Setkání jsou různá, běžná i neběžná, třetího či nevím kterého druhu. To moje bylo ale vskutku jedinečné – hladila jsem si geparda.

Začalo to jedním videem, při které jsem jen vzdechla a nasucho polkla. A zmocnila se mne závist převeliká a taky touha. Bylo to video, které natočila a na internet umístila Vave, a bylo z jedné návštěvy ZOO s Tadeáškem. A já se začala okamžitě pídit, co to je, kde to je, jestli je TOHLE v oné ZOO běžné a jestli to můžu prožít i já. Po krátké výměně informací jsem dokonce do ZOO napsala, že jsem byla velmi okouzlena a že miluju kočky a zvířata vůbec, a jak moc jsem kamarádce záviděla pobyt u „velké kočky“, a jestli by snad, případně…

Skoro jsem to ani nečekala, ale přišla mi odpověď, která byla zároveň pozváním, a ve mně se začala vzmáhat nervozita spojená s těšením a hned jsem začala plánovat svou cestu. Z Prahy to není vůbec daleko (informace na konci článku), takže v den D stačila hodinka vláčkem a pak kousíček autobusem a byla jsem na místě.

A znovu jsem začala pochybovat, jestli to vyjde, jestli mne tam pustí (ovšem ten „zvací dopis“ jsem si vezla vytištěný). Pána v pokladně jsem ihned identifikovala jako příslušného ošetřovatele a po zakoupení lístku mi padl zrak na magnet na lednici s obrázkem geparda – no ten musím mít!!! A pán sám od sebe povídá – a nechcete se k ní podívat? No, myslím že jsem souhlasila velice překotně, možná až nápadně rychle, ale konstatování, že přece právě kvůli tomu jsem přijela až z Prahy, jsem si odpustila.

Za chvíli už jsme byli ve výběhu, kde pospávaly dvě šelmy: krásný plavý barzoj a – no a „moje“ Mzuri!!! Abych nevypadala AŽ TAK dychtivě, slušně jsem se zeptala, jestli opravdu můžu až k ní a jestli si teda můžu odložit věci, abych ji neplašila… Ležela a spala hlavou ke zdi, tak jsem ji začala rozechvěle hladit po boku. Jenže znáte to, s jídlem roste chuť. Tak jsem se protáhla za barzojem až k její hlavě a zabořila ruce do takové té „šešulky“ co mají gepardi na hlavě, hladila ji po tvářích, pod bradou – a ona se ve spánku nastavovala jako moje kočičky doma.

Fotila jsem a točila i na video, jak se kočka blaženě nastavuje, a pán se zeptal, jestli chci vyfotit, prý aby mi věřili, že ta ruka je skutečně moje. Tak to si teda pište, že jsem chtěla! Takže mám fotky i video s gepardicí jako upomínku na ten krásný zážitek. Vydržela jsem u ní asi půl hodiny (chicht), pán mezitím dvakrát odešel do kasy prodat příchozím lístky. Potom už mi to bylo hloupé, tak jsem řekla, že si projdu celou ZOO a před odchodem se ještě stavím.

Jak jsem řekla, tak jsem i udělala – a Mzuri byla už tou dobou vzhůru, a taky otočená do „příznivější polohy“, takže jsem jí přešla přímo ke zvednuté hlavě a ona začala okamžitě převelice, neskutečně hlasitě příst! Mimochodem, gepard je jediná z tzv. „velkých koček“, která přede. Musel to být krásný pohled – předoucí gepardice, nastavující tu hlavu, tu bradičky a tváře, ukázala i břicho a lízala mi ruku, když jsem jí nastavila dlaň. Taky si mě hezky „pohladila“ tlapou a do ruky lehce přátelsky kousla – jako bych už byla její. Další půlhodina utekla, ani jsem nevěděla jak.

Potom už jsem se rozloučila, moc moc moc poděkovala, zakoupila ještě turistickou známku ZOO a vyrazila na cestu domů. Zážitek ve mně tiše dozníval a ještě večer jsem usínala a cítila na rukách gepardí srst, v dlani šimravý pocit draplavého jazyka, na klíně položenou gepardí hlavu a slyšela hlasité hluboké předení, které mě ukolébalo do snu.

A nyní ty slíbené informace:

Jde o Zoologickou zahradu Chleby, asi 10 km od Nymburka (pozor, Chleby jsou dvoje). Mzuri oslaví teď 30. září své první narozeniny a v ZOO ji mají od dvou měsíců, takže proto je tak dokonale ochočená, jak mi bylo řečeno. V sobotu 25. září bude slavnostně (prasátko a pivo zdarma) otevřen nový větší výběh – ale i tam bude možné přímo k ní vejít. Kdo byste měl volný čas a hledal program, vřele doporučuji.

Webové stránky zde: http://www.zoochleby.cz/

Více fotografií najdete tady a video zde.