Nahoru a dolů, klikatě k vodě, přejet můstek a zase se šplhat dál. Černá mokrá silnice se probíjí neskutečně zelenou vzdouvající se krajinou. Velmi mokrou krajinou, kdesi vzadu korunovanou holými, narezlými, přísně se tyčícími kopci. Právě mezi těmi kopci je můj cíl. Ještě nikdy jsem nebyla ve Walesu, tak se tam konečně podívám.

Silný motor auta si přede, kopcovitý nepřehledný terén plný lesíků a věčných živých plotů mu nijak nevadí. Se mnou je to jinak – jsem unavená, cesta vyžaduje naprosté soustředění a já jsem na cestě už šest hodin. Otvírám si okénko, sem tam zpívám s rádiem. Vzadu ve zpětném zrcátku se čas od času objeví veliká ušatá nebo menší střapatá psí hlava, a jejich majitelé se mi dlouze prostřednictvím zpětného zrcátka zadívají do očí. Už tam budeme?

Cestovatelé

Nevím, navigace je optimistická a říká už jen hodinu. Ostatně Sybila už delší dobu mlčí, navigačně je to velmi jednoduché – nekonečně dlouho po této kroutící se silničce, pak doprava na jednu slušnější, po té sedm mil a zahnout doleva mezi hory k jezeru Tal-y-llyn. Původně nevypadala celá trase nijak zle, ale dvě ošklivé nehody, dvakrát zastavená dálnice, přesouvající se armádní kolona a pěkné sobotní počasí se spoustou lidí na cestách znamenalo komplikace a zdržení. Popravdě, když mi Sybila nahlásila u Birminghamu svým speciálně hrobovým hlasem další „road works“, neboli práce na cestě, tak jsem už začala propadat mírnému zoufalství.

I kvůli tomu jsem projela kolem Shrewsbury nepříliš dojata, s trochou smutku zaregistrovala ukazatele na kostel i opatství… Bratru Cadfaelovi jsem jenom zamávala a zůstala na městském okruhu. Jedu sama, protože Martin se opět potuluje služebně Evropou a mně se prostě nechtělo sedět v prázdném domě. Navíc s vidinou tmy a nekonečně špatného zimního počasí, kdy si o dlouhých výletech budu jen přemýšlet. Do srdce Walesu je to od nás ze Surrey asi 250 mil, což teoreticky nemělo představovat žádný problém.

Prakticky už začínám mít nekonečných zelených kopečků posetých ovcemi plné zuby. A tak přemýšlím – co mi to jen připomíná? Jizerky, Lužické hory… tenhle kousek vypadá jako kolem Mostku tam u nás. Popravdě nejet po špatné straně silnice, tak mám víc než kdy jindy pocit, že jsem zase doma – typických anglických domů tady zas tolik není. Velšané stavěli z kamene a mnoho domů je omítnutých. Nezaměnitelné jsou však nekonečné živé ploty a zídky lemující silnice, zahrady i pastviny.

Jezero Tal-y-llyn

Znovu mě silně zamrzí, jak je naše krajina bez všech těch mezí, keřů a lesíků zbytečně vyprahlá – často navzdory zeleni velkých polí tak trochu pustá. Dokud jsem sama mezi živými ploty nežila, ani jsem netušila, jak moc kypí životem – a jak skvěle zachytávají vodu. Sakra s tou vodou… prší, co jsem objela Shrewsbury a tedy opustila Anglii. Je to vážně divné, když jedu někam, odkud mi Anglie připadá suchá a oplývající hezkým počasím! Stěrače monotónně kmitají sem a tam a já zívám. Ty kopce snad přede mnou utíkají!

Ale ne, nakonec skutečně zahnu vpravo a konečně se trochu rozjedu. A470 přejíždí Wales zhruba severojižním směrem a svoje označení A si tentokrát zaslouží – je širší, má odpočívadla a co je nejdůležitější, míří přímo do Norska! Ehm, tedy samozřejmě ne do opravdového Norska, ale do strmých kamennou sutí oplývajících kopců tvořících pohoří Cadair Idris, které již mají onen nepochybně severský šmrnc. V první řadě prý připomínají Skotsko, ale tam jsem nebyla, takže pro mne jejich přísná pustina oživovaná vřesem a prudce padající divokou vodou znamenala Norsko.

Brzy se ukázaly lesy… konečně zase opravdové lesy! Nemohu si pomoct, ale jakkoliv dokážou být nížinné listnaté lesy krásné a bohaté, tak pro mě, vyrůstající v hloubi Krkonoš, jsou opravdové lesy jenom jehličnaté a opravdový potok hučí a skáče přes kameny v prudkém kopci 🙂

Norská tvář Walesu

Ostře sleduju mapu na navigaci a hledám cílovou odbočku. Ano, Sybila už varuje a jsem tady… kruci, co je to zase za ceduli? Velšané milují upovídané značky, tedy dovysvětlující cedule pod samotnou dopravní značkou a mě to komplikuje život. Všechny tato povídání jsou nejdřív v naprosto nesrozumitelné velštině a teprve potom následuje angličtina. Takže nijak bystrozraký člověk, jako jsem například já, má obvykle jen pár vteřin na to, aby na ceduli našel začátek anglického textu, přečetl, pochopil a v nejlepším případě se podle řečeného i zachoval. Při odbočování jsem nestíhala, ale za chvilku je tu cedule pod značkou „práce na silnici“ znovu, a já s nevírou čtu „long delays possible“ neboli je možné dlouhé zdržení. Tak to už musí být síla, pomyslím si – obvykle si člověk tyhle věci domýšlí sám!

Ale brzy pochopím, o čem je řeč. Jediná přístupová cesta do údolí je silnička zaříznutá v boku strmého kopce a právě na ní se opravuje opěrná zeď. Jsou tu semafory a jezdí se jen jedním pruhem. Mám štěstí, hladce projíždím a přede mnou se otvírá úchvatné panoráma hor s jezerem v jejich klínu. Pravda hory jen občas stydlivě vykouknou z mraků, kterými jsou zahaleny, ale dojem je stejně nezapomenutelný. S nadějí koukám na navigaci – zadala jsem poštovní kód hotelu, měla by mě dopravit opravdu blízko. Ovšem zádrhel se okamžitě našel. Ve chvíli, kdy už se mi nechtělo ujet ani metr navíc jsem zjistila, že stejný poštovní kód mají nejspíš všechny domy řídce rozeseté kolem jezera! Nebudu to natahovat, nakonec to byl ten dům, který jsem přejela ještě dřív, než jsem začala ten správný hledat 🙂

Hotel byl vlastně 400 let stará hospoda, která nabízela 4 pokoje na B&B, tedy bed and breakfast, čili přespání se snídaní. Byl to jediný pohostinský stánek široko daleko, který umožňovat pobyt se dvěma psy na dobu kratší, než jeden týden. Ovšem, když nás zahlédla majitelka, tak bolestně ublížený výraz její tváře mi napověděl, že se pravidla nejspíš brzy změní. A já jsem rychle pochopila proč. Když jsem objednávala nocleh ve 400 let staré hospodě, tak jsem jaksi očekávala takové ty strohé pokojíky s dřevěnou podlahou a strakatým koberečkem u postele, leč skutečnost předčila mnohokrát moje očekávání.

Hospoda

Pokojík byl vyladěn jako křehký růžový budoár a podlahu pokrýval smetanově béžový koberec, a to i v koupelně! Zůstala jsem v hrůze stát ve dveřích – venku pršelo, asfalt byl jen na silnicích a já mám dva převážně černé huňaté v tomto počasí nejspíš permanentně špinavé psy. Tady prostě nemůžu zůstat! Pan majitel se na mě hezky usmíval, bylo pozdě odpoledne, venku nehostinně lilo a na internetu jsem jiné ubytování se dvěma psy v této lokalitě prostě nenašla. Tak jsem sebrala odvahu, kývla, že je to dobré (až moc, pomyslela jsem si chmurně) a šla do auta pro pro věci. Dřív než psy jsem ovšem postupně přinesla zavazadla, jejich pelechy a autovou deku. Deka a pelechy pokryly asi půlku podlahy, já si řekla děj se vůle Boží a šla pro ty dva nedočkavce.

No řeknu rovnou, přežili jsme my i pokoj. Pravda Berry hned v prvních pěti minutách převrhla misku s vodou, ale jinak se oba psi chovali vpravdě vzorně. Na to, že je Berry vlastně pětiměsíční štěně, tak snášela cestování a všechno z toho plynoucí nepohodlí velmi dobře. Oběma psům evidentně ke spokojenosti stačil fakt, že co podnikáme, podnikáme spolu a víc neřešili.

***

Druhý den jsme se šli ráno projít do blízkého parku. Byl to kus mírně upravené divočiny, oplocený, aby tam nemohly všudypřítomné ovečky. Měl svůj potok a divokou řeku, do které se potom vléval, kousek proti proudu řeky byly vodopády. Z parku vedla cesta nahoru do hor. Jen jsme se na ni byli podívat – lézt na po horách ve špatném počasí se štěnětem a psem s pokročilou artrózou byla blbost, takže jsem se zadívala tam, kam až mi povolily mraky, a vyrazila na opačnou stranu. Měla jsem naplánovaný výlet na jih.

„Náš“ poloostrov včetně Tywynu samotného jsem si projela ještě den předtím, hned po příjezdu do hotelu. Tedy, ne, že by se mi okamžitě chtělo do auta – původně jsem jela jenom hledat signál na mobil, protože jsem se musela ohlásit rodině. Jenže můj operátor na celé zdejší údolí nějak zapomněl, takže kýženou esemesku jsem dokázala poslat až z pobřeží moře u Tywynu. Díky tomu jsem věděla, co se skrývá v našem bezprostředním okolí a mohla vyrazit po stopách prince Llewellyna. Tedy spíš jsem začala na místě, kde byl pohřben. Ehm, tedy tam, kde bylo pravděpodobně pohřbeno to, co z něj po bitvě a useknutí hlavy zůstalo – hledala jsem ruiny cisterciáckého kláštera Strata Florida (Abaty Ystrad Fflur).

Řeknete si – co hledala, když měla Sybilu? Jo a zkoušeli jsme někdy napsat do navigace název Pontrhydfendigaid? A hned napoprvé? Nejdřív jsem si zbaběle říkala, že zadám Tregaron a cestou to najdu, ale nakonec jsem se s velštinou úspěšně poprala navzdory tomu, podobně znějících názvů mi to moje satelitní neštěstí nabídlo asi šest. Ale ne každý název je děsivý – já jsem byla třeba celá nadšená, že jedu na návštěvu k elfům, protože zdejší kraj se jmenuje Ceredigion…

Vůbec ta velština je neuvěřitelný jazyk. Naprosto jsem se nechytala a to nejsem úplný ignorant, pokud jde o povědomí o evropských jazycích. Většinu názvů jsem vůbec nedokázala ani rozumně přečíst, protože Velšané prostě milují souhlásky, nahrnují je do kostrbatých hromádek a jen občas je proloží nějakou tou samohláskou. Z těch mají v největší oblibě y, takže našinec často jen v úžasu zírá, zkusmo bezhlesně pohybuje rty, aby si nakonec řekl, že jede prostě TAM. Jo a ještě jednu vědomost mi velština dala – teprve teď mi došlo, jak přirozeným jazykem se pro mě stala angličtina 🙂

Psi v opatství Strata Florida

Ruiny kláštera jsem nakonec našla, leč duch minulosti se jaksi ne a ne dostavit. Možná za to mohli i psi – když koukáte na střapaté štěně, jak si povyskakuje, aby nahlédlo za nejbližší zeď, a velíte druhému psu – tam nečůrej, to byla kaple – tak se myšlenky tak nějak přirozeně drží blízko u země. Spíš jsem se dívala po okolním kraji, dnes přívětivém a zabydleném, a uvažovala o tom, jakým musel být kdysi takový klášter přínosem pro zdejší lidi.

Zdaleka nešlo jen o motlitby a duchovní život, cisterciáci byli pracovití mniši, uměli hospodařit. V jejich zdech se skrývalo nejen centrum tehdejší učenosti, ale též mnoho praktických vědomostí a vládla zde pocestnými velmi vítaná pohostinnost. Stejně mě hloupě napadlo, jak s jejich užitečným pracovním zapojením ladily jejich bílé hábity, byť k nim při různých příležitostech nosili černé doplňky – řekněme zástěry s kapucí. Vzhledem k tomu, že měli blízko i tehdejším technologickým objevům, nepřekvapilo by mě, kdyby vynalezli i pračku…

Z místa rozjímání jsme se se psy odebrali do lesa – pro správné vyvážení zážitků. Protože mi ten prevít Kazan dokázal, že staré nectnosti se nezapomínají (hned v den příjezdu prohnal zajíce, druhý den kočku – v obou případech byla díkybohu Berry na vodítku), kodrcali jsme se přírodou pěkně s flexi vodítky. Byla to otrava, doma psi chodí pořád na volno, ale živá představa toho, jak pobíhám neznámou krajinou a hledám zaběhnuté psy, mě donutila držet se zdravého rozumu a vodítek. Navíc ty zdejší ovce jsou naprosto VŠUDE, a kde nejsou, tak tam jsou krávy. (Včetně velšských černých – ty byly!) Ne, prostě jsem neriskovala a k vyběhání psů volila bezpečné pláže.

Viděla poprvé ovečky... a seděla

Poté, co jsem se proklikatila dalšími nekonečnými mílemi mokře zeleného Walesu, jsme šli se psy objevovat městečko Aberyswyth. Úplnou náhodou se mi podařilo zaparkovat rovnou na hlavní městské promenádě na břehu moře, takže mě Berry mohla znemožnit v samém centru místního dění. Stala se atrakcí poklidného nedělního odpoledne. Ač na vodítku, snažila se plašit holuby a racky, vždy bez sebe nadšením, když se jí to povedlo.  

Zajímalo ji úplně všechno, tvářila se jako buran ze Zapadákova v Las Vegas. Zatímco Kazan důstojně kráčel a nechával se obdivovat, Berry musela všechno vidět, očichat a v nejlepším případě vyplašit. Zamotávala mě do vodítka a nutila mě k zoufalým slibům, že s tím výcvikem sedni-lehni-vstaň-k noze musím zatraceně přitvrdit. Ona samozřejmě všechny povely zná a v klidu je i vykoná (byť její „k noze“ je dost volný pojem), ale kdo by se tím zdržoval, když je kolem tolik zajímavých věcí, že?

Naštěstí jsem měla dost rozumu, abych ji nechala dlouho lítat na pláži, než jsem se vypravila do centra městečka sehnat si něco k jídlu. Berry klusala přijatelným způsobem a nebýt toho, že teskně vyla na dámských záchodcích, kde jsem byla nucena ji uvázat už před kabinkou, tak by nemělo její chování vážnější chybu. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem vyšla z místního obchůdku s Fish and chips a nesla krabici se smaženou rybou a hranolky. Potom jsem naprosto přesně zjistila, co se snaží chovatelé vypěstovat z německého ovčáka, když preferují ostré zaúhlení zadních končetin – klokana! A Berry je nejspíš první pes, u kterého se jim to doopravdy povedlo, chybí jen ta kapsa.

Promenáda v Aberyswyth

Byla to groteska – pro přihlížející, samozřejmě. Šli jsme po úzkém chodníku starého města zpátky na pláž, kde jsem hodlala rybu sníst. Kazan vzorně kráčel podél zdí domů, zatímco Berry skákala. Co krok, to skok. Skok do výše mých ramen – přinejmenším. Její rozesmátá uslintaná tlama se mi snažila trefit do ucha, aby mi dala najevo, jak moc se těší na tu rybu. Několikrát se jí to povedlo. Byla mokrá od mořské vody a její srst zahrnovala nezanedbatelné množství tmavého písku. Brzy jsem vypadala podobně. Syčela jsem na ni příkazy, které ona ve svém svatém nadšení vůbec neslyšela. Styděla jsem se. Měla jsem vztek. Na tohle fakt nejsem zvyklá!

Lidé se – navzdory všemu – usmívali. Byli to Velšané a byla hezká neděle. Už nejméně hodinu nepršelo. Na ně psice neskákala. Děti se smály a ukazovaly. Dospělí se smáli také, ale snažili se to taktně tajit. Nechtěli urazit mé city. Byli to laskaví lidé. Byla to dlouhá cesta, na tu pláž… A tam, jako by někdo Berry vypnul – dokonce ani nežebrala. Seděla jsem na lavičce, po každém boku jednoho psa, jedla rukama (v tom spěchu jsem si zapomněla vzít plastovou vidličku), koukala na moře a bylo mi fajn. Rozdělili jsme se až o poslední sousta a rozjeli se domů. Tedy do hotelu.

***

Druhý den jsme vyrazili pro změnu na sever. Při pohledu na temné mraky jsem (správně) usoudila, že na pobřeží bude líp, a tak jsme se jeli podívat na prastarý Harlech Castle, ze kterého přece jen za ta století zbylo víc, než jen hromádka kamení. Vyjeli jsme z našich hor směrem na Dolgellau, kde jsme uhnuli z hlavní silnice (A470) vlevo a drželi se pobřeží. Když se toulám sama, tak si nikdy nedělám přesné plány. Jinými slovy, jakmile jsem zahlédla úchvatné pláže a zajímavý most v Barmouth, našla jsem hbitě vhodné parkoviště a rozhodla se pejsky po ránu pěkně rozhýbat. Fičel silný vítr, ale nepršelo.

Kazan

K pláži vedla hráz zafoukaná pískem, sem tam nějaká duna a potom už jen ta nekonečná prastará písečná pláň pravidelně zaplavovaná mořem. Vichr s sebou nesl ostrá zrníčka písku, která mi navzdory natažené kapuci bolestivě odírala tváře a usazovala se mi za límcem. Vlny se vzdouvaly, moře nebylo přívětivé, ale nepřipadalo mi ani hrozivé. Bylo prostě samo sebou, řvalo a převalovalo se v prehistorickém rytmu, dokonale nevšímavé k tomu přechodnému lidskému hemžení. Na pláži byli kromě nás ještě asi tři lidé se psy, ale v tom ohromném prostoru jsme se sobě snadno ztratili.

Kazan a Berry byli jako u vytržení. Pes zapomněl na bolavé klouby a fenka si neměla ani na co vzpomenout. Oddali se prostě okamžité chvíli, běhali, hráli si a byli velmi jednoduše šťastní. Berry se vrhala bez zábran do vln, přeskakovala je jako malé dítě a byla jsem to já, kdo měl strach a volal ji zpátky. Byla to naše nejkrásnější pláž, rovná jako mlat, prastará, shovívavá, bezpečná. Z Berry tryskala energie, která jako by neměla konce a já si vychutnávala ten nespoutaný pohyb. Příliš dlouho už mě bolí srdce při pohledu na Kazanovu namáhavou chůzi…

Pozdě jsem si vzpomněla, že u prehistorické pláže je velmi současné parkoviště a já si zaplatila parkování jen na půl hodiny. Rozhlédla jsem se kolem. Na obrovském parkovišti bylo jen pár aut a kromě pejskařů po ulici nikdo nechodil. Rozhodla jsem se to risknout a zajít se ještě podívat na „fjord“ a most, který ho překlenoval. Tady to bylo zase jiné, vítr bojoval s lidskou snahou opanovat prostor. Zasypával jemným pískem, na co jen dosáhl, a přizpůsoboval betonové hráze svému vkusu. Nakonec nás donutil k návratu hluboký písek, Kazan se vrátil do reality a bylo nutné mu zajistit odpočinek.

Nechala jsem psy skočit do auta a dala jim napít. Byli spokojení… a mokří a plní písku, který se z nich sypal do kufru auta. No co, hotel je ještě daleko, pomyslela jsem si a šla se přezout z holin do botasek. Jo jo, jak já se dostanu k moři, tak to vlastně nikdy není plavky, pokračovala jsem v úvahách a nakonec se potěšila – tohle moře nebylo zamrzlé! Koukla jsem ještě po městečku a pokračovala na sever.

Berry větrem ošlehaná

Hrad jsem přejela. Tak dlouho jsem váhala, zda je to to správná odbočka (Sybila trefila do městečka, ale ne přímo h hradu), až jsem se ocitla na úzké silničce klesající po úbočí prudkého kopce, kde se absolutně nedalo otočit. Zatímco jsem pátrala po jakémkoliv vhodném výklenku, míle pomalu ubíhaly. Utěšovala jsem se, že si mohu nadávat jen sama sobě a nemusím nikomu vysvětlovat, že jsem to jaksi neodhadla. Nakonec jsem našla opuštěné parkovišťátko, kde jsem se dokázala otočit, usoudila, že inzerovaný historický dům kdesi v mokřinách za hrad nevyměním, a vrátila jsem se stejnou cestou na kopec.

Tentokrát jsem se k hradu trefila správně a navíc jsem byla mile překvapena – mladý pár, právě opouštějící parkoviště, mě zastavil a nabídl mi svůj parkovací lístek. Vzali si ho na dvě hodiny a vyčerpali sotva jednu. Brzy jsem pochopila proč. Mohutně vypadající hrad byl pouhá slupka kamenných prastarých zdí a jen obrázky a živá fantazie mohly člověka na místě zdržet déle. Jenže to by nesměl foukat vítr schopný člověka porazit…

Nechala jsem psy odpočívat v autě a po řádění na pláži vůbec neprotestovali. Pootevřená okénka jim zajišťovala vzduch a Berry dostala ještě i kousací kostičku – to kdyby se probudila dřív, než přijdu.

Jako obvykle byly ke zbylým zdem uvnitř připraveny skvělé informační panely, kde se člověk dozvěděl víc, než by čekal. Vypadalo to nakonec idylicky, kdybych nebyla tak hloupě zvědavá.

Byla tam tma a bylo tam točité schodiště. Já opravdu nevím, na co myslím! Samozřejmě jsem vlezla do věže a jediné, co se dalo dělat, bylo jít nahoru. Kolem zdí byla natažena silná lana coby zábradlí a já šplhala výš a výš. Cestou jsem potkala dvě starší dámy odpočívající u díry, která bývala oknem či střílnou. Usmály jsme se na sebe a ony mě pustily dál.

Harlech Castle

Nakonec jsem byla nahoře. Nad hlavou se mi ve vichru třepetal na vlajce velšský lev, cenil zuby na kraj pod sebou… příliš hluboko pod sebou. Zatajil se mi dech a obrátil žaludek. Kolem vrcholu věže byly částečně zdi, částečně velmi jednoduché zábradlí a výhled byl skutečně ohromující – obzvlášť pro člověka trpícího závratí. Křečovitě jsem se jednou rukou držela kovové tyče a snažila se předstírat potěšení a maskovat tak strach před mužem, který tam čekal na ony starší dámy. Neoklamala jsem ho ani na vteřinu, ale byl zdvořilý a dělal, že si ničeho nevšiml. Sebrala jsem všechnu vypěstovanou sebekázeň, vyfotila příslušné pohledy včetně pohledu z výšky na střechy ostatních věží. Brr. S jakou úlevou jsem sestoupila do vlhké klouzavé temnoty té nešťastné věže!

Rozhodla jsem nepředstírat další zaujetí historickou budovou a vrátila se ke psům. Byli úplně v pohodě a bez mrknutí přijali oznámení o tom, že se jedeme podívat na italskou vesnici. Portmeirion se to mělo jmenovat a mělo tam být hezky. Sybila tu vesnici neznala, tak jsem jí zadala Porthmadog a spolehla se, že to najdu. Našla. Jelo se tam neuvěřitelně krásnou alejí lemovanou kvetoucími hortenziemi, růžovými a bledě modrými. Přijela jsem k bráně a zjistila, že tam nesmějí psi. Fakt mě to překvapilo – chápu, že psi nemohou na různá místa, ale zavřít jim celou vesnici? Tak doteď nevím, co se tam skrývalo, protože se nesmělo ani na pláž.

Takže jsem alespoň využila právě vykouknuvšího sluníčka (poprvé!) a pěkného travnatého parkoviště s piknikovými stoly a nakrmila jsem tam psy. A nechala je proběhnout. A částečně odpískovala auto. Ještě dlouho bude k poznání místo, kde jsem parkovala…

Do zahrádky restaurace vstoupila kočka...

A odjela jsem dál podél moře přes Porthmadog až do městečka Criccieth, které se, jak je tu poměrně běžné, pyšnilo dalším hradem. Na něj jsme ale nelezli, protože nažraní byli jen psi a ne já, takže mnohem zajímavěji se jevilo malé bistro se zahrádkou přímo na promenádě. Zeptala jsem se, jestli tam mohu se psy a bylo mi s úsměvem přikývnuto. Zjistila jsem, že to nebudou jediní psi na tomto malém prostoru. Dokonce ani jediná zvířata. Jakmile jsme se usadili a já si objednala, tak se objevila. Malá bílomourovatá kočka.

Naprosto sebejistá, číšník se na ni jen usmál, jak kráčela směrem K NÁM. Berry viděla kočku poprvé v životě. Kazan jich ve svém životě prohnal desítky, včetně dvou našich, které proháněl opakovaně. Bylo to napínavé – hlavně pro mě. Berry překvapeně zabafala, ale kočka si toho ani nevšimla. Přemýšlela jsem, jestli dřevěné zábradlí, ke kterému bylo oba uvázáni, vydrží ten nápor, až se Kazan rozhodne pohnout. Zdvořile jsem se usmívala na ostatní a pokoušela se přitom nenápadně zaplašit kočku. Copak angličtí, pardon velští psi na kočky vůbec nereagují? 

Hypnotizovala jsem to sebevědomé zvíře, jak nejlépe jsem dokázala. Lehlo si pod vedlejší stůl – asi tam vypadali lidé přístupněji. Psi stále napjatě hleděli, velice tiší, velice soustředění. Víc, než se mi líbilo. Naštěstí kočka se rozhodla oživit svůj denní program, vyskočila na zábradlí, překráčela lidem nad talíři s jídlem (nikdo ji neplašil) a já trnula, že psi zaštěkají a ona skočí do silnice a pojede auto a… Nic se nestalo. Kočka skutečně skočila na silnici, přeběhla ji a začala se věnovat svým záležitostem kolem hromady balvanů na pláži. Psi se uvolnili, mně přinesli rybu a věci se vrátily ke svému přirozenému běhu.

A psi o ní dobře věděli...

Potom jsme byli opět na pláži, zase se věnovali běhání a rozjímání v hukotu neúnavného kolotoče vln. Kazan byl unavený, tak jsem musela Berry zabavit sama. A potom jsme jeli domů, skrz hory a vnitrozemí a zase viděli jen málo, protože mraky seděly na horách jako vlhké chuchvalcovité kvočny. Opět to bylo spíš Norsko – hory, pastviny, potoky, vlhko, větrno a věčno.

Řídila jsem po zdánlivě nekonečných serpentinách, odpočatá a unavená zároveň. Je to zajímavá země, tenhle Wales. Má kouzlo, které mě oslovuje, i když by mohl být aspoň chvílemi sušší. To se asi často nestává – vždyť kdejaký můstek a most má před sebou ceduli lakonicky varující, že most může být zaplaven, stejně jako silnice postrádající příkopy.

Sluníčko vysvitlo – samozřejmě – v den našeho odjezdu. Udělala jsem poslední fotky, naložila psy a vyjela domů. V klidu a v pohodě. Ujela jsem asi tři sta metrů k semaforům před opravovaným úsekem cesty a pochopila, že mě nemine vůbec nic. Long delays possible. Na obou stranách spravovaného úseku se rozsvítila červená a do jediného použitelného pruhu nacouval náklaďák s kamením, které potom jeho řidič s pomocí mechanické ruky ukládal dělníkům do vykopané brázdy. Vypnula jsem motor a připravila se na dlouhé čekání. Ale nevadilo mi to. Všechno bylo vlastně v pořádku.

Další fotky najdete tady

Společně...