Pátý den, 30. prosince, se budíme na podlaze jídelny na chatě pod Borišovom o 5:30 ráno, ještě za tmy. Venku je klid, mrazivo a jasno. Hvězdičky zdobí oblohu jako rozhozené diamanty a my snídáme, balíme se a za rozbřesku vyjíždíme na lyžích po větrem upěchovaném a namrzlém sněhu směrem na horu Ploskou.

Je to strmý výstup po zledovatělém sněhu do 1 500 metrů, abychom pak hned začali sjíždět na druhé straně hory dolů, přes Červený kameň, který je už jen 935 metrů vysoko, do doliny do Vyšnej Revúci. Poslední úsek sjezdu je značně strmý a mezi stromy. Adrenalinový sport, když vás tlačí do zad 25kg ruksak a na cestě je placama led. Přesto sjedeme do osady všichni v pohodě.

Tam nás již očekává trojka, co se vydala na Močidla a po krátkém odpočinku a sdělení vzájemných zážitků se vydáváme na další cestu. Musíme nahnat to, co jsme kvůli špatnému počasí zameškali a tak nastává trhák, nejprve po zledovatělé silnici do Nižnej Revúci a pak lesní cestou nahoru, přes sedlo Šturec, 800 metrů vysoko a Motyčky, opět dolů, do Donoval, kam docházíme utahaní jako koťata, tentokrát pro změnu za hustého sněžení.

Nocleh jsme si našli v soukromí v jedné parádní jizbě místního sedláka. Spali jsme však na našich nafukovacích matracích na zemi, abychom jim tam snad něco nezničili. Za stovku jsme se tak všichni v pohodlí, suchu a teple vyspali. Jen záchod byl zamrzlý, tradiční kadibudka asi 20 metrů od domku u hnojiště. Dnes jsme ušli a ujeli 30 km a zdolali 1 600 metrů převýšení.

Šestý den, 31. prosince, tedy na Silvestra, nás vítá zatažená obloha, avšak nesněží. Přesto za včerejšek a noc stačilo napadnout skoro půl metru čerstvého sněhu. Vstáváme v 6 hodin, snídáme z našich zásob a za necelou hodinu za rozbřesku jsme na cestě čerstvým a hlubokým sněhem směrem Korytnica, kde jsou termální prameny, kúpele a z kohoutku ve zdi teče teplá nevábně chutnající kyselka.

Z lázeňské Korytnice se opět plazíme do kopce hlubokým sněhem, lesem kde je přes cestu ke zpestření popadáno hodně stromů. Tedy panstvo, s 25kg cloumadlem na zádech na lyžích po kolena ve sněhu to je bonbónek. Po pár hodinách těchto radovánek dolézáme do Hiadělského sedla, 1 100 metrů vysoko, aby záhy nastal dosti „krvavý“ příkrý sjezd do osady Hiaděl.

Zde už opět tradičně prší a je bláto. Za nevalné nálady pokračujeme po blátivé silnici k železniční zastávce Ľubietová, kde nasedáme na místní courák a přesunujeme se do Podbrezové. Jsme tu už za tmy, je 18 hodin, ale už neprší a my se vydáváme po silnici do Bystré. Zde, za tmy v 19:30, si zajišťujeme nocleh v učebně místní školy, kde trávíme našeho Silvestra. Moc jsme ale neslavili, protože jsme dnes ušli a ulezli 34 km a zdolali 800 metrů převýšení. A tak ve 23 hodin jdeme značně zmožení na kutě.

Sedmý den je neděle, ale 1. ledna přestupného roku 1960 byl pátek. Budíme se ve vymrzlé učebně školy v Bystré ještě za tmy v 6 hodin. Než se nasnídáme a vše sbalíme tak se rozednilo a v 7 hodin vyrážíme po silnici Bystrou dolinou k chatám Serdiečko a Trangoška, co jsou pod Chopkom. Odtud zahajujeme prudký výstup na chatu M. R. Štefánika pod Ďumbierom, co se tehdy nazývala „Chata hrdinů národního povstání“.

Cestou o přestávkách pojídáme zbytky zásob jídla, jsou svátky, obchody zavřené a my jsme si nemohli dokoupit další. A tak z hrstí vyzobáváme rozdrcené „murované pečivo“ ochucené pro změnu petrolejem. Na třech kilometrech vylézáme o 600 metrů výše a v 15 hodin se rádi uchylujeme do tepla této pěkné chaty. Občerstvujeme se horkým čajem a chlebem, abychom se záhy vydali do Svatojánské doliny.

S hřebene do doliny to je strmý svah, zhruba 45°, navíc kvůli čerstvému sněhu byl i lavinézní. A tak jsme se rozhodli, z bezpečnostních důvodů, abychom „neukrojili“ lavinu, že pojedeme svahem kolmo dolů. Zase další nezapomenutelný zážitek. S ruksakem 25kg do půl lýtek zaboření ve sněhu jsme se vydali s kopce dolů. Za pár vteřin jsme dosáhli první kosmickou rychlost a pak už jsme se probírali dole v dolině zasypaní v závějích.

Jeli jsme už za šera a tak veškeré „terénní vlny“ splývaly s terénem a věděli jsme že jedeme přes bouli a nebo jámu až jsme byli v ní. Právě jsem se sbíral po „tygrovi“, když kolem mě prohučel Kaspr, v tom švunku přeletěl asi třímetrovou muldu a zapasoval se do protější závěje, že zůstaly vidět jen patky jeho lyží. Těžký ruksak ho spolehlivě zatlačil do kyprého sněhu. Když se z toho vybabral, tak měl sníh všude. V uších, za brýlemi a v puse. Moc do zpěvu mu nebylo. A právě za tohoto sjezdu jsme měli první a poslední úraz.

Zdeněk Caletka si při pádu natrhl vazivo v koleni. Tak jsme dojeli jen k hornímu okraji lesa a tam jsme si už za tmy při svitu baterek začali stavět tábor ve sněhu. Vařit mimo čaje s petrolejem nebylo co, poslední slušné zásoby jídla jsme dojedli minulý den, a tak na devět hladových krků byly dvoje sardinky a půl kila strouhánky. Z tohoto se udělala jakási hustá kaše a každý dostával po po řadě plnou lžičku do papule, až nebylo nic. Nastala nepříjemná, hladová, chladná a vlhká noc, večerka byla ve 22:30. Zdolali jsme dnes 29 km a 1 100 metrů převýšení.

Fotky stále najdete zde