Když jsem naposledy psala o fenkách Sadie a Trixie, byly obě ještě odrostlejší štěňata. Letos v červenci bylo Sadie už pět let, Trixie se v březnu překulily tři roky. Stále se mají vzájemně rády, a přestože si už nehrají tolik jako dříve, když je to občas chytne, honí se po zahradě (jejich, nebo naší) – radost je pozorovat.

Trixie brzy uznala Sadie jako svoji nadřízenou a při přátelském zápolení je to vždy ona, která se „vzdává“. Lehne si na záda (její vůbec nejmilejší pozice) a nechá se od poskakující a ňafající Sadie přátelsky okusovat. Zatím jsem tuhle hru neviděla hrát obráceně.

Když jsem v začátcích zaslechla z jejich zahrady zavrčení, letěla jsem ke společnému plotu ve snaze zasáhnout alespoň křikem. Jenže, než jsem doběhla, byly fenky už zase v pohodě. Vždy šlo o nějakou přebranou hračku, nebo Sadie právě nestála o Trixinu přízeň a dala jí to najevo. Teď už vím, že tahle krátká zavrčení jsou neškodná a fenky si neshody mezi sebou rychle vyřeší. Něco jiného je, když se jim do hierarchie připletou lidi.

Dříve jsme si dávali odpolední kávu venku na zahradě, feny svorně u našich nohou. Každá od nás dostala několik sušenek a nebyl s tím problém. Mohli jsme se s oběma kdykoli muchlat, nebo společně válet po trávě. Jak ale dorůstaly, do jejich vztahu se, pro nás zcela nečekaně, vloudila žárlivost. Loni v lednu jsme seděli venku na sluníčku, feny vedle nás. Každá dostala sušenku a vše se zdálo v pohodě.

Když jsme jim chtěli dát druhou, ani jeden z nás si nevšiml Sadina napnutého těla a k Trixie upřenému pohledu. V momentě, kdy manžel natáhl k Trixie ruku, feny se do sebe daly. Překvapením jsme téměř zkameněli, ale nějaký pud mě katapultoval ze židle, vlítla jsem mezi ně a naštěstí se mi je během okamžiku podařilo oddělit. Tak rychle, jak se do sebe daly, tak se zase uklidnily a chovaly se, jakoby se vůbec nic nestalo. Zato my jsme z té scény byli pěkně otřesení a od té doby si kávu dávali raději bez psů.

Bohužel o dva měsíce později, se feny servaly znovu, tentokrát hůře. Šli jsme pro ně na jejich zahradu a obě přiběhly natěšené, jako vždy. Jenže pak Sadie odběhla a vrátila se s kusem kosti z bůvolí kůže, které Kris už pro jistotu přestala kupovat. Sadie tedy musela odněkud vyhrabat starý zbytek a teď se ho nehodlala vzdát. Než jsem stačila odemknout branku, něco se mezi fenami zvrtlo a v momentě byly v sobě. Tentokrát se do sebe daly opravdu zle a podařilo se nám je odtrhnout až asi po dvou minutách – u psí rvačky nekonečná doba. Trixie měla tváře potřísné krví, vážnější zranění si naštěstí z boje neodnesla ani jedna.

Manžel jel tentokrát do parku pouze se Sadie a já jsem Trixie odvedla na naši zahradu. Tam jsem jí umyla hlavu teplou vodou a zjistila, že má pouze dva větší škrábance, jeden na tváři, druhý v koutku pusy. Feny při rvačce silně slintaly, takže i ta trocha krve rozmáznutá po celé hlavě dělala dojem většího zranění. Chudák Trixie byla z pranice celá roztřesená, viditelně se klepala a během prvních deseti minut dokonce dvakrát zvracela. Pak si vyčerpaně lehla a mohutně oddychovala.

Manžel po návratu vyprávěl, že Sadie moc dobře věděla, co provedla, celou procházku poslouchala na slovo a on se na ní už ani nedokázal zlobit. S trochou nervozity jsem Sadie vpustila na zahradu k Trixie, ale k naší velké úlevě se holky přivítaly, jakoby se vůbec nic nestalo. Olízaly si čumáky a svorně odklusaly do chládku mezi stromy.

Jak nám později Kris přiznala, také u ní v domě se feny jednou krátce střetly a ona to vyřešila způsobem, který považovala za nejlepší – z Trixie se od toho dne stal garážový pes. My jsme o tom ani nevěděli a Kris nám to přiznávala dost nerada. Nerozhodla tak ve zlém, ale se dvěma rozdováděnými kluky v domě prostě nechtěla riskovat další psí rvačku. Samozřejmě je nám to líto, doufali jsme, že se Trixie stane stejně právoplatným psem v domě, jako Sadie.

Na druhé straně Kris chápeme a nikdy bychom si neodpustili, kdyby psí boj měl pro Sadie zlé, nedejbůh tragické následky. Kris si svým rozhodnutím zajistila v domě klid, a my si stále uvědomujeme, že lepší garážová, ale živá Trixie, než druhá alternativa. A ta byla bez ochoty Kris ujmout se Trixie prostě nevyhnutelná. Psi jsou spolu na zahradě, dovnitř domu teď už pustí pouze Sadie, která tam i spí. Trixie spí v garáži s otevřenými dveřmi na zahradu, na velkém tlustém polštáři, který jsme pro ni dodatečně koupili.

Loňská březnová rvačka byla naštěstí poslední a my se teď snažíme dělat vše, aby se už víckrát neopakovala. Prvně v životě mám doma dvě kočky, psa jsem nevlastnila nikdy. Teď jsme se s manželem museli velice rychle naučit, jak u nás mezi dvěma psy zajistit mír a klid. Zatím se můžeme chlubit, že jsme úspěšní. Myslím, že jsme se dostatečně naučili rozumět psím pohledům, postojům a jejich celkovému chování. Fenky k nám chodí s občasnými výjimkami denně.

Vyzvedáváme je tak kolem jedenácté dopoledne a do té doby běhají naše dvě kočky po zahradě, nebo volně v domě. Potom je zavřeme do ložnice, ale jak už jsem jednou psala, nijak tím nestrádají a my tam za nimi přes den stejně často chodíme. Když jsou tu fenky, ať uvnitř, nebo na zahradě, jednáme s nimi pouze v množném čísle – nehladíme je, neoslovujeme jmény a mluvíme na ně pouze jako „girls“. Ovšem jakmile je v domě pouze jeden pes, tohle pravidlo přestává platit.

Do parku na procházku jezdí teď už jen Sadie s manželem (já se někdy přidám). Trixie sice už nekulhá, ale má – asi od narození – zadní nohy jaksi šmajdavé a tak jí raději na dlouhé procházky už nebereme. Když manžel odjede se Sadie do parku, já vezmu Trixie na procházku v naší čtvrti. Nebo, když už je u nás Trixie sama, zajedeme i s ní do parku, ale jen na kratší proběhnutí. Jak jsme zjistili, Trixie se více těší na jízdu autem, než na běhání.

Psí dámy ode mne dostávají menší svačinku. Buď masovým vývarem zvlhčené granule, nebo různé zbytky masa, smíchané s rýží, brambory či těstovinami (podle toho, co zbude). Syrové maso ani kosti jim pro jistotu nedávám nikdy. Jako zákusek každá dostane jablko, nebo velikánskou mrkev. Sadie mrkev miluje, vrhá se na ní s vervou, jakoby se bála, že si to rozmyslím a s dobrotou jí ucuknu. Trixie baští syrovou zeleninu všeho druhu, dosud žádnou neodmítla sníst. S velkou chutí si dá i borůvky, ostružiny, pomeranče, banány a vůbec všechno nabídnuté ovoce.

Při přípravě žrádla sedí obě v kuchyni a pozorně sledují každý můj pohyb. Potom vezmu misky, zahlaholím „OK girls“a zamířím ke skleněným dveřím, vedoucím z jídelny na verandu. Psi už přesně vědí, kde je jejich místo. Odšoupnu dveře, Trixie vběhne na verandu, otočí se a čeká. V jídelně jako první položím misku pro Sadie, potom na verandě misku dostane Trixie a dveře zašoupnu. Neotevřu je, dokud oba psi nemají misky zcela prázdné. Na spodní části dveří je do výše 40cm nalepená tapeta z „mléčného skla“, takže psi na sebe nevidí.

Tenhle taneček s miskami je nutný už proto, že každá fena žere jinak. Sadie se do jídla pustí hltavě a od misky nezvedne hlavu, dokud není zcela prázdná. Trixie se naopak s jídlem loudá, někdy dokonce vyběhne na moment ven, aby se po chvilce vrátila a dojedla. Navíc čumákem jídlo vyšupuje přes okraj. Sice jsme jí koupili hlubší misku, ale jistě by dokázala žrádlo vytlačit i z prádelního hrnce. Obávám se, že kdyby rychložrout Sadie měla přístup k Trixině misce, špatně by to dopadlo. V jejich garáži mají přes den jednu společnou misku se suchými granulemi a zatím jsem nikdy nezaslechla, že by se kvůli tomu porafaly. U nás klid při žrádle raději zajišťuji oddělením.

Po jídle u nás fenky ještě chvíli zůstanou. Často spolu na chodbě přátelský zápasí, my je s úsměvem pozorujeme, ale nekomentujeme. Jakmile zaslechnu i sebemenší zavrčení, vykážu je ven, ať si to tam spolu vyříkají. Sadie je dobračka a od Trixie toleruje tolik, že se ani nedivíme, když na ní občas zavrčí. Trixie si totiž stále velmi ráda na Sadie sedá.

Nevíme, proč to dělá, pochybuji, že je to nějaký znak dominance, protože si sedá i na naši „plandající“ nohu překříženou při posedu. Jakmile si Sadie lehne, Trixie se k ní otočí zády a couvá tak daleko, až se zadkem dotkne jejího těla. Pak si jí kecne na záda a trůní. Pokud Sadie zrovna něco okusuje, nechá si tohle zalehnutí docela dlouho líbit. Jinak se po malé chvilce zvedne, případně zavrčí a Trixie ze sebe setřepe. Ta se nijak neurazí, buď si lehne vedle ní, nebo odkluše někam jinam.

Sadie pak odvedu zpět, ale Trixie u nás ještě pár hodin zůstane, aby si užila muchlování a lidské lásky patřící jen a jen jí. S manželem jsme do ní přímo zamilovaní, a kdyby to jen trochu šlo, od minuty bychom si jí nechali. Bohužel se Trixie nesnese s kočkami a naopak. A že jsem se o to soužití všemožně pokoušela! Vyzkoušela jsem všechno, ale prostě to nejde.

Trixie je ale skoro jako naše, většinou u nás bývá šest až sedm hodin denně. Kris je tomu ráda, ví, že na její zahradě je o lidskou společnost ošizená. Její kluci jsou buď uvnitř, nebo si hrají před domem. Tam mají více místa, protože používají i náš trávník, a Tixie si na zadní zahradě už ani nevšimnou. Zato u nás si pozornosti užije plnými doušky. Chodí za námi po zahradě jako smrádek, kamkoli jdeme my, radostně hopsá i ona.

Když jsme venku delší dobu, otevřu kočkám dveře z ložnice, aby si mohly chvíli protáhnout nohy. Stejně postupujeme, když musíme z domu odjet a Trixie má přístup jen na verandu. Pouze nesmím zapomenout, kočky do ložnice zase včas zavřít.

Když přijde doba odvést Trixie zpět, stačí řicí „pojď za Sadie“, ona se zvedne, jde ke dveřím a nechá se oddaně odvést vedle. Jsem vždycky ráda, když Sadie venku opravdu je, aby Trixie věděla, že ji „nepodvádím“. Jakmile vpustím Trixie na jejich zahradu, holky si vzájemně očichají pozadí, pak zavrtí ocasy, že je vše v pořádku a odklušou spolu pryč. No a já doma otevřu kočkám nejen dveře ložnice, ale i ty na zahradu, aby se konečně mohly jít vyběhat na vzduch.

Nedávno Kris volala, že Sadie u ní na zahradě chytla veverku. Trixie prý dokázala mrtvou veverku Sadie přebrat, má jí v tlamě, nechce jí vydat a Kris neví, co dělat. A jestli bych nemohla pomoci. Řekla jsem, že už běžím a aby Kris mezitím odlákala Sadie dovnitř domu. Jakmile mě Trixie zahlédla, přiklusala s vrtícím ocasem a s trofejí plandající z huby. Vydat mi jí ale tvrdě odmítala. Nevrčela, dokonce si i lehla, ale povel „drop it“ jsem opakovala snad dvacetkrát, než povolila pevně stisknuté čelisti a veverku vyplivla (měla v tlamě celou její hlavu). V tu chvíli jsem si s hrůzou představila, že takhle by mohla v hubě držet jednu z našich koček. Proto kočky zavírám, jim to nevadí a Trixie se u nás chová jako přešťastný pes.

A na fotky se můžete podívat tady: http://marickac.rajce.idnes.cz/Sadie_a_Trixie_podruhe/