby babí léto ještě dlouho vydrželo. Nejen pro naše cesty za viklany, ale hlavně pro ty lidičky v Hejnicích, Raspenavě, Mníšku… Aby jim domy vyschly.

Příště je v plánu viklan u Vlčího doupěte.

***

Uplynul týden. Meteorologové slibovali zimu, déšť se sněhem, ve výškách nad 1 000 m dokonce až 15 centimetrů sněhu. Vyhlídky nic moc – ale Yarísek už má zimní botky, tak nás nic nemohlo zastavit. Cílem byl viklan u Vlčího doupěte.

Pytlácké kameny

Na parkovišti pod Bukovcem jsme byli první. S ohledem na počasí (mlha jak mlíko) a čas (7:30) se nebylo čemu divit. Prošli jsme Jizerkou, nafotili zlaté trávy na rašeliništích u Safírového potoka a po stopách „expedice Jizerky 2009“ se vydali na Pytlácké kameny (975 mnm). Své jméno mají podle slavného jizerskohorského pytláka Hennricha, který tam měl „revír“ a kde byl taky roku 1813 zastřelen.

Skaliska jsou to rozlehlá, je tam skalní brána, skalní okno a taky „Mozek“. To sice není viklan, ale vzhledem se mu docela blíží a koneckonců informace, kde se náhradní mozek dá najít, nemusí být k zahození :o)

A pak jsme pomalu stoupali na Věžní skály na Jelení stráni (1 018 mnm). Rozhlíželi jsme se pečlivě, protože jsme věděli, že k viklanu nás žádná značka nedovede. Ale protože se jedná o nejfotografovanější viklan Jizerek, a je u něho prý i „keška“, tak jsme spoléhali na „stopy v trávě“.

A opravdu. Tam, kde z červené značky doprava odbočuje neznačená cesta (po které jsem expedici zkratkou a hlavně po měkkém podkladu pro Pedroníkova tlapátka vedla k Jizerce), tam je nalevo mezi smrčky úzká vyšlapaná cestička k viklanu. Z červeně značené cesty viklan vidět opravdu není.

Nafotili jsme pár dokumentárních fotek a pokračovali dál na Jelení stráň. Hatě už Betku vůbec nevzrušují, je z ní zkušený horský pes. Liščí cesta nás pak dovedla zpátky do osady Jizerka, mlha už se natolik zvedla, že byl vidět i Bukovec.

Ušli jsme asi 10 kilometrů, trvalo nám to jen něco málo přes dvě hodiny. Ono se moc rozjímat nikde nedalo, padala mlha, všude bylo mokro. A kupodivu hledaný viklan i Mozek se neschovávaly – daly se snadno najít.

Dalším cílem by měl být viklan na Bukové a taky Čertova komora.