Byla jsem požádána mou oddanou poddanou, abych vám něco zavrčela a zablafala o naší smečce. No, a protože občas musím i já coby nekorunovaná hlava naší smečky svým poddaným něco dopřát, tak pěkně poslouchejte: Já, Bona, Bonička, Bošoušek-pešoušek, lefice-hafice, čertice-bertice a psiskojednouječený mám tuhle smečku pod kompletním velením.

A to od první chvíle, co mě panička našla před 13 lety jednoho upršeného listopadového večera při cestě z práce v trolejbuse, kde jsem se podle řidiče už dobré tři hodiny vozila z konečné na konečnou. Panička mě sice nechala vyhlásit v lokálních brněnských rádiích a byla moc ráda, že se našli lidé, kterým jsem sice nepatřila, ale byli by si mě nechali se svými dalšími pesy, no ale já jsem se mezitím úžasně spřátelila s jejich pesou Polčou, která mě od začátku respektovala coby nekorunovanou šéfku.

Možná to bylo i proto, že jsem prý byla ve velmi zuboženém stavu – kolínko levé zadní jsem měla vykloubené, ale už zapouzdržené/ zarostlé, takže jsem skákala po třech. Kolem čumáčku jsem měla (a stále mám) širokou černou jizvu spálené nebo poleptané kůže – dvorní veterinář mých nových pánečků pravil, že jsem musela mít ten čumáček zadrátovaný, až kůže odumřela, nebo poleptaný nějakou kyselinou – prý prostě tak zubožené zvíře už dlouho neviděl.

Můj věk odhadl mezi 2 – 5 roky, protože ani zoubáky nebyly nic moc. Páníci svému vetu doktoru Šívarovi věřili už od svých předchozích kokříků a Polči, no tak mě k mé velké nelibosti svěřili do jeho péče. A já jsem se prosím fakt vylízala, dokonce jsem do roka začala běhat na všech čtyřech a pokračuju v tom kvůli tomu protivnému Gelacanu, co mi cpou pořád do každého jídla, až dodnes.

Faktem je, že dnes, když už mi je dle paničky skoro šestnáct, se mi občas ty mé pacinky rozjíždějí – to, když chci vystartovat tři sta z místa jako dřív. Polča a Bošár se dokonce už naučili, že mě musí při startu z domu ven buď oběhnout, nebo prostě počkat. Ale oč jsem dnes pomalejší, o to jsem hlasitější, no a ty dva dokážu ještě pořád pěkně ošéfovat. Jak mě neposlechnou, tak honem letím poměřit se, tj. položit hlavu na jejich hřbítek a ještě jim přitom pěkně zaláteřím do ucha, kdo je u nás v kutě pánem!!!

Posledních pár let jsem ale přes týden se starší paničkou na chaloupce a vždycky s Bojarem čekáme, až v pátek přijede ta brněnská dračice, protože nejen ve dvou, ale i ve třech se to daleko lépe táhne. Od doby, co mě páníci mají, litují, že nemají víc rukou, protože já vyžaduji mazlení oběma rukama a ti druzí dva mohou klidně počkat… Navíc, ač jsem z nich nejmenší, tak se umím u všeho zhmotnit první, takže páníci říkají, že mají doma, Polču, Bojara a několik Bonžouchů – to jsem taky prosím já, Bon-Bonža!

Já tedy umím na ostatní vyzrát fakt skoro ve všem. Když jsme se ještě hodně moc honívali, tak já jsem se zásadně zastavila a obrátila přesně v polovině kruhu, po kterém se hnala Polča, a vybafla na ni, když se ke mně uštvaná přiřítila. Načež ona změnila směr a já se zase na místě obrátila, abych na ni bafla, až přiběhne z protisměru. No a taková zábava mi vydržela fakt třeba celé odpoledne – jenom mi bylo divné, že Polča pak ležela a spala třeba dvě hodiny – neměla prostě tu výdrž co já.

Na vycházce do polí a lesů jsem taky nechala Polču a pak i Bojara-Bošára, aby se vyhonili, já jsem naopak mezitím nutila páníky si někde sednout a odpočinout ve stínu, zatímco ti druzí dva pesové lovili na louce myšičky, no a na zpáteční cestě jsem byla pořád v čele a popoháněla ty dva psí loudy, co se plazili za páníky s jazyky vyplaženými až na vestu. Taky jsem si natolik ochočila starou paničku, že chodí za mnou několikrát denně s dotazem, nač bych asi měla chuť.

Faktem je, že když mi pak podstrčí nějakou tu pochoutku, tak v ní někdy objevím takové to kulaté odporně chutnající, co mi nutili, když mě našli (pozn. paničky: Boninka bere poslední dva roky 3x denně 4 druhy prášků – srdíčko, játra, ledviny, zavodnění, tlak atd.) a to pak rychle vyplivnu a stará panička má rébus, co by mi tak chutnalo, abych v tom tu hořkou hnusobu spolkla.

Prostě tomu tady šéfuju, ať si říká, kdo chce, co chce. Taky kvůli mně máme v domě celkem šest velkých pelíšků v různých místech – no, a když je potřeba, tak se nějaký provizorní vyrobí, protože mě už nechtějí nechat lézt na křesla a gauče, aby to moje klouby nezatěžovalo. Jinak v dobách, kdy mi to nevadilo, tak jsem nejdřív s Polčou a potom i s Bojarem organizovala překážkový sprint z pokoje do pokoje a v rámci toho z gauče na křeslo a dál. V té době taky říkali provokatérka mně a ne Polče.

Moc ráda mám naši sousedku, která je kamarádkou z dětství od mé staré paničky. Chodíme tam všichni každý den na besedu, no a já ji zaběhnu zkontrolovat i separátně (už je jí skoro osmdesát). Jednou v neděli se mi to ale nevyplatilo, protože ona si myslela, že jsem se už vrátila domů a já jsem zatím luxovala její kočce misku. A tak spolu s mou starou paničkou odešly do kostela a mě nevědomky zamkla u sebe v chaloupce.

Mladší panička po cca půlhoďce vaření znejistěla, kde mě má – my totiž fungujeme stále jako tříhlavá smečka – a šla mě s páníkem hledat. Při tom hledání ještě řádně vynadala Polče a Bojarovi, kteří v klidu leželi na sousedčině lavičce u vchodu do domu (za kterým jsem stála já), že jsou sobečtí a nechali mě ztratit.

Po více než hodině hledání přišel za mladší paničkou tonoucí už v slzách, syn sousedky, že si byl pro něco v její chaloupce a že tam sedí za vchodovými dveřmi asi náš pes… no to bylo vítání a já dodnes nepochopím, jak to že mě panička necítila, když jsem seděla pár metrů od ní a ona pořád jen volala a volala…

Abych taky napsala, co nemám ráda – je to sprchování a česání. Panička si nás sice naučila, že nám zabahněncům jen prstem ukáže na otevřené dveře do sprchy (proti vchodu) a my se sklopenými hlavami stylem „keď ste si ma upiekli….“ naklapeme do sprchového koutu, ale já se vždycky snažím na poslední chvíli ze sprchy za zády ostatních prchnout. No, a protože jsem malá a nerada se bahním, tak občas mám jako bonus jen koupel v umývadle, což je pro mě přijatelnější než ta dešťová sprcha, která mi prší, kam ji napadne.

Ale až se příště narodím, tak určitě budu chtít zase do téhle smečky, která je mi skutečně čtyřiadvacet hodin denně zcela k službám (pozn. paničky: poslední dobou totiž Bonička „baboucí“ v rámci stařecké nespavosti i v noci a žádá si venčení – byť i jen z důvodu, že se chce pokochat pohledem ze zápraží na zahradu a pak jde zase na pelech!!).

Všem Zvířetníkům a jejich zvířecím miláškům kyne lefí královna Bona se svou oddanou poddanou Laďkou.