Domů mě přinesl coby malinkaté štěňátko z brněnského útulku Kociánka nejmladší páník, aby panička přestala tolik oplakávat mou předchůdkyni Elinku – no a v listopadu to bude už přesně 14 let, takže jsem už senijórka, ale protože zase nevím, co to je, tak prý kromě mírné hluchoty a lehkého zákalu na očích řádím pořád stejně.

Lovím bez oddechu myšičky – umím to jako mí předci – když doskočím na všechny čtyři, je myška už ubezdušená a já pak musím ale hóóóóóódně rychle polykat, protože panička, která tohle neumí a asi má chuť, mi vždycky tu myšku bez milosti rve z tlamičky. No a to nemluvím o svých dvou čtyřnohých komplicích Bonině a Bojarovi, kteří číhají opodál, kdyby ten úlovek náhodou panička neodhodila dost daleko… jenže ona je fikaná a nese to v pytlíku na enóno tak dlouho, až nás přestane bavit ji obléhat a jdeme si ulovit novou.

Taky se musím pochlubit, že mi přezdívají bobřice, protože odmalička nenechám žádný klacík ani větvičku, dokud z ní nesloupu kompletně kůru a poté ji nerozseparuju na tisíce kousků. Jednou měli páníci málem infarkt, když jsme odpočívali po výletě na Pálavu někde na louce a já si z dlouhlé chvíle přitáhla přes jejich spící hlavy ke kompletní devastaci asi dvoumetrový keř ještě s listy, který tam právě někdo uřízl.

Odjakživa taky miluju krást klacíky z táboráků – víte, jaká je to psina, když běžím po zahradě klacík v tlamičce a na jeho druhém konci čím dál tím větší plamínek a za mnou paničky i pánečci ječící jako o život? A víte, že nikdy neocení, jak se jim starám o přísun kyslíku do plic, ač tuhle kratochvíli provozuji minimálně desetkrát za večer! A přitom jak se nám potom všem krásně tvrdě spí!

Musím se pochlubit, že jako jediná ze smečky (pravda, páník mi trochu konkuruje) jsem fakt jedlík a mohu jíst, kdykoliv mi někdo něco nabídne nebo někde něco zapomene. My tři pesové si při hlavním večerním krmení vždycky své misky důkladně vzájemně zkontrolujeme, jestli náhodou není někdo šudinka šizená. No a já pak jdu ještě na finální kontrolu po těch dvou flákačích, co by jen masíčko (mimochodem po vyslovení tohoto slovíčka se odmalička otočím na toho, kdo to vyslovil, usměju se a olíznu kolem celého čumáčku – zkoušeli to na mně i kamarádi od páníků a fungovalo to!!).

Taky jsem si páníky vycvičila, že když jsme někde v občerstvovně a já musím sedět pod stolem, tak aby na mě nezapomněli, začnu si po pár minutách stěžovat svým huhly-mumly a zvolna zrychluji a zvyšuji tón, dokud mě neuplatí nějakou dobrůtkou – a že si někdy za večer přijdu fakt na své. No a taky umím krásně jíst z vidličky, ale to praktikujeme jenom doma a jenom se mnou, protože Bonina a Bojar nebaští tak elegantně jako já a panička se bojí, že by se k tomu soustu na vidličku napíchli.

Taky miluji vánoce a vše co s nimi souvisí – dokonce v posledních letech musí páníci zavírat před nadílkou dveře od obýváku, protože já si chodím nadělit už během večeře a jak jsem zvědavá, tak občas otevřu kromě svých voňavých dárečků i dárečky páníků, protože ty občas taky voní, i když jen čokoládově.

Co nemám ráda, jsou bouřky a kroupy – to pak vždycky vyčítavě hledím na paničku, proč mi to dělá, když ví, že se bouřek bojím. Ale posledních pár měsíců fakt už trochu hůř slyším, takže když je bouřka v noci, tak ji prý (!) obvykle zaspím. Když ji nedokážu zaspat, tak se pokouším prohrabat botníkem nebo vanou a ve finále nepohrdnu ani peřináčem s náhradními polštáři a dekami. Panička mě pak z toho tahá, protože má strach, že se tam udusím, jak jsem hluboko zahrabaná, ale já se raději dusím než tu bouřku.

Jako malá jsem spávala jen na paniččině polovině postele, ale páník o mě říká, že jsem klasický Meresjev, což taky nevím, co je, ale faktem je, že jsem se postupně nenápadně pod dekou přeplazívávala k pánečkovi a krok za krůčkem se posunovala až na jeho polštář. Dneska mi občas uprostřed noci páník vynadá, abych se otočila a nedýchala mu do obličeje, ale jinak v poho…

Odjakživa jsem také milovala honičky všeho druhu, ale dnes už si střihnu hoňku jen, když není moc horko a navíc už jen s dlouholetými kamarády, kteří mi ale čím dál víc odcházejí za Duhový most. No a těm mlaďochům se přece nebudu předvádět jako nějaká puboška. Paničku to mrzí, ale protože jinak jsem fakt přátelská pesa a u nás v brněnském sídlišti dokonce i sousedi tvrdí, že snad neumím ani štěkat.

Panička je pak obvykle zve na chaloupku k naší starší paničce, kam odjíždíme v pátek odpoledne a vracíme se v pondělí ráno (někteří přímo do práce a někteří dospat víkend), protože tam jsem za provokatéra burcujícího zbytek smečky v pravidelných pětiminutových intervalech k hlasitému hlídání domu, zahrady, sousedčina domu i zahrady a vůbec celého okolí… Však mě taky všichni sousedi chválí, a jakmile přijedeme, tak volají, že bude veselo, protože už je tu zase ta Brňačka. No a to máme v okolí aspoň pět chalup Brňáků i s jejich čtvernožci… ale Brňačka jsem jen já za to, jak je dobře hlídám.

Tak si ale říkám, že pro dnešek už by to moje štěkání stačilo. Ostatní vám dopovědí Boninka a Bojárek.

Tak na brzkou štěkanou!!! Vaše Polča a Laďka, co si myslí, že je alfa samice naší smečky

P. S. od paničky:

Pollynka je stále pohodová peska, ale na začátku našeho společného soužití týden po přinesení z útulku onemocněla psinkou a poté, co ji po pár týdnech vet z téhle nemoci dostal, tak se objevil zákal obou oči coby druhotný následek této nemoci u štěníka. No a po dalších pěti měsících, kdy už páníci chtěli začít trénovat slepého pesa, tak přece jen zabraly kortikoidy a oči se vyčistily. V sedmi letech pak nečekaný zánět dělohy, který výustil v komplikovanou operaci, ale dle veta je Polča klasickým příkladem mětaje, který se ze všeho rychle vylíže!!!