Nedávný funus kamaráda a zajímavá stavbička místnůstky poslední útěchy na malém hřbitůvku ve mě vyvolalo vzpomínky na různé varianty této stavbičky, jak jsem na ni narazil kdekoliv ve světě.

Začalo to silnými zážitky při toulkách po zemích Českých a hlavně Slovenských v polovině let padesátých. Jako jinochovi v činžáku vyrostlém mě tato zařízení připadala velice dobrodružná. Zvláště v třeskuté zimě na Slovenských horách. Nesmazatelný dojem na mne zanechala úlevna ve své zimní podobě u tehdejší Zbojnické chaty ve Vysokých Tatrách. Stála nedaleko chaty, kousek po svahu a trůnila na velikém šutru nad hlubinou údolí. Něco podobného jako podobná středověká zařízení na hradech.

Kulatým otvorem v prkénku byl pěkný výhled do doliny. Již cesta ke kadibudce byla v zimě dobrodružstvím. Svah se proměnil v klouzačku a jeden si to musel pečlivě namířit, aby budku neminul. Jinak by skončil v dolině. Co činily tatranské vichřice s pozadím uživatele, ponechám čtenářově fantazii. Tato kadibudka měla oproti té v Téryho chatě výhodu. V zimě nezamrzala. Ta na Terynce zamrzala prosím i přesto, že byla uvnitř chaty. O vykopávání zmrzlého obsahu cepíny a jeho transportu taktně pomlčím.

Počátkem let šedesátých jsem se začínal toulat i mimo hranice naší tehdejší socialistické vlasti. A tak jsem poznal, že tato, zvláště veřejná, zařízení mohou být i daleko odpudivější než v českých luzích a hájích. Ponejvíce na jih a hlavně na východ od srdce Evropy. Poznal jsem slasti košíčků na použitý toaletní papír, které trůnily připevněné na dveřích rovnou před nosem uživatele. Jak vtipné a vskutku omamné. Co tam dělali s použitým papírem, jsem tehdy nevypátral, avšak čistírny k tomuto účelu určené jsem tam neviděl. A to jsem tehdy četl azbuku docela plynně. U našich socialistických bratří v Jugošce, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku to bylo o trošínku lepší. Aspoň tam nebyly ty košíky a jejich obsah rovnou před čumákem.

Roku 1968 jsem se dostal poprvé za železnou oponu. Tentokrát to bylo už s mojí ženou Mílou. Žasli jsme nad čistotou a atmosférou veřejných toalet v Rakousku a Itálii, nám do té doby naprosto neznámou. Tato zařízení na nás udělala takový dojem, že rozhodnutí nevracet se do socialistických jistot bylo o mnoho snadnější.

A tak jsme stejného roku skončili mezi klokany. I přesto, že tehdy zdejší prostředí dýchalo přežívajícím anglickým provinciálním kolonialismem, byla tato zdejší zařízení (alespoň ve městech) až antisepticky čistá a vyvedená v nerezu. To se už nedalo říct o různých kadibudkách a volných variantách na toto téma v osadách a v buši. Ale to je jiná kapitola, na jejíž téma je historické fotoalbum na Rajčeti.

Košíčky na použitý šajspapír jsem si v polovině let devadesátých zopakoval v Himalájích, kde tato zařízení mají Nepálci pro turisty a jiné návštěvníky, zvyklé na tento způsob očisty. Tam jsem však viděl, jak byl obsah košíčku pálen v peci, na které byla připravována večeře. Ovšem vybavení vlastní kadibudky bylo stylu tureckého, jen dvě šlapky nad dírou. Odpadní roura vedla od té díry pouze, z obvykle kamenné stavbičky, ven, kde na trávníku končila, takže se zelenal přímo nádherně.

Ovšem stejně se zelenaly některé slabší povahy, co seděly u stolů hned vedle toho trávníku a pojídali nějaké to posilnění. Hygiena je tamním domorodcům slovo neznámé. Ti se však na nás dívají jako na špinavce, protože pro jejich použití je v každé kadibudce štoudev s vodou a malá plechovka na nabrání stejného. Tamnější domorodci, stejně jako Indové, se po tomto úkonu myjí, a proto mají jednu ruku k jídlu a podávání a druhou k tomuto účelu.

V Jižní Americe, v Patagonii a na Ohňové Zemi, kde jsem se toulal počátkem třetího tisíciletí, jsou tato zařízení evropského charakteru a většinou bez překvapení. Avšak na dalekém a divokém jihu může pozorný tulák sem tam spatřit obligátní košíček na použitý papír. Takže jsem se myšlenkami vrátil o skoro padesát let zpět do země, kde zítra znamenalo už včera.

Avšak nejsilnější zážitky z tohoto prostředí snad poskytuje zkušenost z čínské krajiny. Tím myslím z venkova, nebo malých městeček, kam normální turista nezabrousí a kde se místní sbíhají aby poprvé v životě uviděli bílou tvář. Veřejné záchodky tam svojí konstrukcí silně připomínají vojenskou latrínu a jsou bez ostychu stavěny podél hlavních ulic osad, kterým tak dodávají nezapomenutelný odér. Dlouhá lať na podporu stehen návštěvníků a za ní hluboký příkop, kam padá to co tam padat má a některým nešťastníkům i to co nemá.

Konstrukce se však liší v tom, že má pouze tři stěny. Dvě boční a zadní. Přední stěna neexistuje. Snad proto, aby návštěvníci a návštěvnice neztratili kontakt s okolím, či aby při této bohulibé činnosti měli výhled do kraje. Navíc si tamní obyvatelé nelámou hlavu se sexuální segregací a tak tam jako na bidýlku svorně vedle sebe v řadě sedí obé pohlaví. Na bidýlko se vedle sebe vejde kolem deseti uživatelů. Není vzácností vidět dřepící děvu a před ní na chodníku stojí mládenec, se kterým se ona nonšalantně baví. Nebo naopak. Jiná země, jiný mrav. Naši lidé měli zpočátku s používáním tohoto zařízení psychologické zábrany, které však do několika týdnů zcela vymizely.

Co se týče osobně mé maličkosti, tak mám raději soukromí, nad vyhrábnutou jamkou nejlépe někde v buši, či poušti, daleko od civilizace. Na dotěrný hmyz jsem si už za víc jak čtyřicet let mezi klokany zvykl. Přihlížející ptactvo a divá zvěř mě nevadí.

Další fotky najdete zde (a nenechte si je ujít – pozn. red. 🙂 )