Dokážu si poradit s lecjakou domácí katastrofou, ale tentokrát jsem byla ráda, že s námi nad Dalmatinovem byl Chlap. Následující události bych sice neprožila pištíc v bezpečné vzdálenosti na židli, zato bych se pravděpodobně umlátila smíchy.
Dobře víte, jak moc letos v srpnu povodně zasáhly severní Čechy. Zvířetnická pomoc byla rychlá a adresná, mnohé organizace by se od Zvířetníků mohly učit.
Vsí nad Dalmatinovem voda vlastně jen protekla, zaplavila pár sklepů a zahrad a žádné opravdové škody nenatropila. Půda ale zůstala podmáčená, doslova nasycená vodou. A myši, které se obvykle do chalup stěhují až koncem chalupářské sezóny, tedy počátkem listopadu, se letos nastěhovaly 2. září.
Za tři týdny naší nepřítomnosti stihly následující:
Dvě naivky se chytly do pastí s nastraženým chlebem. Tyto naivky byly svými chytřejšími či pomalejšími kámoškami ohryzány do stádia „kostřička v pastičce“ – vděčný exponát pro pubertálního studenta biologie. Když došly živočišné bílkoviny, chytřejší kámošky se přemístily do spíže. Zde nejprve doplnily vitamín C – nahryzaly každou bramboru z pětikilového sáčku.
Prostá strava jim ale byla málo, ještě se podívaly do kartónu s pasírovanými rajčaty a přilepšily si krabicí mléka. Kdyby hlodavce hnal hlad, neřeknu ani slovo. Ale hlodavé potvůrky zjevně s potěšením sledovaly vznik rajčatovo-mléčného jezírka v koutě spíže. Jistě každý den kontrolovaly vznik neobyčejně odporné plísňové kultury, která za ty tři týdny dorostla do výšky 4 cm a z jejích barev až oči přecházely.
Na kontrolu myšky docházely ze svého luxusního bydliště ve dvoupatrové vile – rozuměj z komody ve světnici. V přízemí vily měly pohodlnou ložnici, vystlanou zásobou toaletního papíru, ubrousků a krepáku, nezbytného pro letní olympiády. První patro chlupaté nájemnice příliš neužívaly, lékárnička v plastové krabičce, zbytek igelitového ubrusu a připínáčky je asi neoslovily. Zato podkroví v šupleti posloužilo k mnoha čajům o páté. Svíčky a velikonoční voskové ozdoby – delikatesa!
Určitě vám už došlo, že mě ty myši naštvaly. Zvlášť v okamžiku, kdy jsem do komody sáhla pro další roli toaletního papíru a místo roličky na mě drze civěla myš. Přibouchla jsem dvířka, začala se smát a přemýšlela, kde je nejbližší volná pastička. Ne tak Chlap. Chlap za nadšeného povzbuzování dětmi vylovil vzduchovou pistoli, do kapsy od džínů strčil krabičku broků a vypravil se na lov. Pro formu si připravil i kbelík (že do něj myš smete a vynese do zahrady).
Od začátku ale bylo jasné, že jako správný lovec musí drzou myš skolit. A taky že jo. Po dvou pokusech o umístění hlodavce do kbelíku byla myš odstřelena. Přízemí a první patro myší vily jsem uklidila, podkroví na první pohled nejevilo žádné známky obývání. Po večeři jsme si chtěli zahrát karty. Otevřela jsem šuple a kdo na mě kouká? No jasně, myš! Tentokrát už komedie s odlovem do kbelíku neproběhla. Broky byly stále v kapse a pistole v příslušné poličce.
Pro jistotu jsem do myší vily, důkladně vytřené Savem, nastražila pastičku. Zatím to vypadá, že jsme naše zpovykané nájemnice vyhubili. A jsem vděčná otci našich dětí, že ačkoliv nestihl posekat tu zatracenou trávu, tak nám všem připravil opravdu velmi akční a zábavný den.
26. 9. 2010
P.S. 28. 9. 2010 nad ránem: Nad Dalmatinovem už čtvrtý den nepřetržitě vydatně prší. Stejně jako v srpnu se vodou plní nejen potoky, říčky a odvodňovací koryta, ale i sklepy, louky a zahrady. Nasycená půda vodu nevsakuje a posílá ji dál z kopce dolů. Poslouchám povodňový Radiožurnál, aktuálně spojený s Rádiem Sever, a myslím na všechny, kteří jsou na tom mnohem hůř, než my na kopci. V přímých vstupech mluví starostové, nebo spíš starostky, zasažených obcí, v menších místech velmi často starostují ženy. V jejich hlasech slyším velkou únavu a starost o jim svěřené obce a lidi. Ty hlasy jsou naplněním slova „starosta“ – starají se o své lidi.
naši hračičkové..a jak jsou skromní..
http://ryba42.rajce.idnes.cz/Taskohratky/
A honem pasťulky na myšulky!!! Jo myšičky. Když jsme tu bydleli uprostřed lesů ve Smalandu (první „a“ skroužkem – čte se Smóland, je odtamtud Astrid Lindgren autorka knížky Pippi Dlouhápunčocha a jiných krásných knížek) navštěvovaly nás v domě myšky a rejsci. Jeden rejsek byl neuvěřitelně statečný. Už nevím kdo ho v kuchyni objevil ale bylo to skoro jak v té pohádce o řepě. Babička, táta, máma, kluk, pes (tenkrát náš první Bača) i kočka Micinka jsme se účastnili toho lovu. Rejsek se nám hrdinně postavil, stál na zadních a nemínil to vzdát. Všechny nás to zaskočilo. Když jsme se vzpamatovali a začali se k němu blížit bleskurychle vklouznul našemu školákovi do nohavice kalhot a to úplně až nahoru. Konec té historky si už nepamatuji. Vím jen že z kalhot byl vystrnaděn a snad to všechno i přežil. Alespoň bych si dnes moc přála aby to tak bylo skončilo. Statečnost přece musí být odměněna.
A další příhoda. Nevím proč jsem se v noci probudila. Otevřu oči a přímo přede mnou sedí myška a požírá mi mého muže. Vážně. Okusovala mu palec ruky a okousala mu ho až do krve. Zkrátka myš lidožroutka. Mám jinak myšky ráda ale ne uprostřed potravin a nebo požírající mi manžela.
Tady jsou víc vidět krysy. Byly tu prý od doby výstavby Frantorpu („a“ přehlasované – čte se Frentorp). Ty už tak ráda nemám. Jsou sice chytré a dokážou přežít. No musím se vám přiznat, Já jsem vlastně taky krysa a to podle čínského kalendáře. A dar přežívat mám taky. (wasntme) 😀 😀 😀
Děkuji všem za další roztomilé myší i jiné historky, velmi jsem se pobavila také v pyrotechnické sekci (rofl)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Žena umírá a říká muži: „Oženíš se po mojí smrti?“ „Ne miláčku, nikdy!“ „Ale jsi přece stále chlap a ženu potřebuješ!“ „Ne miláčku, lepší než ty určitě nenajdu. A stejnou rozhodně nechci.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer a pěkně se vyspinkejte! ~o)
Znám variantu – „A hlavně ať moje následovnice nenosí mou golfovou rukavici.“ „Neboj, ona je levák.“
(wave) (clap) (chuckle)
Milí Zvířetníci, jsme zpátky ze ZOO, byl to báječný den, děti si ho skvěle užily a zcela zničily Veram, Lucku s Bodym a Murphym, Půa a Sempervive ( pokud je to špatně napsané, tak se moc omlouvám). Sluníčko svítilo a stejně svítily očíčka Myšátek. Moc všem děkuju za sebe i za Myšátka.
to je fajn, že se výlet podařil a že (sun) slůnilo
Moc vám to přeju. Tentokrát jsem byla ještě včera večer přesvědčena, že vás s Rysíkem přepadem. Jako vždy bylo dobře, že jsem to nehlásila předem. Předvedl tak příšernou noc, že jsme vstávali až v devět a já byla vtakovém stavu, že na celodenní výpravu nebylo pomyšlení. Na hřiště jsme se dopotáceli až před jedenáctou a to ho máme pod okny a po obědě jsem šla spát s Rysíkem.
Doufám, že bude fotoreportáž a hlavně, že si všimnu odkazu. Teď se sem fakt moc nedostávám.
Ale Li palce držím pořád.
Dobrou noc. Snad to dneska vyjde. Taky by ty noci byly lepší, kdybychom konečně koupili postel a nespali na gauči :/
trochu mimo mísu – ale střelba je tam taky (nod)
včera bylo krásné odpoledne, vydala jsme se s Betkou na Cvičák. Tomuto lesoparku z vojenské minulosti zůstalo jen jméno, ale na protější stráni je les ještě občas armádou využívaný. Sice je to vzdušnou čarou blízko (dole u vody jen asi 200 metrů), ale lesní stráně odděluje údolí kateřinské silnice a Černá Nisa, takže žádné nebezpečí nehrozí. A včera byly manévry. Ozývaly se jednotlivé rány i celé dávky. Docela rachot. Přicházím k lesíku a proti mně jde nasupená majitelka mladičkého lovečáka (dorostenec pointr). A hlásí – ani tam nechoďte, střílí. Pravila jsem, že právě proto tam půjdeme, protože Beta začala najednou řešit bouřku (zatím jen neklid, ale i tak mě to překvapilo) a že alespoň bude trénovat. Paní pravila, že svého psa hlukem nikdy stresovat nebude, protože pak by se mohl bát třeba rachejtlí a že raději vymění les jen za kratičkou čůrací procházku před panelákem…
Pak jsme potkaly paní s čespíkem – nejen, že už nesmí na volno vůbec (nezvládají ho a neposlouchá), ale na vodítku chodí s košíkem (neb se občas paní vytrhne… a všichni se ho bojí…) Prostě krásný, dobře narostlý, krásně upravený pes, který si bohužel nesedl s životním stylem svých nezkušených páníků.
A dorazila mě třetí panička s mladým kokršpanělem (škrtil se na flexině – na volno jsme ho ještě neviděla, neboť chtěl čenichat na hraně lesa), která na něj ječela dělej čurej mě to venku nebaví, jdeme uklízet…
A tak jsem raději vypustila Kosatici do sluncem zalitého podzimního lesa… Prošly jsme celé údolíčko potoka, okoukly stav vody v Nise a pomalinku se vracely. Občas při silné palbě po mně loupla okem – já nic – tak spokojeně čmuchala dál. Vůbec se netvářila zděšeně, prostě jsme si to náramně užívaly. A já přemýšlela, proč jsou ti lovečáci tak oblíbení (ať už ohař, kokr nebo retrívr), když jim páníci nedají to, co potřebují. To si fakt raději měli pořídit dogu… (rofl) její nároky na pohyb a práci jsou vlastně minimální…
Je to k pláči. Když vidím, že šmatlavý buldočík a kdejaký starý voříšek z útulku mají víc pohybu a zábavy než výmaráci, madaři nebo ridžbeci… :S
Jó, Betka se má (inlove) . Puga se svojí drobátko nestandardní povahou měla obzvlášť kliku (nod) . Dostat se k nějakému neurotikovi, je z ní asi zjančená chudinka.
Ehm, pardon, už zas (blush)
na šmatlavého buldočíka jsem právě vzpomínala – plánuju druhý viklan – je blízko Pytláckých kamenů, kousek od místa, kde Zuzka koupala Pedroníka (rofl) Jen má být hnusně (rain) …
Chicht, jako by zrovínka tobě nějaký nečas vadil (rofl) .
Jo, zahlídla jsem tuhle lákání na Smědavu. Mnó, pěkně postupně, nejdřív je v plánu Černá Louže (wave) .
Borůvka má se střelbou problém- a rány, co mají plašit ptáky v místních vinohradech, ji nadšením nijak nenaplňují, i když se mnou samozřejmě jde… tak jsme dneska s sebou vzaly tenisák. Konalo se obrovské nadšení, psová lítala a nosila míček a rány řešit přestala. Jen v tom prachu na poli nabrala poněkud jiné barevné valéry a ten tenisák pod vrstvou bláta (oslintaný a oválený v prachu) poněkud zastíral signálně zelenou původní barvu…
Nicméně tady taky lidi mají různé lovecké psy. Vždycky je překvapí, že mi Borůvka odloží tenisák do dlaně, to prý jejich psi neumí. Proč? Nacvičit se to dá v obýváku a je to ideální způsob, jak psa vylítat 🙂 A já jsem si myslela, že na aport mají lovečtí psi talent nebo tak něco…
mají talent, ale někdo ho v nich musí probudit a podpořit… (nod) Prostě se musí páníci psiskům věnovat. Borůvka je sice „gaučákovité“ plemeno, ale zábavy a pohybu má víc, než spousta pracovních plemen… Měla kliku na smečku (inlove)
Právě že při rpocházkách střelbu většinou neřeší, tak se to dá dobře natrénovat.
ahoj Matyldo,
trénovat to s Borůvicí nade mnou v paneláku – asi bych Vás obě uškrtila 😉
Nejen lovečtí psi v Čechách chodí přivázáni, ale taky jedna collie v Gothenburgu. Collie zvaná Garyk neboli náš Houdini chodí už jen na řemínku. Po té sobotě druhého října tohoto roku byste se ani nedivili. To byl ten horror který jsem vám posledně diskrétně zatajila. Bylo to tak.
Panička, to jako já, sotva lezla, nerv ischiasu střílel do pravé nohy. Velice se jí psa zželelo a pustila ho na místě kde ho normálně nepouští. Na kopec se škrábat neměla síly. Ne to nejde, i když to píši ve třetí osobě stejně mě zase jímá hrůza z toho co se dělo. Tak tedy něco jsem zaslechla a to už pes prchal. Byl s námi ještě jiný majitel mladého psa a tak se nám podařilo Garuše přivolat. A tam se stala ta chyba. Měla jsem ho hned ale hned zase přivázat. Za chvíli zase zvuk, teď jsem jasně slyšela že nějaký halama v sobotu odpoledne v pět hodin střílí. Asi se trénoval na oslavu říjnové revoluce. Tentokrát jsem už psa nepřivolala ani voláním ani pískáním na píšťalku, nic nepomohlo. Jinak vždycky přijde. On je vlastně děsně poslušný, jen se nesmí bát, to se zablokuje a je konec. Jdu směrem kudy utíkal ale po cestě, on to vzal lesem. A zvoní mobil: „Našla jsem vašeho psa je u hlavního vchodu do nemocnice. Čekáme.“ Jdou na mne mdloby, to znamená že přeběhl silnici kde se auta řítí s kopce jakoby závodila. Jdu tedy k nemocnici. Tedy jdu – pajdám, bolest se zhoršuje. Znovu mobil. „Chtěla jsem psa usadit v autě ale vyvlíkl se mi a utíká dál. Ale vím kudy.“ To znamená že Garyk už nemá čísla telefonu a mobilu, oba škrtící řemínky drží paní v ruce. Potkala jsem paní u dětského oddělení nemocnice, předala mi řemínky a že přiveze auto a sveze mne správným směrem. Já pak vystoupila a paní jela dál hledat. Volám, pískám a najednou se ozývá pán s kočárkem. Hledáte psa? Byl támhle u stanice autobusu číslo 17. A za chvíli mi mladá žena mi říká. Byl na Dřevěném náměstí. To už je další stanice autobusu. Najednou potkávám naší dávnou známou která teď vlastní malého teriéra Lilleman (malý muž). Rozdělily jsme se o obojky, ona šla dolů k loukám a já po silnici. Neustále mě informovala přes mobil, byla Garykovi v patách. Lákala ho ale on k ní nešel. A tak jsem i já zamířila dolů a volala a pískala a najednou za mnou Garyk funí a ani mě nevítá, pro něho je všechno OK. Šup obojek na krk a připnout řemínek. Od té doby nebyl na volno ani chviličku. Naše pomocnice nás došla, já ji poděkovala, ještě jsem zavolala vzkaz té první paní a pak už polomrtvá bolestí jsem došla s Garykem ten kousíček na stanici autobusu. Byla to od nemocnice stanice ČTVRTÁ., tedy pěkný kousek cesty. Domů jsme se dostali po osmé hodině večer. V pět hodin odpoledne mi utekl.
Já bohužel nevím co s tím jeho strachem. Tříměsíčního jsem si přivezla domů a druhý nebo třetí den na procházce rána jako z děla, to přistavovali spalovnu naproti, a náš prcek zdrhnul. Skočil dolů asi 2 metry ze zídky do něčí zahrady a byl pryč. Hledala jsem dlouho, volat jsem neměla co, neměl ještě jméno. Našla jsem ho nakonec u našeho domu schovaného za popelnicí. Jak našel domů je mi záhadou, vždyť byl u mne jen tak krátce. Žádný z mých tří psů tenhle děs neměl a já opravdu nevím co s tím. Je to utrpení pro něho i pro mne. Jedinou radu kterou jsem dostala bylo abych ho dala pryč. Ale to přece nemohu, viď Garýčku. (dog) Zvlášť když na mne takhle koukáš.
Asi ten náš trouba víc slyší, nemá krásně klopené collií uši ale uši velké a vztyčené jako vlčák. Měla jsem mu je přece jenom slepovat žvýkačkou jak to dělají chovatelé. No stalo se, co nadělám.
To se nám stalo s malým Luxíkem, když jsme ho přivezli jako čtyřměsíčního tak nevím za jak krátkou dobu – asi čtrnáct dní – Jana nesla vysavač a spadla ji kovová trubka na dlažbu, Luxík se strašně lekl, vyběhl ze dvora, po silnici hnal na louku a nedal se přivolat. Ale věděl kde je z louky branka na náš pozemek a tam jsem ho dostihla. Nepochopím jak je možné si za pár dní zapamatovat kudy se dá vrátit domů. Jinak je také strašně hodný ale někdy má úlety, je to asi tou pubertou. Teď je mu pomalu devět měsíců, ještě si asi užijeme. My nemáme nic oplocené, jen od vody.
Uff, to mne silne zamrazilo. Preju nedobrodruzne dny. (h)
Teda, to je ale počteníčko. Taky jsem si užívala přízně chrabošů. S podzimem přišly na člověka chmůry a na špaz hlodavci.
Jednou jsem byla s dětmi a dcerou na chalupě. Všichni už v posteli a Petra si četla nasyslené 100+1 které měla na židli vedle gauče. A myš jí drze z té hromady četla přes rameno. Tak si Petra smotala čtení do roury a bááác. Zásah a pohřeb. I se dvěma časopisy BLEEE.
A potom, že vzdělání není zdraví škodlivé. Aha, že ne – myšku stálo umění číst život ;( .
=)) (clap) =))
My máme na korigování myší populace tři chlupaté likvidátory, kteří mají momentálně plné ruce – pardon – packy práce. Ale minulý týden mi zatrnulo, když jsem u sousedčina plotu našla mrtvou kunu – s MLP jsme usoudili, že byla otrávena, protože se jednalo o statné, dobře živené zvíře bez zjevných příznaků nějakého úrazu. A v minulosti se v našem okolí už objevilo několik případů otrávených koček a dokonce i jezevčíka, se kterým chodili majitelé pravidelně na procházku…
Jo, myši! U nás utíkaly spíš klasicky před zimou. 🙂 S nima jsou dobrý historky. 🙂 Třeba jako tahleta tvoje.
Renato, musím říct, že tvoje člověčiny o myších byly kouzelný (clap)
Ještě, že má toho Chlapa (chuckle) (clap)
Taky se přídám. (clap)
Myší a dalších hlodavců máme dostatek. U nás by je klidně mohl studovat zoolog se specializací na hlodavce, jen si je musí sám chytit. I když…. nějakou chlupatou asistenc by přesvědčit mohl. Netrávíme je, ale máme rozsáhlý systém pastiček (občas některá zmizí). Jednou se dostaly i do pytle s ušima.
Chvilku jsem si predstavoval ušatý pytel …
Tak daleko jsme ještě nedošly. Prostě se čas od času zastavím ve Vetamixu, koupím pytel sušených vepřových uší a holčičky mají nějaký čas co mlsat.
Já jsem si také říkala proč by se neměla dostat do pytle s ušima Ušatý pytel vstupu myším nezabrání
Jedno nepochopím. Velká voda poboří dům. Majitel se zadluží a opravuje. Další velká voda zničí to, co opravil a on, místo aby řešil, kam se přemístit, řeší, kde sehnat peníze na další opravu! A když se ho zeptáte, proč nezkusí jít jinam, řekne: Snad už žádná další povodeň nebude! Nevím, jak kdo, ale já bych u potoka, který mi jednou zboural barák za žádnou cenu nezůstal.
Souhlas naprostý! Taky mi to u těch lidí hlava nebere! 😡
No jo, lidi, ale jak ten chudák má řešit koupi nového pozemku a výstavbu nového domku, když se zadluží i při opravě? Ono to rozhodnutí asi není tak úplně jednoduché.
Je to jednoduché, jen se musí chtít. V jeseníku nad Odrou obec vyměnila postiženým pozemky, takže nové domky se postaví na bezpečných místech a dole u potoka vznikne záplavová zóna, kde si velká voda bude moci dělat co chce. Podobný postup už delší dobu praktikují i v Německu a Rakousku.
Taky mám pocit, že je asi problém, kde vzít na nový…. Pozemek nikdo nekoupí, barák tuplem – jistě že někdo zůstane z těch důvodů, kterejm soudnej člověk nerozumí, ale …
Kdyby stát byl svým občanům matkou, už dávno by mu muselo docvaknout, že by stačilo těm nešťastným lidičkům vyměnit jejich pozemky za státní a zajistit půjčku na šikovný nový domek. Bylo by to lepší, než jim dát drahou půjčku na opravu, která bude zmařena dřív, než bude dům opraven. Ovšem to by se pak mohlo stát, že nezbude lukrativní pozemek na pana poslance.
OT, promiň, Renátko.
Ještě k Li – uvědomila jsem si, že vám dlužím nějakou zprávu ze včerejška. Jenže ono ještě nic není uzavřeno, vyšetřuje se dál, primární nádor stále není nalezen. 🙁
Takže prosím o palce dál, Li nutně potřebuje začít s léčbou, protože metastáza na krku se zvětšuje. 🙁
(h) (y) (h)
Li, vydrž! (h) (h) (h)
Držímmmmmm (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h)
Držím ze všech sil, je těžký, když člověk víc nezmůže.
(h) (y) (h) (y) (h)
Držíme palce i drápky. (h) (y) (h) (y) (h) (y)
Opravdu denně všichni držííííme (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) budeme držet, co bude potřeba, jen ať už se to obrátí k lepšímu!!!!!!!!
Milá Li, ušatá Buffí smečka na tebe moc a moc myslí, ať už se tu potvoru povede najít a tebe vyléčit (h) (dog) (h) (dog) (h) (dog)
Pro Li (y) (y) (h) (h)
Milá Li, moc na tebe myslím, posílám ti sílu severu a držíme všichni palce, tlapky a drápky. (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h)
(y) (y) (y) (h) (h) (h) (f)
Lidunko, hodně síly a drž se (y) (y) (y) (y) (h) (h) (h) (h)
(h)
(y) (h) (y) pro Lidušku (y) (h) (y)
Li, ať už toho prvotního neřáda najdou a zničej…drž se!!! (h) (y) (h) (y) (h) (rose1) (hug)
(wave) Myši jsou velmi podnikavé, jedna je už i na Marsu. (chuckle)
;;) http://www.komik.cz/obrazky/62-marsu/ ;;)
Parádní vyprávění, milá Renátko. (inlove) Ještě že jste s sebou toho Chlapa měli, jinak bys byla vystavena i s bezbrannými dítky strašlivému nebezpečí. (chuckle)
A piš častěji, prosím, bezvadně se to čte. (nod) (y)
Přeju všem krásný den! (h)
Ano, ano, Renato piš piš, ať Tě nesežere myš. (chuckle)
Myši došly, aspoň doufám (rofl) Příště asi zase budeme vařit 🙂 Nebo možná půjdeme k volbám, ještě nevím 8)
Renato, a to fakt střílel myš v komodě?! Co, kromě myši, zastřelil? Podle tónu jsem pochopila, že vy jste nezranění. I když vzduchová pistole není vražedná zbraň, v místnosti bych se jí bála. A vkusné dírky od broků v komodě…
Jste všichni hrdinové
Obě myši byly uloveny „na první dobrou“, k postřelení jiných živočichů ani k proděravění nábytku nedošlo (rofl)
Nooo, takové dírky v komódě, co by za to leckdo dal. Prý někteří starožitníci je do komod a šifonérů zaměrně navrtávají, aby zvýšili zdání starobylosti nabízeného kusu.
Oblíbená metoda „postaršení“ nábytkového kusu je také koupit mírně červotočivé dřevo (odpadá vrtání dírek), nechat odhmyzit ve výzkumáku v Roztokách a následně zrobit pěknou starožitnou komodu, zaručeně po Napoleonovi (rofl)
neboj, když je velká místnost, tak se vzduchovkou dá doma v pohodě střílet… (chuckle) Pokud se dodrží základní bezpečnostní pravidla (a to u libovolné zbraně tvrdě vyžadujeme (wait) ), tak se i s malými dítky dá doma do terče střílet…
My střílíme jen z luku a jen venku. Bezpečnostní opatření děláme až nadbytečná. On takový luk má asi větší průraznost, než vzduchovka (na 25 m prostřelí 15 cm vrstvu lisovaného molitanu tak, že špička šípu kouká z druhé strany). Se vzduchovkami mám jen zkušenosti z mládí, momentálně žádnou nevlastníme.
Vzduchovka i luk jsou relativně v pohodě – opravdu malé dítě je nedokáže použít. Průšvih jsou kuličkovky – Vítek už jako pětiletý dokázal natáhnout pistoli, takže začal dril a i dnes (je mu 11) mu občas zkontroluji „arzenál“ – neexistuje mít v zásobníku kuličky, nabitá zbraň by byla důvodem k zabavení arzenálu (nikdy se nestalo).
Pro střelbu jsou taky jasná pravidla – nemířím ani nenabitou zbraní na osoby či zvířata a ani se směrem k nim netočím s nabitou zbraní – prostě jako u skutečných zbraní.
Vítek mě jednou dostal, když nějaký kamarád přišel s vlastním AKčkem. Půjčil si ho, napřed vyndal zásobník, pak „spustil“ bezpečným směrem a pak kamrádovi nadal, že u nás se chodí jen s vybitou zbraní.
Jediná výjimka je, když hrají airsoft, ale u toho mají zase povinnou výstroj – brýle, masky, chrániče.
No jasně, je dobré děti drilovat od mala, že jsou nebezpečné věci. A naučit je s nimi zacházet. I nůž nebo sekera mohou ublížit. Proto je pod dozorem půjčuji už malým dětem s tím, že jakmile se budou chovat jak pitomci, bude s nimi jako s pitomci zacházeno a příslušná zbraň se jim sebere. Koukám, že to funguje i u vás, kluk je šikula.
Jo, taky si myslím, že je mnohem lepší naučit človíčka se zbraní bezpečně zacházet, než mu ji zakazovat. Dtto s ohněm a vodou.
(Nezapomenu úžasnou hádku, když babička zjistila, že mě máti učí se sekyrkou – máti si jako malá usekla pár milimetrů kůže ze špičky nešikovnýho prstu, takže babička tvrdila, že pantok děcku do rukou nepatří – a máti naopak zjistila, že mě babička učí se srpem. Výsledek byl, že mě naučily ještě s kosou a vyšvaly mě kosit stráň. 😛 )
Mně srp nepůjčili, dostala jsem bezpečný nůžky. Tak jsem si nastřihla prst 😛
Taky zásah!
Babička tvrdila, že to nešikovný maso se musí osekat, okrájet, ostříhat, ořezat, opálit a podobně.
Čekám, kolik masa na kostech zůstane.
I přišla kolegyně do práce, celá na křivo. Soucitně jsem se tázala, co se jí stalo. Pravila, že se srpnula srpem do zad, protože jak se jím rozehnala, hrst trávy v ruce, nějak ten švih přehnala a srp jí zůstal v zádech. No, abych řekla pravdu, nepřeju nikomu nic špatného, ale tady jsem se teda neudržela. Můj smích přilákal ostatní kolegy i s šéfem (neradi o něco přicházeli) a ona musela historku znovu opakovat… Šéf pravil, že se ještě mohla kladivem majznout do palce a měla by to komplet (rofl)
Staneli se Ti neštěstí, o posměch už se nestarej….
(rofl) (rofl) (rofl) já věděla, že existujou i větší vohrábla než já (clap) . I když teda se musím pochlubit, že s kosou jsem se to samostudiem nakonec naučila (a už asi zase zapomněla :S ).
Pokud bys měla zájem, poskytnu nad Dalmatinovdem rozsáhlou tréninkovou plochu 🙂
že mě naučily ještě s kosou a vyšvaly mě kosit stráň.
(rofl) (rofl) (rofl)
Jo, jo, tak to dopadá když je jeden zvídavý a zvědavý. (chuckle)
Dobře to děláš (y)
Renáto vzbudila jsi ve mně zasunuté vzpomínky na dobu poměrně nedávnou. Do chalupy se mi myši stěhují rok co rok, záleží jen na tom, jestli je myší populace větší či menší, abych sčítala větší či menší ztráty na majetku. Což o to, že mi rozkoušou na hnízda hadry na podlahu, to mi tolik nevadí, ale že se pustili i do úplně nového závěsu v síni přes polici (visel tam týden!), to mně teda naštvaly parádně. Že si semo tamo něco přihryznou, no, budiž, ale hovínka a další exkrementy v policích, na ledničkách a všude jinde prostě nesnáším. Jak mi myši nevadí, tohohle se štítím.
Každoročně se předzásobujeme na zimu, abychom pak nebyli závislí na tom, jezdit na namrzlé cestě a v neprotažených závějích dolů do vsi pro každou blbost. Jednou jsem dostala záchvat shánčlivosti a zazásobila sklep kartony džusu, trvanlivého mléka, ledového čaje, tehdy tolik oblíbeného krabicového vína a dalšími nezbytnosti pro přežití vánočních dlouhých svátků. Krom toho tam byly brambory, česnek, cibule, kořenová zelenina a další chutné věci. To bylo tak koncem října. V listopadu jsme tam nejeli, v prosinci ano, ale nenapadlo mne to zkontrolovat, takže jsme v plné parádě dorazili těsně před vánocemi v blahé víře, jak jsme krásně zaopatření. Po otevření sklepa mne čekal šok. Na podlaze louže smradlavé pestrobarevné a plesnivé kaše přes celý sklep. Všechny kartony nakousané v rožku, takže obsah vytekl na podlahu a tam se dokonale promíchal. Každá brambora, každý česnek, každá cibule nakousnutá, tudíž náležitě plesnivá a znehodnocená. Kořenová zelenina na ošatce jakbysmet, všude hovínka atd. Byla jsem na prášky a uklízela ještě na Štědrý den. Následovalo přesně to, co jsme nechtěli – pro každou blbost se celé vánoce jezdilo do vsi. Mám ráda myšky, ale plyšové a na obrázku typu Tom a Jerry. Jinak v chalupě mají vyhlášen tvrdý boj!
Tak tohle je opravdový horor. Já už jsem vlastně zapomněla, jak život s myšmi (chacha …. myšima? mišma? mišmama?, snad je to první správně (call) ) vypadá. Dříve jsme hlavně ve venkovní kuchyňce měli zvláště na jaře, kdy se chvíli nevymetalo, stoly, poličky i podlahy plné myších hovínek. Teď je klid a přitom kvůli kočkám je ničím netrávíme. Nějak se toto klidné období ale podezřele kryje s dobou, kdy máme kočky. Sice tam nejsou přes zimu, ale jiné kočky se přes zimu rozvalují v naší kůlně. Nějak ty myši vědí, že u nás mohou přijít k úhoně. On i bezzubý Micánek myšku ulovil. Jak se mu to povedlo, to nevím, asi ji chytil za ty poslední dva zbývající špičáky. Natož Micinka, pro kterou to byla ta pravá zábava. Ne že by je naše kočky jedly, na to byly a jsou moc zmlsané …. naštěstí. Ale skomírající nebo mrtvá myš, to byla vždycky oblíbená hračka. Možná Melíšek se Zrzínkem dodají tvé chalupě kočičí pach, pokud tam budou častěji, a myšky se raději přestěhují o číslo vedle.
My jsme tam měli nepočítaně zdivočelých koček, bydlely na půdě i v kůlně a přesto si z nich myši dělaly srandu. V Melíškovi a Zrzínkovi to nebude, stejně budou jen v místnosti nahoře. Já je ven nepustím, o tom už jsem tu psala. Ale mám ještě jednu příhodu z dob „dřevních“, kdy jsme měli jen jednu místnost na bydlení, v ní spadlá kachlová kamna, takže se topilo Petrami, pravá část chalupy byla rozkopaná, neměli jsme vodu…………. a byli jsme nesezdaní, zamilovaní, tudíž nám to zas až tak moc nevadilo, vše jsme zvládali rukou jednotnou! Zato jsme měli myši. Ty se tam dostávaly z té rozkopané části a lezly mrchy i do te velké světnice, původními, i zavřenými, dveřmi by se protáhl i sysel, natož myš. V noci se pak proháněly po místnosti i po nás a hledaly něco k jídlu nebo aspoň k rozkousání. Jednou jsem myš slyšela zcela zřetelně, pak mi proběhla po spacáku a usadila se u kamen na zadní a koukala jak vyoraná. Svítila jsem na ní baterkou, nic. Tak jsem potichu vstala, že ta myš bude nějaká divná, že jí chytím, došla jsem si pro kuchyňskou chňapku, myš seděla dál, já se k ní pomaličku blížila, jakože snadný úlovek a když byla ruka tak centimetr od živočicha, zdrhnul. Do mého spacáku. Tak jsem spacák vyklepala, myš se vzdálila do kouta pod rohovou lavici a seděla a koukala. Já mezitím přiložila, když už jsem vstala, připlížila se k myši a celé se to opakovalo, akorát nevlítla do spacáku, ale do skříně. To už pobavený MLP seděl ve spacáku na posteli a řehtal se na celé kolo. Myš jsem bez úspěchu honila snad hodinu, pak jí to přestalo bavit a kamsi zalezla. Předtím si ze mně ale ten tvoreček dělal naprostou srandu.
Taky dobré (rofl) (rofl) Myš ve spacáku, to je laskominka. (rofl) Také mohu posloužit příhodou z doby dávno minulé. Dokud žila babička, v domečku jsme dlouho spávali 6 v jedné místnosti (máma, táta a já). Ony jiné místnosti už k dispozici nebyly, jen mansarda, ale tu měl bratr. Jednu dobu se v tom pokoji začal rozléhat puch. No, bylo to v zimě, mysleli jsme, že na jaře vyvětráme. Přišlo jaro, tam u nás bývá hodně studené, puch se při každém příjezdu zvětšoval a zvětšoval a zvětšoval. To už jsme hledali všude možně, kde by to mohlo být. Ale nikde nic. Až máma šla převlékat postele (ono při víkendových pobytech, přes zimu hodně řídkých, to chvilku vydrželo), a najednou z tátova polštáře vypadla mrtvá, už dobře nahnilá myš. Ona blbec zalezla až dovnitř polštáře mezi peří a tam si klidně chcípla :O A chudák táta celou dobu spal na chcíplé myši.
S těmi zimními příjezdy máme více historek, dnes tam držíme nezámrznou teplotu kvůli trubkám, ale dříve ne. Takže, když venku bylo – 20 C, v domě bylo úplně stejně. Takže po příjezdu se konal velký fajrák v kamnech, aby ta teplota byla alespoň trochu snesitelná. Jednou máma už v Praze navážila na bábovku, že ji po příjezdu udělá. A taky udělala. Strčila ji do trouby a my mohutně přikládali, až se pláty červenaly. Na bábovku jsme kompletně zapomněli. Najednou jsme postřehli, že se něco děje. Otevřeme troubu a už táta vzal své azbestové rukavice a bábovku rychle vyndal. To bylo teprve ono, v troubě to nebylo tak vidět, ale když se dostala ven – vzplála jasným vysokým plamenem, tak skoro půl metru – byla v ní mouka, hodně tuku, cukr, prostě ohni se to moc líbilo, měl hodně živin. Táta ji v těch rukavicích vynesl ven na sníh a tam jsme sledovali, jak hoří. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla planoucí bábovku. A tu formu se nám nikdy nepodařilo úplně vyčistit.
Taky dobrá historka! S tou nezámrznou teplotou to děláme dneska také tak, hlavně v koupelně a na WC. Ale zatímco všechny místnosti jsou opravdu velmi dobře odizolované, síň nikoliv. Takže se hlavními dveřmi vejde do chalupy a vlevo-vpravo jsou dveře do jednotlivých místností, pak schody na půdu, ta je také bez izolované střechy, to bych se nedoplatila při té ploše. V místnostech je krásně vytopeno, na půdě a v síni je jen o pár stupňů více, nežli venku. Při -20° venku je to docela zábavný přesun z kuchyně přes síň do světnice a naopak. Vyhledávat něco na půdě je taky zážitek. Potřebuji příští rok nějak vyřešit vstup ze síně na půdu, aby se dala půda nějakým způsobem uzavřít. Tím by se síň znatelně oteplila a také by to bylo snazší pro pobyt s kocourky – zamezit jim vstup na půdu. Usilovně na tom pracuju, ještě jsem nic nevymyslela.
O chcíplých myších a jiných živočiších bych taky mohla vyprávět! To jsme si taky libovali, jakou máme dokonalou vodu, svedenou z lesa z horského prameniště, jak je kojenecká a úžasná, třpytivá, lahodná – dokud jsme jednou nepřišli na to, že pokles tlaku vody má na svědomí macerovaný chcíplý krtek, který ucpal sítko v rezevoáru. Jednou krtek, jednou žába, jednou hraboš, ale jsme zdraví a přežili jsme.
Nevím, jak to tam máš u vás vyřešeno, ale my hned tak metr za dveře na půdu dáváme těžký závěs a za zatáčkou ještě jeden. Táta před časem vršek schodů překlopil starými okny (končí u druhého závěsu) – jde tam světlo, přitom je to zakryté. Je to trochu z nouze ctnost, ale funguje to. Jen při odnášení něčeho na půdu to je problém.
Jo a táta vymyslel s topením jednu bezva fintu. Kdysi nám naslibovali levnou elektřinu na přímotopy, tak je naši zřidili 🙁 .Máme je dodnes hlavně kvůli té nezámrzné teplotě, protože elektřinu se nebojíme nechat zapnutou tak, jako kdyby to byl plyn. Jinak jsme ale zjistili, že teplo z přímotopů v zimě při pobytu nemůže nikdy stačit, navíc je to teplo „studené“. Kromě toho bychom se nedoplatili. Tak jsme znovu zapojili kamna, ale tentokrát do chodby a máme zbudovaný tepelný výměník do kuchyně, kde jsme nejvíce. To, aby teplo nešlo všechno rovnou do komína, že. Nikdy bych tomu nevěřila, ale jedny kamna vyhřejí celý domeček (do mého pokoje a do koupelny stačí nechat otevřené dveře), protože chodba je přesně uprostřed. Navíc se při otevření dveří nekoná ten fičící výdrholec. Nevím, jestli by se ti něco z toho hodilo nebo ne, protože každý dům je jiný, jen to jsou takové tipy, které by se možná mohly, ale nemusely hodit.
Jo nenapsala jse, že u těch schodů na půdu přímo na té na půdě máme okolozídku, aby na to schodiště nikdo nezhučel. Táta na jedno místo vložil ještě trámek. Takže ta okna jsou poskládána na té zídce a trámku, hlavu si tudíž nikdo neotluče ani nepořeže. A z toho trámku visí ten druhý závěs.
Tlusté dekové závěsy za dveřmi mají skoro všichni sousedi, už jsem o tom taky uvažovala, ale to není řešení – teplo jde hlavně nahoru na půdu a tam beznadějně mizí v neizolované střeše. Měli jsme tam kdysi poklop, vážil snad tunu, zvedal se tak, že se po schodech lezlo na půdu a zády se zvedal poklop. Nesměl dospět za bod otočení, protože pak by prorazil podlahu půdy. Takže se musel vystihnout ten správný okamžik, kdy se poklop přidržel a opatrně položil. Práce pro odborníka, když už pak tatínek nemohl, poklop se zrušil, protože to nikdo z nás nedokázal. Chtělo by to takový ten lehčí, odizolovaný poklop na závaží. Jenže – nejsou lidi! Oni nejsou na jiné věci, natož na tohle! Vánoce to nějak zase vydržím a pak se uvidí. Ale musím se přiznat, že ačkoliv jsem člověk, který teplo opravdu nemusí, už stárnu a v té síni je i mně nevlídně.
Jasně, každý dům je jiný – jestli máš tu půdu velkou (jak se domnívám podle popisu), možná bys tam místo poklopu mohla postavit rovnou celý budník i s dveřmi a nemuselo by se nic sklápět. A budník už se dá zaizolovat. Bylo by to dražší, ale určitě pohodlnější. Dveře by se musely trochu posunout tak, aby za posledním schodem bylo místo ještě pro jednoho stojícího člověka…
Ta kocourky tam nechceš pustit, že se bojíš, že jsou tam nějaké otrávené zbytky nebo něco podobného, že? Protože jinak by to pro ně byl ráj na zemi.
No, ani netušíš, jak ráda bych jim ho dopřála! Jenže opravdu nevím, co v těch škvírách mezi prkny je, dlouho se tam sypalo otrávené zrní a nechci držet umírající zvířátko v náručí! To ať jsou raději doma v bezpečí v maminčině posteli a čekají, až jim maminka přijde dát papu, pac a pomuchlá je. Ten Zrzínek je v poslední době tak šíleně mazlivý, jak přijdu domů, vrhne se mi na nohy a vrtí se, motá, kouká na mně jak na svatý obrázek, jen se třese na ruku a pohlazení. Melda žárlí!
Jó, rozhicovaný krb, venku asi 20 pod nulou a my zlomili sekyru – tak se dala vypálit do ohně, pomalu vytáhnout, nabrousit, znovu zahřát a zakalit ve vyjetém motorovém oleji – funguje to fakt dobře, obyčejné plechové kování díky tomuhle způsobu kalení vydrželo ve vlhku bez rzi asi 20 let. Jenže to se ten olej musí držet v chladnu a né strčit před krb. Vyndal jsem sekeru, vhodil do oleje a následoval sloup ohně vysoký asi metr. Olej v nádobě vřel a hořely až ty páry nad hladinou. Naštěstí to zvládl sfouknout stařičký hasičák, který nám věnoval jeden známý. Ale horko tam bylo fest. (chuckle)
Také dobré (rofl) (rofl) (rofl)
Samý krásný vzpomínky 😀 , ale ta planoucí bábovka, to je teda fakt špica (clap) .
Když naši stavěli chatu, sežraly jim myši stavební povolení, takže k nim skrzevá následnou ouřední buzeraci získali dost zápornej vztah (teda hlavně tatínek, maminka tou dobou hlavně burcovala své odvážnější já a ukecávala ho, že mladá moderní žena při spatření hlodavce neleze vřeštět na židli).
Chatu postavili myšovzdornou. Po patnácti letech ji prodali a koupili chalupu. V mezičase drobet zapomněli, jak to s myšma chodívá – a naše první jaro bylo ve znamení hlodavců. Zažili jsme s nima asi všecko, co jste psali, akorát že v peřinách žádná nechcípla, zato tam vyvedly spoustu malejch holejch a růžovejch myšátek…
Jo. taky jsme meli na koleji plaminek. Vedlebydlici rozpalil olej na panvicce na tak vysokou teplotu, ze mu chytl. A samozrejme ze do nej nalil vodu.
No prezili jsme my i kolej.
To ta cockova polivka teda nechytla, ale priskvarena byla tak, ze se ten hrnec vubec nepokousel cistit.
Na brněnských Kounicových kolejích zase před mnoha lety asijští studenti ohřívali na sporáku zavřenou plechovku se sardinkami, no a bylo pak nejen doslova nesmazatelně vymalováno, ale ta kuchyňka zaváněla rybinou ještě po několika letech…
Nám se dveřmi, tedy vlastně vraty do stodoly neprotáhne sysel, ale rovnou celý (dog) . Přesněji řečeno: vrátka zajištěná pořádným klackem odtlačí natolik, aby se protáhla. Takže tam Anežka chodí ujídat králíkům a slepicím.
No jo, to je dveřmi do stodoly, ale dveřmi do světnice, kde se spalo a bydlelo i za třeskutých mrazů to nebylo zrovna příjemné!
Také je rozdíl mezi syslem a CC. Nehledě na to, že ve stodole bývá zavěšená zvěřina.
Krásne dobré ráno všetkým! Ukazuje sa pekný deň. Síce sme pod lesom, ale naši vonkajší kocúri a kopa iných mňaukáčov sa o myšky postará. (cat) (heidy) . Aj tak nechápem ako sa niekto môže takého malého tvora báť. Štítiť – to áno, ale báť?
Hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
V práci na stole pod sklem mám fotku. Je na ní moje polovička v obleku, s kravatou, v jedné ruce má starou vzduchovku a v druhé za ocásek drží úlovek (rofl) . Ano – myš. Tu potvoru babča nemohla v kuchyni ulovit, pastičce se hlodavec úspěšně vyhýbal. Tenkrát to bylo jen na jednu diabolku. Jó – maj myšky smůlu – do kuchyní se neleze. A když se leze, musí se počítat s kocourem, pastičkou a nebo dobrými střelci (nod)
Tak pán domu v obleku a s úlovkem, to mě naprosto odrovnalo (rofl) Kdo měl tak fantastický smysl pro nesmysl a pro humor? Gratuluji.
To musí být skvělá fotka, věřím, že se usmíváš pokaždé, když na ni padne zrak. (chuckle)
Jo, když Chlap uloví nepřítele, je Hrdina, Pán Světa a Ředitel Zeměkoule. Velikost nepřítele nehraje roli. (chuckle) Můj nejdražší vloni ulovil krtka. Živého. Ani zamordovat ho nemusel, a přesto byl chlapák a velký neohrožený lovec. 😉 Jsou báječní. Baví nás. A proto je milujeme.
To je kouzelné! 🙂 Vidím to před očima, neohrožený lovec pan X s kořistí. 🙂 (y) (h) Tak to bych si nechala zvětšit a dát do zlaceného rámu a pověsila bych si to na zeď. (nod)
Díky, milá Xerxová (inlove) , rozjasnila jsi mi kalné ráno. :* (wave)
Já mám doma coby rodinného hrdinu neohroženého lovce pavouků. Já zaječím a on je zaživa odlovené vynese před dům a tam je ponechá jejich osudu čili vzápětí jsou zase u nás doma….. :@ Myši, žáby, hadi mi vůbec nevadí, ale bohužel vlastním něco, čemu se odborně říká arachnofobie, takže všechno, co má více jako čtyři nohy fakt nemusím….
To jsme na tom podobně – jak to má 8 nohou, je mi mdlo. Přitom brouci, červi, housenky, stonožky a jiné obludy jsou fuj, ale nešílím z nich.
Junior mne zachraňuje před pavouky. Odloví ho. Holou rukou !!!! A vynese ven. Takže je za chvíli zase doma. A když na mne večer vyběhne lidožravý pavouk o velikosti poníka, nikdo se mi nemůže divit, že řvu.
Hlásím se do party arachnofobiků. Většinu žoužele vezmu do ruky, některé nemusím (třeba slimáci jsou odporně slizcí), hady můžu klidně vzít do ruky (z pudu sebezáchovy jen nejedovaté), žáby také. Před pavoukem zbaběle prchám. Přitom rak nebo krab mi nevadí. Ale jako dítko s fantazií jsem četla krvák o pavoucích a nikdy jsem se traumatu nezbavila.
Hadi a žáby mi nevadí ale myši v baráku- ty jo. Venku taky ne, ale doma to se můžu pominout. Zrovna včera jsem šla pro netkanou textilii, že přikreju pelargonie před vhodem a z regálu jsem vytáhla rozkousané cáry a myšiny brrrrrrrrrrrrr. A to jsem si myslela, že letos myši nemáme.
Nekecám, mám 11
Měla jsem známou, která si díky pavoukovi zlomila klíční kost. No a taky spolužákovi…. Byli na školním výletě, spolužák někde na louce objevil zřejmě exkluzivního pavouka. Ač ho varovala, že se pavouků bojí, spolužákovi to jen dodalo a pavouka po ní hodil. Známá se panicky dala na útěk, šlápla do nějaké díry, upadla a bylo…. Takže i takhle lze přijít ke zlomenině.
Mně naštěstí žádná žoužel nevadí, jen nemám ráda slimáky. Holou rukou bych na ně nesáhla, a i v rukavicích mám problém, hnusí se mi, jak se hýbají, bleeee.
Pavouky nezabíjím a v zásadě je ani nevynáším. Když nějaký spadne do (prázdné) vany, tak ho vylovím a dám pod vanu. (chuckle) Bez skrupulí zabíjím všechno, co mi pije krev (teda néééé všechno, to by ze mě byla vrahyňa lidská (wasntme) ), ale lítající upírský hmyz ano, a taky moly, pokud se mi v bytě objeví. 🙁
vrahyňa lidská (rofl) (rofl) to je krásný obrat, někdy je těžké nezabít toho, kdo nám pije krev (rofl) Ale mít nějakých 15 let zamžížovaný výhled, to přece jen stojí za zamyšlení (sweat) .
15 let? Kde žiješ? To bys musela vystřílet alespoň celou školní třídu. Vrazi dostávají tak 5-8 let a jen vyjímečně víc. :@
S těmi slimáky souhlasím. Jsou opravdu fůůůůůůj a ani v rukavicích nee. Kyblík a nabrat lopatičkou. Nebo přikrýt cihlou. Ještě se žádný neodkopal.
Jeden bléééééé zážitek. Horká letní noc… šla jsem pustit Aidičku na dvorek a rozšlápla jsem, v té t,ě,slimáka. Ten hnusný pocit ze slizkého těla prolézajícího mezi prsty, toho se nezbavím do konce svých dnů.
Sím, já se hlásím taky do klubu – ale pavoukolovců nezabíjecích. Pavoučka hezky do dlaně (ty velké křižáky do krabičky) a šup do sklepa – v odtoku se nám líhnou komáři, tak ať se pavoučci snaží!
Brácha tedy ještě neječí, ale též má k pavoukům odpor. Proto na ně byla cvičena zvěř domácí. 😉 (cat) (dog)
Taktéž, osminohou zvěř nemusím. Plně sdílím názor mého milovaného Gerry Durrela, že sice pavouky považuje za nesmírně zajímavé živočichy, ale ty větší a chlupatější si raději drží dál od těla. (devil)
Teda Xerxová, tu fotku bych chtěla vidět (y) (rofl) !
Co máte proti paboukům – prej nosej peníze? (inlove) No, ti naši jsou asi nějaký neschopný…. Jinak v Praze zjevně začala zima – nastěhovala se k nám Moucha domácí, řečená Alfons. Nějakej Alfons s náma bydlí každej rok, ale nevím, jestli tohohle nevyhodíme (taková zima ještě nakonec není). Je děsně oprskej, furt chce jíst s náma a nečeká na zbytky. Asi začnu shánět toho (bug)
Nemusím ani pavouky ani „Alfonse“. Nesnáším ty probuzené zblblé hladové mouchy, co lezou po všem, bléééé, ty nožičky, fujtajxl, bzučí a otravují, to fakt nemusím. Pavouky taky ne, i když je nevraždím, jako MLP. Vynesu ho ven a jak už bylo řečeno, za chvíli si to štráduje zpátky. Chalupa je omotaná pavučinami, je jejich, my jsme tam jen na chvíli, oni tam bydlí! Ometu jí pečlivě v pátek po příjezdu, za týden můžu začít znovu. Co za týden, v sobotu ráno!
Karolíno, náš Alfons je pražskej, čili probouzí se s náma, bydlí v teple a normálně je poměrněvychovanej (nehladoví 😛 ). Takže jednoho doma obvykle tolerujem 😉 .
Laďko, na to rozeznávání pabouků pracujem. Eee, už dlouho (think)
Milá Zano, nerozlišuji „Alfonse pražského“ a „Alfonse venkovského“, nemusím ani jednoho z nich. (envy)
Prosím, prosím, jak se poznají pabouci, co nosej peníze???? Třeba bych si takhle mohla splnit svůj životní sen – mít na stará kolena finančně nezávislý psí útulek!!!!! Díky předem za radu! (rofl)
Mne se mysky na pohled libi, ale jen na obrazku – ne v realu. Jeste zes to pojala humorne a Chlap rodinu ochranil. 🙂 U nas v okoli musi byt mysi spousta, protoze za nama jsou pastviny a louky a lesik, ale kocky to nejak obstaraji. Co mi ovsem vadi vic je, ze obcas se sem zatoula krysa – ze stejnych mist. Ty mi vadi tak dobre o stupen vic a zvysuju hlas, at s tim Chet NECO udela. A proc bych obcas nemohla byt za krehkou zenu, ze jo. (rofl)