„Schválně se pojď podívat,“ vyzval jsem přítele Vladimíra, když byl u mne nedávno na návštěvě, a vedl jsem ho k monitoru počítače, abych mu ukázal z internetu získanou prezentaci s názvem Češi – jak nás vidí svět.
Mapa Střední Evropy, uprostřed Česká republika, jejím západním sousedem je Irák. Další podobná mapa, na rozdíl od té první je v jihozápadních Čechách výrazný nápis – Bratislava. Opět podobná mapa, s připomínkou nějakého Putinova jednání v Německu. Všechno v pořádku až na jednu maličkost: území ČR je tu označeno jako Švýcarsko. A potom ještě několik charakteristik Čechů, někdy přehnaných, někdy vyloženě hloupých.
Přítel Vladimír se příliš nebavil, a já také ne. Pak se ale ozval s určitou, mezi námi běžnou autoritou staršího účastníka dialogu: „No a co?“ zeptal se nevzrušeně, „dnes přece chráníme lidská práva. A jedním za záklaních lidských práv je právo na blbost. Sami ho využíváme docela vydatně, proč bychom je měli upírat cizincům?“ Řekl jsem si, že má asi pravdu, a vzpomněl jsem mnoha různých odpovědí na dotazy, které položili televizní reportéři náhodně na ulici odchyceným divákům, hlavně na dotazy o naší nedávné minulosti. Dobrá, nemohu u jedenáctiletých nebo ještě mladších školáků předpokládat, že by si pamatovali rok 1968, ani mnohem později ještě nebyli na světě, ale proč je rodiče, nebo alespoň škola nepoučí? 
Jako by mi četl myšlenky, ozval se opět přítel Vladimír. „Ano, nejhorších odpovědí se dočká televizní reportér, když se ptá na naši nedávnou minulost. Připadá mi to dost hrozné, ale ne udivující. Celé generace byly vychovávány ve víře v polopravdy nebo i iluze, a mnozí se toho prostě nikdy nezbavili.
Vzpomínám si na svérázné zkušenosti s vnoučaty: děcka musela chodit do mateřské školy, jinak to nešlo, z jednoho platu nemohla obyčejná rodina žít, a tam již začala výchova mrňat v uvědomělé občany. Chlapec si ještě neuměl zavázat tkaničky bot, ale už papouškoval – pro koho Lenin žil, všem lidem pro štěstí – , a vnučka hrdě recitovala – Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem…
Nikdo si netroufal jí tenkrát vysvětlit, že i když to básník zřejmě myslel dobře a to, co napsal, byla tenkrát jeho víra, napsal to v době, kdy tisíce lidí na Ukrajině trpěly hladem a desetitisíce živořily nebo umíraly v ruských koncentračních táborech… Přiznám se ti, že i já sám si o některých událostech nedávné minulosti vytvářím názor teprve teď, podle mého předpokladu, poučenější názor…“
„A co si myslíš o bratrech Mašínových a nedávno zemřelém Paumerovi? Byli to hrdinové, nebo vrazi?“ zeptal jsem se, možná trochu naivně, pokud ne docela hloupě.
„Nejspíše obojí. Vzpomínám si na to, jak mi matka vyprávěla, že k nám, asi v druhém roce německé okupace, večer, když my děti jsme již spaly, přišel parašutista a rozechvělým hlasem vyprávěl, že zastřelil českého hajného, který na něm vyžadoval doklady a chtěl ho předvést na četnickou stanici. Parašutista určitě nechtěl zabít Čecha, ale co měl dělat? Měl se nechat zavřít a pak Gestapu přiznat, že byl vycvičen v Anglii a pak vysazen na území tehdejšího Protektorátu?
Bojové podmínky, ať už vzniknou jakkoli, přinášejí oběti, i nevinné oběti. Ale zpět k tvé otázce: ti tři, kterým se podařilo navzdory desítkám pronásledovatelů prostřílet se až do Západního Berlína, a samozřejmě i ti další, kterým se to nepovedlo, a pak byli v Československu oběšeni, byli nesporně hrdinové, a je mi jedno, co si o tom kdokoli, ať má třeba i sebevyšší funkci, myslí.“ 
„A jak to, že parašutista přišel zrovna k vám?“ zeptal jsem se. „To nevím. Ti lidé měli určité adresy, které se museli naučit zpaměti ještě v Anglii. Asi k nim patřila i adresa mého otce. Dalo by se to předpokládat podle toho, že jednou, dost pozdě večer, když už jsme spolu s mladším bratrem měli spát, přišla maminka k našim postelím a řekla nám, že u nás bude dnes spát otcův přítel z vojny. Později jsem se dozvěděl, že to byl Opálka, jeden z parašutistů, který se snad přímo nepodílel na atentátu na Heydricha, ale spolu s dalšími bojovníky zemřel v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze, když kostel obklíčila horda esesmanů.
Události kolem zabití Reinharda Heydricha, hromadná vražda mužů z Lidic a zničení vesnice nacisty – to jsou snad i pro tu nejmladší generaci známé věci. A pokud tě zajímá, co u nás doma bylo dál, mohu ti to říct: několik měsíců se nedělo nic, až do jednoho únorového dne v roce 1943, kdy jsme s bratrem přišli ze školy domů, a matka nám rozechvělým hlasem oznámila: Hoši, tatínek není doma. Tatínka odvezlo Gestapo.“
Mlčel jsem. Po chvíli Vladimír pokračoval: „Co bylo dál, si asi dovedeš představit. Věznění na Pankráci, pak v jedné německé věznici, potom soud v Norimberku, s mým otcem a dvěma dalšími lidmi. Toho, co mohlo Gestapo a na základě jeho výslechů i soud otci a dalším obžalovaným prokázat, bylo velice málo, přesto to nacistickému soudu stačilo na odsouzení k trestu smrti. Všechny tři odsouzené pak odvezli do věznice v Mnichově a tam v říjnu 1943 gilotina ukončila jejich život.
Pro nacisty popravy nebyly ničím neobvyklým. Dnes je u mnichovské věznice kamenný kříž, s nápisem: „Zde odpočívá v cizí zemi 1 129 mrtvých dvanácti národností. Mír budiž s vámi.“ Ano, Němci jsou vůči sobě samým velice zdvořilí. Osud mého otce nebyl v době války ničím tak zcela výjimečným, i když i v tzv. Protektorátu bylo dost těch, kdo úspěšně přežívali, tak jak je tomu vždy a v každé době, i v té dnešní.
Mnichovská věznice je v Německu jen jednou z mnohých, a kromě věznic, kolik bylo koncentračních táborů a jaké spousty lidí zabila válka… Jenže koho to ještě dnes zajímá… A koho z těch mladých, šťastných a úspěšných by zajímalo, že vedle nich žijí lidé, kteří prožívali měsíce úzkosti, úpěnlivých modliteb k tomu, jenž nezasáhl když byl vyvražďován jeho národ kdysi vyvolený, lidé jejichž osudy se svou výraznou stopou v paměti staly celoživotně utajovanou nezhojitelnou ranou…“
Nejsem schopen na takové vyprávění reagovat otázkami nebo jakoukoli poznámkou. Přesto jsem měl nutkavý pocit, že něco říct musím: „Zmínil ses předtím, že na některé události si dotváříš názor až nyní. Cos tím myslel?“
„Řekl jsem ti o jednom individuelním osudu, podobnému osudu mnoha jiných. Jenže jak mně přibyla léta, pochopil jsem nějak výrazněji než dříve rozdíl mezi velkými dějinami, dějinami vedoucích osobností a generálů, a dějinami obyčejných lidí. V parčíku kousek od Vítězného náměstí v pražských Dejvicích je nadživotní socha maršála Koněva, považovaného za osvoboditele Prahy a vítěze nesčetných bitev s nacistickou armádou. Při vší úctě k němu, při pocitu vděčnosti, kolik muselo při jeho vítězných bitvách zemřít vojáků? Netvrdím, že on za to může, jen si tak vzpomínám…“ a zde Vladimír na chvíli zmlkl, jako by se zamyslel.
Počkal jsem, a přítel za chvíli pokračoval: „V roce 1969, na začátku tzv. normalizace, vyšla na Slovensku, kde zřejmě cenzura pracovala pomaleji než v Čechách, kniha anglického spisovatele a válečného zpravodaje Alexandra Wertha. Název knihy jsem zapomněl, v angličtině byl její název Rusko ve válce. V knize je nesčetně svědectví o nesmírném utrpení lidí, o obraně proti přesile nepřítele, o vyvražďování partyzánů, tam kde se Němcům podařilo partyzánské území obklíčit, a o postupu na západ, až do vítězství nad Německem.
Jenže když jsem tu knihu přečetl, musel jsem dospět k jedinému závěru: všude tam, kde byla nacistická armáda zastavena nebo donucena k ústupu, musela nastoupit převaha válečné techniky, více tanků, více děl, a více potravy pro děla. Tenhle termín je asi stejný ve všech řečech světa, jen co já vím – v němčině Kanonenfutter, v ruštině pušečnoje mjaso, v angličtině cannon fodder, a vždy znamená totéž: oběť lidských životů.
Válka, to je obrovské vraždění, ničení lidí, ničení měst a vesnic, nesnesitelný mráz a hlad, který třeba v obleženém Leningradu a nejen tam vedl k vraždám a kanibalství. Jenže těm, kdo válku vyvolali a také těm, kdo na ní vydělávají, je to všechno docela lhostejné… Vždycky se najdou gauneři, ochotní prodat i těm nejhorším zločincům zbraně, a je jim jedno, koho ty zbraně budou vraždit…
Od autora, jehož si vážím pro jeho vzdělání, inteligenci a zkušenosti, jsem četl, že varšavské povstání v době, kdy na druhém břehu Visly byla již Rudá armáda, bylo neodpovědné a jeho iniciátoři by měli být souzeni. Ale proč právě oni? Jistěže měli předvídat, že velmoc, která se o jejich vlast podělila s nacistickým Německem, vydala mu všechny antifašisty, kteří v Sovětském svazu viděli svou spásu, vyvraždila 22 500 polských důstojníků i civilistů, se nebude příliš obtěžovat pomocí nějakým Polákům.
Viděl jsem v kině některé německé válečné filmové týdeníky, a pamatuji si, jak na potlačení povstalců, kteří mohli mít jen ruční zbraně, přivezli Němci, k těžkým zbraním, které armáda měla, obrovský hmoždíř, a předváděli, s jakou silou a krutostí dovedou ničit neposlušné obyvatele Varšavy. Zda mohla Rudá armáda Varšavě pomoct? Zda musela čekat, až povstání vykrvácí a většina města se změní v trosky? A proč by to dělala? Mocenské zájmy jsou přece důležitější, než lidské životy…
Nejen ovšem mocenské zájmy, také kšeft. Jsem přesvědčen o tom, že nejeden voják zemře v Afganistanu zbytečně. Kolik zbraní a výbušnin by dokázali vyrobit muslimští fanatici doma, na vlastním území? Někdo je vyzbrojuje, ten někdo na tom vydělává, a možná přiškrtit některé toky peněz a kapitálu by bylo účinnější, než léta trvající válka. Jenže má někdo zájem na skončení bojů? Připadá mi to podobné frázi, kterou slýcháváme u nás, vždy když se provalí nějaká dlouhotrvající lumpárna a nic se proti ní nedělá: není politická vůle…“
Věděl jsem, že Vladimír má pravdu, ale stejně jako on jsem věděl, že všechno je mnohem složitější, rozvětvenější, a prorostlé strachem i běžným lidským sobectvím. Rozpačitě jsem podotkl, že z historie bychom se měli poučit a těch, kdo se zasloužili o naši svobodu si vážit…
„No ale co by sis tak asi představoval?“ pokračoval tak trochu provokativně Vladimír. „Vždyť pravidelně k různým výročím se konají vzpomínkové slavnosti, pár disciplinovaných vojáků a nastrojených oficírů se postaví do řady, někde vpředu jsou představitelé současné politické moci, dva nažehlení poddůstojníci donesou k pomníku věnec, nejvyšší účastník slavnosti symbolicky vyrovná jeho stuhy…“
„Odpusť, pokud utíkám trochu od tématu. Mne vždycky, když vidím tyhle akce v televizi, napadne krásná píseň Karla Kryla, někdy ze šedesátých let“:
Rec: Zpráva z tisku: „Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína.“
A co na to Neznámý vojín?
***
1. V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?
***
2. Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady civíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!
***
3. Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej‘ po sobě vůbec nic nemají,
mňoukaj‘ tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!
***
„Tu píseň samozřejmě znám“, dodal přítel Vladimír, „dá se najít na této adrese pokud by měl někdo zájem. Přiznám se ti ale, že i když si mimořádné osobnosti zpěváka, básníka a písničkáře Karla Kryla, bohužel předčasně zemřelého, velice vážím a léta na tom nic nezmění, myslím si, že i dál budou oběti, jako je třeba i neznámý vojín.
Je příliš mnoho nevyřešených a neřešených problémů u nás, v Evropě i ve světě a slabošský svět politiky před nimi couvá stejně slepě a zbaběle, jako couval kdysi před Hitlerem. Smířlivci se nechávali oslavovat jako mírotvorci, a zatím jen umožnili zlu zkoncentrovat síly a zatáhnout svět do strašného konfliktu. Proč bych si měl myslet, že to teď bude jinak?“
Chvíli jsme mlčeli oba. A pak jsme si s přítelem nalili dvě deci červeného vína, pomalu jsme upíjeli, ale probudit v sobě radostnější náladu jsme nedokázali, a ani jsme se o to už nepokoušeli.
Jsem z toho voĺaký zmetěný, sůdruhovia. Na jedné straně chcete oslavovat ,,hrdinu“, který zabil spoutaného a omámeného člověka, na druhé straně stavíte stejné ,,hrdiny“ z Jugoslávie před mezinárodní tribunály a obviňujete je z porušování lidských práv. Takže, jak to vlastně je? Když dva dělají totéž, je to totéž, nebo ne? A pokud jde o války: Vždy je to o ekonomických zájmech. Obě světové války byly v podstatě bojem o surovinové zdroje; ideologie se na to nabalí kvůli nutnosti masové podpory občanstva. Osobně jsem toho názoru, že jak v Afghánistánu, tak v Iráku dojde za krátký čas po odchodu posledního amerického vojáka k pádu loutkových vád a vyhlášení islámských republik. Ale zastaralý vojenský materiál se, jak známo, nejlépe likviduje a nový testuje právě válkou.
V Iraku dojde predevsim k rozpadu. A bude pekne krvavy. Shiiti nechteji byt se sunity, suniti s shiity, kurdove celkem pochopitelne ani s jednemi … Pomlati se to tam pekne.
To každopádně a pro mezinárodní šmelináře se zbraněmi všeho druhu to bude vítaná příležitost, jak si namastit kapsy! A až se to tam domlátí, začnou problémy, protože ať vyhraje kdokoli, zaručeně to budou radikální muslimové a co budou chtít udělat s tím zby,ým vojenským materiálem je snad každému jasné.
Co by s nim delali? Budou pokracovat v tom jedinem co umi. Budou se dal mlatit s radikaly okolo.
Neboj. Pár kilo Semtexu zbude i nás. Je jen otázka času, kdy nějakým baťůžkářům jejich ruksaky ,,náhodou“ bouchnou zrovna v momentě, kdy bude souprava metra uvnitř nuselského mostu. A pokud se jim to opravdu povede, spadnou trosky na vlak, který pod ním bude zrovna projíždět.
Milý pane Pavle, přiznám se, že mám svou soukromou teorii o válkách a násilí vůbec – násilí takových rozměrů není lidem vlastní, a tak, když k němu z jakýchkoliv důvodů dojde, „doba, vymknuta z kloubů, šílí“, a lidé ztrácejí měřítka. Bylo tomu tak i za válek daleko nám vzdálenějších – té třicetileté, i těch napoleonských. Vyrůstala celá generace, která neznala nic než válečný stav – dovedli bychom vlézt do její kůže? Asi ne. A tak nesoudím, a když nastane to, čemu se dostalo označení „gore ot uma“ – sáhnu po jednom starém Renčínově vtipu a převedu ho do praxe. Ten vtip je kreslený, sedí na něm parta chlápků ve sklípku u červeného, a text praví: někdy se ptám, co jsme, odkud jsme přišli, kam směřuje lidská civilizace – hrozné! A pak si naleju odpověď, a je zase dobře.
Prosím, nepovažujte mě tu vespolek za cynika – úvahy jako je ta dnešní jsou nutné, potřebné a vééélmi zajímavé, jakkoliv se úhly jejich pohledů liší (tím spíš). Ale opravdu jsem rád, že patřím ke generaci, která si tu dobu vymknutou z kloubů doopravdy nemusela vyzkoušet na vlastní kůži. My už jsme občas mívali „vymknoutou z kloubů“ jen hubu. Pro samé kličkování nebo kvůli tomu, že jsme ji nechtěli (nebo naopak až moc chtěli) otevírat… Přeji krásné dny, a díky.
Nevím, zda se někdo ještě vrátí k diskuzi o mém článku, přesto si dovolím přidat pár poznámek:
Nenutím nikoho, aby sdílel mé názory, není to možné a nebylo by to ani žádoucí. Žili jsme v různých dobách, podmínkách a prostředích, proto i na nesporná fakta nemůžeme mít stejné názory. Je dobře, že většina mladých lidí nepoznala strach, hlad a bídu, ale znamená to zároveň, že se do nich mohou jen těžko vcítit, a třeba ani o to nestojí. To nemusí být cynismus, prostě současnost žije jinými problémy.
Názorů ač jsme různých, jedno nás doufám spojuje: vedeme diskuzi kultivovaně, bez urážek a vzájemného obviňování (což je bohužel v některých internetových tiskovinách dost běžné), a i když někdo si z celého článku vybere jednu větu, třeba i méně významnou, s níž bouřlivě nesouhlasí a musí to proto dát najevo, nepovažujeme to za malér. Některé autorky diskusních poznámek označují Náš zvířetník za milou hospůdku. Myslím, že si všichni přejeme, aby to tak zůstalo.
Omlouvám se ještě, že jsem se nezapojil do diskuze o náboženství. Vladimírův otec byl věřící evangelík a jeho víra mu pomáhala překonat úzkosti ve dnech před popravou. Já sám jsem dospěl k ateismu, ale nejsem již mladý. Snad právě proto si nedovolím zastávat kategorické stanovisko, že víra je selháním intelektu, naděje stavem mysli, a Bůh iluzí nebo představou. Otázky přesvědčení, víry, vztahu k lidem, životu a třeba i církvím, nepovažuji vůbec za jednoduché, myslím si, že značně souvisejí s psychologií a možná i sociologií, a já si myslím, že tu nemám dost vědomostí. Možná ale také vstoupit do diskuze mně brání úcta k osobitostem i rozdílnostem člověka. (handshake) (h)
Omlouvám se za malý omyl: zapomněl jsem vyplnit adresu. V tomto případě nejsem Anonymní. Promiňte, prosím.
Pane Pavle; rikate, ze jste dospel k ateismu. Ja jsem zas od relativni indiference postupem doby dospela k vire. Ne k nejake konkretni, nehlasim se k zadne cirkvi, i kdyz kulturne jsem z katolicke rodiny. Proste jak leta jdou, mam cim dal tim silnejsi pocit, ze je nad nama neco vic. Zadne trauma nebo potreba se upnout na nejakou „odmenu“ mne k tomu nedovedlo. Proste jsem k tomu dosla. Je to zjednodusene podani, ale, je to tak. A v tom je ta diskuse zajimava…..
Děkuji Vám, ale vývoj lidského myšlení může být nejspíše složitější. Ujišťuji Vás, že i když jsem už mnoho let ateista, (nemohu za to, že mně, vychovanému ve víře, víra opustila a kázání mne neoslovují), Vaší víry si vážím a snad cestu k ní i dovedu pochopit. Sám mívám také někdy pocit, že je cosi nadzemského v nás a kolem nás, ale vysvětlit si to nějak rozumně, nejsem schopen.
Sorry, ale co? Pokud to nedokážete definovat, je to o ničem! A jaký je rozdíl mezi vírou katolíka, který si myslí, že zbožným životem dosáhne toho, že jednou (kdy?) za to bude odměněn a vírou muslima, který se pokouší dostat do ráje tím, že na sobě odpálí bombu?
…pokud ten rozdíl nerozeznáte, těžko Vám ho bude někdo vysvětlovat.
On totiž žádný není! Oba dva věří v nesmysl.
…no – když to tak dobře víte…
Makové zrnko vědění má větší cenu, než nákladní vlak víry! A to, čemu tak vznešeně říkáte duše, je obdoba toho, co se děje v počítači. Když počítač vypnete, běh programu se zastaví. Když jakýkoli živočich zemře, přeruší se dodávka kyslíku a živin do mozkových buněk, ty ještě chvíli fungují, potom se chemické reakce následkem nahromadění odpadních metabolitů ,,zvrhnou“ (což se projeví jako různé halucinace typu jasné světlo na konci tunelu a pod.) načež mozkové buňky odumřou. Tím se ztratí i elektrická aktivita mozku, což je to, čemu se říká vědomí a všechno, co tvořilo osobnost živého člověka prostě beze stopy zmizí, pokud pomineme rozkladu podléhající organickou hmotu; zůstanou jen pozůstatky elektromagnetického vlnění, šířící se prostorem rychlostí světla a postupně slábnoucí až k nule.
Díky za moc zajímavej článek a i nyní za toto s nadhledem napsané shrnutí.
Také Vám děkuji. (handshake)
Mily pane Pavle, dekuju za moc pekny clanek. Cely den nad tim premyslim. Zjevne nejenom ja. A o to asi jde.
zcela ot – jen se hlasim, ze jsme ok. Ac se to zda dost neuveritelne, tak jsme v Miami, USA.
Z Belize jsme se museli presunout, bylo to docela dobrodruzne 🙂 a jelikoz bylo na vyber jen omezeny okruh destinaci, kam se z BC lita, tak proto Miami. Malem nas tedy nepustili do zeme, protoze itinerar Praha – Amsterdam – Panama Citz – Belize city – Miami se zdal urednikovi asi nebezpecny a zvlastni, asi 5x se nas ptal, jestli je normalni si z Belize odskocit do Miami….dost jsme se opotili, nez jsme mu vysvetlili, ze jina moznost nebyla 8) ted jsme radi, protoze na Belize jde dalsi tropicka boure. Takze tak…. ale asi jeste bude veselo, protoze zpatky nesly zmenit letenky, tak letime zase do Belize City a pres San Salvador do Panamy odkud letime do Prahy.
Mejte se tu moc krasne, uz se teeeesiiiim (clap)
Too cool! 8) Jeste si furt vedes poznamky?
jasne, sice ne uz tak casto, ono na South pointu se toho zase tolik nedeje 8)
Zdravím.Tak diskuze o víře by potřebovala hodně prostoru a stejně by výsledek této diskuze nebyl jednoznačný.Můj názor na víru, v tom širokém slova smyslu, je ten,že je právo každého jedince se rozhodnout zda věří a v co věří.A své rozhodnutí i veřejně sdělovat.Ale,neměl by přesvědčovat ostatní o tom,že jedině tato jeho víra je ta jediná správná.A kdyby toto platilo,odpadnou náboženské konflikty.Protože jsme ale lidé,je to pouze vize.
TOhle podepíšu do posledního slova. Jiřino, to je naprosto přesné vyjádření.
Jiřino, řekla jsi to úplně tak, jak to cítím.
Premyslela jsem co dodat, a Jirina to rekla za mne kratce a vystizne.
Ano, naprostý souhlas. Kéž by se touto zásadou začaly striktně řídit všechny církve, co jich na světě je! Jenže to by mělo na jejich byznys velmi neblahý vliv.
Ano, souhlas. Můj problém s názory na víru byl ten, že jsem se dost dlouho potkávala jen s lidmi, kteří mi předestírali, jak je špatné nebýt věřící a tvářili se, že nejsem člověk. Pak jsem se seznámila s manželkou pravoslavného kněze, úžasně milou paní, která si na nic nehrála a povídala si se mnou o všem, i o mé víře-nevíře. Ne že bych byla vysloveně věřící, ale nejsem ani nevěřící. Totiž- myslím si, že někde je někdo/něco, co mi dělá čárky za dobré a špatné skutky. No a pak mi to jednou sečte. A bylo by záhodno, abych měla víc těch dobrých čárek. Netvrdím, že pak někam dojdu nebo dostanu nějakou odměnu, ale nebudu se stydět sama před sebou. To je jaksi mé pojetí víry. Asi tak.
Jo, tolerance a dobrá vůle. Proč to tak často chybí…
Presne tak to citim
Jiřinko, vystihla jsi to správnými slovy. Ať si věří každý v co chce, jen když nebude druhému člověku škodit. 1 (*) (*)
Tiez si dam vecer po praci poharik cerveneho a este raz si tuto uvahu precitam.Presné,smutné,pravdivé. a napadlo mi……hviezdne nebo nad hlavou a mravny zakon vo mne……
Děkuji pane Pavle, za tento článek, nesouhlasím sice se všemi Vašimi názory, ale to je asi normální, dotkl jste se spousty témat, která jsou velmi citlivá a každý je posuzuje podle svých zkušeností, zážitků, či vzpomínek svých blízkých. Píseň Karla Kryla jsem s kytarou zpívala mnohokrát a často se mě přítomní ptali, zda nemám strach. A mám mít, ptala jsem se já jich
Pane Pavle, články obsahující hovory s Vaším, zřejmě fiktivním, přítelem Vladimírem čtu moc rád, ale dneska jsem se v tom nějak ztratil. Jednotlivé odstavce obsahují velké pravdy, které je nutno nahlas říkat a s mnoha věcmi souhlasím (s některými ne), ale celek se mi nějak nespojil do pointy nebo smyslu. Promiňte mi, prosím.
Milí Zvířetníci, přeju vám krásný sváteční den (inlove)
Jsem velmi ráda, že Milan tento článek napsal – je to historie, která se dotýká mnoha rodin, a o které se moc nemluví. My jsme měli v koncentráku dědu, který to přežil. A já jsem jako dítě nikdy nemohla pochopit, proč a jak je vůbec schopen se celý další život přátelit s Němci. Snažil se nám to vysvětlovat, jak jsme byli o něco starší, a jednou nám řekl – a proč ne? Vždyť do koncentráku jsem se dostal, protože mě zradil Čech, mám nenávidět i Čechy? Byl vlastně úžasný, ještě později mi vyprávěl, že tomu, kdo zradil, odpustil: „Víš, měl strašný strach…“ V té době byla moje mamina miminko, když byl děda pryč, tak vážně onemocněla, babička bojovala sama v době, kdy skoro nic nebylo… I tohle jsou tváře války.
Milane, děkuji za váš článek. A tu Krylovu písničku mám moc ráda, díky za připomenutí.
Život člověka naučí, že vše na tomto světě přináší zklamání, pouze Bůh ho nezklame když se plně k Bohu obrátí. Zklamání není způsobené zlou mocí, která člověku nic nepřeje a vše kazí. Celé lidstvo je neustále zklamané, protože touží po věcech které nemůže mít. A i když je dostane tak tyto věci jsou pomíjivé a lidstvo je ztratí. Anebo tyto věci nesplňují očekávání a proto lidstvo neuspokují. Pouze obrácení se k Bohu je jedinou pravdou v životě. Indicky myslitel a mystik Sri Aurobindo
tak tak. A pokud zklame, tak nebyl dostatecne plne obraceny. Pripadne ho Buh zkousi jako kdysi toho troubelina kteremu vyvrazdil stada i rodinu, vypalil barak a zmineneho nenapadlo nic lepsiho nez padnout na kolena a dal opakovat našprtané mantry.
Buh bud neexistuje, nebo je absolutne neschopny a nebo je to pekna svine. Muzete si vybrat. Obraceny.
Nábozenství je opium lidstva. V tom jediném měl Marx pravdu. Až na to, že pro některé lidi to není tlumící a uspavající opium, ale spis nabuzujici kokain. Nabuzujicim k vrazdeni nejmene tak casto jako k tvoreni.
Jendo, to je hodně zjednodušené. Sám jsem člověk nenáboženský, přesto bych si netroufl odsoudit náboženství tímto způsobem. Náboženství je (ačkoliv někdo může tvrdit opak, ať už s kladným nebo záporným znaménkem) hodnotově neutrální, pouze posiluje tendence, které člověk má, ať jsou tyto dobré nebo špatné. Praktikování náboženství je způsob myšlení, forma, která se dá naplnit jak velkým dobrem, tak strašným zlem. To, že někdo spáchal zlo ve jménu nějakého náboženství však ještě neznamená, že je náboženství zlé – komunisté také vraždili „ve jménu míru“, a přeci nikdo soudný by neřekl, že je mír špatný.
Co se týče všemohoucnosti Boží jak je chápána v křesťanské teologii, právě neintervence Boží je 1) důkazem jeho všemohoucnosti, protože jak by mohl být všemohoucí, kdyby se neuměl udržet na uzdě před zasahováním do věcí lidí; 2) dává člověku svobodu. Kdyby měl Bůh bránit lidem dělat špatné věci, ti lidé by klesli na hodnotě, byli by pouhými loutkami, což zase by nedávalo nikomu právo je soudit – viníkem by byl Bůh, který je vedl, ne oni sami.
Ačkoliv se necítím tím, co jsem napsal v předchozím odstavci vázán, neboť nejsem křesťan, přijde mi to vysvětlení docela logické.
Finrode, včera to mezi náma jiskřilo, ale dneska (y)
To nic. Proste me lidi co by Boha predepsali i na prujem dokazou vzdycky spolehlive nadzvednout.
Ovsem dukaz vsemocnosti Boha jeho necinnosti je opravdu zajimavy filosoficky krok stranou.
Nabozenstvi (prestoze jeho zastanci neustale tvrdi opak) snizuje hodnotu lidskeho zivota. Vlastniho i ciziho. Tim ze slibuje nejaky dalsi, at uz znovu na tomhle svete nebo jinem. A umoznuje tim prohlaseni typu „Zabijte je vsechny, Buh si je prebere.“ a muceni a vrazdeni „pro zachranu jejich nesmrtelne duse“. A je uplne jedno jak se zrovna tomu kteremu bohu rika.
Nemyslím si, že náboženství snižuje hodnotu nebo kvalitu života. V podstatě to, o čem mluvíš, je lidové pojetí katolické víry, což je hodně zjednodušená verze katolické teologie, která sama není jediná na této planetě, pokud jde o kategorii náboženství. Jak bys vysvětlil například to, že náboženství jako hinduismus, buddhismus (ať už tibetská Diamantová cesta, zen buddhismus nebo šintoismus), zoroastrianismus (Írán) nebo ásatrú (Skandinávie) se obracejí právě ke kvalitě toho pozemského života? Pokud vím, tak třeba buddhismus učí, že člověk může (a nemusí) směřovat k osvícení, tedy k životu ve formě energie bez těla, kdy člověk potom je schopen poznat svět (vesmír) tak, že dokáže jej pojmout v celé jeho šíři. Aby to učinil, musí se na světě hodně učit a musí žít dobře. Tuto cestu si ale vybrat nemusí, může na světě zůstat a učit druhé být lepšími. Hinduismus dává silný důraz na predestinaci, kdy člověk se duše v každém dalším životě narodí podle toho, jak dobrá byla v životě předchozím – není toto apel právě na kvalitu pozemského života? Zoroastrianismus zase tvrdí, že svět (vesmír) je dualismem dobra a chaosu – a člověk tím, že na tomto světě se chová slušně dosahuje štěstí, čímž eliminuje chaos (zlo), což ho ale ovlivňuje už v průběhu jeho činnosti, tzn. na tomto světě. Ásatrú (původní předkřesťanské náboženství Skandinávie, praktikované menšinou na Islandu, v Norsku, ve Švédsku a v Dánsku) zase tvrdí, že člověk se má pokoušet být lepším (dodržováním devíti ctí), čímž bojuje se svým osudem (islandsky urðr). Opět, jde o život na tomto světě, ne slibování něčeho budoucího nedosažitelného.
O kvalite rec nebyla! Jde o to, ze si uplne jinak vazim neceho co mam jenom jedno, nez neceho co si bud muzu klidne vyzkouset znova nebo co je jenom nepodstatna predevhra pred jakymsi vecnym zivotem kdesi. O tuhle hodnotu mi slo.
A zdaleka tu nejde jen o katolicismus. Tohle se tyka celeho krestanstvi, islamu, zidovskeho nabozenstvi a v mensi mire hinduismu. Samozrejme, ze nabozenstvi (ted mluvim hlavne o krestanstvi) se svou ideou vsevidouciho soudce dokaze spoustu lidi donutit chovat se slusne. Ale je prilis snadne ty same lidi presvedcit, ze Buh si preje tohle, Buh si preje tamto, a proto je potreba vyvrazdit tyhle a upalit tamty. Prilis snadne.
Jendo, znám lidi, kteří se oddávají katolickým rituálům od rána do večera a tvrdí, že jsou horlivými katolíky – a zároveň jde o lidi, kteří by upalovali a vraždili jen by se hory zelenaly. Problém je ale v tom, že tito lidé si berou do huby něco, co je jiné, než jsou oni sami – mnozí z nich mají za modlu Jana Pavla II., ale už nevědí, že Jan Pavel II. řekl, že všechna náboženství jsou stejně hodnotná a že člověk kterékoliv víry může dosáhnout spasení. Tito lidé hovoří v podstatě jsou názorově na úrovni katolické církve II. lateránského koncilu (12. století) a naprosto ignorují, co ta církev je dnes – ergo nejde o to, že by samo náboženství bylo problém, jako spíš o jejich zabedněnost a hloupost. Problém podle mě opravdu není v tom, že někdo věří v život po životě, ať už v jakékoliv podobě, ale to, že má v sobě příliš mnoho nenávisti k druhým.
Jendo, jakápak předehra, propánakrále. Život je jen jeden a tohle, co žijem tady, je jeho integrální součást. Nevím, jakým způsobem a kdo ti zprostředkovával kontakt s náboženstvím, ale tohle, co povídáš, jsou ta nejobyčejnější klišé z politického školení mužstva neblahé paměti, která ovšem vytrvale krouží i dvacet let po komouších na všech internetových diskusích skoro doslovně stejně formulovaná, ať se padne na náboženství z kterékoli strany. Duchovní život je dřina plná karambolů a zklamání a vstávání po držkopádech. Sladké cancy, plné krátkých spojení a líčení pohodlíčka opravdu nejsou náboženství.
(y)
Hezky pokus.
Kazdopadne bych vam pral abyste se s jinym nez s takhle ochocenym nabozenstvim jak ho tu popisujete nesetkali.
Přečetla jsem si Váš článek znovu, milý pane Pavla, i když bez červeného vína (Verenko! (h) ). A ať se to možná zdá podivné, souhlasím s posledními mluvčími, tedy s Emteskou, Dede a Pů. A to i přesto, že třeba Pů zřejmě s Dede souhlasit nebude. 🙂 Ale mně se to nijak nepere. 🙂
A Kryla jsem vždycky měla moc ráda (h) , jeho básničky a jeho první tři čtyři desky. Ano.
Jé, pardón, navázala jsem se omylem do nějaké diskuse (fubar) , omlouvám se. 🙂
Já věděla, že toto tu už bylo, akorát jsem zapoměla, od koho – a on to Hledající.
No, vy jste tomu dal. 😀 Člověče nemluvte za lidstvo, to má mnohá úskalí. 😉
Mám pro Vás, Anonymní, jeden tip k přemýšlení. Zkuste si srovnat míru kriminality (respektive abychom byli přesní – míru ubližování druhým) v křesťanských nebo muslimských zemích s výrazným počtem materiálně chudých lidí a tutéž míru například v Indii. Garantuji Vám, že katolická chudinská čtvrť v Riu nebo muslimská chudinská čtvrť v Gaze Vás snáz připraví o život, než chudinská čtvrť v Kalkatě či Bombaji. Pak si zkuste porovnat myšlenky hinduismu a monoteistických náboženství a zkuste si říct, jestli je mezi zlou mocí, jak píšete, a přimknutím se k Bohu (ve smyslu toho monoteistického) nějaká korelace. Nedivil bych se, kdyby moc velká nebyla.
Pane Felagund
Já žiji již od roku října 1968 mimo území se nyní nazývajíci ČR, bylo mi v září 70 let. Cestoval jsem mnoho po světě, jak za prací tak i za zábavou. Vydělal jsem si jako computer programmer a system analytik hodně peněz, které mi umožnili velmi luxusní život. Ale čim více jsem měl materiálního bohtaství tím více jsem měl strách že se to vše najednou ztratí, tím více jsem se hnal po všemožných cestách světa za Láskou a Štěstím.
A toho nesmyslného hnaní jsem nechal, když jsem plně pochopil co říká Sri Aurobindo, když jsem pochopil že jestliže nenaleznu Lásku, Štěstí, Spokojenost a Mír ve svém srdci, tak je zbytečné cestovat po světě.
A Láska není divoky sex jak to mnoho lidí nyní chápe a hledá. Ten divoký sex trvá jenom krátce, a potom přijde zklamání.
A Bůh není ten vousatý stařec malovaný v katolických kostelích jak sedí na mráčku a hrozí lidem peklem. A Bůh není k čemu se modlí zfanatizovaní věřící, a potom jdou vraždit jiné věřící. A myslí si přitom, že přijdou do nebe kde jim budou předhozeno 72 panen k jejich sexuálnímu uspokojení.
Byla jedna kapka v moři, která tvrdila že moře nikdy neexistovalo. Stejně tak je to s mnoha lidmi. Stojí ve středu Boha a tvrdí že Bůh neexistuje.
Ale také jsem pochopil, že mnoho lidí nechce poslouchat a číst o Bohu, myslí si že na vše vystačí se svým rozumem. A neví ani pořádně jak rozum funguje a hlavně proč tak funguje.
Ale občas mě napadne, abych sdělil ostatním na co jsem přišel za těch 70 let hledání smyslu života. A většinou dostanu stejné odpovědi, jsem nábožensky fanatik, že Bůh neexistuje, protože ho nemůžeme nahmatat rukama, vidět očima, cítit nosem.
Tak jestli se Vám nelíbí moje poznámka o Bohu, tak ji klidně vymažte. Jakop administrátor to můžete snadno udělat.
Přeji Vám mnoho Lásky a Moudra, stále ještě Hledající.
Pletete si pochopeni a pocit pochopeni, porozumeni a pocit porozumeni. Nabozenstvi … libovolne … vam muze poskytnout jen to druhe. Ovsem absolutni. Veda poskytuje to prvni. Ovsem po kouskach, namahave a bolestive nekompletni. Ovsem ja budu mit radeji na strese hromosvod nez v okne posvecenou svicku.
Věda poskytuje také jenom pocit pochopení, a to jenom velmi krátkodobě, než se přijde na to jak je daná vědecká theorie škodlivá, a musí být nahrazena jinou theorií. A tu čeká za pár let stejný osud.
Kazda teorie je jen priblizna a omezena. A jak se lide dozvidaji vic, tak zjistuji, ze nektery predpoklad byl mylny, ze presnost te predpovedi uz neni dostatecna, ze je potreba zahrnout jeste dalsi veliciny … ovse velice casto ta stara teorie zustava v pouzivani dal … v pripadech kdy je jeji presnost dostatecna.
Jendo, ty znáš tady v Evropě nějaké náboženství, preferující svíčku před hromosvodem (vynalezeným notabene katolickým farářem na jižní Moravě) ?????A věř osobě, která celý život dělala vědu a žila mezi vědci, že poznání vědecké je jiná opera než poznání duchovní, dá se zpívat v obou zároveň a dobře! Skvěle koexistují a nejdou proti sobě a obě jsou stejně klopotná, není-li to duchovní ještě klopotnější, protože kromě vlastního úsilí je tam taky ještě prvek daru, na který se může pěkně dlouho čekat. Věřící opravdu nejsou ti tupani, co o nich mluvila soudružka učitelka.
Baty, dovolil bych si takové tvrzení – existují lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou věříci, a jsou to zabednění svíčkoví dědci a svíčkové báby, jenže když si s nimi o jejich víře popovídáš, zjistíš, že ta „víra“ znamená nezpochybňované vykonávání rituálů, žádná doopravdová víra, která se nutně musí pojit se snahou pochopit lidi kolem a být tolerantní a otevřený. Čili takoví lidé se podle mě za věřící ani nedají označovat.
Myslim, ze s vasi predstavu viry byste mel vetsinu existence krestanctvi dost velke problemy. Ne vzdy primo existencni, ale v urcitych obdobich by vam bylo pekne horko.
Říkám – znám lidi, kteří by za to, co říkám já, upalovali i dnes, ale to ještě neznamená, že jsou opravdu věřící. Že žijí fanatickým prudérstvím je věc jiná.
Ale dyť jooooo! Víš, kdo se s nima nejvíc nadře a má s nima nejvíc starostí? Jejich kněží, kteří se z nich snaží udělat opravdové věřící. Ale ňák se každá diskuse o náboženství sveze vždycky a vždycky na tyhlety lidi, to opravdu nikdo z lidí mimo náboženství žijících nepotkal fantastického člověka, o kterém pak náhodou zjistil, že je třeba křesťan? Gaussova křivka funguje všude! Mezi zahrádkáři jsou viditelní jen ti, co nesejí, neplejou a mají vyvalenej plot? To se opravdu lidé mimo náboženství žijící pohybují společensky výhradně mezi takovýmito společenskými a náboženskými křupany, abych to řekla nekorektně? Opravdu jsou kvalitní věřící neviditelní?
Jsou, stejně jako kvalitní nevěřící. Koho si na ulici všimnete spíš? Šedivé myšky, pokojně jdoucí svou cestou, nebo opilého či sfetovaného grázla, hulákajícího sprosťárny a ničícího vše, co potká?
Opravdu si nevybavuji, ze by se nektera soužka o náboženství zmiňovala. Asi už v době mých studií nebyla tahle konkurence braná vážně.
Ale hromosvody snad vážně brány byly, tak které evropské náboženství tě během té doby nutilo používat svíčku proti bouřce? Jendo, fakt, tohle jsou, jak už jsem psala někde jinde v této zamotaně vláknité diskusi, argumenty pořád stejné, vtloukané do hlavy příslušníkům naší lidové armády a školnímu žactvu a občanům na školeních a dnes naprosto nepromokavě a nezměněně kroužící donekonečna v internetových diskusích. Kdyby mě to stálo za to, udělala bych si jejich katalog, jsou pořád stejné, přebíráte je jedna generace po druhé. To jsou projevy apriorního odmítání a nedá se s nimi diskutovat. Silně pochybuju, že podobně bys argumentoval na diskusi o výhodách a nevýhodách různých počítačových systémů. Tohle je diskuse typu „chytl se linuxák s woknařem nebo sparťan se slávistou“
Není to tak dlouho, co v TV běžel zfilmovaný životopis Prokopa Diviše. (vynálezce hromosvodu). Jeho osud byste si určitě nepřála. Za to, že si dovolil prolomit jedno zhovadilé dogma, těžce zaplatil a potopili ho jeho ,,kolegové“!
Mazat Vás nebudu, protože jste nepsal komentář ani vulgární, ani rasistický, nepostoval jste ani neplacenou reklamu, ani spam. Cenzura na Našem Zvířetníku není zavedena. Chápu, co jste chtěl říct a souhlasím do té míry, že člověk by měl hledat i hlubší smysl toho, proč dělá co dělá, než že „se mu zrovna chtělo“, ale nesouhlasím s tím, že náboženství ovlivňuje sám fakt, zda je člověk morální či nikoliv.
Ale já jsem nepsal o náboženství anebo o církvi, ale o víře v život. Po těch všech zklamáních způsobených myšlenkou že mohu všechno mít, že co dostanu je navěky, jsem se rozhodl tuto myšlenku odvrhnout, a hledat něco trvanlivějšiho. Po desítkách let studování vědeckých theorií meustále se měnícich, z nichž každá tvrdila že je theoríí absolutně pravdivou ve všech bodech časoprostoru, jsem se rozhodl hledat něco trvanlivějšiho.
A na to snad mám přávo, a mám i právo o tom něco říci někomu jinému. Vím že existuje mnoho lidí, kteří sice mluví o svobodě slova a demokracii, ale prosazují jenom svoje subjektivní pravdy, a těm co s nimi nesouhlasí okamžitě různým způsobem nadávají.
Já jsem pouze si dovolil napsat, že existují i jiné myšlenky. A i to se napsat nedá.
Říkám, v pořádku, nikdo Vás nemaže a nesouhlasit má člověk právo 🙂 kam bychom to dotáhli, kdybychom všichni jen souhlasili, že…
Nabozenstvi je trvanlivejsi hlavne proto ze se jakekoli zmene brani. Silou.
A ony ty neustale nove teorie vetsinou pouze zpresnuji ty stare. Tedy ve vede.
Každá teorie je k ničemu, pokud není potvrzena praxí. Úlohou teorie je, ukázat směr a naznačit možnosti, teprve po tom, co se ukáže, že směr je správný, je možno prohlásit, že teorie je pravdivá. Bohužel se velmi často stane, že teorie se dokáže pouze teoreticky, přičemž při důkazu se vyjde z nesprávných předpokladů a místo potvrzení praxí nastoupí nezpochybnitelná autorita toho, kdo důkaz provedl. Následky bývají katastrofální.
Z pohledu Anonymniho je mnohem nebezpecnejsi nez kterakoli z tech ctvrti nebezpecnejsi ctvrt cervenych luceren. Jakkoli bezpecna. Protoze tam ohrozuji vasi dusi, ne vase telo.
Duše, zejména nevěřících, bývají proti ohrožení mnohem odolnější, než těla. Specielně pokud jdeo ty červené lucerny. Nakažení AIDS sice duši primárně neohrozí, ale pro tělo je to jednoznačně rozsudek smrti. (Duše se většinou zhroutí až potom, co se nákaza potvrdí a to ještě ne vždy).
Díky za krásnou formulaci i mých myšlenek (h) .
Všem Václavům, Vaškům, Vendům, Venoušům přeji šťastný den (f) .
Připojuji se s blahopřáním Václavům a specielně „panu Vave“, přednostovi mnohazvířecí domácnosti. (rose1)
Všem Václavům, Vaškům, Venouškům a pod. a i všem dalším slavícím přeju pohodu, štěstí a zdraví, zdraví, zdraví.
Všem posílám fotečku, která má sice neuvěřitelně pitomý překlad textu (asi strojový), ale zdá se mi kráááásná – moc!
http://www.astro.cz/apod/ap100927.html
A za dnešní zamyšlení moc děkuji a vzpomínám, co všecko se stalo třeba naší rodině …
Je to krása, veram, ale trošku mi to připomíná obrácený letní klobouk (chuckle) .
😀 😀 😀
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Dík za zamyšlení (nod)
Prší (rain) a prší (rain) … a voda stoupá (tmi) . Týno – držte se, vystresovaná srnka by to v klidu a suchu mohla přežít (inlove) . My jdeme teď do lesa – déšť nedéšť a pak bez Betky jedeme „pouštět draky“ Sice to na lítání po poli dneska nevidím, ale rodinná akce u Berouna je už dlouho naplánovaná. Betka háravka nemůže – ostatní přítomní psi by si asi dali do nosu (punch) a tak má domluvenou na odpoledne návštěvu buřtové babičky…
vrátili jsme se z lesa – úplně promočení, není divu když stále prší. „Náš“ les je podstatně více zavodněný, než byl při srpnových povodních, potoky jsou venku z koryt, voda bublá mezi skalisky, příkopy vedle cesty jsou plné průzračné vody… Fotit se nedalo – je tma. Ale třeba pohled na houby zalité půlmetrem čisté vody byl zajímavý
Tak mi v této souvislosti „naskočila“ scéna z filmu Pekelník. Pekelník (Kirk Douglas) se ptá: „A co tomu řeknou dějiny?“ A kněz (Richard Burton) odpovídá: „Budou lhát. Jako vždycky!“
Dějiny jsou totiž krajně subjektivní záležitost. Vždycky se „lhalo“. Ať už to byl Kosmas, Hájek z Libočan nebo Václav Hanka.
Otázka jen zní: „Kde končí fabulace a začíná lež“ – to je, oč tu běží!
Neboť se stane, že školkové robátko se, při zaslechnutí čestné salvy, vrhne šipkou pod postel za hlasitého volání: „Maminko, Aulola! Bude levoluce!“
Auroru začínají restaurovat. A pokud jde o revoluci: včera bylo pozdě! Ale ta příští už bude muset být pořádná, sametově švejkovský model se očividně neosvědčil.
Mate recht. Baraky jsou opraveny, znarodnit uz je taky co a nez se to vsechno prozere, tak uz bude Krakonos spokojene pod drnem a at si to vyzerou jini.
Než se všechno prožere? Hehehe, už dávno se stalo! Zkuste se už konečně probudit! Mám na chatě dva sousedy. Jeden už boj se zvyšováním nájemného vzdal a přihlásil se tam k trvalému pobytu a druhý se sesypal, když mu domácí oznámil, že se skončením regulace mu zvedne nájemné na trojnásobek! Zkuste si spočítat, kolik se zrušením regulace nájemného přibude jen v Praze bezdomovců! A o nehorázném zvyšování cen elektřiny (pro nic za nic), škoda mluvit. Většinu z nás čeká utahování opasků. (Opět, jako ostatně každý rok). Pro většinu z nás bude toto utažení už poslední, protože vnitřní průměr takto utaženého opasku klesne na hodnotu neslučitelnou se životem. Státní dluh poroste dál, protože sestavit v této zemi vyrovnaný rozpočet není a nikdy nebude, díky rozkradení státního majetku, možné. A nastane to, co už tato planeta pamatuje mnohokrát; totiž že masa chudých, kteří se stanou svobodnými, protože už nebudou mít co ztratit, si vezme to, co jim po právu patří násilím. Jsem si naprosto jist, že tato vláda, stejně, jako její neslavné předchůdkyně, se konce svého funkčního období nedožije, teď jde jen o to, jak dlouho bude její agónie trvat a jak velké škody stačí do svého pádu napáchat.
Ano, ty ohrome utazene opasky jsou videt u supermarketu. Krakonosove plne igelitky zradla a plne hu^B^B usta kecu.
Ti chudaci co nemaji co ztratit by se meli podivat jak jsou na tom jinde. A pripomenout si uzasne uspechy sovetskeho komunismu typu hladomor na Ukrajine a podobne.
Jinde na tom začínají být podobně, viz Francouzské deformy a reakce na ně. A pokud jsou ideálem našich politiků rozvojové země, nebo banánové republiky, tak je na skutečnou revoluci, spojenou s jejich nekompromisní likvidací nejvyšší čas! Protože dostat se do totálního srabu je mnohem rychlejší a snazší, než se z něj vyhrabat. Už dnes jsme na tom tak ,,dobře“, že, pokud chcete z pouhého důchodu přežít, bude nejlepší se přestěhovat v rámci EU kamkoli jinam! Zkuste porovnat ceny běžného zboží u nás a kdekoli jinde; i v dříve drahém Německu jsou např. jogurty o dost levnější. A až se po novém roce opět ,,vylepší“, díky DPH a hovadské podpoře solárních elektráren ceny úplně všeho, dojde k tomu, co je pro ekonomiku spolehlivý hrob; totiž k tomu, že poklesne prodej všeho, co není k životu nezbytně nutné, navíc firmám stoupnou výrobní náklady a tím i klesne konkurence schopnost. Zvýšení daní nic nevyřeší, přibudou jen nezaměstnaní, protože další firmy zkrachují a každý, kdo bude mít možnost nakupovat za hranicemi toho hbitě využije. Takže peníze, vydělané tady se utratí jinde a deficit se opět prohloubí. To bude mít za následek další ,,nezbytné“ deformy a t. d. Ještě štěstí, že Kalousek se nevzdal nápadu zdanit zaměstnanecké benefity! Protože až to udělá, vstoupí železničáři, tramvajáci a autobusáci do časově neomezené generální stávky a po tom, co třetina lékařů z nemocnic uteče do zahraničí se zhroutí i zdravotnictví, což bude dfinitivní konec modrých debilů.
Pro frantiky jsou stavky narodnim sportem.
A nastanou ty krásný chvíle, chvíle,
jak popsal Marx ve svym díle, díle,
jak prorokoooval
práotec Marx. XX.
Zpívá se na libovolnou valčíkovou notu už přes šedesát let. I do krymu se za to dalo dostat jednu dobu.
(rofl) (rofl) (rofl)
Pane Milane,
o válce vím z literatury, z archívů a z událostí, které se dotkly naší rodiny ve stejné době,jako té Vaší. Proto cítím dluh vůči těm, co se odvážili této mašinerii vzdorovat a hlavně, v takové době žít, mít děti a věřit v lepší budoucnost. Úvahy a debaty končí podobně,jako ty Vaše – nad lahví červeného a bez úsměvu. A tak nějak mi po té nezapomenutelné „krylovce“ naskočila ta, ze které mne neustále mrazí, stejně jako z naší : Ktož sú boží bojovníci -Svatá válka. A jedna situace, kdy jsem se ve škole zeptala učitelky dějepisu, kde byli za války lidi. odpověděla mi,že ve válce. odtušila jsem,že nemyslím vojáky. A ona mi tenkrát řekla,že také nemyslela vojáky a že to jednou pochopím, až budu starší….děkuju Vám,za ten dnešní Úlomek… (rose1) (y)