První světová válka zamíchala osudy statisíců lidí v Čechách i na Moravě. Mezi nimi byla i rodina mého pradědečka. Rodina mého pradědečka pocházela z moravské vísky Podbřežice nedaleko Vyškova. V roce 1870 se tam narodil můj pradědeček Antonín a později i jeho vlastní či nevlastní sourozenci. Celkem jich prý bylo asi patnáct, ale dospělosti se jich dožilo jen šest.

Proč i nevlastní sourozenci? Pradědečkova maminka zemřela, když Antonínovi bylo 9 let. Jeho příbuzní ho v poslední chvíli poslali ke studánce vzdálené několik kilometrů, aby pro maminku přinesl „živou vodu“. Malý Antonín běžel celou cestu tam i zpátky, ale maminku již naživu nenalezl. Ještě mnoho dalších let se trápil, že měl běžet ještě rychleji. Příbuzní nechtěli, aby viděl maminku zemřít, ale nechtěně mu připravili jiné, ještě mnohem horší, trauma. Společně s Antonínem přišli o maminku jeho pětiletý bratr Martin a dvouletá sestra Anežka.

Rodina byla chudá. Mohl za to dědeček mého pradědečka, který propil statek. Antonín proto musel ve 14 letech ukončit školu a jít pracovat. Z Podbřežic to bylo blízko do Brna. Začal jako zedník a plakal při opravě gymnázia, když hleděl do oken třídy, kde studovali stejně staří, ale šťastnější chlapci, z nichž jeden byl i jeho bývalý spolužák, který se ještě ke všemu učil mnohem hůře. Antonín velmi toužil po vzdělání, tak si alespoň kupoval knihy a vzdělával se sám.

Pradědeček Antonín a prababička Olga

Postupně se různými peripetiemi dostal nejdříve do Vídně, pak i do rakousko-uherské armády, kde sloužil v poddůstojnické hodnosti a později pracoval ve Vídni jako kancelista. Za republiky pak pracoval jako tajemník na Československém velvyslanectví. Jeho sestra Anežka ve 14 letech také odešla do Brna a později do Vídně sloužit do vznešených rodin. Zřejmě to byla temperamentní dívka, protože její služba u jedné baronky skončila po třech nedělích, kdy v barončině klíně skončila snad polévka či omáčka a náhoda to opravdu nebyla. Jednou jí u doktora ošetřovali i podlitiny, jak se se svou paní poprala. I jindy prý létaly talíře. Bratr Martin přes Brno, Vídeň a různá další místa nakonec zakotvil na Slovensku.

Pradědečkův otec se podruhé oženil a z tohoto manželství vzešly také tři děti, které se dožily dospělosti – Marie, jejíž potomci stále žijí v blízkosti Podbřežic, dnes v blízkém Rousínově. Potom zde byla Stefanie – na ni zapomněla i vlastní rodina. Kdyby nebylo k dispozici několika dopisů mého pradědečka, ve kterých jí pěkně píše, aby po ukončení školy nezapomínala na čtení a přitom pomáhala mamince, kdy schvaluje záměr, že se provdá do statku za vdovce se dvěma dětmi (bude na vlastním… ), kdy píše, že už má všechno své trápení za sebou a zmiňuje se, že ji ten mizera týral, nevěděla bych o ní. Podle babiččiných zápisků zemřela na souchotiny, ale jistě k tomu přispělo i kruté prostředí na statku. Doslova se po ní slehla zem, příbuzní na Moravě už o ní nevědí a nebýt pradědečkových dopisů a zápisků mé babičky, nic bych nevěděla ani já. Ubohá a nešťastná Stefanie.

***

A nakonec Stanislav neboli Stanin. Narodil se, když pradědečkovi Antonínovi bylo již 19 let. Staninův osud se také začal naplňovat v jeho 14 letech, kdy ukončil základní školu. Pradědeček Antonín sám beznadějně toužil po vzdělání a tak chtěl, aby alespoň jeho bratr mohl studovat. Společně s Anežkou se jim ho podařilo dostat na vojenskou námořní školu do Puly. Babička píše: „Bylo to v roce 1903, Stanin, ačkoliv měl jen české školy, měl skoro samé výborné na vysvědčení.“ O kousek dále babička pokračuje: „Než vstoupil do školy v Pulji, tak pracoval ve Vídni na stavbě, kde pracoval strýc Martin, aby se naučil německy.“

Pradědeček Antonín, prababička Olga a babička

Anežka využila své služby u admirála hraběte Montecuccoliho a přemluvila ho, aby dostal Stanina na školu. Babička píše: „… tak sloužila teta Anežka v Brně jako služka, potom nastoupila místo u hraběte Montecuccoli ve Vídni IX. Hőrlgasse a s nimi se pak dostala do Trieste, kde sloužila 3 roky, prosila, aby se strýc Stanin dostal do školy námořních elektrotechniků. Montecuccoli byl admirálem a ačkoliv nadával, že každá služka chce dostat bratra k námořnictvu, tak se tam Stanin dostal.“ Hrabě Montecuccoli byl nejen admirál, ale o rok později se stal velitelem rakousko-uherského námořnictva (1904 – 1913). Je vidět, že služba v takové rodině se mohla vyplatit. V té době již jak Antonín, tak Anežka také měli zajištěny takové příjmy, že mohli Stanina na škole podporovat.

Příbuzní hovoří o tom, že Stanin studoval námořní akademii, ale vzhledem k pozdější Staninově specializaci a jiným nepřesným informacím z rodiny předpokládám, že nejspíše studoval K.u.K Maschinenschule v Pule, střední školu, kterou bylo možné studovat po ukončení základního vzdělání a ze které vycházeli kvalifikovaní lodní strojníci a elektrospecialisté. Koneckonců i babiččiny zápisky mluví o elektrotechnické škole. Z té doby pochází i pohled lodě SMS Monarch, který Stanin zaslal svému kamarádovi do Podbřežic.

Pro chlapce z moravské vísky to musel být velký zážitek plavit se na velké válečné lodi. Antonín i Anežka jistě předpokládali, že Staninova dobrá budoucnost byla zajištěna. Být poddůstojníkem totiž v té době nebyla malá věc. Po odchodu do výslužby měl totiž takový poddůstojník slušnou šanci získat úřednické místo (ostatně jako pradědeček Antonín).

Babička k tomu píše: „Déle sloužící poddůstojníci mohli se tenkráte po složení zkoušky, tak zvané praxe, stát státními úředníky.“ To chlapci z moravské vísky jistě stálo za to. Kromě toho, poddůstojník I. třídy už měl zadarmo byt. Stanin se líbil děvčatům. Babiččiny zápisky: „Když v roce 1913 přijel v námořní uniformě, tak byly všechny děvčata z našeho domu zamilovaný. Měla jsem strýce Stanina moc ráda, on byl velmi hodný na mne a posílal mi pohlednice, byla to celá série z Červené Karkulky.“

***

Jenže všechny předpoklady se zhroutily, když byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Vypukla I. Světová válka a Stanin, který již sloužil v rakousko-uherském námořnictvu, se téměř okamžitě dostal do víru událostí.

Rakousko-uherské námořnictvo již před válkou koketovalo s novou námořní zbraní – ponorkami. Pro zájemce o R-U ponorky existuje podrobná literatura, a to i na internetu, zmíním zde jen několik detailů, které mají určité souvislosti s příběhem Stanina. Do počátku války Rakousko-Uhersko jen několik málo ponorek, z nichž ty první dvě spíše sloužily pro testování jejich možností a praktický válečný význam pro jejich nedostatečné technické parametry ani mít nemohly.

Po vypuknutí války se okamžitě začalo jednat o dodávkách dalších ponorek. Mezi tím bylo několik nových, již před válkou z Německa objednaných, ponorek zadrženo přímo v Německu, které je využilo pro své potřeby. V této situaci R-U námořnictvo nepohrdlo dříve odmítnutou ponorkou S.S.3 americké firmy Whitehead, která představovala vylepšenou verzi předchozích ponorek U 5 a U 6. Tato ponorka se dostala do služby pod označením U 12, čísla 7 až 11 byla totiž původně plánovaná pro ponorky z Německa.

Velitel ponorkového loďstva Franz von Thierry posílá v srpnu 1914 na lodi Gigant záložní posádku poručíka Egona Lercha do Rijeky, aby se nové ponorky U 12 co nejrychleji ujala. Egon Lerch byl Rakušan narozený v Terstu, ale s domovským právem v Praze. V této posádce byl i Stanin, který zde sloužil jako velitel elektrické sekce – měl hodnost „Stabselektrowärter“ (doslova přeloženo „Štábní elektrohlídač“).

SMS Monarch

Po konzultaci na jiném fóru jsem zjistila, že se tato hodnost blíží někam k dnešnímu možnému termínu „rotný elektroslužby“, po pátrání na různých vojenských webech jsem zjistila, že tuto hodnost měli vyšší poddůstojníci. Celkově byl Stanin na ponorce čtvrtým mužem v pořadí včetně velitele. V naší rodině se, možná trochu vznešeně, mluvilo o 3. důstojníkovi. Pořadí na ponorce to nicméně odpovídá.

Ponorka U 12 odplula do základny v Boce Kotorské a aktivně se zapojila do služby. Jejím prvním úspěchem bylo vážné poškození francouzské bitevní lodi Jean Bart v Otrandské úžině. Po této akci se velké francouzské bitevní lodi z oblasti stáhly. Za tuto akci byla vyznamenaná celá posádka. Dalším úspěchem ponorky bylo zajetí pěti plachetnic, které se po vyhlášení blokády snažily dostat do Černé Hory. Ponorka U 12 dále omylem v noci potopila neosvětlený neutrální řecký parník Virginia, s tím se chlubit nemohla, ale velitel potrestán nebyl.

Později se ponorka U 12 přesunula do Puly. Georg von Trapp ve svých pamětech vzpomíná, že poručík Egon Lerch byl z této situace nešťastný. V Pule neviděl mnoho možností pro boj s nepřítelem a chtěl zpátky do Boky Kotorské. Měl k tomu ještě jeden soukromý důvod, svou velkou lásku. Ale o tom později. G. von Trapp mu doporučil aktivity u italského pobřeží, nejlépe u Benátského přístavu, který byl pro ponorku v dosažitelné vzdálenosti.

Egon Lerch se svou posádkou, a tedy i se Staninem na palubě, skutečně odplul k benátskému přístavu. Několik dní před přístavem hlídkoval, ale bez úspěchu, tak se rozhodl vplout do Benátského přístavu přímo za italským dělovým člunem Brondolo a pokusit se tam potopit nějakou bitevní loď. Jenže posádka člunu si všimla periskopu a odvážně vplula do vlastního minového pole a vlákala tam ponorku. Věděli, že s jejich malým ponorem jim velké nebezpečí nehrozilo.

Ponorka U 12 nicméně na jednu minu skutečně najela a potopila se i s celou posádkou. Bylo údajně 12. srpna 1915. Proč údajně? Někdy se totiž udává i datum 11.8. nebo dokonce 8.8., tak které je vlastně to pravé a není to koneckonců jedno? Italové později ponorku U 12 vyzvedli ze dna moře a ostatky sedmnácti členů posádky nechali pohřbít na benátském hřbitově na ostrově San Michele.

***

Proč poručík Egon Lerch tak riskoval svůj život i životy celé své posádky a tím i Staninův život? Jistě, oddaně bojoval za svou vlast Rakousko-Uhersko. Měl k tomu však i své soukromé důvody. Doufal, že za husarský kousek získá řád Marie Terezie, se kterým bylo automaticky spojeno povýšení do šlechtického stavu. Proč? Egon Lerch miloval a jeho láska byla opětována. Což o to, zamilovaných důstojníků už na světě bylo mnoho a dam, jejichž srdce zlomila námořnická uniforma jistě také nebylo málo. Jenže Egon Lerch se zamiloval do velice vysoce postavené dámy, mnohem výše postavené než byl on sám.

Kdo tedy vlastně byla ona dáma? To pro mě bylo veliké překvapení. Byla to totiž milovaná vnučka samotného císaře Franze Josefa I. a ke všemu jediná dcera jeho syna a korunního prince Rudolfa arcivévodkyně Alžběta Marie zvaná Erzsi. Egon Lerch už ani nemohl zamířit výše. Jako by to pro dobový skandál nestačilo, Alžběta Marie byla v té době provdána za prince Ottu Windischgräze, který si ji vzal na rozkaz samotného císaře, a měla s ním čtyři děti. Manželství ale nebylo šťastné. Možná i proto Alžběta Marie v roce 1913 odjela se svými dětmi na letní byt do Puly, kde potkala Egona Lercha…

Dodnes se o tomto vztahu příliš nepíše. Lze si ale velmi snadno dovodit, že Egon Lerch měl vzhledem k postavení své vyvolené ke svému povýšení do šlechtického stavu velmi pádný důvod a udělal pro to vše, co bylo v jeho silách a v silách a nakonec nad síly posádky jeho ponorky U 12. Alžběta Marie za Egona Lercha držela dva roky smutek a do konce života měla na nočním stolku jeho fotografii. Ale o tom všem mohu nechat vtipně vyprávět Destroymana, který mi dal své laskavé svolení okopírovat část jeho vyprávění – viz příloha dole.

Takže Stanin a celá posádka ponorky U 12 nakonec zemřeli kvůli milostné aféře svého velitele. Kdo by to čekal? Nemohly za to ani tak nešťastné válečné události jako osobní ambice Egona Lercha. Pro naši moravskou rodinu to byla samozřejmě velká tragedie. Nejnadějnější člen rodiny padl. Babička ve svých zápiscích píše: …tenkráte náš táta zaplakal, stál v pokoji u psacího stolu a četl ty dokumenty, jen ramena se mu třásly.“

Jako malé mi babička vyprávěla o svém strýci Staninovi, který zahynul na ponorce, o tragédii, která otřásla celou rodinou. Prý má posádka U 12 v Benátkách v chrámu San Marco pomníček. Sama babička o tom píše toto: „ On zahynul na ponorce U 12 s velitelem Egon von Lerch (pozn. Apiny – my víme, že Egon Lerch „von“ nebyl, ale asi už ho tak nazývali) v minových polích před Benátkami. Tyto ponorky byly velmi nedokonalé a oni se všichni udusili (pozn. Apiny – podle stavu vraku myslím, že zemřeli prakticky ihned), má pomník v Benátkách. Nikdy nikdo z příbuzenstva nebyl u jeho hrobu. Martin jel do Pulji a nějaké šaty a hodinky jeho přivezl. Všechno, co zůstalo po něm kromě několika fotografií. Je již 40 let mrtev, teď by mu bylo 68 let (pozn. Apiny – psáno 26. 12. 1955).

***

Jestliže za I. republiky nebylo cestování jednoduché ani levné, za II. Sv. války a i později to bylo ještě mnohem složitější. Když byla máma v Benátkách v roce 1966, babička ji žádala, ať se po pomníčku podívá. Ale nebyl čas. O mnoho let později jsem se do Benátek dostala já a žila jsem jen 140 km od nich. Máma mě žádala, ať se pokusím pomníček najít. Hledala jsem v chrámu San Marco cokoli, ale nic. Jak také v tom pozlaceném chrámu mohlo něco takového být… Kamarádka tam měla známého hlídače, ale ten také nic nevěděl. V té době už jsem si byla jistá, že v San Marcovi nic není.

Při každé návštěvě Benátek jsem zašla do jiné části a prohlédla každou desku, každý pomník, který jsem měla při cestě. Také nic. Ostatně proč by Italové měli budovat pomníky svým nepřátelům? Informace, které by mě dovedly na správné místo jsem neměla. Je nutné si uvědomit, kde byl internet v 90. letech. Tyto informace se dají nalézt dnes, ale určitě ne tenkrát. Dostupná literatura také nebyla k dispozici, tak kde hledat, navíc, když má člověk spoustu jiných povinností?

Až po letech vyšla knížka J. Marka „Žraloci císaře pána“, která mě konečně nasměrovala správně na hřbitov San Michele, který se nachází na stejnojmenném ostrově v benátské laguně. Nemohu se zlobit na špatné informace příbuzných, prostě a jednoduše nerozlišili jména Michele a Marco. Že mě to nenapadlo dříve, bylo přece tak logické začít hledat na hřbitově. Jenže já hledala pomníček, nevěděla jsem, že ostatky byly vyzdviženy a řádně s veškerými vojenskými poctami pohřbeny.

Kamarád mi na hřbitovní správě zjistil, že posádka ponorky U 12 je pohřbena v oddělení „Militari Mare“. Při nejbližší další návštěvě italských přátel jsem se na hřbitov San Michele rozjela, a hrob jsem šťastně našla. Položila jsem na hrob bílou a červenou růži a zapálila tam svíčku. Dlouho jsem tam stála a myslela na Stanina, pradědečka Antonína, Anežku, babičku, mou mámu a na to, že tam nakonec stojím já za ně všechny… Hledání čtyř generací naší rodiny skončilo. Osud strýce Stanina, jeho zamilovaného velitele Egona Lercha a celé posádky ponorky U 12 se tak pro nás definitivně naplnil.

Další fotky jsou zde: http://apina.rajce.idnes.cz/2010-09_IX/

Poděkování: Děkuji Bambimu z fóra Panzernet.net za mnoho užitečných informací a Destroymanovi z fóra Palba.cz za svolení s použitím části jeho textu.

Příloha:

Vyprávění Destroymana o poručíkovi Lerchovi: http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=57088

…A když jsem zmínil U-12, musím zmínit i příběh jejího velitele poručíka Egona Lercha. Je totiž jako vystřižený z nějakého Shakespearova dramatu nebo ze zamilovaného románu pro ženy. Tak tedy: Co se týče osobního života, rozhodně se nedá říct, že by to byl nějakej troškař. Žil „na hromádce“ s originál nefalšovanou princeznou, arcivévodkyní Alžbětou Marií – vnučkou samotného France Josefa! A vůbec jim nevadilo, že Alžběta Marie je vdaná a má čtyři děti! Jejich láska byla až tak veliká, že se že Alžběta Marie chtěla rozvést a Lercha si vzít!
To však byl problém, tedy spíš dva. Ten menší byl rozvod. K jeho svolení by musel dát svolení císař, ale „Franta Pepa Jednička“ by se snad ukecat dal. Kór kdyby ho Alžběta Marie zkusmo prubla vydírat, že jestli nebude po jejím, udělá podobnej tyjátr jako kdysi její tatík korunní princ Rudolf v Mayerlingu. A kdyby „Starej Procházka“ vyskakoval jako opice na flašinetu a svolení by nedal, mohlo se jednoduše počkat, až stařičký mocnář odkráčí do věčnejch lovišť. Jeho nástupce Karel byl znám celkem jako pohodář a lidumil a dalo se reálně předpokládat, že svému příbuzenstvu po rodinném štěstí šlapat nebude.
Druhý problém byl ten, že že Alžběta Marie si jako arcivévodkyně mohla vzít jen a pouze šlechtice. Třeba malýho a chudýho, ale – jen a pouze šlechtice. S tím se holt nedalo dělat nic. A Lerch coby synek sice relativně bohatýho, ale přece jen neurozenýho pražskýho židovskýho obchodníka šlechtic samozřejmě nebyl. Nicméně jakási šance tu přece jen existovala. Kdyby se Lerch nějak skvěle vyznamenal na válečném poli, mohl by dostat Řád Marie Terezie a k tomu se šlechtický titul dával automaticky. U ponorkářů byla kritéria pro udělení Řádu pevně stanovená – musel by potopit nepřátelský křižník nebo bitevní loď. Nu, jeden pokus se Lerchovi naskytl. Se svou U-12 torpédoval 21.12.1914 francouzskou bitevní loď Jean Bart. Jenže měl smůlu – Jean Bart se nepotopil a Lerch dostal „jen“ Rytířský kříž.
Situace se pro milence stala zoufalou v momentě, kdy von Trapp potopil křižník Léon Gambetta a Singule rovněž křižník Giuseppe Garibaldi (oba Řád Marie Terezie dostali). To by koneckonců Lerchovi mohlo bejt jedno, problém byl ten, že po ztrátě křižníků Dohoda zavřela své větší lodě do přístavů a Lerch jaksi neměl na moři co potkat! Proto naplánoval šílenou a v konečném důsledku sebevražednou akci. Když nemohl torpédovat nějaký ten křižník na moři, rozhodl se, že ho potopí přímo v přístavu!

Společně se svým přítelem Gottfriedem von Banfieldem (rovněž nositelem Řádu Marie Terezie, zemřel až v roce 1986 jako jeho poslední žijící nositel) naplánoval plavbu do zaminované Benátské zátoky. Nu, něco na tom bylo – Banfield byl zkušený námořní pilot, Benátky mnohokrát bombardoval a vyznal se tam. A tak se 11. 8. 1915 ponorka U-12 pokusila proniknout minovými poli. Musím přiznat, že Lerch to zkusil mazaně.

Ponořil se na periskopovou hloubku a následoval torpédový člun směřující do Benátek. Jenže italští námořníci si periskopu všimli a naschvál vjeli do minového pole. Oni si to totiž mohli dovolit, měli malý ponor a nějaké miny jim byly buřt. U-12 měla ponor větší a – celá posádka zahynula. Alžběta Marie držela dva roky smutek a až do své smrti v roce 1963 měla na stolku Lerchovu fotku… No není to dojemné?

Seznam padlých na ponorce U 12:

 http://www.denkmalprojekt.org/U-Boote/kuk_u_boote_wk1/kuk_u-boot_smu_12_wk1.htm

Další internetové odkazy:

http://wapedia.mobi/de/Elisabeth_Marie_von_%C3%96sterreich

http://forum.alexanderpalace.org/index.php?topic=4637.msg66339#msg66339

http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=57088

http://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Lerch

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Montecuccoli

http://portrait.kaar.at/Erster%20Weltkrieg%20Teil%202/image7.html

http://www.ww1medals.net/SMU-12.html

http://en.wikipedia.org/wiki/SM_U-12_%28Austria-Hungary%29

http://www.uboat.cz/historie/clanky/cnp_2.htm

http://www.kuk-kriegsmarine.at/u12u17.htm

http://potapeni.donfelder.cz/zajimavosti-50-3_%C4%8CE%C5%A0I_NA_RAKOUSKOUHERSK%C3%9DCH_PONORK%C3%81CH_19141918.html

http://www.uog-st.at/Archiv/PDF%20fuer%20Website/Versenkt_U_Boote_Adria_3_04.pdf

http://www.denkmalprojekt.org/2009/venedig_san_michele_smu12_wk1_it.htm

http://www.denkmalprojekt.org/U-Boote/kuk_u_boote_wk1/kuk_u-boot_smu_12_wk1.htm