Jan Frostis překvapeně stanul proti šest stop vysokému, zrzavě chlupatému stvoření, nejasně připomínajícímu opici. Polekaný, nevěda, co si počít, hodil po něm lano, načež se ten tvor vymrštil přímo na Frostise. Ten se pokusil uskočit, ale měl na nohou lyže, neuhnul tedy včas a podivný tvor jej srazil do sněhu, zalehl a zakousl se mu do paže, kterou Frostis útočníkovi nastavil, chráně si krk.

Aage Thorberg, stojící opodál, okamžitě vyrazil zoufale zápasícímu příteli na pomoc, ale neměl lyže a těžko se brodil hlubokým sněhem. Strhl z ramene pušku a snažil se dostat se do vhodné střelecké pozice, což nebylo vůbec snadné. Podařilo se mu to a rozlehlými prostorami na úpatí Kančendžengy, Pěti pokladnic velkého sněhu, hromově práskl výstřel. Zvíře Frostise pustilo a uteklo. Tato nemilá příhoda se stala roku 1948 dvěma norským prospektorům, pátrajícím v horách po ložiscích uranu a je jednou z mála blízkých setkání s tajemným sněžným člověkem.

Záhadní, neznámí tvorové jsou snad vůbec nejmnohotvárnějším (a také jedním z nejstarších) fenoménem v oblasti záhad. Je to celkem pochopitelné, strach má velké oči a co jiného se, viděno takovýma očima, může skrývat v hlubokých lesích, obtížně přístupných horách (nebo naopak údolích) či hluboko pod vodou. Dosud neznámými, zatím neklasifikovanými a nepopsanými živočichy se zabývá kryptozoologie a nepředstavujme si, prosím, vědce tohoto oboru jako nějaké potrhlé záhadology.

Je to seriózní obor a svoje úspěchy má, byť jich ze vcelku logických důvodů nemá mnoho a nejsou na denním pořádku. Obvykle se ovšem kryptozoologům podaří objevit a vědecky popsat živočicha, o kterém nikdo ještě nikdy neslyšel, případně nový druh již existujících rodů, prostě tvorů pro většinu lidí nezajímavých. Ale co kryptozoologům stále uniká, jsou legendární nestvůry, jako je například Nessie ze skotského jezera Ness (i další tamní jezera mají své obludy), již zmíněný yetti z Himalájí a jeho varianty – bigfoot z kanadských lesů a almaz z mongolských hor.

Hledači záhadných tvorů jsou ovšem vytrvalí a například český pátrač inženýr Ivan Mackerle věnoval hledání nebezpečného ohromného červa olgoje-chorchoje, schopného zabíjet na dálku, v pouštích Mongolska již nemálo času a prostředků. Bez úspěchu. Červa nenašel, i když podivných příhod při hledání pár také zažil a myslím, že nikdy nezapomene na starého poustevníka v jurtě, osamělé v nehostinných oblastech Gobi.

Tento stařec varoval Mackerleho a jeho tým, aby nechali olgoje-chorchoje na pokoji, že se jedná o zlého démona pouště a když inženýr Mackerle požádal o bližší popis tvora, dostalo se mu takové odpovědi, že se Ivanu Mackerlemu se v té chvíli udělalo velmi špatně a pak už to šlo s výpravou od deseti k pěti a její konec byl poměrně dramatický. Nechci zde líčit, co vlastně poustevník řekl a jaký konkrétně závěr výpravy byl, nebylo by to fér vůči panu Mackerlemu a zájemce odkazuji na jeho knihy.

Dobrat se pravdy, jak to s yettim, olgojem-chorchojem, šar-chorchojem, vakovlkem, tatzelwurmem z Alp, trpasličími slony Loxodonta pumilio, atd atd. vlastně je, je v podstatě nemožné. Každý si holt musí vybrat, kterým argumentům dá přednost, a věřte, že spoustu jich mají jak odpůrce, tak příznivce existence tajemných oblud. Povšimněme si ovšem jedné věci. Ta zvířata spousta lidí viděla, ale věrohodných fotografií či filmů existuje kolik? Nula. Jedna velká, chechtající se nula. Pokud vůbec takové věci někdo pořídil, jsou to obrázky nejasné, neostré, roztřesené, z podivných úhlů, v podstatě nic nedokazující.

Chtěl bych také upozornit na jeden zajímavý psychologický fenomén, který s problematikou existence neznámých oblud souvisí jen částečně, ale mnohé by vysvětlovat mohl. Říká se mu montážní představy, což jsou v podstatě složité abstrakce, kdy mozek rozloží několik obrázků a poskládá je znovu dohromady jinak, tím pak vznikne třeba okřídlený slon, vlk s lidskou hlavou nebo například známý kentaur.

A protože tyto montážní představy existují nejen vědomé (používají je umělci nebo architekti) ale i mimovolní, jakožto podvědomá činnost, výsledek je pak zřejmý. A co může vidět člověk v deliriu nebo při intoxikaci nějakými halucinogeny, to je nepřeberné množství nejroztodivnějších výjevů a i některé z takových se pak mohly stát nejen heraldickými monstry, ale také archetypy, za kterými se nyní marně honí lovci záhad.

Na druhé straně ale přiznejme, že všechno je jednou poprvé a posádce francouzské návěstní korvety Alecton roku 1861 také nikdo nevěřil, že harpunovali obří krakatici. A dnes už nikdo nepochybuje o existenci architeuthis dux, tvorů, se kterými vorvani svádějí v hlubinách oceánů strašné souboje. Jistá hororová scéna z románu Victora Huga Dělníci moře byla také inspirována skutečným příběhem, jakkoliv se mu známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau vysmíval. Nechme se překvapit, jak říkám, všechno je jednou poprvé.