Otázka proč je asi podstatou lidství a je to otázka, na niž se v podstatě nikdy nedá odpovědět beze zbytku. Dnes bychom si pověděli něco z toho, co známe o příčinách nádorových onemocnění, mechanismu jejich rozvoje a i něco málo o prevenci nádorových onemocnění.

Tohle povídání začnu asi na rozhledník trochu neobvykle osobně. Jako dítě jsem asi dost tyranizovala svoje okolí neustálými dotazy na to, jak a proč věci vznikají nebo proč vůbec jsou. Do jisté míry mi to zůstalo:). Něco z té mojí zvědavosti se teď zobrazí právě v této části povídání. A tak kromě jednoznačných vědeckých faktů najdete v tomto povídání i jakousi spojovací linku, která je místy z části spíše dílem mé intuice než z mojí strany přesně literárně ověřeným uznávaným vědeckým názorem.

Nedělám si iluze, že o spoustě v současné době uznávaných hypotéz o vzniku nádorů si za dvacet let budeme říkat, co to je za nesmysly, takže myslím, že povídání pojaté spíše jako menší pohádka o buňce a vzniku nádoru nemůže být pro účel obecného povědomí a snadnějšího pochopení této problematiky zase tak moc na škodu.

Začneme povídáním o genetické informaci. Ta je zakódována v kyselině deoxyribonukleové označované anglickou zkratkou DNA, jde o dva řetězce stočené do šroubovice. Základními stavebními jednotkami jsou nukleotidy, jichž jsou v DNA 4 typy označované písmeny A, C, T a G. Ta „genetická informace“ nesená v DNA je zakódována právě pořadím nukleotidů v řetězci.

Velmi zjednodušeně (a i trochu nepřesně – situace je ještě o trochu složitější) řečeno: Při normální funkci buňky se vždy příslušný úsek DNA (tj. gen) přepíše do RNA (jiná varianta nukleové kyseliny tvořená jen jedním vláknem) a na základě sledu nukleotidů se k sobě následně přiřadí příslušné aminokyseliny – tj. tedy základní stavební kameny bílkovin.

Určité pořadí nukleotidů v nukleové kyselině znamená určité pořadí aminokyselin a tedy určitou konkrétní bílkovinu. Touto bílkovinou může být určitá „stavební“ jednotka pro strukturu buňky nebo určitý enzym (tedy látka vytvářející optimální podmínky pro reakci nějakých jiných látek) nebo faktor s dalším signálním významem v buňce i mimo ni. Tak jsou vlastně ovlivňovány veškeré děje probíhající v buňce (její základní metabolismus i pochody ovlivňující její růst, dělení, diferenciaci i smrt) i vztahy mezi buňkami navzájem.

Základní regulace pochodů v buňce je tedy dána tím, co se v dané chvíli z DNA přepíše do RNA. To jak je regulován tento děj, je asi zatím nejméně probádanou záležitostí z této oblasti. Známe určité signální cesty, kdy vnější podněty vedou k určité další kaskádě dějů v buňce, která má za následek přepis určitých genů, ale pořád je to náhled jen velmi nedostatečný.

To, co z genetické informace bude a nebude používat jedna určitá buňka, je totiž asi důvodem toho, proč máme v těle tolik buněk s tak různým vzhledem i funkcí (porovnejme si třeba svalovou buňku s buňkou slinné žlázky), přestože všechny obsahují stejnou genetickou informaci.

Z přibližně popsaného sledu dějů si lze asi představit, jak je pro normální fungování buněk důležitá důsledná ochrana genetické informace před poškozením. Na to má buňka řadu mechanismů, které kontrolují DNA. Některé chyby umí buňka opravit, někdy chyba vyvolá děje vedoucí k tzv. programované smrti buňky (apoptóze).

Aby z určité buňky vzniklo nádorové ložisko, musí mít řadu schopností. Takové buňky musí být schopny se do určité míry nekontrolovatelně dělit a nereagovat na signály směřující k přirozenému zániku buňky (apoptóze). Dále musí mít takové znaky, aby byly do určité míry tolerovány imunitním systémem. Aby mohlo vzniknout větší nádorové ložisko, musí být schopné si zajistit výživu, tedy indukovat tvorbu cévního zásobení. A pokud má jít o maligní tumor, musí mít schopnost vycestovat do cévního systému a následně po přemístění na jiné místo a založit metastázu.

Přeneseme-li všechny tyto požadavky na buňky zpět na úroveň genetické informace je jasné, že aby skutečně došlo ke vzniku nádoru, musí dojít k poruchám v genetické informaci na více místech a to na určitých konkrétních místech, které jsou pro podstatné pro výše zmíněné charakteristiky tumoru (řeknu-li to jinak – k poruchám genetické informace dochází asi poměrně často, nicméně pro vznik tumoru jsou důležité jen určité konkrétní poruchy).

Některá literatura používá v této souvislosti trochu schematizující termíny onkogeny a antionkogeny. Onkogeny jsou geny jejichž aktivace (důsledkem určité poruchy genetické informace) vede směrem ke vzniku nádoru, jsou to zejména geny ovlivňující schopnosti dělení buněk – známy jsou například poruchy regulace reakce na růstové působky.

Naopak antionkogeny jsou během vzniku nádorové afekce inaktivovány – například jsou to geny pro faktory ovlivňující mechanismy apoptózy. Změna nenádorové buňky v nádorovou se většinou děje v postupných krocích, tak jak postupně přibývají další poruchy v genetické informaci. Existují určité změny, které jsou potencující pro vznik dalších poruch – například pokud dojde k zásadní poruše kontrolních mechanismů celistvosti DNA, pak pochopitelně dochází ke vzniku dalších poruch daleko snadněji a rychleji.

Proto některé tumory vznikají a šíří se poměrně rychle a jiné tumory se naopak vyvíjejí poměrně pomalu a jejich vzniku předchází po určitou dobu tzv. prekanceróza – stav morfologicky odlišný od normálu, dosud však ještě bez agresivních rysů maligního nádorového onemocnění. Z tohoto postupného vzniku je také pochopitelné, že sice tumory určitého typu mají určitý společný genetický podklad a tedy i vzhled a určité stereotypy chování, nicméně i v rámci jedné morfologicky definované skupiny tumorů je vlastně u každého pacienta tumor určitým způsobem originální.

Dále z toho plyne také to, že pacient nemá celou dobu svého onemocnění tumor úplně stejných vlastností – i v okamžiku plně rozvinutého nádorového onemocnění se tumor dále vyvíjí a také se v rámci něj může diferencovat několik různých subpopulací buněk lišících se vlastnostmi (třeba i v reagování na určitý typ terapie).

A jak může dojít k poruše genetické informace?

Část poruch si sebou už přinášíme zděděných od rodičů, to je příčinou toho, proč v určitých rodinách nacházíme po několik generací za sebou stejná nádorová onemocnění. Někdy (ale bohužel ne moc často) známe i konkrétní z genů, který je takto z generace na generaci přenášen.

Tato znalost je pro pacienty výhodou – můžeme je na přítomnost této mutace vyšetřit a pak je podrobně kontrolovat, aby byl nádor zachycen včas. Jedním příkladem jsou (naštěstí poměrně vzácné) mutace genu BRCA u pacientek s karcinomem prsu. Protože jde obvykle o nádory velmi agresivně se chovající s velmi špatnou prognózou, doporučuje se někdy nositelkám tohoto poškozeného genu i preventivní odstranění prsní žlázy (s následnou plastikou).

Dále může k poruše genetické informace dojít asi prostou chybou během jejího neustálého přepisování, tato pravděpodobnost pochopitelně s věkem stoupá a tento faktor je významnější ve tkáních, kde přirozeně (nebo i v důsledku patologického procesu) dochází k častému dělení buněk.

Dále vnějšími faktory. Sem patří různé druhy záření, toxické látky i některé (virové) infekce. Vliv ionizujícího záření na vznik tumorů je prokázán, stejně tak jako UV záření například u melanomu. Asi nejznámější z toxických působků jsou dehty obsažené v cigaretovém kouři. Například jeden z typů plicního karcinomu – malobuněčný karcinom vzniká v 98 % případů u kuřáků.

Stran některých infekčních faktorů – viry jsou velmi malé organismy a pro své rozmnožování využívají buněk jejich hostitele. Včlení se do jeho nukleové kyseliny a tak si zajistí přepis svých genů a stavbu svých struktur. Pokud se včlení na určité místo podstatné pro vznik tumoru a nejsou včas zlikvidovány imunitním systémem, je to už krok ke vzniku nádoru. Některé viry mají tendenci se včleňovat na právě taková „nevhodná“ místa. Jako příklad lze uvést poslední dobou často (v souvislosti se zaváděním očkování) zmiňovaný lidský papiloma virus (anglická zkratka je HPV), jehož určité subtypy mají těsnou souvislost se vznikem karcinomu děložního čípku.

Prevence nádorových onemocnění (v úzkém slova smyslu) spočívá ve snaze vyvarovat se známým kancerogenním faktorům – tj. zdravá životospráva s dostatkem vitamínů, které mají antioxidační účinky a mohou zneškodnit některé toxické látky. Jedním z cílených typů primární prevence je i výše zmiňované očkování proti HPV infekci.

Za prevenci v širším slova smyslu můžeme považovat snahy o záchyt nádorových onemocnění v jeho časných fázích nebo (lépe) ještě ve formě prekancerózních stavů. Čím méně je nádor pokročilý, tím snadnější a úspěšnější je jeho terapie. Na to jsou vypracovány i podrobné screeningové programy – například pro karcinom děložního čípku (preventivní prohlídky s odběrem cytologického vyšetření k zachycení prekancerózních změn na čípku), karcinom prsu (mamografické vyšetření), karcinom tlustého střeva (vyšetření na skryté krvácení do střeva), karcinom prostaty (vyšetření pohmatem přes konečník).