Mám psy. Několik psů. Pejsky, fenky, samé postarší až starší ročníky. Nalezence, většinou klasické kříženečky, jak už tak bývá. A taky kočenky, docela dost kočenek (stav dnešního rána je 13 kousků, očekávám s nočními chlady a mrazivými rány jejich nárůst). Už jsem se na Zvířetníku podělila s několika příběhy, které provázely můj život s nimi. Je snad tedy zřejmé, že mám ke zvířatům vztah jednoznačně kladný. Teď bych se ráda podělila o další příběh a třeba znala i názor ostatních stejně „potrefených“…

Jdu si lesem, jen tak, vlastně hlavně pejskům pro radost. Tentokrát doprovázím dva (mám vždycky pocit jakési vděčnosti, že můžu s nimi sdílet tu radost ze života). Bloumáme spokojeně několik hodin, naše známé a většinou liduprázdné pěšiny a cesty opět nezklamaly, užíváme prostě života, co to dá. Hlava prázdná, volná a čistá, lesní vzduch nádherný, co víc si přát.

Idylka však končí, už se blíží soumrak, je třeba myslet na návrat. A tak se cesta neodvratně svažuje k lidským příbytkům, začínám bystřit mysl, známe to, auta, cyklisté, rodiny s dětmi atd. atd. Na kraji lesa, kde se objevuje v dálce střecha prvního obydlí z chatové osady, zahlídnu dvě zrzavé hlavičky. Po chvíli jsou už vidět zřetelně i tělíčka – odrostlejší štěně a asi mamina, kříženci určitě jezevčíka. Vypadají unaveně, polekaně (mám dva psy) a snad i zmateně.

Zůstávám stát, zklidňuji ty své poděsy a vyčkávám. Štěndo přibíhá, mamina váhá. Beru to malé do náručí, zjevně se třese. Nevím, jestli strachem nebo zimou (je po vydatnějším dešti, na kraji lesa je mokrá tráva dost vysoká, večerní chladno udělalo taky určitě své). Pod bundou je mu asi dobře, hlavičku mi zavrtalo pod rameno a tulí se a tulí…

Tento „proces“mě však chviličku zdržel, nereagovala jsem dostatečně rychle a jeden z těch mých žárlivců způsobil, že „mamina“ bere do zaječích a mizí nenávratně v lese. Volám, pískám, mlaskám, ani nevím, co všechno ještě ze sebe vydávám za zvuky, nesu usínající štěně ( překvapivě už docela těžké), kontroluju své pesany a pročesáváme kraj lesa i okolní houštiny až do tmy, marně… Nezbývá, než to vzdát.

Cestou přes osadu u jedné z chat i přes nevlídné počasí zastihnu majitele a vyptávám se a vyptávám. Jestli pejsky neznají, jestli je neviděli tudy běžet nebo aspoň jednoho (trochu jako z pohádky – „neviděli jste tu děti ?“), jestli snad někdo jiný z chatařů by neporadil …

Marnost nad marnost, naopak se mi dostalo odpovědi, která mi bude vrtat v hlavě „neměla jste to malé brát do náručí, odběhlo by s maminou, ta už je beztak někde doma, šlo by s ní, co teď chcete dělat?“

Bylo to dlouhá noc. Co teď budu dělat? Je fenka někde ztracená v lese, sama v chladnu, mokru a ještě bez malého? Provedla jsem fakt pitomost, unáhlenost nebo jsem aspoň jednomu z nich dopřála teplou postel a bašty plnou misku? Neusínalo se mi vůbec dobře, i když ten drobek vedle mě s hlavičkou opět pod mým ramenem spokojeně chrupal a ze spaní i mlaskal.

Bylo jasné, že konat musím rychle. Informace o dané situaci šla hned ráno internetem do světa. Letáčků jsem vyrobila fakt hodně, hned po práci jsem vzala štěníka a vylepovala a vylepovala, až jsem se lekla, že můj mobil bude známější než mobil místních“dívek přes zábavu pro pány“ nebo že začnu konkurovat místním kandidátům pro blížící se komunální volby.

Zastavila jsem ten podvečer snad každé auto projíždějící oblastí aspoň přibližně možného výskytu fenky či případného majitele obou zvířátek s dotazem „neviděli jste, neznáte…?“ Úspěchem lze nazvat snad jen to, že jsem se dozvěděla několik docela zajímavých lidských postřehů o životě i dokonce o sobě samé, ale o vlastní kauze ne příliš. Aspoň jsem zjistila, že akční rádius obou zvířátek byl překvapivě velký, viděna byla na docela velké ploše. Opět jsem neusínala dobře.

Příští dopoledne začalo veseleji. Letáčky zabraly, volal pán, že mám jeho pejska, fenka se skutečně vrátila sama domů, jak se teda domluvíme. Radostně jsem se o tuto novinu podělila se svým okolím, abych se dozvěděla už méně potěšující informace. Majitel zvířátek je známá figura, naprosto nezodpovědný flink hrající si na bohéma, stále lehce v rauši, především však s dlouhodobě děravým plotem u své chaty, psi jsou tak i přes svůj malý vzrůst „postrachem“ okolí, neboť jsou prý stále všude.

Pletou se cyklistům, šokují řidiče, kterým už několikrát vběhli do cesty zcela nečekaně, byli snad i napadeni jinými psy, jejichž majitele situaci ještě zvládli. Zatím zvládli. A volně pobíhající hárající fenka taky není zrovna vítaným tvorem. Je tedy snad jen otázkou času, když někomu dojde trpělivost a nervy a nějak zasáhne (nedomýšlím raději, jak asi zasáhne).

Pod vlivem těchto neveselých zpráv jsem byla, když volal majitel znovu. Že si to rozmyslel a jestli bych si nechtěla štěně nechat; bylo sice zamluvené, nakonec mu ale zůstalo (no známe takové řeči), ale on ho vlastně vůbec nechce a má ho už plné zuby. Pro jistotu jsem se zeptala na fenku, …no tu né, tu potřebuju na prasata, lezou mi až na zahradu…

Pane bože, takový malý pejsek a divočáci? Jak asi musí být velké ty díry v plotě, když projdou divoká prasata? Mám to malé vrátit do tohohle všeho? Na druhou stranu mám zvířat plný dvůr a peněženku prázdnější víc a víc. A nepřijdou potřebnější (polozmrzlá koťata aj.)? Strach o psího tvorečka byl silnější. Pánovi jsem kývla, štěně si nechám, přes tušenou bláznivost tohoto rozhodnutí.

Není to však konec celého příběhu. Vpodvečer téhož dne telefonoval znovu, že si pro pejska přijede, že vnoučata by si neměla s kým hrát, když za ním na chatu občas přijdou. Těžko se mi pejsek vydával, ale majitel je majitel.

Resumé tohoto povídání: nejdříve strach, co jsem způsobila asi neuváženým (nebo ne?) odchytem štěněte (nejsem už jako Švejk, co sbírá zatoulané psy? já je ale fakt neprodávám), potom zjištění, že obě zvířata žijí v docela rizikových podmínkách, dále složité rozhodování, zda si malé nechat nebo ne, pak nutnost ho vrátit. Na jednu podvečerní příhodu docela zmatek v hlavě.

Co si tom, lidi. myslíte? Taky máte potřebu reagovat NĚJAK v obdobných případech zvířat potencionálně ohrožených, kdy není jisté, zda jsou zatoulaní nebo vyhození. Nebo je můj „ochranitelský pud“ přehnaný a jsem takto potrefená sama? Mám v tom docela zmatek a ráda si o tom s někým budu povídat – moje nejbližší rodina a okolí je zcela prosto jakéhokoliv vztahu ke zvířatům. Jinými slovy – v žádném případě neublíží, rozhodně však nepomáhají. A k mé stávající situaci = plný dvůr zatoulanců, se vyjadřují převelmi kriticky, s nimi to rozebrat určitě nemůžu. Děkuji za každý názor, mám potřebu si udělat trochu pořádek v hlavě. Určitě zase brzy NĚKOHO v tom lese (nebo jinde potkám).