PSI: Sadie a Trixie podruhé

Když jsem naposledy psala o fenkách Sadie a Trixie, byly obě ještě odrostlejší štěňata. Letos v červenci bylo Sadie už pět let, Trixie se v březnu překulily tři roky. Stále se mají vzájemně rády, a přestože si už nehrají tolik jako dříve, když je to občas chytne, honí se po zahradě (jejich, nebo naší) – radost je pozorovat.

Trixie brzy uznala Sadie jako svoji nadřízenou a při přátelském zápolení je to vždy ona, která se „vzdává“. Lehne si na záda (její vůbec nejmilejší pozice) a nechá se od poskakující a ňafající Sadie přátelsky okusovat. Zatím jsem tuhle hru neviděla hrát obráceně.

Když jsem v začátcích zaslechla z jejich zahrady zavrčení, letěla jsem ke společnému plotu ve snaze zasáhnout alespoň křikem. Jenže, než jsem doběhla, byly fenky už zase v pohodě. Vždy šlo o nějakou přebranou hračku, nebo Sadie právě nestála o Trixinu přízeň a dala jí to najevo. Teď už vím, že tahle krátká zavrčení jsou neškodná a fenky si neshody mezi sebou rychle vyřeší. Něco jiného je, když se jim do hierarchie připletou lidi.

Dříve jsme si dávali odpolední kávu venku na zahradě, feny svorně u našich nohou. Každá od nás dostala několik sušenek a nebyl s tím problém. Mohli jsme se s oběma kdykoli muchlat, nebo společně válet po trávě. Jak ale dorůstaly, do jejich vztahu se, pro nás zcela nečekaně, vloudila žárlivost. Loni v lednu jsme seděli venku na sluníčku, feny vedle nás. Každá dostala sušenku a vše se zdálo v pohodě.

Když jsme jim chtěli dát druhou, ani jeden z nás si nevšiml Sadina napnutého těla a k Trixie upřenému pohledu. V momentě, kdy manžel natáhl k Trixie ruku, feny se do sebe daly. Překvapením jsme téměř zkameněli, ale nějaký pud mě katapultoval ze židle, vlítla jsem mezi ně a naštěstí se mi je během okamžiku podařilo oddělit. Tak rychle, jak se do sebe daly, tak se zase uklidnily a chovaly se, jakoby se vůbec nic nestalo. Zato my jsme z té scény byli pěkně otřesení a od té doby si kávu dávali raději bez psů.

Bohužel o dva měsíce později, se feny servaly znovu, tentokrát hůře. Šli jsme pro ně na jejich zahradu a obě přiběhly natěšené, jako vždy. Jenže pak Sadie odběhla a vrátila se s kusem kosti z bůvolí kůže, které Kris už pro jistotu přestala kupovat. Sadie tedy musela odněkud vyhrabat starý zbytek a teď se ho nehodlala vzdát. Než jsem stačila odemknout branku, něco se mezi fenami zvrtlo a v momentě byly v sobě. Tentokrát se do sebe daly opravdu zle a podařilo se nám je odtrhnout až asi po dvou minutách – u psí rvačky nekonečná doba. Trixie měla tváře potřísné krví, vážnější zranění si naštěstí z boje neodnesla ani jedna.

Manžel jel tentokrát do parku pouze se Sadie a já jsem Trixie odvedla na naši zahradu. Tam jsem jí umyla hlavu teplou vodou a zjistila, že má pouze dva větší škrábance, jeden na tváři, druhý v koutku pusy. Feny při rvačce silně slintaly, takže i ta trocha krve rozmáznutá po celé hlavě dělala dojem většího zranění. Chudák Trixie byla z pranice celá roztřesená, viditelně se klepala a během prvních deseti minut dokonce dvakrát zvracela. Pak si vyčerpaně lehla a mohutně oddychovala.

Manžel po návratu vyprávěl, že Sadie moc dobře věděla, co provedla, celou procházku poslouchala na slovo a on se na ní už ani nedokázal zlobit. S trochou nervozity jsem Sadie vpustila na zahradu k Trixie, ale k naší velké úlevě se holky přivítaly, jakoby se vůbec nic nestalo. Olízaly si čumáky a svorně odklusaly do chládku mezi stromy.

Jak nám později Kris přiznala, také u ní v domě se feny jednou krátce střetly a ona to vyřešila způsobem, který považovala za nejlepší – z Trixie se od toho dne stal garážový pes. My jsme o tom ani nevěděli a Kris nám to přiznávala dost nerada. Nerozhodla tak ve zlém, ale se dvěma rozdováděnými kluky v domě prostě nechtěla riskovat další psí rvačku. Samozřejmě je nám to líto, doufali jsme, že se Trixie stane stejně právoplatným psem v domě, jako Sadie.

Na druhé straně Kris chápeme a nikdy bychom si neodpustili, kdyby psí boj měl pro Sadie zlé, nedejbůh tragické následky. Kris si svým rozhodnutím zajistila v domě klid, a my si stále uvědomujeme, že lepší garážová, ale živá Trixie, než druhá alternativa. A ta byla bez ochoty Kris ujmout se Trixie prostě nevyhnutelná. Psi jsou spolu na zahradě, dovnitř domu teď už pustí pouze Sadie, která tam i spí. Trixie spí v garáži s otevřenými dveřmi na zahradu, na velkém tlustém polštáři, který jsme pro ni dodatečně koupili.

Loňská březnová rvačka byla naštěstí poslední a my se teď snažíme dělat vše, aby se už víckrát neopakovala. Prvně v životě mám doma dvě kočky, psa jsem nevlastnila nikdy. Teď jsme se s manželem museli velice rychle naučit, jak u nás mezi dvěma psy zajistit mír a klid. Zatím se můžeme chlubit, že jsme úspěšní. Myslím, že jsme se dostatečně naučili rozumět psím pohledům, postojům a jejich celkovému chování. Fenky k nám chodí s občasnými výjimkami denně.

Vyzvedáváme je tak kolem jedenácté dopoledne a do té doby běhají naše dvě kočky po zahradě, nebo volně v domě. Potom je zavřeme do ložnice, ale jak už jsem jednou psala, nijak tím nestrádají a my tam za nimi přes den stejně často chodíme. Když jsou tu fenky, ať uvnitř, nebo na zahradě, jednáme s nimi pouze v množném čísle – nehladíme je, neoslovujeme jmény a mluvíme na ně pouze jako „girls“. Ovšem jakmile je v domě pouze jeden pes, tohle pravidlo přestává platit.

Do parku na procházku jezdí teď už jen Sadie s manželem (já se někdy přidám). Trixie sice už nekulhá, ale má – asi od narození – zadní nohy jaksi šmajdavé a tak jí raději na dlouhé procházky už nebereme. Když manžel odjede se Sadie do parku, já vezmu Trixie na procházku v naší čtvrti. Nebo, když už je u nás Trixie sama, zajedeme i s ní do parku, ale jen na kratší proběhnutí. Jak jsme zjistili, Trixie se více těší na jízdu autem, než na běhání.

Psí dámy ode mne dostávají menší svačinku. Buď masovým vývarem zvlhčené granule, nebo různé zbytky masa, smíchané s rýží, brambory či těstovinami (podle toho, co zbude). Syrové maso ani kosti jim pro jistotu nedávám nikdy. Jako zákusek každá dostane jablko, nebo velikánskou mrkev. Sadie mrkev miluje, vrhá se na ní s vervou, jakoby se bála, že si to rozmyslím a s dobrotou jí ucuknu. Trixie baští syrovou zeleninu všeho druhu, dosud žádnou neodmítla sníst. S velkou chutí si dá i borůvky, ostružiny, pomeranče, banány a vůbec všechno nabídnuté ovoce.

Při přípravě žrádla sedí obě v kuchyni a pozorně sledují každý můj pohyb. Potom vezmu misky, zahlaholím „OK girls“a zamířím ke skleněným dveřím, vedoucím z jídelny na verandu. Psi už přesně vědí, kde je jejich místo. Odšoupnu dveře, Trixie vběhne na verandu, otočí se a čeká. V jídelně jako první položím misku pro Sadie, potom na verandě misku dostane Trixie a dveře zašoupnu. Neotevřu je, dokud oba psi nemají misky zcela prázdné. Na spodní části dveří je do výše 40cm nalepená tapeta z „mléčného skla“, takže psi na sebe nevidí.

Tenhle taneček s miskami je nutný už proto, že každá fena žere jinak. Sadie se do jídla pustí hltavě a od misky nezvedne hlavu, dokud není zcela prázdná. Trixie se naopak s jídlem loudá, někdy dokonce vyběhne na moment ven, aby se po chvilce vrátila a dojedla. Navíc čumákem jídlo vyšupuje přes okraj. Sice jsme jí koupili hlubší misku, ale jistě by dokázala žrádlo vytlačit i z prádelního hrnce. Obávám se, že kdyby rychložrout Sadie měla přístup k Trixině misce, špatně by to dopadlo. V jejich garáži mají přes den jednu společnou misku se suchými granulemi a zatím jsem nikdy nezaslechla, že by se kvůli tomu porafaly. U nás klid při žrádle raději zajišťuji oddělením.

Po jídle u nás fenky ještě chvíli zůstanou. Často spolu na chodbě přátelský zápasí, my je s úsměvem pozorujeme, ale nekomentujeme. Jakmile zaslechnu i sebemenší zavrčení, vykážu je ven, ať si to tam spolu vyříkají. Sadie je dobračka a od Trixie toleruje tolik, že se ani nedivíme, když na ní občas zavrčí. Trixie si totiž stále velmi ráda na Sadie sedá.

Nevíme, proč to dělá, pochybuji, že je to nějaký znak dominance, protože si sedá i na naši „plandající“ nohu překříženou při posedu. Jakmile si Sadie lehne, Trixie se k ní otočí zády a couvá tak daleko, až se zadkem dotkne jejího těla. Pak si jí kecne na záda a trůní. Pokud Sadie zrovna něco okusuje, nechá si tohle zalehnutí docela dlouho líbit. Jinak se po malé chvilce zvedne, případně zavrčí a Trixie ze sebe setřepe. Ta se nijak neurazí, buď si lehne vedle ní, nebo odkluše někam jinam.

Sadie pak odvedu zpět, ale Trixie u nás ještě pár hodin zůstane, aby si užila muchlování a lidské lásky patřící jen a jen jí. S manželem jsme do ní přímo zamilovaní, a kdyby to jen trochu šlo, od minuty bychom si jí nechali. Bohužel se Trixie nesnese s kočkami a naopak. A že jsem se o to soužití všemožně pokoušela! Vyzkoušela jsem všechno, ale prostě to nejde.

Trixie je ale skoro jako naše, většinou u nás bývá šest až sedm hodin denně. Kris je tomu ráda, ví, že na její zahradě je o lidskou společnost ošizená. Její kluci jsou buď uvnitř, nebo si hrají před domem. Tam mají více místa, protože používají i náš trávník, a Tixie si na zadní zahradě už ani nevšimnou. Zato u nás si pozornosti užije plnými doušky. Chodí za námi po zahradě jako smrádek, kamkoli jdeme my, radostně hopsá i ona.

Když jsme venku delší dobu, otevřu kočkám dveře z ložnice, aby si mohly chvíli protáhnout nohy. Stejně postupujeme, když musíme z domu odjet a Trixie má přístup jen na verandu. Pouze nesmím zapomenout, kočky do ložnice zase včas zavřít.

Když přijde doba odvést Trixie zpět, stačí řicí „pojď za Sadie“, ona se zvedne, jde ke dveřím a nechá se oddaně odvést vedle. Jsem vždycky ráda, když Sadie venku opravdu je, aby Trixie věděla, že ji „nepodvádím“. Jakmile vpustím Trixie na jejich zahradu, holky si vzájemně očichají pozadí, pak zavrtí ocasy, že je vše v pořádku a odklušou spolu pryč. No a já doma otevřu kočkám nejen dveře ložnice, ale i ty na zahradu, aby se konečně mohly jít vyběhat na vzduch.

Nedávno Kris volala, že Sadie u ní na zahradě chytla veverku. Trixie prý dokázala mrtvou veverku Sadie přebrat, má jí v tlamě, nechce jí vydat a Kris neví, co dělat. A jestli bych nemohla pomoci. Řekla jsem, že už běžím a aby Kris mezitím odlákala Sadie dovnitř domu. Jakmile mě Trixie zahlédla, přiklusala s vrtícím ocasem a s trofejí plandající z huby. Vydat mi jí ale tvrdě odmítala. Nevrčela, dokonce si i lehla, ale povel „drop it“ jsem opakovala snad dvacetkrát, než povolila pevně stisknuté čelisti a veverku vyplivla (měla v tlamě celou její hlavu). V tu chvíli jsem si s hrůzou představila, že takhle by mohla v hubě držet jednu z našich koček. Proto kočky zavírám, jim to nevadí a Trixie se u nás chová jako přešťastný pes.

A na fotky se můžete podívat tady: http://marickac.rajce.idnes.cz/Sadie_a_Trixie_podruhe/

Aktualizováno: 4.10.2010 — 00:01

91 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. OT: zapomněla jsem nahlásit, že Matýsek už leze dopředu (chuckle) a už říká dvě slova: už říká Ham! a když se mu nedostane rychle kýženého, řekne o poznání hlasitěji Mňam! (y) (rofl) (h)

    1. Ó – Mates už je teda docela samostatný kluk (clap) ! A je vidět, že je opravdu myslitel – jiné děti začínají se slovy grrrr a brrrr, ty nadanější mají takové slovo, o kterém je babička přesvědčená, že říká baba, kdežto maminka mama a tatínek tata – a děda dada (a děsí se, že má doma malého rusáčka (chuckle) ). Kdežto Matýsek jde rovnou na věs – ham a mňam a je každému jasné, o co kráčí (hug) .

    2. Matýsek je šikulka – on dobře ví, že Ham a Mňam jsou velice důležitá slovíčka! 🙂 (h)

  2. Sadie a Trixie jsou krásné fenky a mají velké štěstí, že vás mají. Přeji vám mnoho společných hezkých chvil a taktéž kočičkám. 🙂

  3. Obdivuju Maricku s jejim systematickym a laskyplnym pristupem ke kockopsinci. Takovehle planovane a promyslene oddelovani by u nas nefungovalo – nemam na to cas. Nastesti muj kockopsinec se snasi dobre anebo se navzajem toleruje – zalezi na jedinci. Jakey the dog si uz, trouba jeden hodny, musi myslet, ze je kocka. On byl vetsi stenatko, kdyz k nam prisel, tak asi 4- 5 mesicu, vyjukany nalezenecek, vychovany polodivokou matkou nikomu a nicemu neduverovat, krom svych sourozencu. Byl to takovej pytel nestesti. V te dobe jsme uz meli rozverneho kocourka Kuliferdu asi tak rok stareho. A Kuliferda mel z Jakeyho takovou radost, ze se mu vrhal kolem krku, protoze nas druhy domaci stary kocour Kuliferdu prinejlepsim ignoroval. Jakey a Kuliferda jsou partaci, Kuliferda je furt oslintanej psim flusem, a casto spi spolu – Kuliferda stoceny Jakeymu v nohach. Kdyz je Kuliferda obcas na uprku – jako ze se propasuje ven a nehlasi se, tak Jakey je vyslovene nestastne ustarany. Venkovni kocky a jakey jsou taky spolu OK, akorat se nenechaji gak vydatne olizovat jak ten Kuliferda.

    A tak mne napada, jak to pan Maricka zvlada – kocka sem, pes tam… 🙂

  4. Milá Maričko, jsem moc ráda, že jsem Tě tentokrát neminula. Ale ve Ferdinandě jsem si uvědomila, že Tě vlastné dávno znám. Ani maličko ses nelišila od mých představ. (h) Prostě báječná Marička, která shodou okolností žije na druhé straně Země. 🙂 Holky hafuší se mají, že mají tak úžasné sousedy. Myslím, že ten protokol, který jste vymysleli, nemá chybu.

  5. Maričko, moc mě těšilo, že jsem tě mohla poznat osobně na Pražení – a ještě jednou přeju krásný pobyt v ČR (f) Psové jsou skvělá dvojka a vůbec celá vaše mnohozvířecí domácnost mě vždycky uvede v úžas. I proto, že o všech umíš něco prima napsat…

  6. Maričko, Sadie a Trixie mají ohromné štěstí, že vás mají! Málokdo by se s takovou láskou a porozuměním staral o v podstatě cizí pejsky. Přeju vám, aby současné uspořádání vydrželo a abyste nemuseli řešit žádné zásadní nedorozumění mezi čubinami.
    A když je dnes psí článek, nebudu tak úplně OT, když sem dám odkaz na psí fotky – Denis měl včera návštěvu strakatého štěníka a já jsem se snažila zachytit jejich řádění (na fotkách je ovšem jen slabý odvar) :
    http://hanca1.rajce.idnes.cz/Denis_15_-_s_Barnym/

    1. Krásní psi, skvělé fotky, milí lidé, anglický trávník, luxusní bydlení, – bezchybné. Gratuluji. (handshake)

      1. Milá Hexe (inlove) , promiň, že jsem ještě neodpověděla na Tvůj mail. Mám další texty – prosím, mohla bys mi poslat adresu syna? Pošlu to rovnou jemu k vytištění.

    2. Muhehe! (rofl) Hančo (inlove) , to muselo být ródeo ródeo! (chuckle) Samá strakatá tlapka v jednom kole – a to okusování hlav! Myslím, že jste všichni strávili velmi příjemné odpoledne. 🙂 (wasntme) (chuckle)

  7. Za chvilku klušu do školy (pondělí mám tento semestr odpolední… až do půl osmé) a tak jsme s Kosaticí teď byly venku. Je krásně – slůňo, ale ten VICHR !! Fouká hodně mocmocmoc… Betce vlály uši, pysky, flusy… Já si musela zapnout bundu, jinak hrozilo, že se vznesu jak rogalo. Ale kupodivu i když je zem hodně podmáčená, tak stromy drží, žádný polom jsme nepotkaly.

  8. Milá Maričko, jste prostě neuvěřitelní, jak to s oběma fenkami, které vlastně ani nejsou vaše zvládátě k jejich velké radosti a prospěchu (inlove) U nás by asi holky měly dost problém s hledáním podobného zastání, přece jen se lidé těchto psů hodně bojí. Jo a taky si myslím, že Trixie ví, že je vaše 🙂

  9. Milá Maričko, díky za další nahlédnutí do vaší široké smečky, jen se bojím, že teď v Praze asi budeš mít problém vůbec zjistit, že jsi „vyšla“.
    Přeju znova a dokola hezký pobyt (inlove) .

  10. Na soužití s kočkami budeš muset zapomenout. Feny v tomhle věku se nikdy s kočkou nesmíří.
    Ty konflikty – je důležité, aby si holky mohly vyříkat malé konflikty. Pokud se konflikty nahromadí, může to bouchnout a to by u tohoto plemene mohl být průšvih. Proto je důležité, aby byly co nejvíce spolu. Je možné, aby dominatní Sadie měla nějaké „výhody“ (třeba přístup do domu), ale pozor, naopak to nelze. Mohl by být problém, až Sadie zestárne a nebude schopna dělat vůdce. Ale vzhledem k tomu, že je Trixie trochu hendikepovaná, tak k tomu nemusí dojít.
    Jinak zalehávání a „lovení“ považuji za hru a prvek „štěněčího“ chování. Proto toho také, jakmile Sadie zavrčí, nechají. Ony běžně nejsou v konfliktu, tak si nemusí „krýt záda“. Kromě toho konflikt řeší vždy zaujmutím podřízené polohy na zádech a odhalením břicha. Tohle je podle mě forma hry, kterou ta dominantní toleruje, pokud má náladu.
    Přeji hodně radosti a bezkonfliktní soužití se psy. A s tou veverkou jste udělali jediné správné. Jinak by se o ni mohly opravdu servat.

    1. S tou mezidruhovou tolerancí – mohu tě ujistit, že to platí i naopak. Náš starý kocour už se se psem také nikdy nesmíří, a to ho poprvé viděl jako malé bezmocné štěně, které mělo třetinovou váhu, co on. Prostě je to pes a tím to končí.

      1. Souhlasím. Jde udělat mezidruhovou toleranci u některých jedinců, hlavně v mládí (u některých ani to ne). Když je pes na kočky zvyklý a toleruje je od mládí (a naopak), snese je i později. Ale naučit to dospělé jedince je velmi obtížné a povede se jen vzácně.

        1. Na to musí mít člověk doma takové zcela tolerantní pitomečky jako je Buffí smečka (h) Musím říct, že si jich za to strašně vážím. Ať přinesu domů cokoliv, je to přijato, někdy s nedůvěrou, ale stejně. Bílý tygr Jája prostě tenkrát přišel, na zvědavce prsknul, oni si ho prohlídli a adoptovali. To samé s ježky, papouchy i koňmi. Jenže to je prostě specifická vlastnost honičů, jiný pes by asi naši domácnost zvládal hůř.

          1. No jo, když ti už jsou opravdu zvyklí na všelijaké zvířectvo, které jim přineseš domů. Počítám, že Buffí smešku už opravdu nevyvede z rovnováhy vůbec nic.

  11. Milá Maričko! Sadie a Trixie se tuze mají, že jste jejich sousedi a že si všichni užíváte krásné společné chvilky. To ani nevadí, že je Trixinka garážová – stejnak je mi jasné, že si ona myslí, že je vaše.

    Obě dvě jsou moc hezké a milé – je vidět, že se mají dobře, protože vypadají nadmíru spokojeně (a na fotkách, kde sedí T. na S. je vidět, že si to Trixie vyloženě užívá, protože se chechtá od ucha k uchu a myslí si, že je to náramná psina).

    Tak si říkám, jak to teď tvůj muž zvládá, když je na o obě sám (+ještě kočičky). A taky jak to děláte s garážovou kočičkou? Je mi líto, že se Trixie s kočkama nesnese, jenže soužití psa a kočky chce mimořádně přizpůsobivé jedince na obou stranách.

    Jo – a přeju ti hezký podzim v Čechách – hezky si to u nás užij. (nod)

  12. #

    S velikou omluvou a zcela mimo toto cosi, s čím si vůbec nevím rady. Vím jen jistě, že nevím, co mám dělat, ale nemůžu nedělat vůbec nic. A protože „víc hlav, víc rozumu“ a zde jsou lidé jen rozumní, ptám se každého, kdo chce číst, co dál… Nevím, jestli věřit a prověřit (a jak), nebo co vlastně… Teď konkrétně…

    Následující článek jsem objevila naprostou náhodou a nemohla přestat číst. Nemám s výcvikem psů vůbec žádné zkušenosti,vím, že všechno může být lidská závist a neobjektivita. Přesto jsem ho zkopírovala a přetiskuju v plné podobě. Zatím je brečím a rady si nevím. Děkuju každému, kdo ho přečte.

    • Anet K. | 09.09.2010 19:44:18 | IP: 94.112.253.31
    Drazí kynologové, nebo lidi, co alespoň máte rozum, cit a srdce….
    Dnes 9. 9. 2010 jsem se vrátila z pracovního pohovoru nabídky práce – CHOVATEL A OŠETŘOVATEL ZVÍŘAT, VÝCVIK A HLÍDÁNÍ PSŮ pro 1A Hotel pro psy s.r.o pana RNDr. Karla Zelníčka nacházející se v areálu VUT, budova 11 na Kraví hoře v Brně http://www.1a-hotelpropsy.cz , vypomáhá mu zde absolventka SŠ s veterinárním zaměřením, slečna Šárka Zoufalá! Byla jsem teoreticky uvedena do provozu této společnosti, což „relativně neznělo špatně“ (to ani jejich internetové stránky, nejsou nejhorší kvality a nejhorších názorů…) Avšak při sledování praktického výcviku, kde mají být psi vychováváni a cvičeni, aby byli dobrými společníky a vedeni k životu společensky přijatelného vychovaného/vycvičeného psa se mi naskytlo pár momentů, na které nikdy nezapomenu. Psi jsou trestáni NEKONTROLOVATELNĚ fyzickými tresty – kopáni do žeber, do břicha, „pohlavky“ směřující zejména do části obličejové, různé výhružky tělesného bití jsou ze strany „psovoda“ bez přestávky…! Fyzické tresty jdou znát především na psychice psa, kdy se pes při uvedení na pracovní prostor (chodba pokryta pomočeným kobercem) třepe jak motor ze škody 105. Pouhým pohledem jsem si všimla u dvou psů (mj. klientů) prasklých očních žilek a očí zalité krví. Malý jack russel terrier byl při slovním povelu „lehni“ ufackován přímo k zemi (následovala další smrť facek, když si psíček odlehčil bok a lehnul si křivě), při pobídce k „chůzi u nohy“ dostal na povzbuzení 3 kopance a po ukončení „výcviku“ byl bez jakékoliv odměny (ať už odlehčující intonační, či formou pamlsku) pes odvlečen do prostoru, kde měl konečně klid (pro něj největší odměna). Za celou dobu výcviku (cca 5 předvedených psů), psům nebylo žádnou z pozitivních metod vysvětleno, co se po nich chce či žádá, ale rovnou tvrdou mechanikou a intonací (kterou bych mimo jiné nepoužila ani při zapnuté sbíječce), byli přinuceni do oné polohy. Mé otázky na majitele tohoto pracoviště (RNDr. Karel Zelníček) si stále zachovávali vlastní čest sic jsem měla oči zalité slzami – dozvídala jsem se tak spoustu nových věcí – psíčci zde umístěni, si nejdříve sáhnou na své úplné psychické dno a pak se rozvíjí po boku své dominantní tvrdé nekompromisní alfy „výcvikáře“ (kterým je buď sám RNDr. Karel Zelníček nebo slečna Šárka Zoufalá) – ať je to práce se psem, který má 4 měsíce či se psem, který má svá léta – pracuje se dle stejné tvrdé metodiky, ve finále pes vše dělá pod neúprosným nátlakem, psychicky zhroucen, ve strachu a strnulém stavu bez uvolnění – stylem MUSÍŠ nebo dostaneš několik facek a kopanců. Pes je po 14 dnech (kolikrát i dříve) vrácen původnímu majiteli, majitel je z toho okouzlen, jelikož vidí, jak pes na pouhé lusknutí poslouchá jak švýcarské hodinky, bohužel už nevidí to, jak se psem bylo zacházeno a jak bylo „poslušnosti“ dobudováno. Nadšený páníček (o nějaký ty tisíce chudší) jde spokojeně domů, pes se ze svých zážitků dostává velmi pomalu (či nikdy), bohužel po nějakém čase se tento pejsek do oné polepšovny stejně vrací s tím, že přestal poslouchat. Vysvětlení? Majitel nepoužívá nepřiměřených fyzických sil ani intonace dělníka na stavbě, při neštěstí a slabé chvíli si majitel vzpomene, jak při návratu z psího hotelu pejsek poslouchal a byl nadšený za každé pohlazení (není divu, když mu byly darovány jen facky, kopance a výhružná gesta), tudíž dá další šanci a možnost těmto podnikavým lidem znovu vydělat. Nejsem žádný kynologický laik. Osobně cvičím psy, dle zkušebních řádů ať národních či mezinárodních, kde se mimo přesnosti, rychlosti a správnosti cviku hodnotí radostný projev vystupovaného psíčka – tudíž v mém výcviku převládá pozitivní motivace, rozlišení toho, co pejsek dělá dobře a co špatně, případná oprava do správné pozice je bez fyzických trestů, tvrdé mechaniky či psychicky nátlakové intonace. Pejsek je v mém výcviku odměňován a intonací povzbuzován. Nenutím psy k práci, ale učím je spolupracovat.
    Byla bych ráda, abyste tuto zprávu rozeslali co nejvíce lidem, protože společnost 1A Hotel pro psy s.r.o na první pohled nevypadá špatně, bohužel zacházení se psy zde hraničí se zákony. Lepší než soudit se je zajistit to, aby tato společnost RNDr. Karla Zelníčka (výpomoc Šárka Zoufalá) neměla žádnou klientelu!!!
    Nehodlám vystupovat jako anonym, dokonce na sebe přidávám kontakt, kdo by měl zájem udělat větší krok než já pouhým rozesíláním mailů, roznášením těchto letáků a informování všech kynologických portálů, budu k dispozici a nápomocna.
    Anet Křesalová
    afra-amicus@seznam.cz
    06.09.2010

      1. Obávám se, že p. Zelníček všechno prohlásí za lež a produkt lidské závisti. Bez ohledu na to, kde se nachází pravda. Lepší by bylo vyjádření někoho nestranného, který by sehnal dostatek informací o situaci.

        1. Třeba by p. Zelníčka alespoň pro začátek vyděsilo, že „už se to ví“ a přestal by s tím… ta statečná podepsaná slečna vypadá důvěryhodně.

          1. Prosím, moc prosím, LIDE ZVÍŘETNICKÝ, přečtěte můj příspěvek. spoléhám na moudé rady.

            Děkuji

            1. Milá Zito, tohle běhá mailem už několik týdnů, už jsem to dostala nejméně 5x. Bohužel není v mých silách toto svědectví ověřit. Mám pocit, že už snad někdo kontaktoval veterinární správu, ale nesledovala jsem to. Možná kontaktuj Petru K, ta se pohybuje v psím světě a třeba už se to někdo řeší – mmch., mám za to, že i ona byla adresátem zmiňovaného mailu.
              Víc k tomu nedokážu říct, ani není v mých silách se v tom angažovat, je mi líto.

    1. K tématu podezření na týrání psa psala info aida na Hadech, jednalo se také o Brno a inspektor byl v případě přijetí oznámení ochoten zasáhnou. aida – Hadi 19.11.2009: „V případě případů podezření na týrání zvířat a v případě týrání zvířat jsou orgány příslušnými k řešení problému jednak obec (zatupitelstvo), jednak místně příslušný inspektorát Krajské veterinární správy (dřív Okresní veterinární správa), konkrétně tamní inspektor pro welfare.“

  13. Řekl bych, že to couvání a sedání je snaha chránit si záda. Když si takhle Trixie nacouvá a sedne na dominantnější Sadie, tak má od ní chráněná záda, a zřejmě se tak cítí v bezpečí.

  14. Milá Maričko (h) , fotky jsou okouzlující a vyprávění plné lásky a hlubokého porozumění pro zvířecí svět, jak je ostatně u Tebe obvyklé. Jsi mimořádná bytost a jsem moc ráda, že Tě znám a že jsem Tě mohla v pátek vidět. (h)

    Když už jsme u Pražení, zde je instruktážní video na vykostění kuřete:
    http://www.youtube.com/watch?v=h5KFo6-RNu0

    A všem zvířátkům všechno nejlepší, hlavně aby každé mělo nějaké to své „doma“, ať už u lidí nebo v přírodě, kam některá zvířátka rozhodně patří. (h)

    1. Girls Sadie a Trixie se mají, že vás mají. A zvládáte je krásně. Holt baby se občas poštěkají, i když jsou vlastně kamarádky. Fotky jsou výmluvné, Girls jsou spokojené a v dobrém rozmaru.
      Co ta Trixiina pozice na obrázku 24? Takhle ležet psa jsem ještě neviděla. Že by za to mohly její „od narození jaksi trochu šmatlavé“ nohy?

      A krásný den všem domácím mazlíkům.

  15. Minimlsotník.
    Možná to tu ještě nebylo a kdyby jo, opakování je dcera moudrosti. 🙂
    180g bílé čokolády
    5 žloutků
    100g cukru
    400 ml šlehačky
    cca 50 ml vody
    0 g česneku

    Rozpustíme bílou čokoládu. Zloutky vyšleháme do bíla a husta. Ve vodě rozpustíme cukr, přivedeme pomalu do varu a vaříme 3 minuty. Poté do té cukrové vody všleháme ty ušlehané žloutky. Přidáme i čokoládu, mísíme a všehcno to nakonec opatrně vpracujeme do šlehačky. Nalejeme do formy a necháme přes noc mrazit. Česnek žádným způsobem nepoužijeme.
    Lidi to je žrááádlo!!!

    1. A Pů – nešel by ten česnek aspon na ozdobu (místo mandlí) (chuckle) (chuckle) (chuckle) ?!

      1. Nebo ozdobně posypat strouhaným č. (wasntme) (chuckle)

        Stejně by mě zajímalo, proč se říká čokoláda, když je to bílé a je to hlavně o tuku? (ehmmm, je to poněkud zaujatý dotaz milovníka 70% a vyšších čokolád). 🙂

        1. To bude jen ze sémantických příčin, prostě dělá se to ve stejných „tabulkách“ jako skutečné čokolády. A strouhaným č. posypu já tebe, jestli se něčeho takového odvážíš. 😀

        2. Věřím, že to bude báječné i z normální čokolády (i z té 70%). Bílou čokoládu já fakt nerada.

        3. Ehm, Vave, asi proto, že hlavní součástí bílých čokolád (tedy, těch kvalitních) je kakaové máslo. Tedy velice čistý, voňavý a jedlý tuk, lisovaný (či extrahovaný, tak se ho dostane víc, ale je trochu méně kvalitní, asi jako olivový olej x panenský olivový olej) ze semen kakaových bobů. Používá se i v kosmetice, ale ten nejlepší jde do dobrých bílých čokolád. No, a kakao jako kakao, ne? (chuckle)

          1. Kdysi, jako patnáctiletá, jsem byla na brigádě v lékárně. Po několika dnech jsem nejen přinášela, odnášela, ale taky „klepala“ harburny. Na kartičce byl odvážen prášek do pěti oplatek. A ty se z té kartičky klepaly odhadem brnkáním o roh kartičky. To mne docela bavilo, protože mě nezastihla chřipková epidemie 🙂 Ale co bylo přímo úžasňácké, byla výroba čípků. Pokud jsem si zakázala myslit na jejich osud. To se odvážilo kakaové máslo, umyly se pečlivě tlapky a než do něj paní magistra nasypala „cosi“, tak já hňahňala a patlala na mramorové desce to máslo. Nádherně to vonělo a já to dělala ráda. Na této brigádě jsem byla jen 6 neděl, ale ta vůně se nezapomíná. Vonělo to mnohem víc, než všechny tehdy dostupné čokolády. Psal se rok 1963.

            1. Fuj, harburny! Ty jsem tedy opravdu nesnášela, když jsem je musela polykat. Jak mi všechny prášky šly do krku samy, tak harburn teda ne. To byl hnus fialovej! (envy)

              1. Bodejť by ti to šlo do krku, když se sypaly do oplatkových mističek, které se zavíraly o chlup většími mističkami. A prášek byl velikosti dnešní koruny a na tloutku cca šesti korun. To se prostě meselo v krku přilepit. (wasntme)

                1. (think) oprava : na tlouštku (dance)
                  Když už jsem u těch oprav. Včera jsem to cosi, co jsem umotala z neboštíka pipi vypitvaného na demonstraci, „Orgoj Chorchoj“. Když jsem se ujišťovala před spácháním rajčete, na Seznamu, jestli se to tak píše, tak jsem narazila na 1) červa bájného 2) hudební skupinu a… Dál jsem nezkoumala a napsala. Já jsem o tom bájném čemsi jen slyšela, nikdy jsem to nečetla. Dnes jsem uviděla komentář Ygi, kde píše „Olgoj“ I zavětřila jsem a začala podrobně pátrat na kámošovi Googlovi. Ahlehle. Tam to mají napsané Olgoj. Pod heslem Orgoj se mi zjevila ta hudební skupina a… já. :O Ach jo. Jdu vyhnít do houští (hug) Jojo, 1 + 8 je 9

            2. Psal se rok zhruba 1980 a my měly dovoleno vyrábět si na staré čípkovnici (lis na tuto bohulibou lékovou formu) ze zbytků rtěnky. To byly barevné variace! Skoro by se mi chtělo říci „Čas her a malin nezralých“ – ach Manon… a to nejsem zrovna nostalgický typ.

              1. Cheche, ten rozměr by odpovídal 😀 Tak ten lis, který jsem potkala já, měl stojan, a to byla nádherná stará litinářská práce.

            3. Chicht, ja jsem ani nemusela chodit na brigadu. Lekarna byla v prizemi domu, kde jsme bydleli. Dedecek nas nechaval, pod dozorem, si tam hrat. Tak jsme si plnili ty oplatkove kapslicky hroznovym cukrem, a, ano, naucili se odklepavat prasek kartickou, a obcas jsme si i neco hnetli na mramorove desticce. Masinka na cipky nas taky moc zajimala. A, svete div se, muj otec, opalujici se maniak, se v dobach pred opalovacimi oleji, mazal kakakovym maslem. (whew) Melo to jednu chybicku – zluklo to na nem. (rofl)

              1. Když jste tak brnkly na strunku mého dětství a dospívání, musím se přilípnout. Důvěrně známé výrobní postupy harburnů i čípků. Už jako dítko jsem musela zaskakovat za laborantky, aby si mohly povybírat dovolenou. A stejně jsem ty harburny „užírala“. Jen mi otecko brblal, že neužírám pravidelně a, že potom jedna polovina přebývá. Ta výrobní hejblátka krásně čistě vyrobená. Ale největší úctu jsem měla před kalibrovanou váhou, která stála pod skleněným šturcem. Byla zamknutá. A vedle byla položená dřevěná krabička vyložená zelenou hadřičkou a tam byla uložena malinkatá závažíčka. Tolik se mi líbila! Některá byla už tak malinká, že to byly vlastně jen plíšky s vyraženou hodnotou. A nebrala se do rukou, ale byla tam přiložená pinzetka. A také vzpomínám na dřevěné prkno s kolíky. Na toho ježka se dávaly odkapat maličké „flaštičky“ na kapky. To byla nuda, vymývat stovky těch maličkých lahviček, maličkým kartáčkem a zase vyplachovat. Která malá holka ráda umývá nádobí?! Jo a kakaové máslo. Mamka si ho z lékárny kupovala a dělala v zimě čokoládu ( když bylo ještě všechno na lístky).
                A, děvčata, vzpomínáte na Lesněnky (už zase v lékárně jsou, ale pěkně drahé) a co Doretky, pamatujete?

                1. Tak doretky neznám a lesněnky já nemusela. Já jsem tá, která se vyhýbá i hašlerkám. BRRR. A co se týká závažíček cheche, po vyřazení soupravy závaží v laborce jsme ukořistily s kamarádkou 2 ks desetideko. A hádejte na co? Na svatební koláče. Závažíčko se zabalí do teninkého plátýnka a používá jako razítko. Ta, u které se dělají naposledy, je musí pečlivě střežit do dalších koláčků 🙂 A to je někdy i několik roků. A pak se štafeta pohne a závažíčka razítkují i několikrát do roka. (inlove) Teď je opatruji já. :*

                2. Teda dámy, s těma harburnama jste mi připoměly dětství. Pochopitelně jsem ty oplatky taky na taťkovi vyžebrávala sypala do nich cukr a jedla to. Vzpomínám na všechno, jako Vy a ještě jsem měla moc ráda destilák s velikým mosazným válcem a dole s kohoutkem, pod kterým byla velká lahev a tam kapala destilovaná voda. Doma uchovávám jeden pistýl, maličkaté lékárnické váhy a dokonce mám po dědečkovi dva maličkaté porcelánové kelímky, do kterých se prý dávaly dělané krémy pro dámy. Přičinily jste mi velice nostalgickou náladu, děkuji. Je škoda, že dnešní lékárny už nemají tu úplně správnou vůni, kterou si pamatuju z dětství (inlove)
                  A ještě k tomu 13 – moje šťastné číslo a číslo domu, kde jsme měli lékárnu (clap)

          2. Fuj, jsem si myslela, že v tom tuku bude zrada a budu za pitomce. 🙂 Díky, milý terro (inlove) , za vzdělání lidu potroublého. (chuckle)

            1. MILÁ TERRO-SAN! (inlove) Už du rači pryč od pece, začíná to být naprosto kritické. (fubar) (rofl) (wave)

    2. přidám recept na vánoční plněné čokoládové figurky:
      vezměte několik dutých čokoládových-vánočních figurek, ukousněte jim hlavy..
      do těl nalijte rum nebo vaječnej koňak…dle Vaší chuti..
      postavte na tácek,kde nedojde k jejich vylití…doneste na stůl a konzumujte …

      (to mi přišlo od kolegy)

      1. Sharko, u nás se tenhle druh plněných figurek těší takové oblibě, že si čokoládové „panáky“ dokonce dělám a servírujeme v nich likéry… 🙂 Je to jednodušší, než to vypadá a člověk pak nemusí mýt od těch tlamolepíků skleničky…

        1. Já je nedělám, neb na to nemám čas ani chuť se s tím patlat, kupuju je ve TWINU, velkoobchodu s pitím, tam je mají balené v takových ruličkách z tmavé čokolády. Je to moc dobré. Je to takový náš vánoční rituálek se švagrovou, když přijede na Silvestra k nám na chalupu. To si dáme šťopičku slaďáčku v kuchyni, po snídani (někdy i před i po, jsme děsné alkahóličky) v tomhle kalíšku, ten pak slupneme a hned je svět veselejší! MLP to nesnáší, sladké cumly zásadně nepije, takže na nás hledí velmi podezřívavě, nám to neva, my to rády 😛

          1. My jsme je poprvé taky měli kupované… a protože nejsme moc na sladké, tak v nich byl o vánocích vaječný koňak, pro tetičku griotka (domácí) a pro švagra fernet… A jedno balení vydrželo asi na dva roky 😀 Pak nebyly k mání, tak nastoupila domácí výroba. Protože všichni, kdo pili z těch kupovaných, je chtěli zase. A od té doby, co vymysleli silikonové formičky, jde výroba docela rychle. Rychleji než vanilkové rohlíčky 😀

            1. Hele, ale já nejsem svůj muž! Terra se tu mísil do diskuse a já si nevšimla (chuckle) Opravdu to není on, kdo u nás doma dělá čokoládové panákovky!

            2. Tak to doufám! Já patlala 1 vanilkový rohlíček taky 5 minut! Pak z toho vznikl prapodivný, děsně uválený patvar, když se to upeklo, bylo to tuhé a nechutné. Halt – dej mi kus flákoty, s tím si poradím, dej mi těsto, skončí to obvykle špatně. (envy) Péct sladké fakt neumím. A tím pádem to ani nezkouším. Masíčko je stejně lepší! A už to zase začne. Už jsem v Makru viděla stěnu, která byla plná ozdob a ozdůbek, řetězů, stromečků, vánoce už začínají dýchat na krk výzdobou v krámech a já z toho začínám být lehce nervózní. Ne, že bych je neměla ráda, ale ty věčné koledy v krámech, ty reklamy atd. atd., to mne ubíjí, nesnáším to. Vánoce miluju na chalupě, když je bílo, mám lehce nazdobenou, nikterak nepřeplácanou světnici, užívám si vánočního vaření a volna, letos jsem na to zvědavá, jak to budou kocourci snášet. Hlavně tu cestu. Už jsem vymyslela, co s nimi. MLP se odstěhuje nahoru do „letního“ pokoje, kde se ovšem krásně topí a je tam příjemné teplíčko, my zůstaneme dole v „zimní“ ložnici. A já jim umožním vyběhnout ven a tudíž pohyb dole, kde na 100% vím, že není žádný jed, žádné zrní, žádné pastičky, vše je čisté a nemůže se jim nic stát. Venkovní dveře budou zavřeny na háklik, tudíž se k nám nikdo nedostane, kdyby náhodou byli v síni a když někdo zaklepe, aby vstoupil, tak já si je odlovím. No, asi jen Meldu, počítám, že pro Zrzínka to bude taková změna, že zaleze a vyleze tak za týden. V síni je zima, stejně tam ani jeden dlouho nevydrží, tak ještě rádi se půjdou ohřát do pelíšků. A já budu mít dobrý pocit, že jsou se mnou i venku a nejen v pidimístnosti – „zimní“ ložnice je menší, nežli to, co máme tady v Praze. Ale tohle půjde, jen musím vymyslet, jak zamezím vstupu na půdu, to bude trochu oříšek, ale i to už mám celkem promyšleno.

              1. Ano, Karolíno, mám taky ráda vánoce, ale živelně nesnáším dokola (a ještě falešně) kvílené „Adeste, fideles…“ Peču ráda, snad i slušně, ale můj nepřítel je trpělivost – vánoční cukroví musí být dostatečně veliké. Ty miniatury, co jsou občas vidět i tady na Zvířetníku, mi nahánějí husí kůži. Jak to tak vypadá, tak tví kočkouři budou mít letos veselé svátky (cat) A aby tě Zrzínek nepřevezl – až ucítí čerstvý vzduch, za oknem bude jiskřit sníh a uvnitř vonět masíčko více druhů… přece by soudný kocour nezůstal za kanapem?!

    3. Pů! Já jsem přibrala půl kila jen co jsem si přečetla ingredience 😀 Tohle radši ani nezkusím 😡 , ale moje chuťová představivost mi maluje lákavé obrázky 😛

      1. Když všechno vyjde jak má, je to v podstatě taková bíločokoládová zmrzlina, dá se krájet a třeba s chlazeným lesním ovocem je to báječný studený dezert.

        1. Inu, Pů se rozhodl doplnit terrovy „znalosti“ o semifreddu – to je totiž další varianta téhož 🙂 Taky moc dobrá…

    4. Inůůůůůůů, příteli, kdybys tam dal ještě krajíček chlebíka, tak bys mohl potom udělat ještě topinku a tam bys ten č. náhodou mohl dost potřebovat. A tak jsi mě přivedl na dobrý nápad. Jdu si udělat ze včerejšího chleba topinku. A na tu si dám zapéct sýr a mňam. A jak pak mám zhubnout? 🙁

  16. Krásne dobré ráno všetkým želám. Je skoro 8 hodín a ešte tma, holt to tá jeseň. Ináč – je to obdivuhodné, takto ukočírovať dve pitinky fenky – so psami by to asi bolo jednoduchšíe. A možno sa mýlim a záleží to od individuality psa. (dog)

  17. Jo jo…rottweilerky mého táty jsou taky velké kámošky ale dokážou se „z ničeho nic“ do krve servat. Jednou jsem u toho byl sám a nevěda co si počít, přeci jen nejsem páník, polil jsem je kýblem vody. Nechaly toho, udiveně na mně poulily zrak a pak si šly v klidu nomálně po svých, ovšem šla za nimi krvavá stopa. Onehdá svorně přestály zmijí kousnutí. Zmije se jim vplížila do boudy. Zabili ji, ale stihla je pokousat.

  18. hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
    Maričko – i když jste lidi kočičí, tak zvládáte soužití dvou pitinek dobře. Myslím, že pro „cizí“ psy děláte strašně moc dobrého (inlove)

    Jinak dnes je svátek všech domácích mazlíků (cat) (dog) (hug) (bug) (heidy) (bat)

    1. Nojo, je jejich svátek. A nejen domácích. Sv. František prý kázal i lesní zvěři. Asi byla pozornější. (inlove)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN