Asi není normální zajet si k moři na jedno vykoupání, ale nakonec – proč ne :o) K návštěvě Usedomu jsme měli několik důvodů. Jednak jsem měla slíbené letní vykoupání v moři (to Skotsko v dubnu fakt na koupání vhodné nebylo), jednak jsem na Baltu nikdy nebyla (na rozdíl od mé polovičky, který tam jezdil každé prázdniny) a hlavně jsme jeli udělat radost dědovi s babičkou, kteří tam tráví celý týden.

A tak jsem si v pátek vzala dovolenou na zabalení pár maličkostí a na usmažení řízků a v poledne jsme měli vyjet směr sever. Koneckonců to z Liberce je jen asi 500 kiláčků – pro Yaríska žádná potíž.

Těch pár maličkostí trošku nabobtnalo – stan, 3 karimatky (i pro Betku), 2 spacáky, 2 slabé fleesové deky (jednu pod a jednu na Betku), teplé oblečení (raději víc než míň), termosku s kafem, řízky, koláč na snídani… bylo toho docela dost.

Kosatka byla od rána neklidná. Balení zná a tušila, že tohle nevypadá na procházku po Jizerkách, ale že to bude nějaká větší sranda. A tak „číhala“ na gaučíku u televize, odkud má dobrý přehled, kde se co děje.

Když jsem domývala nádobí v kuchyni, tak najednou vidím Betu, jak přikrčená s ocasem staženým pod sebou vybíhá z té malé místnosti, kde odpočívala. Byla úplně vyděšená – tudíž jsem já hned měla srdce až v krku – co že se jí tak mohlo strašného stát. Naštěstí jsem zaslechla z pokoje podivné zvuky, takže mi došlo, že to nebude torze či obrna… Byla to STRAKA !

Mladé stráče proletělo půlkou domu (byly otevřené dveře z obýváku do zahrady) a naštěstí zaletěla do té malé místnosti (kde narazila do skla nad Betou a vyděsila ji ze spaní). Utíkala jsem tam zavřít dveře, aby chudák pták nelítal po zbytku domu (nevím, jak bych ji lovila v těch našich volných otevřených prostorech).

Beta ožila, se mnou se jí vrátila odvaha a chtěla si jít „ptáčka“ prohlídnout zblízka. Já ječela „nechej ptáááááčka“ a taky „Beta!!! Vypadni odsud!!!“ a snažila se vyhodit Betu z místnosti, zároveň zavřít vyděšeného pernatce uvnitř a vůbec mi nedělalo dobře, že mi to vyděšené stráče lítá nad hlavou.

První fáze se povedla – Beta byla vyhozena na zahradu, Straka byla zavřená v pokojíčku a já se šla „ozbrojit“ velkou silnou osuškou, kdyby bylo potřeba ptáka polapit. Naštěstí nevítaný návštěvník se choulil za květináči, já opatrně otevřela celé křídlo okna dokořán, a sice si ta blbá černobílá slepice neodpustila ještě jedno kolečko třepetavého popolétávání nad mou hlavou, ale nakonec v pořádku odletěla.

A mohli jsme vyjet :o)

Cesta pohodová, klidná. Jen Beta se jako vždy první den na dlouhých cestách nechtěla venčit. Ani poslední zastávka u větrné elektrárny (mají je tam všude) kousek od Anklámu se „bobkově nevydařila“. Jen se zjistilo, že zatímco tam na poli srnky ani zajíce Kosatka neřeší, tak na lopatky větrníku rotující jí vysoko nad hlavou si pro jistotu zavrčela.

Kemp v Űckeritzu jsme našli, za 25 euro jsme dostali čip na otevírání brány, mapku kempu s rozpisem pláží (oblečená, nahatá, psí a tak stále dokola), restaurací, umýváren, obchodů, sportovišť. Pokud vám ta mapka připadá přehnaná, tak nebyla – kemp je uzoučký, v pásu borového lesa hned u pláže, ale táhne se 6 kilometrů… takže tam alespoň není hlava na hlavě (alespoň nyní nebyla).

Stan jsme stihli dostavět za světla, už skoro po tmě se podívali na vlny a vyrazili jsme do Bansinu hledat příbuzné. A kupodivu, i když jsme znali přesnou adresu, tak se potmě v cizím městečku plném jednosměrek nehledá cíl až tak snadno. Nakonec jsme museli odložit Yaríska a dohledat to pěšky. Betka byla nadšená, dědeček, babička, strýček, tetička, Riček, jeho mistička a granulky, vysoký koberec – tolik známých jistot pohromadě. Ale my si jen domluvili „plán“ na další den a vrátili se zpátky do kempu.

Tak teda ve stanu jsem spát odvykla. Ten borovicový kořen tlačil… Až pozdě mně došlo, že jsem Betě z auta měla vytáhnout její cestovní velepelech a zestátnit i „její“ karimatku. A další problém se jmenoval nevyvenčená Beta. Ven mě vytáhla asi v jednu, zcela zbytečná akce – to ani nečůrala, ale před půl šestou jsem už ji vyhnala na pláž, za svitu měsíce a pomalého svítání jsme ji navolno pustila vyběhat a konečně se děvenka vyvenčila. Ani se jí nechtělo vracet do stanu, že bychom mohly jít průzkumničit…

Šli jsme až s páníkem – v půl sedmé, pláž byla jen naše (až na dva pejsky a pár běžců), užili jsme si honiček a plašení kačen a cachtání se v moři. Moře typicky místní – šedé, docela velké vlny, studené. Asi po hodině jsme se vrátili, rozmrzli v teplé sprše, posnídali jsme, rychle zabalili stan a před devátou opustili kemp.

Protože jsme měli ještě hodinu času, zajeli jsme do sousední vesničky Koserow, nad kterou ve tyčí kopec s vyhlídkou (57 mnm). Prošli jsme si naučnou stezku, Betka poběhala na volno, páník něco nafotil, byli jsme tam skoro sami a bylo to fajn.

No a pak nás čekal rodinný výlet – tak jako naposled před 40 lety, šlapali rodiče se synkem a dcerkou z Bansinu do Herigsdorfu… Šli jsme po pobřežní promenádě, která je mezi těmito obcemi zhruba 3 kilometry dlouhá – část je pro cyklisty, část pro pěší. Bylo hezké sobotní dopoledne, provoz tam byl opravdu veliký.

Po obědě (já si jediná ryby nedala, prasátko je lepší :o)) jsme dědu s babčou a Ričkem posadili do turistického vláčku a zbytek výpravy šel zpátky zase pěšky. Tentokrát jsme vyměnili promenádu za pobřeží. Sice psi můžou oficiálně jen na vyhrazené úseky pláže, ale procházka po vlnami umláceném kraji moře se psem na vodítku nikomu nevadila.

A lidí tam bylo hodně. Boty do ruky, kalhoty nad kolena a jde se – mladí, staří, psi, děti, dokonce i kočárky umí brázdit vlnky… Jiní sedí v plážových košících, které chrání před větrem a čtou, nebo jen tak pozorují racky. Děti se zahrabávají do písku, staví hrady či systémy vodních nádrží. Pouští se draci. Rodinná pohoda pro otužilé. Občas se někdo ponoří do vln, ale spíš se jen cachtají u břehu.

Když jsme míjeli psí pláž, byla opravdu hodně plná. Od pudlíků, bišonků, jezevčíků přes lovecká plemena až po ovčáky a dobrmany. Ale i v kempu či ve městě nebyl s chlupatým spolucestujícím žádný problém.

Bylo vidět, že sezona pomalu končí. Nabídek volného ubytování bylo dost. Restaurace a kavárny ne že by zely prázdnotou, ale narváno tam taky nebylo.

Ještě jsme zašli na zmrzlinu a pomalu se vydali na cestu zpátky. Než vyjíždět v neděli ráno, zvolili jsme cestu večerní.

Pro ty, co jim stačí moře na koukání či na svlažení kotníků. Pro ty, co nemají rádi horko, ale rádi slyší křik racků. Pro ty, kteří se chtějí honit se psem po prázdné pláži. Pro ty, co rádi fotí ptáky. Pro ty všechny je Usedom vhodný cíl na výlet.

Nevím, jestli bych tam jela na celý týden. Ale na prodloužený víkend je to určitě dobrá „mořská“ dovolená. Hodně lidí tam jezdilo v dobách, kdy jiné moře prostě „nebylo“. Myslím, že své kouzlo neztratilo ani dneska. A není to daleko – pro některé jen takový malý dvoudenní výlet :o)