Naše přestěhování mi přineslo něco, po čem jsem celý život toužila – pracovnu. Je to nejmenší místnost v domě, ale to nevadí. Dřív jsem překládala v obýváku, kde mi za zády procházela celá rodina a nevlídně zahlížela, když jsem zakazovala pustit televizi (neumím se soustředit na text, když někdo mluví nebo zpívá, nesnesu ani puštěné rádio). Proto jsem většinou pracovala přes den, když byly děti ve škole a manžel v práci.
Dnes mám pracovnu. Přiznávám, že to byla první hotová místnost (teda skoro hotová, až na detaily typu natřené topení). Musím plnit termíny, i když v domě řádí zedníci a obkladači. Možná se trochu divili, když jsem si nahlas přeříkávala věty technického textu, který mi úplně neseděl, ale nehnuli ani brvou. A pro mne se z pracovny stalo útočiště.
Když bych ostatní radši neviděla, zalezu sem. Zařízení je skromné – psací stůl, otáčecí židle, počítač a část knihovny z obýváku (až budu velká holka, budu mít police na míru). A taky psí pelech. Tam chodí spát Borůvka, pokud mi neleží pod stolem. Jenže není jediná. 
Když se mnou děti potřebují probrat něco veledůležitého, světoborného nebo prostě pokecat, přijdou si sednout do psího pelechu. Povídání v tom malém kamrlíku je jiné než třeba v kuchyni. Jim se všechno nějak líp povídá a já se i snad méně rozčílím, když jde o průšvih (v malém prostoru se hůř řve).
Výpočetní technika má také specifickou funkci. Jsem totiž jediná, kdo má (byť jen černobílou) tiskárnu. Takže děti mi z pokoje v patře pošlou na mejl referát a přijdou požádat o přečtení a zhodnocení. Pak si ho vytisknou do školy, i když na ten poslední Kuba potřeboval flash disk, protože doba přece jen pokročila a potřeboval prezentaci předvést. Byla zajímavá – na téma černé a červí díry (pokud jsme tohle v osmé třídě probírali, tak jsem asi chyběla).
Kačka studuje uměleckou školu, kde se hodně kreslí, a tak dostávají kreslení i za domácí úkol. Onehdy jsem v pracovně seděla zírala do zdi, zatímco Kačka kreslila mé oko. Z profilu i z enface. To vše dvakrát. Hleděla jsem naprosto rozostřeným pohledem víc než hodinu a půl do zdi, aby byl úkol splněn. Ehm, vzaly jsme si k tomu trochu burčáku (s tím, že model vypil 90 %) a pustily jsme si k tomu hudbu, aby to líp šlo.
Na mé přání mi táta k narozeninám vytvořil CD s výběrem dle mého vkusu a dodaného seznamu. Kupodivu se líbí i dětem – Matuška, Vodička, Přenosilová, Suchý a Šlitr… Už má ty cédéčka dvě a mám slíbené ještě jedno!
Mám pracovnu. Moc jsem ji chtěla. Ale když se všichni hemžili v obýváku, což bylo často k vzteku, mělo to taky něco do sebe…
Promiňte, ale mám OT pro Boxíkovou: Až teď jsem čistě náhodou z předchozích diskusí zjistila, co se vám přihodilo. Jsem úplně ochromená hrůzou a je mi vás moc líto. Ale nejvíc je mi líto zbylého kocourka, který chudáček nechápe, proč zmizeli jeho kamarádi a proč je najednou doma tolik smutku a žalu. Chápu, že nemáte ani pomyšleni na nové pejsky, ale moc se přimlouvám, pořiďte kocourkovi společníka, aby nebyl tak sám. To je přesně stejná situace jako s Kazanem Dede… Držte se.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Žena se svěřuje přítelkyni: „Za nejhezčí chvíle života vděčím fotbalu.“
„Ty chodíš na fotbalové zápasy?“
„Ne, jen můj muž. Já v tu dobu bývám u souseda.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer,
pěkné sny a hezky se vyspinkejte! ~o)
Tak jsem zase od včera večer v pořádku doma v Alabamě. Unavená (spaní budu dohánět několik dnů), ale dokonale spokojená. Nejenže mi tam opravdu přálo počasí a vele úspěšný byl celý průběhem mé cesty (maminka si moc a moc pochvalovala a to je nejdůležitější), ale i z toho, že jsem zase „ve svém“ a že můj choť a všechno osazenstvo našeho domu a zahrady moji nepřítomnost bez úhony přežili. Trixie dokonce minulý týden „vyštěkala“ na zahradě v trávě další malou želvičku, která putovala k ostatním malým. Zřejmě je to jedna z druhého hnízda, které si Slider po „útěku“ z výběhu někde na zahradě vyhloubila. Uvidíme, zda se objeví ještě nějaká další – buď ještě teď, nebo zjara.
Pražení bylo skvělé, děkuji za všechny krásné dárečky (a Veram budu donekonečna omílat dík za originální vizitky), zatím jsou všechny ještě uložené v kufru, vůbec nemám sílu ho teď vybalovat – ale později se k nim určitě vrátím.
Mám toho opravdu spoustu k dočítání, všimla jsem si, že vyšel i můj článek o fenkách. K počítači jsem se dostala jen 2x u bratra – jednou krátce po příletu a podruhé o pár dnů později, kdy, zatímco si ostatní dávali po obědě šlofíčka (na to já jediná z rodiny nejsem), jsem si chtěla pustit Zvířetník …jenže ani po hodině snahy se mi nepodařilo ho otevřít. No byla neděle a tak byl zřejmě český internet přetížený. Takže budu mít dohánění za celé dva týdny.
Ahoj, Maričko (inlove) Zrovna dnes jsem si říkala, kdy asi odletíš. A ty už jsi na značce u plyšáčků. 🙂 Jo, vybalování, do toho se nikdo nehrne. Ale ono to počká až si dospíš to poletování přes velkou louži. (sun)
Maričko, jsem moc ráda, že jsi v pořádku doma a že se ti to tady vydařilo (h) . Tak si odpočiň, však ti kufry neutečou 🙂 .
Milá Maričko (h) , vítej zpátky doma a mezi námi. 🙂 (f)
Maričko, to je dobře, že bylo dobře a že domácí smečka přežila bez úhony (h) . Mmch. jestlipak kočendy vítají? Nebo trucují? A nebo obojí?
Kufry počkají, hezky se dospi a odpočiň 🙂 .
Vitej zpet, Maricko. Taky je u vas v Alabame tak krasne jako u nas? Obloha jak vymetena, zadna vlhkost, fouka vetrik, 20 -25 stupnu – parada. V noci chladno, okna vsude otevrena.
Co kocky? Nase se tvari povysene urazene, kdyz jsem nejakou dobu pryc.
Myslím, že takový holčečí pokojíček je možné jen přávidět. A Borůvce to moc sluší. Jen loupe očíííčkem (sun)
OT – FOTKY Z KOČETIE
Po dlouhé době je tady pár obrázků ze sladké Kočetie. (h)
http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Kocetiena_podzim_2010/
To je nádherný fraucimor (inlove) Jedna hezčí, než druhá a ta je hezčí, než třetí, a ta… (h) (cat) (cat) (cat)
Nedá mi to podpoznamenat, že samozřejmě všechny tři holky byly kdysi odsouzeny k nepřežití, a kdyby se o ně laskaví lidé nepostarali, nebyly by tady. A se mnou. A doma.
(I když se Babetka narodila už u mne, to je buřt, smysl to nemění.)
🙂
Jé, Vavílko, Ty jsi ty fotky tak krásně okomentýrovala! Děkuji.
Zrovna se stavil kočičí strejda, pojal jogurt a kafe a zkusil podrbat Babetku, ale ta se vzpíná a všema čtyřma kope, tak zkusil podrbat Pusinku, a ta se taky ksichtila. Nemá se halt stavovat tak zřídka…
No fotky nejsou nic moc, jsou to prostě mlžné fotky běžného odpoledne tří neskutečně rozmlsaných a rozmazlených kousků, macatých prdelek, honorace mezi všemi informacemi, páč kdepak jinde asi žijí zvířátka, kterým patří postel i křesla i gauče i jídelní stůl a vůbec všechno… no právě u Zvířetníků, žáno. 🙂
Díky, Vavísku. 🙂
Není zač, milá Lásková. (inlove) Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. (blush)
Díky, Vaví. Chtěla bysem bejt zviřátko v Kočetii (inlove) . Jo, Bětulásková, obdivuju trpělivost s látkovým ubrusem, já už před delším časem proti veškerému přesvědčení pragmaticky vyměnila za vikslajvant. Babetka je tuze podobná naší splašené Fance – hele http://louk.rajce.idnes.cz/Jarni_kockopsi_rana/#SL372116.JPG . Ehm, tak nějak jsem právě zjistila, že nemám žádný čerstvější kočičí fotky (blush) .
Mno. Jsem před tejdenkem ubrus vyprala, navoněla aviváží, jakož i podložku, a celý JEDEN den se kochala dokonalým kuchyňským stolem – pravda, pro lidi nepotřebným. Málokdo má doma stůl s trávou… a chvílemi až třema kočkama…
Načež tudle příndu dóm a po celých obouch ubrusech dokonalé hliněné kočičí tlapky protože proč? Páč jsem zalila v obřím květináči přírodní trávu a Bětulku nenapadlo nic lepšího, než ji celou přeorat a předupat. Ty tlapky jsou tak krásně viditelné (zatím jsem jen obrátila ubrusy čely vzad), až uvažuju, že už nic prát nebudu a pošlu to vám, piškvorkářkám, ať si s tím ňáko poradíte. Je to hezčí než žirafí čtverce nebo tygří pruhy, vážně!
Chňa. 😉
Jejda, Louk, ty mas sikovne kocicky. Co se ubrusu tyce, tak skoro 17 let jsem mela kocky domaci naucene, ze na stul a na linku se nesmi. A vicemene to fungovalo. Jak jsem je naucila? – Pri kazdem hop na stul jsem na ne zarvala a vyrazne tleskala rukama. Kdyz to nepomohlo, byly/byli striknuti vodou z ze sprayove flasky. A pak jsem pojala genialni napad. Takovy ten stlaceny vzduch na cisteni pocitace. Sup na kocicku a hned prchali. Stacilo nechat dotycny kanystr na stole a na lince a byl klid. Jenomze pak prisel Kuliferda Udatny a Vytrvaly a na toho to jaksi nefunguje. Diky cemuz i bojacny starousek Kocur se usidluje na stole na ubruse. Desne mne to stve, ale nakonec jsem sla koupit takovy ten pruhledny umely material a pokladam ho pres me pekne ubrusy. Ale stejne jsou smeteni ze stolu, kdyz tam na ne narazim – resp. pakuji se dolu jak uz mne jen slysi.
Nerada Ti beru iluze, ale „tyčikovnékočky“ mám já, nikoli Louk, a nic na ně nestříkám, boj o ubrus jsem vzdala dávno. Prej jim ten stůl patří se vším všudy, říkají… 😀
… jo to jsem pako, Ty reaguješ na fotogalerii. No vyčerpání organismu, co dodat. 🙁
Teda, Hani, tvůj popis počasí u vás (pod Maričkou) je provokace (wait) .
Jj, šikovný kočeny má Bětulásková 🙂 . Já mám rozcapený potvory. Eh, speciálně Vincin mi už dlouho pije krev. A to tak, že jsem onehdá ukecávala spřáteleného labradora Kenďu, že když Vincina zakousne, poskytnu mu každodenní piškotovou rentu. Jenže Kenďa je starej dobrák a Vincin by mu nabančil, kdybych ho (labradora) nechránila vlastním tělem (chuckle) . Vincina bych mohla smést hadicí a vleze na stůl znovu. A močí do umyvadla a tříská Pedrouše a i na mě má tendence tlapu vztáhnout… je to s prominutím kocouří debil 😛 .
Mne úplně dorazila ta fotka s Pedroušem. Nedokážu vůbec vymyslet, co bych tak měla vymyslet, aby se některá z koček v klidu vyfotila se pesem, to je prostě protimluv. Už s člověkem se nedaří a jak známo, člověk stojí na hodně nízké příčce…
Popovídej někdy hlouběji o svých kočičácích, ne?
Matyldo, je skvělý, že ses konečně dočkala svého azylu 🙂 . Chi, a audienčního sálu a psího odpočívadla a zašívárny a trucovny a … a to vše v jednom kamrlíčku (inlove) . Borůvka je náramně dekorativní.
Dnes odpolko na tebe intenzivně myslím a přeju sílu (y) (h) .
Děkuji mnohokrát. Potřebovala jsem ji a jestli jsem si brala energii z tebe, musíš být jako chcíplotinka. Petrov nám málem uplaval v slzách. Bulila jsem jako želva celou mši. Teda občas jsem zjistila, že mi slzy tečou po krku a děsně studí. Chjo. Člověku by neměli umírat kamarádi, hlavně ne mladí a se třema malýma dětma.
Pracovna je skvělá věc. Moc ti ji přeju a nezávidím. Taky mám. Ale taky je to pokoj pro hosty. To znamená, že když má u nás někdo přenocovat, musím sklidit šití. Někdy je to dost časově náročné. Ale jinak je super, když můžu rozešité hadry přehodit přes židli, překlapnout vypínač na mašině a zavřít dveře. Dokud jsem šila v kuchyni a musela jsem kvůli každému jídlu uklízet šití, dost mě to štvalo.
Jediná nevýhoda pracovny je, že mi Můj nejdražší často vyčítá „zase ses na celý den zašila k šití“. Ale zase je od něho hezké, že mne postrádá, ne? 😉
A nebo dělám něco špatně. Znám jednu piškbábu a ta se má. Její manžel je rád, když ona si zaleze k šití, protože má klid. Že by to bylo tím, že ho dost úkoluje….? (chuckle)
O.T. pro jenny k volbám (y) (y) (y)
(h) (y) (h)
Go, Jenny, go. (h) (y)
určitě! (y) (y) (y) (h)
(y) (y) (h) (y) (y)
Jenny a nejen jí, ale i dalším. (y) (y) (*) (h)
Jenny (y) (h) (y)
No jasně (y) (y)
(y) (h) (y)
Matyldo, ta Borůvka v košíčku je krásná. Nevím jak by dopadl košík nebo proutěný pelech u nás, náš puberťák Luxík by pracoval tak dlouho, až by z toho byly kousíčky. On nedokáže spát ani na dece, vždycky to odhrabe a spí na holé podlaze, máme dřevěné. Nechce ani na křeslo ani na gauč. Rozhrabe i Doníkovo spaní v nestřežené chvilce, je to lump ale zlatíčko.
Poslyšte humorný příběh psaný životem:
každoročně touto dobou se koná výstava WELLNESS BALNEA na výstavišti PVA v Letňanech. Každoročně dostanu čestnou vstupenku, kdysi jsem také vystavovala. Každoročně se jdu podívat na konkurenci, na novinky i navštívit známé z různých spolupracujících firem. I tak jsem dnes učinila a vypravila se autobusem do Letňan. Nebudu platit 300,- Káčé za den parkování, když tam budu 3 hodiny! Pohodlně jsem došla s čestnou vstupenkou v ruce ke vchodu, kde mne poněkud zarazil obrněný transportér a vozy vojenské policie. A lehce zeleno. Uvnitř mne čekalo překvapení ve formě turniketů jak na letišti, byla jsem prolustrována pískátkem v ruce statného vojína v maskáčích, prošla jsem rámem, byla mi prošácnuta kabela a každá rtěnka byla podezřelá tvarem. Usoudili, že nejsem výbušná, propustili mne dále, ale stále divně koukali. Bylo ještě zeleněji. Došla jsem k registraci, uložila pozvánku na pultík, obdržela formulář na vyplnění, předala vizitku – nikomu nebylo nápadné, že tam je „odborný konzultant pro fyzioterapii a balneologii – místopředsedkyně Asociace pracovníků v regeneraci“. Obdržela jsem kartičku na zavěšení „visitor“, hezky česky, že a byla vypuštěna do houfu dalších zelených. To už jsem si připadala opravdu poněkud divně. Prošla jsem do haly 1 a tam mne přivítal obrněný transportér a střelba, okolo se míhaly postavy v maskáčích a já měla pocit, že jsem u Verdunu. Zeleno bylo už úplně všude a pohledy, kterými mne zelení a maskovaní mužíci sledovaly byly více nežli užaslé! Já jsem neměla užaslý pohled, já prostě zírala jak opice na banán za sklem a nechápala nic. Tak jsem se mezi míhajícími se vojáčky vrátila zpátky k recepci a registraci a zeptala se, kde že jako je ta WELLNESS BALNEA. Teď zase, pro změnu, výraz opice, zírající na banán za sklem měla ta dobrá žena na druhé straně. A že o ničem neví. Inu vrátila jsem jí kartičku „visitor“, ona mi vydala čestnou vstupenku a já si konečně s úlevou přečetla, že se WELLNESS BALNEA letos koná v Holešovicích!!! Prošla jsem zpátky turniketem za pobaveného úsměvu vojína v maskáčích, který si huhlal cosi o tom, že si to hned myslel, že tam nemám co dělat.
Nechci se dotknout žádného z Vás, kdo máte něco společného s vojskem. Ale „zelenej mozek je halt zelenej mozek“. Nikoho nenapadlo mi říct, že moje čestná vstupenka je sice čestná, ale jinam. A to jí mělo v ruce asi 10 lidí. A já do fáze „zeleného mozku“ dospěla rovněž – ani po 10 dnech, co se mi ten kus papíru válí na stole jsem si nebyla schopná přečíst, že místo konání jsou Holešovice!!! Tak já jedu na správné místo, ovšem jednání už je v háji, už jsem se musela omluvit, do dopolední už fakt nestihnu!
Muhehe! (rofl) Karolínko, měla jsi tam zůstat, třeba bys mohla udělat čestnou přehlídku vojsk a na odchodu jsi mohla dostat malý tank …. nebo vysloužilého jenerála. (whew) (chuckle) (rofl)
Nestraš s vysloužilým jenerálem, to, co jsem tam viděla, bylo odstrašující samo o sobě. Co mělo uniformu s nějakými prýmky a visícími šňůrkami atd. atd., tomu bylo tak k 80, vojáčci, co by stáli za hřích měli na hlavách kukly a co by taky dělali se starou bábou a ten střed myslel tak zeleně, že jsem ztratila odvahu se vůbec ještě na něco zeptat.
Armáda má jednu ,,výhodu“ a sice tu, že ať se děje cokoli, zelené myšlení se nezmění. Století ubýhají, ale zelené kebule blbnou stále stejně, jediný rozdíl je v tom, že dnes jim v tom pomáhá technika.
(rofl) (rofl) tak tos mě rozesmála..není nad to, číst si o takových příhodách…taky na PVA dojíždím – já metrem, ale u metra Letňany je parkoviště a 10kaček na den .-), kdyby náhodou….
Tak jsem šťastně zpátky, trefila jsem se do Holešovit tramvají č. 15, tzn. „od baráku ku baráku“, opravdu tam výstava byla, prošla jsem si ji, poklábosila s pár známými a zase jela zpátky. Není tam co vidět, žádné novinky, žádné převratnosti, prostě nic, co by mne oslnilo. A jdu balit kaktusy od Jajky, abych mohla zítra instalovat v Maršově kaktusárium. Další fáze víkendu bude zimování rostlinstva a zřejmě také usilovné topení, protože zima prý tam je hodně velká, pravili sousedi, když se ptali, kdy přijedu. Už se na to kaktusárium moc těším. Přeji všem překrásný víkend a v neděli se tu snad objevím, možná nakouknu přes víkend, bude-li v tom zazimovávacím foftu čas.
Chichi, ses mě měla zeptat, kolem Holešovic jezdím skoro denně tramvají a už asi měsíc na ten obří poutač koukám (rofl) (rofl) (rofl) .
Ještě furt tu straším, pořád něco zapomínám…………. :@
Šárko já vím, jenže proč jet autem, byť za desetikačku, když mi jede od nosu autobus až na výstaviště, v klidu si s kamarády dám panáka nebo skleničku a nemusím se o nic starat? Kdy se mi to povede když v tom autě sedím pořád!
Zani, kdybych už nespěla mílovými kroky k tomu „zelenému mozku“, tak jsem to věděla, neb jsem se asi 2 týdny na tu čestnou vstupenku dívala na stole před sebou, podívat se pořádně, tak jsme doma, ne?
Ale potěšilo mne velice, že nejsem sama. Před chvíli volal jeden známý, který dojel do Letňan také (na rozdíl ode mne si ovšem hned všiml, že je to jiná akce, takže ten dovnitř vůbec nevlezl), a varoval mne, že jestli pojedu na WELLNESS BALNEA, tak že je to jinde. No, pozdě!
Tak a teď už vážně jdu! (chuckle)
Karolíno, to si ani nikdo nevymyslí. To se prostě musí stááát. (rofl) 😀 (rofl) (inlove)
Ja se picnu (rofl)
Si mě tedy pobavila. Ale nejvíc mě na tom baví, jaká jsi zarputilá. Já vidět venku transportér a zelený mužíky okolo, rovnou to otočím zpátky. Ale Ty né, musíš se přesvědčit na vlastní oči, že tam ten transportér nehlídá masážní vany (rofl)
Karolíno!!! (rofl) Ale mohla ses chvíli zdržet… :* (rofl)
Checheche!
To byla půlka 80. let a já měla nastoupit v deset dopo v ošklivé budově s ošklivými kanclíky a sdělit, že v rámci něčeho pro něco (Svět mládeži. Mládež světu. Březen měsíc knihy. Září měsíc školy. Něco někomu. Už nevim…) jsem s to pořádat v knihovně besedy se středoškolskou mládeží a předčítat jí z Clarka a Bradburyho (vono moc jinech schvalitelnejch nebylo, natož přeloženejch).
I jsem se dostavila, ňáká sexretářka mne uvrzla do pidizasedačky, dostala jsem kafe s cukrama a zatímco jím zadumaně míchám, ňáko se mi zdá, že ta debata jde tak ňák furt mimo.
„A čím vy přispějete k slavnostem československo-sovětského přátelství?“ konstruktivně se mne otázala ženština z čela stolu.
A bylo jasno a mazala jsem vo kanclík dál a to kafe jsem ani nedopila. 😀
Také si taková CD vyrábím. Analogového materiálu mám nejméně na měsíc nepřetržitého poslechu a to, se dnes prezentuje v médiích se nedá poslouchat. (Čím víc řevu a efektů, tím lépe; falešný kvákající ,,umělec“ se digitálně vylepší a mladí to kupují, protože primitivní rachot je to jediné, co dokáží vnímat a nic jiného neznají). A MP 3 z internetu je o ničem!
Už vidím jak sháním analogového di Sarliho nebo Pugliese…
Znám jednoho opravdu falešně kvákajícího umělce – pana Mistra Gotta! To co teď předvádí, je unikum, když už je tak vyřvaný za ta léta co ječí ty svý výšky, tak ať toho proboha nechá a sleze z toho pódia, to se nedá poslouchat. Kromě toho se bojím otevřít i hovězí paštiku, aby tam náhodou nebyl, to je jak za dob Lenina, je všude, všude se tlemí on nebo jeho žena, to je prostě hrůza. Promiňte, asi nikoho moc nenadchnu svým příspěvkem, mám pocit, že je hájenej, že snad ho budou klonovat, je polobůh, národ se z něj může zbláznit, nevím, fakt nevím, proč?
Tak nevim kde zijete nebo na co se divate, ale Gotta uz jsem nevidel ani nepamatuju.
Pripominate mi osoby usilovne ctouci Blesk a rozcilujici se, ze ty noviny uz nejsou o nicem jinem nez kdo se s kym vyspal a kdo se kde ozral.
A nevim jak ted, ale driv byl Gott vsechno mozne jen ne falesny. Narozdil od spousty pozdejsich on opravdu zpivat umel a opravdu se tomu venoval jako spravny profik.
Nebuj, není každý jeho zpěvem uchvácen. Nikdy mne nadšení pro „MISTRA“ nepotkalo. V době jeho největších kvalit jsem prostě dokázala jen bez nadšení konstatovat, že je nejspíš hlasově dobrý ve svém oboru. Ale jinak mi byl vždy proti srsti. Ale pochop ty chudinky „novináře“, jaké zajímavé ryby mají furt lovit v tom našem pidi rybníku ? A „Mistrovi “ se to asi líbí, stejně, jako paní z Řitky. (wasntme)
Co se týká falešného zpívání, kdysi tu byl Johnny Cash a já se na něj těšila. Ó hrůza příšerná. Než se chytil, tak celou půli do přestávky byl svědomitě o čtvrt tónu níž. I zuby mě z toho začaly bolet. Jó jsou to nehynoucí zážitky. (think)
To, jestli někdo umí, nebo ne, se pozná v momentě, kdy na živém koncertu vypadne (totálně) elektřina. Kdo umí, jede dál, neumětel buď ztichne úplně, nebo začne vydávat zvuky vrány, postižené chřipkou.
Matyldo, blahopřeji k pracovničce, je malá, ale tvoje. A to, že je v ní občas hodně plno svědčí o rodinné soudržnosti a pohodě u vás doma. Moc přeji, aby to všechno vydrželo do nekonečna. (y) (h)
Přesně tak!
Vlastního kutlochu jsem se dopracovala o trochu později, ale jsem taky moc spokojená. Jo, měří to 10 metrů čtverečních (makeup) .
Ať se vám bydlí moc spokojeně (y)
naše holky, když slyší rány, tak šílí radostí – budou padat bažanti! Na Silvestra jsou velmi zklamané ….
Evo, to je krásnééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, budou padat bažanti (rofl) (rofl) (rofl) ještě by to chtělo pečená holoubátka pro jejich páníčky, aby toho také něco měli (chuckle) I když myslím, že páníčci z toho mají tu radost, že mají šťastné psy.
Tohle patřilo pod EvuŽ.
Bažanti nepadají pečení, bohužel. K tomu je ještě dost dlouhá cesta. Ale jsou mňamka (holky také dostanou horší maso) a tak to absolvuji. Zlepšila jsem se, můj rekord je oškubání a vykuchání šesti kousků za 1,5 hodiny. Kuchyňská úprava už je jednodušší 😛 , konzumace nejjednodušší. Tp příjemné je na začátku (pro psy) a na konci (pro nás i pro psy) To mezi se holt musí.
No víš, ale na toho Silvestra bys jim mohla něco hodit, aby nebyly zklamané, chudinky. (rofl)
No vidíš, to mě nenapadlo. Jako cvok hážu aporty celý rok a na Silvestra nic… Ale holky už pochopily, že je to nějaká lidská blbost, ten Silvestr a mají nadhled 😀
No vida – a u nás je to úplně naopak. Když se začne v lesích střílet jako u Verdunu (a stařečku, kolik broků je potřeba k zastřelení jedného bažanta (chuckle) ?), tak stojí Toya s vyvrácenou hlavou k nebesům (think) a kdeže je ten ohňostroj. To je vždycky zklamání … (nod)
Kolik broků na jednoho bažanta? Různě. Jendou byl na honu ruský generál. Na zhruba 1000 výstřelů skolil celé 2 bažanty (rofl) . Člověk si říkal, jak to s tou slavnou armádou je? Že by mu chyběl lehký kulomet?! :O
No to víte, když tam byl mnou, tak přece nemohl střílet dobře. Když mám obě ruce levý, na každym oku nejmíň půl dioptrie a brýle ani nevim kde a za celou službu vlasti jsem vystřílel devět slepých a devět ostrých nábojů 😛
V obou případech se stejným následkem pro integritu terče.
Dost dobrá hláška. Báru musím před ohňostrojem ukrývat doma. Ne že by se bála toho bouchání, to je jí vážně šumák, ale horší je její přístup „hele voni si tam něco kutí… a všichni to pozorují…. se tam jdu podívat…. co kdybych o něco přišla“. Takže v rámci bezpečnosti její i odpalovačů, beru čubu a zalézám domů, kde si dáme nějakou tu dobrotku a pohoda.
Já ci taky pracovnuuu. Protože když každé nedokončené šitíči zašívání, prostě jakoukoliv tvůrčí činnost musím složit a někam uložit, tak přibývá pomalu. Člověk by v půlhodince tolik ušil, ale rozložit a složit, to už nestihne.
Tak já zase prchám a mávám. Chtěla jsem říct, žednes nebudu u netu, ale to já teď nejsem, ani když jsem doma. Já chci skříněě, a posteeel, ale nějakou polici na míru jsme tu už stvořili, heč!
Jo a v domě máme tříměsiční štěnátko, co vypadá jako beagle.
OT, ke včerejší diskusi o reakci na střelbu. Xerxové metoda je naprosto perfektní. Dovést psa někam, kde slyší střelbu trochu z dálky (ne u hlavy) a zabavit. Házet míčky, nechat něco hledat, přetahovat se, nesmí se soustředit na rány, ale na zábavu.. Nikdy neuklidňovat! Spíš když se pes na mě kouká ta říci něco „no a co?! Tak střílejí, nic se přece neděje, to je normální….“
Pokud už má velkou reakci na rány, je možné zkusit ho vzít někam do klidu ven a začít dovádět. Když je pes rozdováděný, tak pomocník někde dál třeba bouchne pytlík, nebo něco podobného a páníček pořád dovádí a vyzývá psa ke hře. Nikdy se nezastavit a nehlídat reakci psa na ránu. Pes si nesmí v hlavě spojit, že by se měl bát.
Jednodušší je tohle dělat od štěněte a s druhým psem, který reakci na ránu nemá. Štěně se většinou nebojí a strachu se někdy naučí od páníčka, který jeho reakce sleduje („hele, páníček je v pozoru – něco se děje…). Jsou ustrašenější jedinci a s některými může být hodně práce. Jsou takoví u kterých se strach z rány odnaučit nedá. Ale většinou si pes zvykne a nešílí.
Omlovám se, ale tohle je častý problém a jak se blíží konec roku, je dobré se připravovat. Lovecký pes se samozřejmě rány bát nesmí (naše holky, když slyší rány, tak šílí radostí – budou padat bažanti! Na Silvestra jsou velmi zklamané 😉 )
Evo, náš Doník se nikdy nebál bouřky ani žádných ran. Jak jsem tady psala, brávali jsme ho i na ohňostroje a na dobové trhy, kde se také střílí. Nevím jestli to je možné ale asi před pěti léty jsme přijeli k havárce přistával tam vrtulník a hasiči a od té doby se bojí bouřky a ani střílení mu není příjemné. Teď co máme Luxíka tak se zase přestává bát, letos v létě už bouřky tak neprožíval.
Mohlo to být tou vypjatou atmosférou. Havárka je stres i když není vaše. Hasiči, vrtulník – rambajz… To je na chudáka psa moc. Navíc musel cítit vaše napětí. Taková mimořádná situace dokáže psa znejistit a náprava pak nějakou dobu trvá. Běžný ohňostroj stres být nemusí, páníci jsou uvolnění, spíš radostní. Ono strašně záleží, jak to prožívají lidé. Pes v nějisté situaci kouká, co na to vůdce smečky. No a vůdce ohňostroj neřeší – tak je to OK. Vůdce má obavy (havárka) – pozor, tohle je situace, kde je lépe nebýt když i vůdce smečky má strach! Proto je při odnaučování strachu z rámusu nejdůležitější ukázat, že vám to neva a není se čeho bát.
Přeji, ať jsou kluci v pohodě. Jednorázovou epizodu Doník překoná. Je prima, že mu Luxík pomáhá (h)
Blahopřeju Ti k pracovně, milá Matyldo. (inlove) A ty police … vlastně je moc hezké čekat na to, až budeš velká holka. 🙂
Já jsem se dočkala svého holčecího pokojíčku-pracovny až poté, co se odstěhoval synáček. Protože jsem v té době začínala s piškvorkem, expedovala jsem ho z bytu docela svižně, však už mu taky bylo dvacet sedm, žádné mimi. 🙂 Ale to blaho, mít svůj pokoj! A Když jsem pak po půl roce byla velká holka a koupila si své knihovničky a skříňky, tak jsem i v noci rozsvítila a kochala se. (nod)
Přeju Ti hodně radosti nejen ve Tvé pracovně – hihi, je náhodou moc pěkné, že máš kde udílet audience. 🙂
Přeju všem krásný den! (h)
No jo, udílení audiencí se u nás obvykle konalo u pracovního stolu- nějak jsme si na to navykli 😀
Borůvka je velmi dekorativní. Ten košíček nekouše ? (tedy Borůvka nekouše košíček – takhle napsané to vypdá, jako by kousal koš) Naše holky by už provedly úpravy podle svého vkusu. Zřejmě na úkor fotogeničnosti daného předmětu.
Jinak pracovnu zatím nemám a museli by se tam vejít 2 psi. Protože holky se mnou pracují rády, hlavu opřenou o moje nohy, nebo jen plácnuté na zemi. Na druhé straně mě obvukle neruší žádný hluk ani v obýváku. Většinou nepouštíme ani rádio, ani televizi. A pokud si pustíme CD nebo film, tak se díváme společně.
Do košíčku asi třikrát zatnula zub, ale vysvětlila jsem jí, že to nemá dělat. Tak to nedělá. Většinou. Má ho od jara. A je dekorativní. Zato když jsem byla v sobotu na návštěvě u Bubu a přišla Borůvčina chovatelka s matkou Fler a bratrem Benigem, najednou ti tři strakatí psi vytvořili dav, který vypadal, že jich tam je mnohem víc než tři, jak se skvrny míhaly.
V pracovně buď spí v košíku, nebo mně u nohou pod stolem. Pokud jde o hluk, máš už výrazně rozumnější děti. Kačce je 16 a Kubovi bude za měsíc 14, takže totální puberta. :O
TeĎ už jsme bez dětí úplně, Bára je teď na VŠ v Praze a doma jen o víkendech. O pubertálních dětech vím své. Jen většinou provozovaly hlasitější produkce ve svém pokoji, protože jsme je rušili 😀 . Ale chápu, taky jsem měla sklon na pár hodin zmizet. U nás to šlo nejlépe se psy do polí. Jenže uznávám, že tam se pracovat nedá. Jen to pročistí hlavu na další práci. 🙂 To je holt nevýhoda práce doma. Na jedné straně jsi sice svou paní, ale na druhé se ti obě směny míchají dohromady. A chce to dost sebeovládání…
To sebeovládání jsem se učila skoro rok- opravdu zůstat sedět u práce, i když tamhle za rohem kouká zajímavější činnost… není to tak jednoduché, jak to spoustě lidí připadá. Musela jsem si stanovit, kolik musím denně udělat, abych mohla opustit „pracoviště“. 😀
Mně to vůbec nepřipadá jednoduché, naopak. Obdivuji sílu vůle, držet se u nezajímavého překladu, když támhle „za rohem“ kouká něco zajímavějšího. Párkrát jsem dělala doma při prac. neschopnosti a vůůůbec to nebylo jednoduché.
Nejenom nezajímavého, ale kolikrát dost těžkého, že to člověku jde jako psovi pastva. Matylda to říká přesně, chce to kázeň. Jeden čas jsem také častěji překládala, tak si to umím představit – no on zadavatel většinou dodá i termín a běda, kdyby práce nebyla odvedena, takže se člověk donutí. Zato teď mám překladatelskou vícepráci i já – překlad jednoho zákoníku (prý pouze 30, ale najednou i přílohy, tudíž přes 50 stran), termín před koncem října. Je to pro mého zaměstnavatele, ale mimo můj pracovní úvazek za extra peníze. Dělám to po večerech, aby mě nikdo v práci nenapadl, a ono si po celém dnu sednout a do půlnoci udělat několik stránek nechutného právnického textu, to není legrace. No cvičím se, protože kdovíco přinese budoucnost a je lepší mít otevřená vrátka i k jiným činnostem.
Fujtajxl, legislativní texty jsou z toho, co znám bezkonkurenčně nejhnusnější (puke) (devil)
Apino, to je asi z nebo do italštiny, že? Kdyby ne a jednalo se o angličtinu/češtinu, mohla bych pomoct, mám na to pár šikovných materiálů, hlavně ohledně těch právnických formulací, nebo bych mohla poradit, kde co najít.
Jsem si musela přeložit, že zub od jara asi mít nebude…a dekorativní sice být může (chuckle) , ale …no jo, no, je pátek, jsem utahaná jako to kotě a chce se mi spát….včera jsem stávala ve 4 a z práce přijela v 22 hodin..mlžná cesta za Karlovy Vary a zpět a práce na místě..a maličká pauza na proběhnutí kolonády a nákupu pravých karlovarských oplatek se značkou Opavia…jablkovo-skořicová náplň je naprosto delikatesní….
Hezký pátek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Polovička má velikou pracovnu (když jsme přistavěli bezbariérovou přístavbu pro jeho rodiče, získal „patro“). Chvíli jsem měla noutbůčka u něho, ale odstěhovala jsem se. Vím, že ho ruším, jsem ukecaná… A tak mám pracovnu na jídelním stole (rofl) … Pokud jsme doma jen dva – vejdeme se (nod) I proto můžu spokojeně snídat a zároveň zdravit Zvířetníky…
Dneska ráno je teplo – a mží (rain) Konec babího léta, přišel mrak
U žabek je pod mrakem, včerejší sluníčko je pryč…
A všem Terezkám všechno nejlepší k svátku !!! (rose1) (h) (rose1) (h) (rose1)
Sa s dovolením pridám. Konečne meno, ktoré máme v kalendári spoločné. (^) (d)
Milá Velká kočko (h) , jsem moc ráda, že se zase mezi námi objevuješ. (f)
A všem Terezkám všechno nejlepší k svátku! (f) (h) (f) (sun) (f) Máme tu Terezku Ygovou, Dalmatinovou, od Psa Jíry …… a jistě ještě spoustu jiných.
Terezkám k svátku blahopřeju i já (f) (f) (f)
Terezkám všechno nejlepší a hodně zdraví (f) (sun) (h)
Ahoj, Terezky a i ostatní slavící! Všechno nejlepší, hodně, hodně zdraví, pohodu, radost… no a gratulační astroobrázek je tady:
http://www.astro.cz/apod/ap101015.html
A ještě pozdrav tady:
http://www.youtube.com/watch?v=5NfJijz5crQ
(rose1) Terezkám všechno nej, nej a k tomu kytičku. (rose1)
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_8_2010/#Terezkysv_2010.jpg (f)
Milá Matyldo, gratuluji k novému bydlu a ke kýžené pracovně. Ovšem vypadá to že se celá smečka do tvé pracovny nakonec stejně uchyluje. Můžeš se zarýglovat je-li třeba? 🙂 :O 😀
Zarýglovat se zatím nemůžu, protože ty dveře jaksi drhnou, ale to nevadí. Moje děti jsou odmala zvyklé na prohlášení „Teď pracuju,“, což znamená, že řeším pouze život ohrožující situace a ne blbiny, takže zavírat se není třeba (v případě otravování je maminka natolik nevrlá, že to nestojí za to). 😉
Milá Matyldo, pracovnu moc a moc přávidím! Já jsem po takové místnosti zatoužila v okamžiku, kdy jsem začala trochu psát a současně děti ztratily reflex „je půl desáté, tedy spím“.
Původně jsem si myslela, že bych si takový koutek mohla zřídit v ložnici. Jenže tato myšlenka vydatně narazila na ještě starší touhu – od puberty si přeju mít toaletní stolek s naklápěcím zrcadlem a s osvětlením. I když – jak praví BettyMcD – časem jsem se naučila „líčit se zhlížeje se v psí misce“, stále doufám, že tento sen jednou zrealizuju, a bude to v ložnici.
Pracovnu jsem tedy musela umístit jinam. Nebudu to moc rozebírat, prostě jsem s compem skončila v komoře 120/250. Kdo mě zná, ví, že důležitá je větrací šachta. Pro ostatní – tento prostor sdílím s pračkou, obrovskou bednou na špinavé prádlo, s policemi na čistící a prací prostředky, s vysavačem a skladem náhradních žárovek. Dále zde bydlí skládací štafličky, formičky na cukroví, pohotovostní marmelády, zásobník na šroubky-vruty-hřebíky-hmoždinky-pojistky-a jiné nezbytnosti.
Ale píše se mi tu docela hezky 8)
A hele, Renato, tak to jsme v podobnem prostredi. I kdyz to puvodne bylo mysleno krapet jinak. Proste domecek ma za kuchyni mistnost zvici velikosti mensi panelakove loznice. Puvodni majitele v tom meli pracku a susicku a proste to bylo na kramy, i kdyz to ma vlastni okno na terasu. Pracka a susicka jsou tam po 15 letech furt, ale uprimne receno to zas tak nerusi, protoze mista vybyde i tak na pracovnu. Koupila jsem si po bojich s Chetem pracovni police do tvaru L (pry by postavil lepsi (headbang) (rofl) ), suplatka, poradace – proste parada, zejmena proto, ze obcas pracuju z domu, zvlast musi-li se hodne psat. Vyhled pres kuchyni do obyvaku – cili vse pod kontrolou, misto i pro vetsiho psa a i to spinave pradlo a cistici prostredky se decentne vejdou. Ale jak prednosta odesel do duchodu, prestehoval se k pocitaci a zacal si tam tahat hracky a bordel. Dnes kdyz si k tomu pocitaci u kuchyne sednu a potrebuju si tam rozlozit nejake papiry, tak to v podstate nejde. Kdyz prijde navsteva, tak decentne zavru dvere z kuchyne do mistnosti. A pritom to byla tak sikovna mistnost. Takze jsi na tom vlastne lip.
Fakt si nestěžuju. Hlavní výhoda mé pracovní komory spočívá v tom, že dveře mají obrtlík zevnitř, takže za mnou nikdo nemůže (rofl)
Renato, toaletní stolek jsem měla v bezdětných dobách- co se vyhodilo z ložnice, aby se tam vešla dětská postýlka, no? Jasně. Akorát že množství času strávené mnou u zrcadla spíš odpovídá kapesnímu zrcátku nebo té psí misce. Tudíž teď bych na něj místo měla, ale už po něm netoužím.
Toaletní stolek jsem měla jen asi půl roku, než jsem se z velkého bytu stěhovala do malého, pak už nikdy. Nebylo čeho litovat, stejně jsem na to neměla čas a bylo tam houby vidět – psí miska by byla lepší. 🙂 Ale po čem jsem hodně toužila, to byl široký parapet v kuchyni, kratší záclona, na parapetu kytičky a bylinky a hezké misky. Když jsem se k tomu propracovala, přišli domů kosourci. Kytičky a ostatní věci musely být hbitě odstraněny, a na parapet přišel měkký kobereček, aby měli kosourci pohodlnou pozorovatelnu. Teď je na parapetu přes zimu truhlík plný šáchoru – ten tam kosourci milostivě snesou. Jen Rozárka má stále pocit, že je málo nakypřeno, tak mi pomáhá, děvenka pracovitá a starostlivá – atím mi připomíná berušku Vuvu. (wasntme) (chuckle)
Když jsem si rozkreslila novou šatnu do ložnice, nutně jsem potřebovala toaletní stolek. Sice neměl naklápěcí zrcadlo, ale zato krásnou velkou horní desku a 4 šuplíčky, zrcadlo bylo na zadní stěně pevné. Zboku jsem měla zvětšovací zrcadlo oboustrané a nad tím vším 3 poličky. Před tím bobek na sezení. Radostně jsem si své dekorativní kosmetické přípravky rozprostřela po celé ploše stolku, šuplíčky byly plné rtěnek, řasenek, stínů a laků na nehty, měla jsem tam šperky, brýle, ozdoby do vlasů, vše pěkně pohromadě, na poličkách se skvěly parfémy. Po pár týdnech jsem přišla na to, že stejně všechno líčení probíhá v dobrém osvětlení v koupelně, tudíž mám to, co nejvím používám, v kosmetickém kufříku, že vrstva prachu na lahvičkách moc zdobná není, že na poličky pro parfémy svítí sluníčko, což jim moc dobře nedělá, nehledě na to, že když nějaký potřebuju, musím si pro štafle, neb jsou nehorázně vysoko a že šuplíčky jsou tak hluboké, že když potřebuji něco zespoda, musím hrabat jako krtek a ve všem udělám zmatek. Takže stoleček se postupně vyprazdňoval, nyní slouží jako odkladný. Ani ho nepostrádám. To spíš bych postrádala psací stůl k práci.