Ráda čtu, jak pejsci podnikají výlety. Ani my nezahálíme, i když vzhledem k Renyho kondici už máme možnosti trochu omezené. S Renym to však nikdy nebylo jednoduché, není to typický psí nadšený výletník. Jak říkáme: Všude s námi chce jezdit, ale nikde nechce být. Nicméně zastávám názor, že pejsek v každém věku potřebuje zážitky a ne jen stereotyp domova, takže se občas někam vypravíme.

V létě jsem usilovně přemýšlela, kam s ním. Není jednoduché zvolit ten správný cíl a je třeba zvážit spoustu věcí. Předně nesmí být moc horko a pálit sluníčko. Vzdálenost od domova musí být přiměřená, tak do půl hodinky jízdy autem. Vhodný terén. Na štěrkových cestách Renyho přední pacička zakopává, na drsném povrchu jako je asfalt a beton, si pro změnu odírá prst.

Ideální jsou udržované cestičky s měkkým podložím, nakrátko střižený trávník. Přiměřená délka výletu, celodenní akce by už byly přece jen vyčerpávající. A v neposlední řadě místo. Les nemá rád, ani rušné místo s davy lidí není to pravé. Takže kam tentokrát?

Pro náš první prázdninový výlet jsem zvolila nedaleký rybník, kde jsem byla už na podzim a říkala jsem si, že bych se tam chtěla podívat ještě jednou, s Renym. I vyrazili jsme jedno pozdní odpoledne, kdy teplota klesla na přijatelnou úroveň. Leč ouha, po příjezdu jsme zjistili, že cesta kolem rybníka prošla mezitím rekonstrukcí a je vysypána hrubým štěrkem, sem tam kámen.

Povrch pro Renyho pacičku naprosto nevhodný, což se ukázalo hned po pár metrech. Nezbývalo než se vrátit. Naštěstí se opodál nalézá jiný rybník, kde už Reny sice jednou byl, ale podíval se tam holt znovu. Tentokrát si v něm dokonce i zaplaval a spokojení jsme se vrátili nakonec všichni, protože podvečer byl skutečně nádherný.

S druhým výletem jsem se moc netrefila. Vyjeli jsme si jen kousek za město, k zapadlé vodní nádrži. Cesta k ní vede podél lesa a přes hráz. Na dohled samý les, zřejmě přílišná divočina, takže opět psík ťapající těsně okolo nás, poštěkávající a nejšťastnější v okamžiku, kdy zase spatřil auto.

Další výprava už ale byla trefa do černého. Konečně prý prostředí hodné Kavalír King Charles španěla. Navštívili jsme zámecký park v Březnici. Pro jistotu jsem si předem ověřila, že nás odtud se psem nikdo nevykáže a že je dostatečně velký, aby se tam s páníčkem zabavil, zatímco si prohlédnu interiéry zámku, takže úspěchu akce nic nebránilo.

Reny byl nadšen. Což se projevuje tak, že se na procházce chová jako normální pes – pobíhá, čuchá, šmejdí a táhne na vodítku směrem dopředu k zajímavému místu, které je třeba prozkoumat. A hlavně, neštěká. Dokonce jsme potkali i kavalírku, se kterou se decentně pozdravili a pak si zase šli každý po svém.

Protože počasí bylo na výlet ideální, Reny vypadal docela čile a nám se ještě nechtělo domů, rozhodli jsme se zajet ještě do zámeckého parku v Blatné, podívat se na daňky.

Cestou jsme poobědvali v pizzerii, kde se Reny svalil na podlahu, odpočíval a byl vzorný pes. Podle očekávání ho daňci naprosto nezajímali. Zato nás ano. Bohužel jsem si tam musela připomenout článek o krmičích, který jsem jen pár dní předtím četla zde na Zvířetníku. Když jsem viděla ty narvané igelitky rohlíkama, které daňkům lidé cpali, jen jsem doufala, že nedostanou žaludeční koliku. A že je uvidím i napřesrok.

Park je docela velký a hledání kešky (věnujeme se občas geocachingu) nás zavedlo dál, než jsme měli v úmyslu, takže nazpět přes zámecké nádvoří jsem už Renyho poponášela. Je zajímavé, jakou nesený pes větší než jorkšír vzbuzuje pozornost 🙂

Věřím, že kdyby měl Reny vybrat výlet roku, bude to tento 🙂 Ostatně ani poslední pokus se nesetkal s valným nadšením. Cesta k nové rozhledně v Chanovicích vedla lesíkem, před rozhlednou hrubý povrch s kamínky, okolo poměrně dost lidí a k dovršení té zkázy vylezlo slunce a začalo slušně hřát. Příště se snad polepším.