Letošní zima v Klokánii je tak trochu nestandardní. Jako ostatně v poslední době počasí všude jinde na světě. Statisticky máme zimu velice teplou, ale to nezabránilo tomu, abychom tu měli vůbec nejchladnější den, co si bílý muž pamatuje. Ráno bylo -5°C, všude bílo jinovatkou a ani čoklům se ven moc nechtělo.

Nyní se počasí ustálilo na standardu. Tedy po ránu kolem 5°C, aby přes den bylo kolem 13°C a na sluníčku když se zrovna neschovává za mraky, tak i 25°C. To poslední, tedy sluníčko a navíc ještě za prosklenými dveřmi na přední balkon, situovaný směrem na sever, tedy jako v Evropě na jih, co se slunce týče, vychutnávají naši Habsburci plnými doušky.

Každý má na dlážce hned vedle dveří molitanovou matraci a na té se slastně roztahují a nastavují svoje kožichy hřejivému sluníčku. To jim tam nyní v zimě svítí prakticky od východu do západu. Dovedou se tam válet neuvěřitelně dlouho, až je podezřívám, že si to teplo střádají na chladné noci.

Navíc to je strategicky výhodné místo, odkud mají přehled co se děje před domečkem na zahradě a pak i na ulici a na zahradách přes ulici. Je samozřejmé, že vše co odtud vidí považují za svoje teritorium a běda jak se tam něco a nebo někdo objeví. To se rozezní domečkem duo, které by vzbudilo i mumii faraóna. Je to takový náš „early warning system“ tedy systém včasného varování. Zvonek u našich hlavních dveří už nikdo nepoužil po mnoho let.

Kdyby ti chlupatci řvali jen když jde někdo k našemu domečku, tak by to ještě šlo, ale on se stačí v předzahrádce domku přes ulici objevit jejich zrzavý kocour a naši Habsburci řvou jako pominutí a málem prochází sklem na balkon. Jasně dávají najevo, že kam dohlédnou to je jejich území a ten kocour tam prostě nemá co dělat, že jo!

Toto má však i výhodu. Když ulicí bloumají od domečku k domečku lidé co něco prodávají, dělají nějaký průzkum nebo nabízí spasení skrze tu či onu církev, tak mnohé řev dvou nukleárních hovad odradí a náš domeček vynechají. Ušetří nás tak od nechtěné konverzace s lidmi nezvanými.

Ovšem když přijíždí k domečku někdo domácí, nebo koho znají, tak jen hlasitě brebentí a ženou se jako tajfun se schodů, aby dotyčnou osobu uvítali. Ovšem jak poznají, že k domečku přijíždí zrovna osoba tohoto charakteru, i když je ještě několik set metrů od domečku, to vědí jen oni sami. Sluch sice mají dobrý, ale pochybuju, že si z těch mnoha různých aut co v daném okruhu právě jedou, vybírají zvuk toho, co jede k nám.

Spíš bych to tipnul na „extra sensory perception“ tedy nějakou formu mimo smyslového vnímání o kterém se nám lidem může jenom zdát. Konečně to se projevuje i na našich procházkách bušem. Čokli jsou někde v okolí, tiše šmejdí a čtou si novinky a vidět nejsou. Stačí si jen pomyslet, kde ty obludy zase jsou a do dvaceti vteřin se oba zhmotní v těsné blízkosti, tlamy od ucha k uchu a očima říkající, jen klídek, jsme tu a je tu ještě moc věcí které musíme zkontrolovat. Nerušit! Tak raději usměrním myšlenky jiným směrem.

Stejně se chovají, když přijíždí domů některý z nás dvou. Třeba Míla z nákupu potravin. To jim pak čenichy jedou a oba luxují jak Mílu, tak i přinesené tašky z auta. Určitě si myslí jaká je Míla zdatná lovkyně, když dovede ulovit tolik tak nádherně vonících a ještě lépe chutnajících věcí. To Maxovi se dokonce samým vzrušením začnou potit tlapy tak, že zanechává vlhké stopy jako by prošel vodou a sliní lépe jak Pavlovův pes. Vedle toho, když se jim chystá večerní žrádlo a oba způsobně sedí v kuchyni a pozorně sledují přípravu, tak pod Maxem bývá kalužina slin. No, aspoň mu pak dobře tráví.

Naším oblíbeným zimním jídlem bývá koprovka s knedlíky, a buď s vajíčkem nebo s klobásou. Kopr máme vlastní ze zahrádky a po sklizni jsou v mrazáku sáčky kopru na celu zimu. A tak nedávno se Míla rozhodla koupit ke koprovce chorizo, které má sice od toho co znám z Argentiny hóóódně daleko ale připomíná moravské klobásy. Pro každého jednu nožičku.

Při přípravě večeře dala obě nožičky choriza na linku v kuchyni, že je za chvíli ohřeje. Odskočila si něco udělat do obýváku, a když se vrátila, tak na lince už byla nožička jen jedna. Ferdinand pochrupával na svém polštáři u dveří na balkon a Maxmilián nebyl. On tedy byl, po chvilce ho Míla našla dole v přízemí v prádelně, jak dožvýkává poslední zbytek té dobroty.

Čokl byl náležitě sprdnut a po vynadání se tvářil opravdu velice provinile. Za trest byl zavřen do garáže. Ferda se k němu, asi ze solidarity, dobrovolně přidal a tak strávili oba celý večer v garáži.

Jenže tady vyvstala otázka, zda to Max udělal z pusté žravosti, nebo nás chtěl uchránit od nezdravé krmě. Taková tučná a patřičně kořeněná klobása je jistě na naše geriatrické orgány patřičnou zátěží a Max nám jen dal najevo, že nám každému půl nožičky plně stačí a zároveň v tomto množství nepobouří naše opotřebované vnitřnosti.

Takže mám podezření, že Max si vzal za úkol plnit úlohu naší dietní sestry a co nám sice chutná ale moc nesvědčí preventivně sežrat sám. Takže on vlastně zasluhoval pochvalu a ne sprďasa. Příště to napravíme!