Před pár dny jsem zase prožívala velmi krušné chvíle. Táda slavil narozeniny, a tak jsem horečně přemýšlela, co mu koupit. Samozřejmě, měla jsem pro něj flanelové povlečení do postele na zimu, teplé pyžamo i hasičské kalhoty, ale to jsou samé měkkoše. Ne že by měkkoš jako dárek nedokázal někomu udělat radost, třeba taková Terezka od Dalmi by se nad nějakým rozkošným hadříkem jen rozplývala, ale Tádoš je chlap a jako takový očekává tvrďoše. Jenže co koupit? Když se rozhlédnu po jeho dětském pokoji, jímá mě smutek. Táda má tolik tolik hraček!
My jsme mívali hraček mnohem méně a byly nějaké jednodušší. Vlastně jsem ani po moc složitých a dokonalých hračkách netoužila. Kamarádka jednou dostala z ciziny mluvící panenku, ale ta mě svých mechanickým hlasem spíš děsila. Radši jsem měla tu svou, která si se mnou povídala, která mi říkala vždycky to, co jsem potřebovala slyšet. Zato jsem velice toužila po panence čůrací.
Protože jsem na ni ale byla podle mámy v šesté třídě moc velká, tak bylo jasné, že mi ji Ježíšek nedonese. A ani jsem si ji nesměla koupit z našetřených peněz. Protože moje o něco mladší sestřenice po takové panence také toužila (a také jí byla odpírána), vymyslely jsme báječné řešení. Prostě ona pod stromeček nadělí mně čůracího chlapečka a já jí čůrací holčičku a budeme mít krásné Vánoce obě. Bohužel naši plánovací korespondenci zadržela některá z matek, byly jsme označeny za podvodnice a vzájemná nadílka nám byla přísně zakázána.
Až na tento nikdy neuskutečněný výstřelek jsem si hrála s panenkami a hračkami obyčejnými. S pokojíčky pro mrňavé panenky, které jsem vyráběla z krabic od bot; na obývák byly velmi žádoucí krabice od dámských kozaček mé krásné tety. Vystačila jsem si vlastnoručně vyráběnými sešity pro panenky a medvědy. S malou školní tabulí a křídami.
A taky s hračkami na ven: míčem, švihadlem, skákací gumou a zejména s pláštěnkou a galošemi. Vždycky jsem si moc ráda hrála v dešti v loužích, ve strouze nebo potůčku; to podle toho, zda zrovna pršelo doma nebo u babičky česlicové či babičky mečové. Stejně jako Táda letos na jaře v Doksech. Za deště tam koupali s Terezkou dinosaury v louži pod okapem a já jsem toužila připojit se k nim.
No jasně, to je přece ono! K narozeninám Táda dostal další dinosaury a nové holínky a pláštěnku mu koupím k svátku. Zděděné talenty a dispozice je přece třeba podporovat a rozvíjet.
Děkuju ještě jednou všem za milé reakce a vzpomínání. (h) A za pochvalu kluků! 🙂 (h)
OT – Kdo má zájem, pár fotek Matýska je tady: http://vave-ri.rajce.idnes.cz/Matysek_5._zari_2010/
Kosí bratři jak se patří. Oba jsou úžasní. Matýsek je tááák ustaranej, jako pan ředitel všehomíra . Tádík už to má v paži,prostě je ten starší bráška. Vave , hodně radosti s klučíky přeji. (h) (sun) (sun) (h)
Slávááá, konečně vidím Matýska chechtavého 🙂 Nádherní princové. (sun)
Matýska i Tádíka můžeme vždycky – moc šikovní klučíci (h) (h)
Krásní okatí bráškové! (h)
Ty fotky brášky s bráškou jsou nádherné. Vůbec jsou to povedení kluci! (h)
to je k zblazneniu-tie 105-ky su uzasne,evokuju tolko spomienok,az hroza-musela som si naliat maly gin s tonikom,aby som to zvladla.V podstate som to mala tiez take.Milovala som svojho medvedika,vychovavala,liecila/pichala som mu injekcie az zhnil.Ale najradsej sme sa hravali na ucitelov a opravovali pisomky v zositoch-nasi nam nechavali stare-cerveno sme opravovali hrubky,skrtali a podobne.Az raz sme spolu smojim najviac najlepsim kamaratom Milanom/donedavna takto nam riad. nemocnice v Prahe/objavili take zvlastne pisomky a nebolo tam nic cerveno opravovaneho-nadhera-tak sme sa do toho dali.Mala som asi 4-5 rokov ,do smrti nezabudnem ,ako nas milujuci otec sedel v kuchyni na stolicke a trasucim sa hlasom hovoril mame:odved tie stence,lebo ked vstanem,pozabijam ich.Boli to maturitne pisomky.
Verenko, to je nádherná představa (chuckle) (rofl)
Milá Verenko (inlove) , tohle je tak půvabná příhoda! (clap) Nakonec, tatínek mohl být rád, že jste si nehráli s nůžkami. (wasntme)
Jejda jejda – když jsme byli malí, maminka si koupila šicí stroj a hodně oblečení nám šila. Já jsem taky chtěla pomáhat a rozstříhala jsem jí kašmírovej šátek. Dodneška si to pamatuju. To mi byly asi tři roky.
Moje mamka taky velice moc šila – a taky měla moc ráda, když ji někdo česal – to okamžitě usínala. A já ji teda u toho šicího stroje česala a česala a pak stříhala a stříhala – a naráz jsem měla z maminky pankáče – vypadala úplně jako Vavískovic Matýsek (chuckle) – a možná že by šla úplně dohola, kdybych ji mezitím neustříhla kus ušního lalůčku! Byly mi tři roky – ale přesto se divím, že po této zkušenosti mne v deváté třídě nutila, abych šla na kadeřnici (chuckle) (chuckle)
(chuckle) (chuckle) , nóó, tedy, já padnu. Šlak by ma trefil aj porazil. (rofl)
Tak tohle asi těžko někdo trumfne. Zažila jsem slabý odvar. Při dálkovém, ve třeťáku jsem dorazila v červnu z poslední zkoušky a protože jsem byla ušlá jak zisk (3 noci jsem doháněla) tak jsem skoro omdlela na válendu a princezna si vedle mne hrála. Po půl roce jsem prvně otevřela tuto knížku plnou kouzel na zapsání další zkoušky a co to nevidí mé bystré oči? Na každé stránce grafická výzdoba od mé princezny (wasntme)
A ještě jedna příhoda. Dotáhla jsem domů 30m kvalitní zahradní hadice. A kvalitní zůstala do první návštěvy mého 1. vňoučka, tenkrát tak čtyřletého. Mezi nářadím na zahrádku našel nůž a hadice byla na pěti místech kropící. Když jsem učinila výslech pachatela, tak jsem se dozvěděla, že mě zachrˇánil, protože zabil děsně velikýho hada. (sweat) No, přežili jsme oba.
Och Verenko – u nás se říká Za dobrotu na žebrotu – vy jste tatínkovi pomohli s opravmi písemek a jemu se ještě něco nezdálo … (wasntme) (chuckle) .
;;) R O Z V E R N Í Č E K. ;;)
.(*) Baví se dva kamarádi: „Chci se tě zeptat, co řekneš, když přijdeš opilý pozdě v noci domů?“ „Čau, a ostatní řekne žena.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer a pěkné sny. ~o)
(rofl) (rofl) (rofl) Třeba to bude tím, že ani mluvit nemůže, tak to za něj musí oddřít chudinka jeho žena. (chuckle)
Jako nudící se prduch jsem se dostala ke čtení až teď 🙂 Přečetla jsem první odstavec a říkala si – To jsem blázen, proč se ta babička nezeptá Vave, jako jsem to udělaly my s Louk, když jsme byly v Doksech na dovolené a vymýšlely dárek pro Tádoše. No, a když jsem to dočetla, tak jsem zjistila, že autorka je děsně chytrá, skoro jako já, protože se té Vave asi fakt zeptala 😀 A Táda dostal dynouše do sbírky. Určitě se nezlobil. 😛
Vždyť se koukněte, jak je opravdu skvěle krotí a pečuje jim s kamarádkou o hygošku (chuckle) .
Hele: http://zdenabp.rajce.idnes.cz/Doksy_2010/#P1080896.JPG
Hehe, teto Zdeno, tady si staví ty nové: http://vave-ri.rajce.idnes.cz/Tada_slavi_4._narozeniny_foceno_11._zari_2010/#IMG_1031.JPG
Co buchta? (chuckle)
Achjo, já přečetla a reagovala – v osm hodin večer. Pak jsem se pustila do čtení vašich přípodotků. (rofl) Asi bych se místo psaní do diskuse měla pustit do žehlení obézní mrtvé tety (wasntme) . Už v 6 ráno dala Xerxová odkaz na fotky Téček v Doksech. Když pominu ten časový skluz, který jsem „abstrouhala“ tak rozdíl v kvalitě fotek už přehlédnou nelze |-) .
Asi půjdu vyhnít do houští. (dance)
Máš fotky taky krásné, Zdeni. (h)
nebreč… (wasntme)
Já mám výjimečně vyžehleno, teď jsem dokrájela houby. Protože jsem dneska byla odpoledne dýl v práci, tak jsme s Betkou zajeli do lesa ráno. Byli jsme tam v době, kdy nám na jedné straně svítil měsíc a na druhé sluníčko (od půl sedmé do půl osmé) a v osm už jsme byli v práci (rofl) Jen ty houby musely v ledničce počkat až do večera…
Jinak u zaniných fotek jste se ptaly, v kolik to bylo ráno focené – bylo to po čtvrt na osm – zase tak moc brzy to nebylo (chuckle)
OT- Kuba dneska ztratil v šalině doklady s dosti drahou pětizónovou šalinkartou. Prosím, držte palečky, abychom je našli, byla to opravdu větší částka. 🙁 Mimochodem, ztratil je proto, že je vydoloval z hluboké kapsy, aby je mohl ukázat revizorovi a pak už je tak hluboko nezadoloval.
Držím palce, aby se našla. Jak je možné, že v Brně je dražší MHD než v Praze? U nás stojí měsíční jízdenka pro dítě 130,-
No jednak byla čtvrtletní, jednak byla až za Brno. A je pravda, že v Brně stojí měsíční pro dítě 265 kč, což je podle mě svinstvo, vzhledem k tomu, že prťata tu šalinkartu ztratí, ani neví jak. Ta ztracená stála 1350 Kč.
Fuj, to je peněz. Držím. (y)
Nevystaví mu duplikát?? Někde to jde – za relativně malý peníz pokuty…
V Brně ne.
My tu totiž máme fakt Dopr. podnik města Brna
Držím palce, milá Matyldo (inlove) . (y) Já zase postrádám hodinky. 🙁 Jestli je ta Rozárka (nebo Bertík) sestrkala se stolu do koše na papíry a látkové odstřižky, tak už je nenajdu nikdy – hledám je už od soboty. 🙁
A já platební kartu, ach jo… a pár peněz, který jsem chtěla nést na poštu. A ta kabela bl.. bá letí do popelnice. Nebo že bych byla blbá já ?
Moje děti měly hraček mnoho, ale většinou pečlivě vybraných, přesto nejvíc oblibovaly šuplík plný starých sukní, šátků, šálů a klobouků. Do toho se nahastrošily a hrály si na cokoli. Jinak v době jejich útlého dětství bych byla ideální nákupčí do obchodu s hračkami- přesně jsem věděla, co bych jim chtěla koupit a v obchodech to nebylo. Jak to, že panenek byly metráky, ale oblečky na ně ne? Co já jsem se našila a napletla oblečků na panenky pro Kačku i pro neteřky! Jednou dostaly neteřky od druhé babičky skoromimino baby Annabel. Jenže jen v jedněch dupačkách. Takže krabice od bot plná oblečků na tyhle mimina byla nejlepší dárek k narozeninám. U Kuby samozřejmě excelovalo Lego, ale taky kostky, které už nejdou sehnat- Kobino. Kostky a střechy, polepené papírem se vzorem tašek, hradních zdí a vrat a oken… máme doma ve větším množství, občas se s ním zašiju do pokoje a stavíme hrad s podhradím. K tomu Kuba míval platové vojáčky, ovšem žádní trapní moderní, hezky rytíři a koně.
A já jsem jako dítě milovala bíložlutého plyšáka medvědopsa Méďu, který byl věčně špinavý, takže když ho bylo nutno dát do čistírny, brečela jsem po těch 14 dní každé odpoledne, že mi ho nechtějí dát, protože na nákup se chodilo kolem čistírny. A jako malá jsem dostala panenku se zelenýma očima a dlouhými hustými zrzavými vlasy. Ehm, sedí u Kačky na polici. Kdysi jsem jí ušila zelenobíle pruhované šaty a vzaly jsme ji do města, protože jsme chtěly koupit panence slaměný klobouk. V dárkovém zboží je mívali na aranžování sušených kytek. Prodavačky nám tu panenku šíleně záviděly. A klobouk jsme nakonec sehnaly!
Hračky – téma momentálně vysoce aktuální! Jsem na návštěvě u našich holčiček a právě dnes jsem s Aničkou vybrala dárek k 2. narozeninám – náklaďák vyklápěčku 🙂 . Mimochodem mě potěšilo, že to není čínský, ale náš výrobek, dokonce s certifikátem na bezpečnost a škodlivé látky. Jen to už není Tatra jako kdysi, alébrž Mercedes. Už jsme stihly povozit i kočku Peršinga (hihi, babička má občas infantilní nápady 🙂 ), jedinou z pěti koček, která se dala, ostatní zbaběle prchly, ale tahle si dá líbit snad úplně všechno.
Píšu s obtížemi, poněvadž zmíněný Peršing mi leží na břiše, zatímco na kolenou mi spočívá pohupující se noutbůček, jelikož nohama houpu miminko Kristýnku.
Milá Vave, díky za stopětky a opožděně gratuluji k přírůstku do smečky – kočička Rozárka je velmi roztomilá a jste teď krásně vyrovnaní 3 kluci a 3 holčičky! (h)
Tedy Hančo (inlove) , ty se fakt nenudíš! (rofl) jak říká Zdena bp – co takhle ještě nějakou volnou rukou plácat cihly? (sun)
Jo jo, naše Anče má nejradši velký auto odrážecí, sklápěčku Tatra po tátovi, dvě motorky a kamion. Panenky nějaký má, ale neoblibuje je. Vzala na milost jen jednu, která je natolik pruná, že se jí podařilo nacpat do kabiny kamionu a tak dělá řidiče 😀 . Kočárek jsme dostali a odložili (třeba pro Sváťu), protože tragač a kolečka jsou prej lepší. teď poslední dobou ujíždí na kombajnech a traktorech. Prostě jemná holčička (chuckle)
Kočka Peršing (rofl) (rofl) (rofl)
Děkuju všem za bezvadné vzpomínky. 🙂 (h) K PC se dostanu asi až večer, doufám, že se nějaká zajímavá hračka ještě objeví, i když YGA s pětikilovkou cukru asi bude nepřekonatelná. (chuckle) (y) (h)
No jo no… hračky a lovení v paměti. Na jeden nejde vůbec zapomenout . Muselo mi být tak 8 let, měla jsem horečku, bylo mi zle. Nejspíš jsem měla angínu. Maminka s tatínkem odjížděli někam na nákup. Dnes je odjíždět na nákup normální, před skoro 40ti lety moc ne. Možná jeli někam pro boty, maminka byla totiž velká parádnice. A když přijeli… přivezli mi něco úchvatného. Na kartónu byly gumičkami připevněny celé titěrné školní potřeby. Malinkaté sešitky, malinkaté tužtičky, malilinkatá guma, nůžky. Bylo to překrásné. Nejspíš jsem to zlikvidovala ještě během nemoci, fakt nevím, ale zapomenout na to neumím 🙂 A můj syn ? Po mnoha a mnoha letech ? 2 a 3 třídu ve školce nedokázal absolvovat bez 5 mončičáků, kteří v dešti, mrazu, sněhu vykukovali jako jeden muž z batůžku a vyprovázeli ho a pak trpělivě čekali po dobu jeho pobytu do tohoto zařízení, aby ho doprovodili zase domů. Vyndat je nesměl…pochopitelně… pro soudružky to z výchovných důvodů nebylo právě to pravé. Chápala jsem to, dětí tam bylo tak kolem 25ti a mončičáků v baťůžcích řekla bych nejméně dvojnásobné množství. Kdo by to uhlídal ? 😀
Taky máme doma přeplyšákováno. Nejoblíbenější je dvojice tučňáků, kteří s Péťou cestují vždy a všude a při závodech je musím mít v kapse, ale tak, aby viděli ven 🙂
Ale nějak nám i ta nejmladší holčička vyrostla… Strašně to uteklo, ten věk, kdy si hrála s hračkami. V šesté třídě už z těch holčiček začínají být slečny, to jsem si uvědomila, když jsem ji teď vyzvedávala z adaptačního kurzu, na kterém byla se třídou.
OT – jak najednou nakrmit 100 psů 😀
http://www.stream.cz/mazlove/517105-jak-najednou-nakrmit-100-psu
Já tam zase našel tohle:
http://www.stream.cz/mazlove/504290-tusite-nekdo-co-je-to-za-hmyz
Dospělá samička strašilky.
Myslím, že pokud jde o věk vlastního plyšáka, na moji opici jménem Opina tady nikdo nemá. Je jí totiž s e d m d e s á t, héč. Když si s ní hrávala dcera, oslovovala ji sama od sebe „paní opice“ a vykala jí. A to jí bylo tehdy teprve třiatřicet. Opici. Sehnali ji nějak naši na začátku protektorátu, je to šimpanzík jako opravdovskej z hnědého drsného nízkého plyše a s ksichtíkem a packama z pleťové tenoučké plsti, hluboký hnědý skleněný oči, dlouhatánský končetiny, takovej némeckej veritábl špílcajk pro poučení dítek. Na spravování pacek a čumáčku padla krempa z jednoho z maminčiných hóchnóbl klobouků z antilopí plsti, v takové ouctě to zvíře u nás je. Teď bydlí dole v peřiňáku a brzo mu bude představena naše vnučka. Ve dvou letech už ho o pracičku nepřipraví. 😀
Úcty hodná opice, takový mám nejraději. (h) 🙂
Myslím, že jsem v těsném závěsu. Mám medvěda po tátovi a tomu je právě dneska 71. Tátovi. Má špičatý čumáček, tlapky na kloubech a olysalou srst původně pískové barvy. Medvěd.
Hip hip hurááá paním Opinám a pánům Medvědům a tatínkovi hodně zdraví! (h)
Na fotkách jsem kdysi objevila, že maminka coby dítě měla opičáka, kterej byl stejně velkej jako ona (cca v 6-7 letech). Ke mně nějak nedoputoval … upřímně řečeno, nijak mě to netrápilo, přišel mi drobátko monstrozní – co může jedna s takovou potvorou velikánskou dělat (think)
Máš recht, metr a něco hadrovou pannu Líbu s vlasama! v opravdovejch dětskejch šatech jsme po roce se ségrou vypudily z domu. Na kamarádku byla přece jen málo inteligentní a hrát si s ní jako s panenkou se moc nedalo a vůbec, Opina a ségřin medvěd Chlupka I.Bílej, dynastický předchůdce dcéřína Chlupky II. Růžového, byli onačejší parťáci.
Chá, a já mám lišku prastarou, po bábince totiž. Bábinka ji dostala když jí byl rok. Takže liška Liška bude mít za dva roky 90-i když je skoro plešatá, furt má všecky končetiny a děsně špičatej čumáček, je červená a má zelený původní oči, hnátky mají hýbací klouy a celkově je kouzelná. A dostala jsem ji ke 30 a byl to nejvíc nejúžasnější dárek 🙂
uááá, to je já, prosím, ne aniňouma
Teda!!! Vedeš!
Děcka! Teď jsem se tak zamyslala a zavzpomínala na svůj domeček pro panenky! Kdybyste ho viděli – ten byl tak krásný!
Totiž – už všecky holky ve třídě měly svoji domečkovou krabici a jenom já ne (já byla nejmmladší a proto v určitých věcech i zaostalejší (chuckle) ). Svěřila jsem se své prostřední sestře Danušce (ta už coby dítko byla velice zručná) a ona mi „pomohla“ – no spíš udělala sama – náááádherný domeček – otevírací dveře a okýnka a na okýnkách záclonky. Dokonce byl rozdělený na obývací kuchyň a ložnici papírovou stěnu s dveřmi! Udělala i postýlku a sekretář, ušila peřiny do postele, do sekretáře vyrobila nádobí ze staniolu a stůl i sedátko z kelímku Jovonky. A na zemi kožešiny z divé zvěře (ehm, z králíků) – všechny holky mi ho záviděly! Hmmm hmmm – akorát taková drobná zrada … já jsem se s nim neuměla hrát … bylo to takové mrňavé a titěrné, já radši něco festovnějšího – třebas takové kilové závaží k decimálce, to byla aspoň pořádná hračka!
Teda YGO! (inlove) Pět kilo cukru, kilové závaží – byla jsi prazvláštní přenašečské dítko! (chuckle) (h) (rofl) (rofl) (rofl)
Teď jsem si teprve vzpomněla – ano, máš pravdu, závaží byla úžasná! nejen ta větší, ale i ta menší a malinká ukrytá v krabici vystlané ošoupaným sametem. My jsme je ale nesměli jen tak brát, občas nám byla zapůjčena, ale jen v kuchyni a pod dozorem. Tuším, že to byl můj bratr, komu bylo cony maličkému chlapečkovi protekčně zapůjčováno, protože se závažíčkem v ruce byl ochoten i něco sníst 🙂
a proč asi tak máme v kuchyni na poličce dvě sady závažíček a starou váhu??? (wait) Všechna dítka je milovala a myslím, že za pár měsíců je zase odpráším (happy) A nikdy se žádné neztratilo… prostě měla svoji „váhu“ a dítka byla děsně zodpovědná (inlove)
Závažíčka jsme taky měli 🙂 a byly úžasný (y)
Chichi – ještě je mám schovaný – aj tu decimálku (jestli mi ji zas nevyfoukne Máňa na chalupu jako všecko ostatní (punch) ).
Já byla divná, místo panenek jsem měla plyšáky (hlavně psy). Z krabice od bot jsem nedělala obýváky, ale saně, plyšáky do nich zapřehala a vyrážela na sever, jako lovec kožešin. Vlastně jsem měla panenky, většinou bydlely ve srubu, balila jsem je do starého kožešinového límce a poháněly spřežení. Občas taky byly panenky „jen“ lovci perel, nebo námořníci.
S holkama od příbuzných jsme výjimečně dělaly i pokojíčky, jinak obvykle jsem je zblbla a „ošetřovaly“ jsme zvířata v ZOO nebo tak něco.
A dnešní děti? Záleží na fantazii dítěte a vlivu rodiny. Jako všechno, hračky jsou jen předměty, záleží na člověku. Dnešní děti mají víc možností, ale ne všechny to dokážou využít. Jenže i my jsme měli možností nesrovnatelně víc, než dětí třeba před 200 lety. A myslíte, že tehdy měly mámy čas si s dětmi hrát, když musely na pole, opatřit zvířata a neměly žádné domácí „pomocníky“? Časy se mění, ale děti, myslím, moc ne. I já pamatuji rozmazlené fracky, kteří měli bohatší rodiče a nad námi ohrnovali nos, holku, která měla v 8. třídě dítě, kluky, kteří někde něco rozbili jako vandalové. A to jsem téměř důchodová.
Panenky ve srubu! Plyšáci v zápřahu! (chuckle) Milá EvoŽ, tak tohle k Tobě přesně sedí. (nod) Vlastně bys mě nějakým kočárkem s krajkovými dečkami naprosto vyšokovala. 🙂
Ti říkám, že jsem cvok od mala 😀 To je ten zhoubný vliv dobrodružné literatury. Takový Vlčák Kazan, Kočovníci severu, Jack London (včetně Mořského vlka Jerryho z ostrovů). „Moji autoři“ byli Mowatt, Seaton, London, Curwood. Táta mi kupoval knihy pro tak o 3-5 let staršího kluka. I verneovky jsem mohla (takové Dva roky prázdnin – štvalo mě, že tam nebyly holky, určitě by to taky zvládly). Když jsem byla hodná, smela jsem si prohlížet Melvillovu Bílou velrybu s krásnými rytinami.
Dívčí román jsem dočetla jediný – hrdinka se tam převlékla za kluka – jezdce a jela se svým koněm dostihy. Myslí, že tam nakonec byl i nějaký pohledný mladík, ale to jsem přeskočila. Jinak mě to zoufale nebavilo.
No a podle toho vypadaly i hry. Na panenky jsem občas šila – indiánské oblečky, „kožešinové“ parky, postroje pro psy. To víš, to se koupit nedalo (rofl)
V podstatě se divím, že si mě někdo vzal. Být chlap, tak nevím, jestli bych to riskla. Ale je fakt, že jsem dobrodruh jen ve fantazii, ve skutečnosti doma normálně vařím a uklízím (rozumně).
Páni Evo, ty už jsi skoro byla jako já! 😀 Máš pravdu, jen ty pokojíčky mě úplně minuly a jediná holčenčí touha byl ten nešťastnej kočárek a to kvůli kočárku samotnému, ne kvůli vožení panenek 🙂 Jinak můj milovaný plyšák byl bleděmodrý pes a jmenovat se Bolk. (Ne Bolek! Bolka z večerníčku jsem neměla ráda, protože šidil Lolka 🙂 ) Panenku jsem měla tuším jednu, toužila jsem po nějaké s dlouhými vlasy a když jsem ji dostala, tak jsem ji poněkolika měsících ostříhala (wasntme) . A pokud jde o knížky, tak ty sedí taky – kdepak se asi vzal náš Kazan, že? Jo a knížky zmiňované včera, tedy Synové velké Medvědice a Modrý pták jsem četla také milovala obě. Jo a nesmím zapomenout na truhlářskou dílnu po dědovi u nás na chalupě. Prakticky jsem vyrůstala s hoblíkem, pilou, vrtáky, pilníky a dalšími skvělými dětskými hračkami, od kterých už byl jen krůček k hrábím, vidlím, kose a nové práci… 🙂
Jinak po zkušenosti se svými dětmi si myslím, že schopnost si vyhrát s čímkoliv hodně závisí na samotné osobnosti dítěte, na jeho fantazii a na tom, zda se cítí doma natolik bezpečně, aby se mohlo nechat unést hrou. Přece jen když je zrovna „něčím nebo někým“ tak je zranitelné – výsměchem, především. Dítě se může nudit bez hraček i v pokoji plném hraček. Ale co já vím, tak jednou z nejlepších her je práce s dospělým – na něčem zajímavém, tam, kde dítě dostane prostor něco zkoušet.
Když naši koupili chalupu u Liberce, tak jsem tam hledala kamarády. Objevila jsem Holčičku s kočárkem. V kočárku vozila Šotka. Šotek byl pes, bezvadnej, hodnej a trpělivej (h) . Myslím, že ho i oblíkala 😛
Na moji první hračku si dobře vzpomínám, byl to nádherný ručně dělaný pokojíček i s nábytkem,od babičky mečové a její sestry. Udělaný byl z lepenky potažené papírovými tapetami, okýnka polepená červených celofánem se záclonkami,nábytek byl z krabiček od zápalek lepených různě k sobě a potažených zbytky sametu a brokátů. Ani jsem nedýchala nad tou nádherou. Pak už postupem let to byly jen knihy, knížečky, ty jsem vždy vyšťourala a do vánoc a narozenin přečetla. 🙂 Ale po čem jsem toužila zůstalo nenaplněno. Dostala jsem knížku od nějakého rusáka s krásnými kreslenými obrázky , jmenovala se Nikitovi noví přátelé a děti ve školce se tam houpali na koních. Tak strašně jsem toho koně chtěla, naši se mně bohužel vysmáli. Mnó, když se mají ty přání plnit asi si toho houpačáka pořídím do domova důchodců, páč kvůlivá té epidemii demence se přirozeně vrátím do dětství. Snad mi dovolí vzít sebou když nic nežere. (rofl)
Vave díky, krásné písání, krásné téma. (y) (handshake) (h)
Jo a černého kocoura Mikeše jsem zdědila po synovi, když ho chtěl poslat na věčnou dovolenou. Nemá ocásek a chybí mu jedno očko a fousky. (cat) (bat) Spí se mnou.
Milá Jenny (inlove) , pořiď si toho koníka radši dřív, ať z toho houpání ještě neco máš. (chuckle) (rofl) Viděla jsem, že dělají i koníky veliké, asi pro dospěláky, co si plní dávná přání. 🙂
Takový skromný dotaz – ten kocour je plyšový?! Nebo živý?
Houpacího koně jsem měla poměrně pozdě a dodnes lituji, že ho naši někomu dali. Měl pravé žíně a skleněné oči. Asi by mě už neunesl (mm)
Schválně, co myslíš (rofl) nic nechce ani nejí. (rofl)
a kolečkový brusle jsi nechtěla? Já děsně chtěla houpacího koně a ty brusle. A nedostala (shake)
Jednou při víně, jsme si ta přání sdělovaly, tři kamarádky. Jedna chtěla pravý dřevěný červený dřeváky,druhá nechtěla žádnou věc ale toužila umět na běžkách za jízdy smrkat přímo do sněhu, měly jsme to i s názornou ukázkou. Ty brusle mně taky braly ale kůň byl kůň. Kdybych si mohla vybrat chtěla bych létat vlastní silou bez motoru, jo to je to pravý ořechový (rofl) i toho koně bych oželela. (rofl) (rofl) (wave)
Re: Kdybych si mohla vybrat chtěla bych létat vlastní silou bez motoru, jo to je to pravý ořechový
Jenny, doporučuju román Noční orel od Václava Kličky. Je s podivem jak málo sci-fi literatury se zaobírá tímto odvěkým lidským snem. 🙂
Díky moc Pů. Už se těším. (handshake) 🙂
Tu jsem četla a moc se mi líbila. Když jsem o ní měla referát ve škole, tak se mi děcka vysmály.
Já měla jako malá moc ráda knížku „Létal jsem s anděly“. Pořád jsem si představovala, že se to taky naučím. A není divu, že se mi ta knížka líbila, ilustroval ji Václav Karel a to byl dobrý ilustrátor a písničky do ní napsal Jaroslav Seifert. To jsem sice tehdy nevěděla, ale líbila se mi moc.
Kdovi, kde skončila…
A co Prázdniny ve hvězdách od Marie Grubhoferové (určitě se to píše nějak jina :S )? Tam to sice není tak docela vlastní silou, ale to byla jedna z knih mýho dětství, dost slušně jsem se u ní bála 😛 .
Jo, energonová křídla, to byla věc! Tu knihu jsem znala skoro nazpaměť…
A byla vydaná znovu v roce 1991! Jak byl tehdá, když jsem to po válce četla, neuvěřitelně daleko rok 2004, kdy měly děti na Venuši startovat! S návratem 2008. Tyhle údaje byly velmi přesné, opravdu odpovídaly nejlepším startovacím oknům pro let na Venuši a zpět 😀 😀
Jen ta panergonová křídýlka ještě pořád nejsou…
Zažila jsem kdysi krásnou situaci. Americká rodinka, otec fajn, matka … hm… to, co si většina z nás představí pod pojmem typická Američanka (což nemá s národností celkem nic společného, českých „typických Američanek“ taky pár znám). Několik dětí, nejmladší holčičce byly čtyři roky. Dlouhá cesta autem za krásami Ameriky. Aby se děti během cesty nenudily, měly s sebou spoustu hraček – hraček vymyšlených a dokonalých.
No a potom jednoho dne našla holčička v kempu plastový kolík od stanu a od té chvíle si několik dní v kuse hrála jen s ním. Bylo to střídavě telefonní sluchátko, kůň, meč… Mně se to zdálo docela přirozené, ale ta americká maminka z toho byla úplně perplex, zmatená a nešťastná, co se to s jejím miláčkem stalo 😀
Fantazie si cestu ven najde aneb šídlo v pytli neutajíš (chuckle) . Mamky bez fantazie je mi líto. My jsme takhle blbli s dítky sami a moc se nám to líbilo…. Vymyslet co největší blbinu. Babička z nás byla taky perplex. (rofl)
Ano, milá Kaa (inlove) , tohle jsem vlastně měla na mysli. (nod)
Nejoblíbenější hračkou mého staršího syna byla puklička. Když ráno procitnul, uchopil tuto jako volant a do oběda za patřičných zvuků řídil. Pak se napapal, chvíli spinkal, poté uchopil pukličku a řídil do večeře. Bylo to nervy drásající, hlavně když brzdil. Ale řídí dobře pořád. 😀
Bodejď by ne, milá Abyt (inlove) , když má tolik najeto! (chuckle) 🙂 (h)
..jsem vyprskla nahlas (chuckle) (rofl)
áááááááááá tohle je fakt hroznej, hroznej problém! Znám. Naprosto Vave rozumím. A hůř bude, až bude Táda ještě starší a bude v takovým tom už nehračkovým období. Jinak teda mám náhled, že dnešní hračky v dětech nějako moc nerozvíjí fantazii.
Krásně jsi to vymyslela, Vave. U nás v domě bydlela paní, co v dešti navlékla děti do gumáků a pláštěnky a šli si před barák dupat do kaluží. Super groteska, když máma předvádí chlapečkům, jak to krásně cákne, když se dupne do louže.
Když tak zapátrám v paměti, po čem jsem jako holka moc moc toužila – tak si vzpomenu jen na plyšového klokana. Zahlédla jsem ho ve výloze a strašně moc jsem ho chtěla mít. Maminka řekla, napiš si Ježíškovi. A jak já se nabrečela, že ho do té doby v hračkárně prodají (i Ježíšek musí hračky koupit) a že jsem zlobila a tak se na mne Ježíšek vykašle…… Nevykašlal a tu radost pod stromečkem si pamatuju dodnes. Klokan stál na hromadě hraček nezabalený, jen s mašlí na krku.
Bubu – to byl pocit, co? Stát proti vytouženýmu klokanovi.
Já byla kapek neskromná. Nutně jsem potřebovala živýho koňa :D. Bydlel by na balkoně :D. Došlo na kompromis, dostala jsem koňa plyšovýho houpacího. Byl to můj nejvěrnější přítel :D, znal všechny moje křivdy a tajemství :D.
Jo, byl tam. Ten klokan.
Vlastně ta klokanice, protože měl kapsu a v ní maličkého klokánka. Ostatní dárky byly nepodstatné. Měla jsem svého klokana! Byl se mnou i na koleji a mám ho pořád. Ostatní „medvědi“ (doma jsme neříkali plyšáci, ale medvědi, ať už to byla veverka, kočka, pes, či klokan) jsou nějak zmizeli v propadlišti dějin. Ale dvě oblíbené panenky mi taky zůstaly.
Koňa jsem nechtěla. Chtěla jsem žvížátko a dostala jsem pakobylky. A pak křečka. Kotě ani štěně jsme neměli, tatánek razil zásadu, že pes i kočka mají mít zahradu, do bytu nee… A nakonec to se mnou bylo taky tak. Dokud jsme bydleli v bytě, tak mě ani nenapadlo, že mi něco chybí, ale jakmile jsme se přestěhovali, do půl roku jsme měli štěně.
Holky! 🙂 (h) (h)
Já jsem jednouod Ježíška dostala oranžového opičáka. Začala jsem mu říkat Olin a doprovázel mě úplně všude a mám ho dodneška.
Starší dceru takhle doprovázel bílo červený puntíkovaný koník Karel. Než si ho v nestřeženém okamžiku půjčil Bobeš, trošku s ním polaškoval a z koníka Karlíka zbyl jen kousek hadříku. To bylo doma tolik ;( ;( ;( , že by jeden nevěřil, že dcera v té době měla už 17 roků….
Re: JSEM SI NAPROSTO JISTA, ŽE DNEŠNÍ DĚTI BY NAD TAKOVÝMI PROSTÝMI A JEDNODUCHÝMI HRAČKAMI N OHRNULY NOS A POHRDLY BY JIMI DOCELA
To není pravda, znám dítě, které sice má i ty složité drahé hračky, ale to bys koukala jak si dokáže vyhrát i s kusem dřeva, které kdesi našlo. A odmítá se ho vzdát. 😀
znám spoustu dětí, kteří si umí hrát doma i venku velmi podobně, jako naše generace. Ale je fakt, že jim nedělá problém ani obsluha počítače a jiných technických vymožeností. Děti jsou víceméně stále stejné, jen prostě množství pasivních hraček z nikoho správného človíčka neudělá…
Ale opravdu znám hodně „normálních“ dětí se skvělými rodiči.
Pů, máš pravdu. Je to kus od kusu. Junior měl spousty hraček, ale stejně si nejvíc vyhrál s kufírkem oblázků od moře. Stavěl si garáže, silnice, zoo a pak zabydloval postavené kóje autíčky, zvířátky…. A jako úplný prcek si hodiny vyhrál s krabicí knoflíků. Usadila jsem pachole na zem, dala mu škatuli s knoflíky (mohla jsem, byl totálně nežravej a do pusy nic nestrkal) a já si u něj klidně mohla šít. A jako větší si vystačil s legem.
A jak si člověk musí plnit sny – Junior dostal ve 14 měsících autíčko na dálkové ovládání. Kdopak si s tím lamborghini asi hrál? 😉
Jojo – naše Terka si vyhrála s otevřeným prádelníkem – na prodavačku (neznám uspávavější hru (chuckle) ). Hračky ji nic moc neříkaly – lego postavila se mnou a pak jsem z toho roky oprašovala prach, v kočáru vozila leda Toyu a na televizi koukala jenom na večerníček – já vlastně ani nevím, s čím si to děcko hrálo (chuckle) (asi jsem byla a pořád jsem nemožná matka)?!
To mi pripomina takovy jeden vtipek …
– S cimpak si budes Pepicku odpoledne hrat? S vlackem nebo s vychovatelkou?
– Az co si vybere tatinek.
😉
Jak si tak pamatuju svoje vychovatelky tak já rozhodně s vláčkem!
Já nevím, jestli mám právo zasahovat do diskuse, když jako pot. matka jsem úplně selhala a už víckrát jsem si vyslechla trochu krutá slova: „Děti nemáš, tak co máš co kecat do jejich výchovy.“ Inu, nemám, ale okolo jich běhá spousta a hodně jich také patří mým kamarádkám, spolužačkám, sousedkám, kolegyním apod., kromě toho, mám také svůj názor. Já vím, že srovnávat nás s dnešními dětmi dost dobře nejde, mně na chalupě stačila polínka a všechno, co bylo venku a po návratu do Prahy už jsem na hračky byla velká. Protože jsem vyrůstala tak trochu jako kluk, stejně jsem měla většinou nářadí, autíčka a spousty plyšáků. To mi ovšem zůstalo až dodnes – viz 6 myší v autě a přecpané cokoliv, kde bydlím, nějakými dalšími plyšovými obludkami. Ale dnešní děti si snad samy ani neumějí hrát. My jsme brali všechno, s čím se dalo nějak improvizovat, jako koťata, která najdou cokoliv s čím si vyhrají. Dneska mne to množství hraček až děsí, že si ty děti ničeho nebudou vážit, protože všeho je dost. S hračkami zacházejí tak, že po 2 dnech jsou napůl zničené, v tom množství si stejně sednou k počítači nebo videu. Nějak bych asi nebyla ta „správná“ matka, co díděti koupí vše, co může a zahrne ho hračkami, ale místo toho by bylo lepší, kdyby si s ním povídala nebo četla. Nejsou ony ty hračky jen taková berlička za náš nedostatek času? Když vidím ty 3 sousedovic chlapečky, kteří mají každý své velké venkovní auto, s tím jezdí a pomáhají, každý má své nářadí, hrabičky, lopatičky, to kvůli pomoci mamince a babičce s přesazováním jahod apod., každý má své kolo, v minichaloupce je jich jak myší – 4 dospělí a 3 děti, pes a kočka, ale hraček minimum. Kluci si povídají, čtou, blbnou si, ale nepotřebují k tomu závěje zbytečných krámů. S tím málem, co se tam vejde, si dokonale vyhrají, ale spíš je vidět, jak rodiče i prarodiče děti zaměstnávají jinak – osobní přístup, vyplnit každou chvilku, po kterou s nimi mohou být, vzájemnou hrou a komunikací. Jde to i bez zbytečných hraček.
Ahoj Karolíno, dovolila bych si lehce oponovat (mm) Všechny kamarádky s dětmama co mám a je jich jak stárnu čím dál víc, se svým dětem věnují hodně, ba co dím, někdy spíš až moc. Mám dokonce jednu, která se v naší rodině ujala pod názvem slepičí matka… Holčičku rozmazlila svojí pozorností do té míry, že když se jí narodil druhý potomek, nemohla je nechat o samotě spolu, sic by našla miminko ubezdušené. Holčička sezazení z trůnu jedináčka nesla opravdu hodně zle… Dokonce existuje nějaká studie, která poměřovala, jak dlouho se rodiče věnují dětem. V mojí generaci to bylo asi 20 minut denně, dnes je to o moc moc více, vzlášť, když se plnohodnotně do výchovy zapojili i tatínci. Dřív neexistovalo, že by tatínek miminko přebaloval nebo koupal. Dnes je třeba tohle naprostou samozřejmostí…
Sebík má hraček taky dost, zrovna dneska se chystám na opravu milovaného chodícího a houkajícího tučňáka. Ten je oblibován do té míry, že láskyplné hrubomotorické tahání, převalování a poplácávání mého synka neustál. Vyhrnul se mu kabátek (tučňákovi, ne synkovi) a chodící strojek tak čučí ven. Jinak moc zdravím Tvůj dvojkočičín (h)
Kaštánku (inlove) , Lucka si taky s Tádou hodně hraje – proto taky má tolik hraček, částečně „holčičích“. A Tomáš si s Tádou hraje zase jinak.
Spíš mi přijdou dnešní hračky příliš studené a specializované, jednoúčelové.
Vavísku, s těmi hračkami je to různé. Je jich dneska na výběr tolik, že hodně záleží na rodičích, co dítěti poakytnou. Třeba dneska se mi líbí, jaká je spousta didaktických hraček. Učení hrou a to už od úplně malých dětiček. Jednu skvělou hračku jsem už v létě koupila Sebíkovi k Vánocům v Německu. Jmenuje se to Aquadoodle. Je to malování, ale skvělé – vodou. Na velikou bílou speciální deku si dítě kreslí fixkou, ve které je obyčejná voda, která se dolévá podle potřeby. A jak šmrdlá po té dece, deka se zabarvuje. Je to fantastické, i když poměrně drahé, to zas musím přiznat. Spotřeba papíru v domácnosti se pak zásadně zminimalizuje 🙂
Nějak jsem zapomněla připsat, že deku pak stačí usušit a jede se nanovo…
Kaštánku (inlove) , můžeš mi poslat odkaz, kde jsi to sehnala? Děkuju moc!
Vyber si http://www.dzunglehracek.cz/aqua-doodle/
Tak minimalizace pocmaraneho papiru by u nas byvala mela smysl jedine u sestry. Ta pocmarala desetkrat tolik papiru co my tri bratri dohromady. Kresleni. Brrr. Kresleni coby povinny predmet na zakladce je strasna vec. Priserna. Hlavne pro nas co nejsme schopni nakreslit cloveka aby byl poznat od robota a opacne a co nam prakticky libovolne zvire vychazi jako … prakticky libovolne zvire.
Hm, tak to já vlastně byla nefalšovaná zhouba našich lesů – buď jsem si četla nebo kreslila (chuckle)
Zkus abstraktní motivy – za tyhle mazanice se platí mraky peněz a umět malovat nemusíš. 😀
To taky neprojde. To se musi omet vokecat a jeste je potreba chodit do hospody na absint s tema spravnejma lidma 🙂
Nebo nejak jakkoli prolezt ty spravny skoly a stat se akademickym malirem.
Dvojkocourov taky moc zdraví pod kopeček. (happy)
Klidně oponuj, od toho si tu povídáme. Já to nemyslela tak, že moc hraček škodí nebo že všechny matky nemají čas se dětem věnovat……. rozhodně ne. Ale váží si pak dítě hraček, když jich má plné bedny? Nebo si spíš užije těch několika, které jsou k dispozici? Podporují jeho fantazii ty moderní krámy nebo spíš je lepší jednoduchá hračka, kterou může využít na spoustu způsobů? Když vidím ty reklamy ráno o víkendu v tv, jak do těch dětí systematicky cpou růžové poníky a další nesmysly, které prostě musí, prostě musí mít, tak je mi těch rodičů dost líto a těch dětí vlastně taky. Nemám vůbec v úmyslu bránit někomu v nákupu hraček pro své děti, ale tolikrát už jsem byla svědkem třeba cesty mladé maminky s prckem na klíně tramvají. Prcek neustále něco komentoval v okolních ulicích, kudy se jelo, neustále se na něco ptal a od své rodičky obdržel odpověď: „Neotravuj a buď hodnej“. Byl, chtěl si jen povídat, matinka evidentně neměla náladu. Má ji někdy jindy? To mi vadí. Ty jsi proti mně mládě, ale já byla vděčná za to povídání a za ty chvíle pohody s rodiči, hračky mi fakt ani moc nechyběly. Kdy se stavíš se Sebíkem?
Já si myslím, že taková ta klasika, jako jsou dřevěné barevné kostičky a knížky s Ferdou mravencem a kocourem Modroočkem se dají koupit i dnes. Je hlavně na rodičích, jaké hračky dítěti koupí. Já jsem třeba byla v knihkupectví úplně omráčená, kolik skvělých knížek dneska pro děti je. Až jsem záviděla, že za mého dětství takové nebyly. Ale vlastně si to užiju přeneseně, až je budu nakupovat pro Sebíka (rofl)
Určitě se nějak ozvu, nebo se stavím. Nějak jsem byla poslední dobou hodně rozlítaná, každý den program. Kdyžtak taky dej vědět, jak jsi na tom Ty. Ale myslím, že dost podobně 😀
To máš pravdu, podobnost čistě náhodná. Lítám a vlaju prostorem, ale připadám si nějaká vycucnutá, nic se nedaří tak, jak by mělo a pořád někde zavěšen hrozí nějaký průs……, tak nevím.
Pa, pozdravuj mrňouska.
Dřevěné barevné kostky jsou dnes v kategorii luxusního zboží a prodávají se v obchodech pro turisty (rofl) Hřívnatec nějaké má, ale ony se od mého dětství zmenšily, jsou mnohem drobnější. Tak jsem nechala u spřáteleného truhláře nařezat bednu od banánů plnou dřevěných kostek 10*10*10 cm. Mám pocit, že to dostali za úkol učedníci a udělali je moc pěkně, stržené hrany a hezky ošmirglované. Hrajeme si s nimi pořád. Nejen, že se z nich dá stavět cokoliv, ale slouží i ke hře „přechod přes bažinu“, jsou tak velké, že se na ně dá stoupnout.
Dyť říkám, že jsi geniální matka!!! Z dovolením obšlehnu a ráno valím ke stolařovi (truhláři na Moravě nežijí), Peťucha má za měsíc dva roky, to bude dar!
Souhlas, dřevěných obyč kostek jsme taky měli dost, z toho se daly stavět ohrady pro plastovou zvěř, ale ta musela být ve větší velikosti, ne jenom ty 4 cm, jak dřív prodávali- kostky, krávy, koně a malý traktor s vozíkem, na kterém se vozily ty krávy- užily to obě děti 🙂
Možná by pro dvouletku Peťuchu stačily menší, tak 7*7*7, aby je dokázala uchopit. A stolař určitě bude mít i jiné odřezky. Je to jedna z mála hraček, u které nevadilo, že není barevná.
Tak dnes v 03:09 světového času (Universal Time) překročila naše nejbližší hvězda nebeský rovník a nastal nám podzim. Den i noc jsou dnes stejně dlouhé a jak koukám ven, den se krásně vydařil. Samozřejmě, i APOD na rovnodennost nezapomíná a tak posílá tuhle fotku:
http://www.astro.cz/apod/ap100923.html
Sluníčko trochu podrobněji 🙂
Veram (inlove) , to je ale nádhera! (y) Děkuju. (h)
Taky díky, krásné slunce.
Milá Vave – to je dneska hezké téma. Tak hraček jsme taky neměly zdaleka tolik, co dnešní dítko v průměrně situované rodině. Ale některé si pamatuju dodnes – nejoblíbenější byl medvěd – tem byl krásně čokládově hnědý s bílými (původně – chichi) pacičkami a čumáčkem, velikosti tak akorát do kočárku (my měly poctivý košiňák, ve kterém i mne děcka vozila, tak byl prostorný) a hlavně – hýbaly se mu ruce i nohy (ne jako teď, kdy ten medvěd jenom sedí, protože nohy má napevno přišité!).
Dále to byla opice (tu mi mamka koupila, když si mne vyzvedávala z nemocnice po dlouhé nemoci) – ale jednou jsem ji zapoměla na mlatě a pes Míša jí uhrzal packy a obličej (s prominutím, on to byl děsný debil – i takový se mezi pejsky najdou) – ale mamka mi ji vyspravila žlutým krimplenem (chuckle) a Vlastik z Podivína (bratranec) jí ušil gatě na jednu kšandu a já ji říkala Liduška naša.
Pak jsem měla dvě panenky „česací“ blondýnku (ta mi dělala Popelku) a černovlásku (a ta byla zlá sestra) – já podle potřeby byla macocha nebo dobrá víla – ale s těmi jsem si hrála až jako starší a spíš to bylo už takové divadlo – přehrávala jsem si s nima příběhy a pohádky.
Ale nejvíc jsem si pohrála s pětikilem cukru „křišťálu“ – ono se tak pěkně nosilo a když jsem si ho zapřela o bok, tak to bylo, jako bych chovala děcko (chuckle) (chuckle) . Taky taťkovo nářadí nebylo špatné – takové malé kladívko, sekerka a „mandelinka“ – jéje, to jsem si vyhrála a nikoho jsem k tomu nepotřebovala.
Jo…plyšový medvědi. Já mám fleecového. Ne že měl. Mám. Je starší než já, naši mi ho koupili ještě před mým narozením. Mám ho dodnes, nikdy jsem se ho nedokázal vzdát a zařekl jsem se že nedopustím aby tenhle míša skončil v té smutné krajině opuštěných hraček o které také právě Vave jednou psala. Jo. Budem mi 40 a mám schovaného fleecového medvěda. 😀 Kdo se mi chce smát, nechť si poslouží, jeho problém, ne můj. 🙂
Mám schovaného svého medvěda. Je mi 55 a dostala jsem ho k narození, takže je starší, nežli já! Mám ho pořád na čestném místě, ať si o mně kdo chce myslí co chce! Je žlutý, náležitě olysalý, jedno očičko slepé, ale stále se mu v kloubech pohybují nožičky i ručičky, stále temně bručí, když se s ním zahýbe a je plněný slámou. Velký asi jako dvouleté dítě a taky tak těžký, jako dítě jsem s ním měla co dělat. Jmenuje se Brunďa a když přijedu na chalupu, první, co udělám po odblokování alarmu je podrbkání Brundíka za ouškem a pusinka na čumáček. Vedle sedí černý kocourek Mikeš, stejně památný, jako Brunďa, protože mi ho maminka dovezla o prvních prázdninách, když mi tatínek zakázal živé kotě. Prohlásil, že ochočit si zvířátko na 2 měsíce a pak ho tam nechat živořit a smutnit je surovost a že ho raději zažene dřív, než si u nás zvykne. Do Prahy zvíře nikdy nechtěl. No, do toho našeho prostoru, kde jsme žili, by se ani nevešlo. Tak Mikeš má čestné místo vedle Brundi a tu pusinku na čumáček dostává taky. Jednou jsem tu o nich i psala.
Mně se bohužel můj olysalý Otík bez oušek ztratil v propasti času. 🙁 Kvůli mnoha stěhováním nemám vlastně nic starého a památečního. ;(
Můj Míša byl pravděpodobně výjimečně ohavnej – zelenej ( (envy) ) a poněkud dlouhosrstej – dal se česat (nod) . Byl po mamince, už značně jetej. A tak mi ho sebrali a dostala jsem novýho a už nikdy jsem ho – ani žádnýho jinýho plyšáka – neměla ráda ;( .
Dcéra slavila čtyřicetiny. Její dvouletá potomkyně přijela do pokoje s kočárkem a v něm růžovej medvěd. O rok mladší dcéřin bratranec zajásal“jé, Chlupka, toho už jsem neviděl, ani nepamatuju, prosímtě, kolik mu je?“ „Šestatřicet“, „no, tak to je tak starej jako Dana“ (maželka se zašklebila). Byl informován, že medvěd žije druhý život, jsa růžový, dostal od dítka jméno Kuky, a má se dobře. To už se na sebe soucitně spiklenecky koukali oba jejich životní partneři.
A to si toho medvěda dcera ve čtyřech letech vyhlídla jako někdo z vás výše zmíněného klokana a dokonce sama koupila za celých osmdesát korun, které jsme vybraly z křticí pětistovky na knížce od babičky, ve čtyřiasedmdesátém to byly šílený peníze, které tedy v rozpočtu politicky nespolehlivé famílie rozhodně nepřebývaly.
Milá YGO (inlove) , já jsem si v osmičce koupila menší panenku s dlouhými černými vlasy, na kterou jsem jednak šila a pletla, jednak to byla hrdinka mnoha a mnoha příběhů a románů. Vlastně ani nevím, nač jsem ji potřebovala, když jsem s ní jen nepřítomně pobíhala po přikrývce, ale bez ní by to prostě nešlo. (h)
Krásne dobré ránko želám všetkým. Dnes by mal byť na nejaký čas predposledný deň babieho leta, tak kto môže, nech si ho užije! Vave, krásne spomínanie. (clap)
NE Maťo – NE PŘEDPOSLEDNÍ!!! My potřebujeme eště tři dny baboletní – eště sobota plís plís – do Mikulova na Svatováclavské venčení (kdo ještě neví, tak prosím mrkněte na Nastěnku, kde je odkaz (chuckle) – a příjet můžete i bez předběžného přihlášení, však dobrých lidí se vejde!).
Děkuju, milá Maťo! (h) Co nožka, už nebolí?
Moje milé, sobota ešte by mala byť do večera fajn -a ubolená som stále, ale už je to oveľa lepšie.
Vave, nejlepší dárek je stejně babička, která si s člověkem do zblbnutí hraje (inlove)
🙂 No, řekla bych, že moje babičky byly trpělivější než já – měly svatou (angel) trpělivost. (h)
Tak všechno nejlepší Tádovi k svátku a k narozeninám (party)
Gumáčky jsou správnej podzimní dárek (^) taky jsem milovala vytváření jezírek a potůčků z hromad promáčeného listí na kraji cesty.
Díky za milé čtení
🙂 (h) Já si musím počkat na Tvůj článek do večera, to se nedá jen tak střihnout. Ale těším se na něj, dobře vysvětluješ. (nod)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
„Téčka“ v kaluži pod okapem byla úžasná http://www.drporkert.com/dogy/images/beta/0510/zviretnik/prac/pod_okapem_v_desti_jpg.jpeg.html
Vilém pod stromeček taky tvrdý dárek nedostane… Dostane dárek zcela moderní adrenalinový zážitkový. Zaplatíme mu plavání (rofl)
Jo, to je krásný adrenalín pro Kvílíka. 🙂 (inlove) Taky jsme Tádovi platili plavání a Matýskovi budeme, protože Táda v necelých čtyřech plave prakticky bez křidýlek a vody se vůbec nebojí. 🙂
A nejhezčí jsou fotky, které v mnoha miminčích kurzech dělají. Focené pod vodou a na nich bez výjimky usmívající se plaváček s otevřenýma očima 🙂
Čůrací panenku jsem si koupoila, když mi bylo 34 a měla jsem pro tento počin excelentní důvod.
Starší aplégr titiž nastoupil, respektive nastoupila, do školky. A vyfasovala paní učitelku v podobě exempláře staré panny v předdůchodovém věku. A panoval tam takový zvláštní zvyk. Aby náhodou nedošlo ke katastrofě, nahnali, tak jednou za dvě hodiny, všechny dětiny najednou na záchod.
A dcera bratříčka neměla, chlapečky vždycky viděla čůrat jen do nočníčku a tak byla tím nezvyklým přístupem poněkud překvapena. A soudila, že to musí vyzkoušet. Ovšem souška úča byla šokována…to za jejícj mladejch let (čti za císaře pána) nebejvalo!
A naneštěstí ten den šla dítko ze školky vyzvednout babička. Souška na ní ječela, že dítě je úchylné a co jí doma učíme … babička ječela, co si to dovoluje …. no jsem docela ráda, že jsem u toho nebyla. Babiččin „referát“ ouplně stačil…. (chuckle)
A tak jsem zakoupila čůracího chlapečka, štrikovala mu šatečky a krásně jsem si pohrála 😉
Týýý jo, o co já všecko přišla…. já fakt nevěděla, že jsou extra čurací holčičky a chlapečci 😡
No, byla jsem taková vopožděná (chuckle)
Ale ne – to víš, za NAŠICH mladých let to nebývalo … nebo aspoň nebývalo tak často (chuckle) . Až v pubertě se mi dostal do ruky ZÁPADONĚMECKÝ! objednávkový časopis (asi Neckermann či čo, číčo) a tam jsem ten zázrak poprve objevila – nejenom panenka holčička, ale i panenka chlapeček! No valila jsem bulvy – :O – co si to ti kapitálisti nevymyslí (rofl)
U nás je měli v obchodě, milá YGO (inlove) ; to je vlastně zvláštní, protože jinak u nás nebylo skoro nic pořádného k dostání. Možná to bude tím, že panenka byla ukrutně drahá, stála tuším 250 Kčs, což bylo opravdu hodně.
Inu – to se pozná město (rofl) !
Rputinko! (h) (clap) (h)
Vave, tak je to správné, člověk si má plnit sny! 😀 (clap)
Teď jen nevím, nikdenikdo, že by net duchů!? :O
YEZI, UŽ DÁVNO SE TU NEPLŠIŠÁKUJE. OD TÉ DOBY, CO ODEŠEL ZA DUHOVÝ MOST TOJEFUK, PAK HO NÁSLEDOVALA MAMINKA DEDE, CELA SE ZTRATILA MIRKA -DŘÍVE Z HOUSTONU , JAKUB S ZALEZL ZA BUK A WWWÉČKO PŘESTAL ŽÍT A PRACOVAT V NOCI A VE FRANCII, NĚJAK PLŠIŠÁCI VYHYNULI. JEN JÁ TU BÝVÁM HODNĚ POZDĚ, ALE TO UŽ NENÍ S KÝM DISKUTIOVAT. VERAM JIŽ TAKY NEPONOCUJE A OSTATNÍ ZŘEJMĚ PRACUJÍ OD RÁNA DO VEČERA, TAKŽE SE TU ZJEVUJOU JEN PŘES DEN. VÝJIMKOU BÝVÁ HANA Z EMERIKY, ALE U NÍ JE TO ZPŮSOBENO ČASOVÝM POSUNEM V PÁSMECH.
JINAK MUSÍM POCHVÁLIT VAVE . KDYŽ SI VZOPOMENU, CO STAČILO MNĚ A MÝM KAMARÁDŮM KE HRANÍ, JSEM SI NAPROSTO JISTA, ŽE DNEŠNÍ DĚTI BY NAD TAKOVÝMI PROSTÝMI A JEDNODUCHÝMI HRAČKAMI N OHRNULY NOS A POHRDLY BY JIMI DOCELA . osobně jsem si nikdy nehrála s panenkami a ádná mne neuváděla do tranzu. měla jasem sice kočárek i panny, ale jen proto, že jsem měla i starší sestřičku, PO NÍŽ JSEM VŠE DĚDILA. MÝMI NWEJOBLÍBENĚJŠÍMI HRAČKAMI BYLY KUDLIČKA RYBIČKA, VLASTNORUČNĚ VYROBENÝ LUK A ŠÍPY Z PRUTŮ, CVINDA A PRAK S VERZATILKOVOU FOUKAČKOU. TAKY MÍČ, ŠVIHADLO A GUMA BYLY NA DENNÍM POŘÁDKU, POKUD JSEM MUSELA BÝT DOMA, V MOSTĚ. ALE V PEKLE, TAM JSEM NEJVÍC VYUŽILA PRÁVĚ TY DŘÍVE JMENOVANÉ PŘEDMĚTY. KUDLIČKOU RYBIČKOU SE DALO OŘEZAT A VYŘEZAT HODNĚ A BYL TO NEPOSTRADATELNÝ KAŽDODENNÍ POMOCNÍK. BYLA JSEM OPRAVDU VÍCE KLUK A MŮJ KLUKOVSKÝ OHOZ , CHOVÁNÍ I VZHLED SPÍŠ NA TOHO KLUKA UKAZOVALY. TAKY JSEM MILOVALA TEKOUCÍ VODU A STAVĚLA JSEM S KAMARÁDY HERÁZE A RYBNÍČKY BEZ OHLEDU NA PADAJÍCÍ DÉŠŤ. KAŽDÉ DÍTĚ MÁN TENDENCI HRÁT SI S VODOU A VE VODĚ, I KDYŽ SE TO DOSPĚLCŮM ZDÁ NEZDRAVÉ A NEROZUMNÉ. DODNES SI PAMATUJU I TO, JAK MOJE OBĚ DCERKY VYUŽÍVALY A MILOVALY GALOŠE( NÁMI DOSPĚLÁKY NAZÝVANÉ ATOMKECKY ). VELICE LITUJU VŠECHNY TY MALÉ VODOMILY A VODNÍČKY, JELIKOŽ HOLÍNKY SICE DOCELA DOBŘE ODIZOLUJÍ OD VODY, AVŠAK NOHA V NICH JE STÁLE JAQKO LED. GALOŠE BYLY SKVĚLÝM VYNÁÍLEZEM ZVLÁŠTĚ PRO DĚTI. BYLY TO GUMOVÉ BOTKY, DO NICHŽ SE DÍTĚ OBULO I S POŘÁDNÝMI BOTIČKAMI. NORMÁLNĚ SE TAHLE OBUV PRODÁVALA ZA PÁR KAČEK A BYLA I VE VĚTŠÍCH ČÍSLECH PRO DOSPĚLCE. NOŽKY BHYLY V TEPLE A V SUCHU. JEN TA VÝŠKA PŘEZŮVEK(ROZUMĚJ GALOŠÍ) NEBYLA ODPOVÍDAJÍCÍ. ZA TO TEPLO PO NOHY TO VŠAK STÁLO. ŠKODA PŘEŠKODA, ŽE ZDEJŠÍ OBUVNÍCI A GUMOVÝROBCI TENHLE VYNÁLEZ BZAVRHLI TAK DÁVNO. MÁM JEŠTĚ DVA PÁRY DĚTSKÝ GALOŠEK. TYHLE ATOKECKY PŘEŽILY NĚKOLIK DĚTIČEK NAŠÍ RODINY. BÍLÉ GALOŠKY NEJPRVE OBULI SYNKOVÉ MÉ SESTŘIČKY, PAK PUTOVALA NA NOŽKY DVOU HOLČIČEK MÉ KAMARÁDKY, OD NICH SE VRÁTILY K NAŠIM DVĚMA DCERKÁM A PAK JEŠTĚ DOKONALE POSLOUŽILY NEJMLADŠÍ DCERCE MÉHO PRAŽSKÉHO BRATRÁNKA. KDYŽ JSEM JE UKLÁDALA DO KRABICE, DÁVNO UŽ SICE NEBYLY TAK SNĚHOBÍLÉ JAKO TY NOVÉ, ALE SLOUŽIT BY MOHLY ZAS. SNĚHULE, KTERÉ TYHLE ATOMKECKY NAHRADILY JSOU ZCELA NEVHODNÉ PRO DĚTSKÉ NOŽKY, JELIKOŽ VŮBEC NEDRŽÍ TVAR A NOŽKU DĚTÍ NIČÍ. NO, KONČÍM VZPOMÍNÁNÍ A VAVE DĚKUJU. NEJSEM SICE TAK STARÁ, ALE MY JSME SI DOKÁZALI S KAMARÁDY NA VOJÁČKY HRÁT I S OBYČEJNÝMI POLÍNKY DO KAMEN. BITVY JSME SVÁDĚLI OPRAVDU LÍTÉ.
Hlásím se na plší hlídce, jako obvykle. A tentokrát – galoše byly noční můra všech mých vrstevníků.
Hehe, to bude asi tím, milá Renátko (inlove) , že za Tvých mladých let už byly galošky de mode (chuckle) . Já ale pamatuju, že jsem ráda obouvala teplé kostkované bačkorky s mřížkovanou přezkou a šup s nimi do galošek. Jen si pamatuju, jak jsem vyváděla, když jsem dostala galoše BÍLÉ! Věděla jsem, že budou hned špinavé a že jsem bita vždycky, když něco bílého umažu. Už si ani nepamatuju, jestli jsem si vykvílela jejich výměnu.
Holínky přišly později – byly prima, protože se s nimi dalo chodit do hlubších louží, ale byly studenější. Holt kostkovaná bačkorka je kostkovaná bačkorka. 🙂
Šiši Vave! Z čehokoliv BÍLÉHO mám trauma doteď. Přesně jak píšeš – BÍLÉ to na mně vydrželo přesně dvě minuty a pak náskedovala exekuce. 😀
Bílé taky nemůžu. Je to nádhera přesně do té doby, než se někdo ze smečky rozhodne mě přivítat. To pak mám někde přesně obtištěnu tlapku (nebo několik), nějaký slintanec nebojinou ozdobu, jako když Dráček papal ostružiny a pak mi přistál na bílé halence – ten vzoreček byl vskutku netradiční 😀
Tak zvaná Dráčkova batika! 😀
naši byli v tomhle rozumný, myslím, že mi v životě nic bílýho nepořídili. Já je věrně následuju – myslím, že za celej život jsem měla dohromady tak dvě bílý halenky 😀 . Jedny krémový kalhoty a jednu krémovou sukni (zde jsem experimentálně ověřila, že ani tohle není pro mne vhodná barva (chuckle) ).
Ty příšerné galoše měly všechny děti, holínky pro děti snad neexistovaly nebo co. Byly odporně šedivé a zapínaly se na patentku, která napřed nešla zapnout a pak nešla rozepnout 🙂
Já měla šedé s kožešinkou a zapínáním na zip, který byl krytý tou gumou – je fakt, že jsem je zdědila po sestrách (jako všecko ostatní (chuckle) ), protože za mne se už asi nedělaly a strašně moc mě mrzelo, když jsem z nich vyrostla!
Tady je vidět, že i galoše patří mezi věci, které jsou buď oblíbené nebo nenáviděné – nic mezi tím (rofl) !
YEZI, UŽ DÁVNO SE TU NEPLŠIŠÁKUJE. OD TÉ DOBY, CO ODEŠEL ZA DUHOVÝ MOST TOJEFUK, PAK HO NÁSLEDOVALA MAMINKA DEDE, CELA SE ZTRATILA MIRKA -DŘÍVE Z HOUSTONU , JAKUB S ZALEZL ZA BUK A WWWÉČKO PŘESTAL ŽÍT A PRACOVAT V NOCI A VE FRANCII, NĚJAK PLŠIŠÁCI VYHYNULI. JEN JÁ TU BÝVÁM HODNĚ POZDĚ, ALE TO UŽ NENÍ S KÝM DISKUTIOVAT. VERAM JIŽ TAKY NEPONOCUJE A OSTATNÍ ZŘEJMĚ PRACUJÍ OD RÁNA DO VEČERA, TAKŽE SE TU ZJEVUJOU JEN PŘES DEN. VÝJIMKOU BÝVÁ HANA Z EMERIKY, ALE U NÍ JE TO ZPŮSOBENO ČASOVÝM POSUNEM V PÁSMECH.
JINAK MUSÍM POCHVÁLIT VAVE . KDYŽ SI VZOPOMENU, CO STAČILO MNĚ A MÝM KAMARÁDŮM KE HRANÍ, JSEM SI NAPROSTO JISTA, ŽE DNEŠNÍ DĚTI BY NAD TAKOVÝMI PROSTÝMI A JEDNODUCHÝMI HRAČKAMI N OHRNULY NOS A POHRDLY BY JIMI DOCELA . osobně jsem si nikdy nehrála s panenkami a ádná mne neuváděla do tranzu. měla jasem sice kočárek i panny, ale jen proto, že jsem měla i starší sestřičku, PO NÍŽ JSEM VŠE DĚDILA. MÝMI NWEJOBLÍBENĚJŠÍMI HRAČKAMI BYLY KUDLIČKA RYBIČKA, VLASTNORUČNĚ VYROBENÝ LUK A ŠÍPY Z PRUTŮ, CVINDA A PRAK S VERZATILKOVOU FOUKAČKOU. TAKY MÍČ, ŠVIHADLO A GUMA BYLY NA DENNÍM POŘÁDKU, POKUD JSEM MUSELA BÝT DOMA, V MOSTĚ. ALE V PEKLE, TAM JSEM NEJVÍC VYUŽILA PRÁVĚ TY DŘÍVE JMENOVANÉ PŘEDMĚTY. KUDLIČKOU RYBIČKOU SE DALO OŘEZAT A VYŘEZAT HODNĚ A BYL TO NEPOSTRADATELNÝ KAŽDODENNÍ POMOCNÍK. BYLA JSEM OPRAVDU VÍCE KLUK A MŮJ KLUKOVSKÝ OHOZ , CHOVÁNÍ I VZHLED SPÍŠ NA TOHO KLUKA UKAZOVALY. TAKY JSEM MILOVALA TEKOUCÍ VODU A STAVĚLA JSEM S KAMARÁDY HERÁZE A RYBNÍČKY BEZ OHLEDU NA PADAJÍCÍ DÉŠŤ. KAŽDÉ DÍTĚ MÁN TENDENCI HRÁT SI S VODOU A VE VODĚ, I KDYŽ SE TO DOSPĚLCŮM ZDÁ NEZDRAVÉ A NEROZUMNÉ. DODNES SI PAMATUJU I TO, JAK MOJE OBĚ DCERKY VYUŽÍVALY A MILOVALY GALOŠE( NÁMI DOSPĚLÁKY NAZÝVANÉ ATOMKECKY ). VELICE LITUJU VŠECHNY TY MALÉ VODOMILY A VODNÍČKY, JELIKOŽ HOLÍNKY SICE DOCELA DOBŘE ODIZOLUJÍ OD VODY, AVŠAK NOHA V NICH JE STÁLE JAQKO LED. GALOŠE BYLY SKVĚLÝM VYNÁÍLEZEM ZVLÁŠTĚ PRO DĚTI. BYLY TO GUMOVÉ BOTKY, DO NICHŽ SE DÍTĚ OBULO I S POŘÁDNÝMI BOTIČKAMI. NORMÁLNĚ SE TAHLE OBUV PRODÁVALA ZA PÁR KAČEK A BYLA I VE VĚTŠÍCH ČÍSLECH PRO DOSPĚLCE. NOŽKY BHYLY V TEPLE A V SUCHU. JEN TA VÝŠKA PŘEZŮVEK(ROZUMĚJ GALOŠÍ) NEBYLA ODPOVÍDAJÍCÍ. ZA TO TEPLO PO NOHY TO VŠAK STÁLO. ŠKODA PŘEŠKODA, ŽE ZDEJŠÍ OBUVNÍCI A GUMOVÝROBCI TENHLE VYNÁLEZ BZAVRHLI TAK DÁVNO. MÁM JEŠTĚ DVA PÁRY DĚTSKÝ GALOŠEK. TYHLE ATOKECKY PŘEŽILY NĚKOLIK DĚTIČEK NAŠÍ RODINY. BÍLÉ GALOŠKY NEJPRVE OBULI SYNKOVÉ MÉ SESTŘIČKY, PAK PUTOVALY NA NOŽKY DVOU HOLČIČEK MÉ KAMARÁDKY, OD NICH SE VRÁTILY K NAŠIM DVĚMA DCERKÁM A PAK JEŠTĚ DOKONALE POSLOUŽILY NEJMLADŠÍ DCERCE MÉHO PRAŽSKÉHO BRATRÁNKA. KDYŽ JSEM JE UKLÁDALA DO KRABICE, DÁVNO UŽ SICE NEBYLY TAK SNĚHOBÍLÉ JAKO TY NOVÉ, ALE SLOUŽIT BY MOHLY ZAS. SNĚHULE, KTERÉ TYHLE ATOMKECKY NAHRADILY, JSOU ZCELA NEVHODNÉ PRO DĚTSKÉ NOŽKY, JELIKOŽ VŮBEC NEDRŽÍ TVAR A NOŽKU DĚTÍ NIČÍ. NO, KONČÍM VZPOMÍNÁNÍ A VAVE DĚKUJU. NEJSEM SICE TAK STARÁ, ALE MY JSME SI DOKÁZALI S KAMARÁDY NA VOJÁČKY HRÁT I S OBYČEJNÝMI POLÍNKY DO KAMEN. BITVY JSME SVÁDĚLI OPRAVDU LÍTÉ.