Hoj ahoj, tak jsem tu, abych vám něco mňoukl o svém životě v nové rodině, s novým kamarádem a s novou maminkou – paničkou, jak chcete! Přišel jsem sem ve čtvrtek 10. června letošního roku. To to letí, co? Etapa mého, nevím jak dlouhého, kocouřího života před příchodem sem byla tak krušná, že o tom raději nechci ani nic mňouknout, raději to chci co nejdříve zapomenout a postupně se mi to tady u nové maminky a černého kamaráda Melíška taky daří.

Nejde to ale jednoduše a pořád ještě trochu nevěřím, že vše bude opět v pořádku, pořád se ještě trochu bojím, že zase budu vystrčený na ulici a budou mne pronásledovat, trápit, budu mít hlad, žízeň, budu se bát ran od lidí, útoků psů, nebezpečí aut, nepříjemného deště, mrazu, prudkého slunce, bolesti a všeho, co mne děsí a zneklidňuje. Pořád jsem ustrašený malý opuštěný kocourek, ale už se čím dále tím více osměluji a snažím se sám sebe přesvědčit, že tohle je opravdový domov.

Od první chvíle jsem se snažil neudělat nic špatně – používal jsem záchůdek, dostal jsem jeden jen svůj, ale teď už často zabrousím i na ty, co byly původně jen Melíškovy. A jsem všeobecně čistotný. Aby měla maminka radost a neměla důvod mne hubovat. A musím mňouknout, že Melíšek mi v tom zbavování se nedůvěry a strachu hodně pomáhá, je to hodný kocourek, odkoukávám od něj pomalu to jeho nekonečné mazlení.

Zatímco můj kámoš Melíšek chodí jako vítací výbor ke dveřím, kdykoliv zaslechne kroky naší maminky a nejen její, já k nim nejdu, co kdybych se ztratil! Maximálně si stoupnu na práh předsíňky, dál ani omylem. Melíšek mi tuhle mňoukl, že už několikrát utekl a že ho maminka honila po té dlouhé chodbě, že se jen chtěl podívat, co je tam, kam ona denně chodí a odkud přichází, tak jsem mu hned domlouval, ať to nedělá, co kdyby se mu stalo to, co mně a ztratil se někde na ulici. A zvláště on, takový ťunťa, ten by to nepřežil. Tak už si dává pozor, ale víc ho dává maminka a opatrně otevírá a hned ho bere na ruku, aby náhodou zase neměl ten hloupý nápad. Ale i když tuhle zůstaly dveře pootevřené, tak Melíšek u nich seděl a nejevil touhy někam zdrhat. V tom zase poslouchá on mne!

To já na ruku ještě neeee. To se ještě bojím! Sice to Melíškovi závidím, zvláště tehdy, když leží pěkně na zádíčkách u maminky v náručí a ona ho drbe na pupíčku a on tak blaženě vrní, to trochu žárlím, ale zatím jsem se nerozhodl, jestli si tohle nechám líbit. Zatím ten pupík ne a ne a nedám. Ale zádíčka drbkat, to se mi líbí, hlavičku nastavím rád a tuhle mi dělalo dobře i drbkání pod bradičkou. Pak jsem seknul zoubkem, ale jen tak, abych neublížil, to já občas dělám. Dávám tak mamince najevo, že kdyby náhodou mi chtěla ubližovat, tak že se taky umím ohnat. Jenže ona by mi neublížila.

Dává nám spoustu dobrůtek – kapsičky ty nejlepší, výborné granulky, to jsem schopen je vyluxovat ještě než dopadnou z toho pytlíku do mističky. Prý jsou to nějaké francouzské, speciálně na srst, taky už jsem krásný kocourek, ve srovnání s tím, co jsem byl v útulku po té nemoci. A taky mi dává pasty na prstě – multivitamínovou a na rozpouštění olízaných chlupů, sýrová mi nechutná, tu miluje Melíšek. A baštíme vitamínkové bonbónky s droždím a játry, mátové pastilky, zakysanou smetanu, pacholíčka, tavený sýr, smetanový jogurt, masíčko – hovězí, kuřecí, šunčičku, ale hlavně tyčinky. Ty my oba s Melíškem milujeme.

Sedíme každý z jedné strany pohovky nebo křesla a maminka láme tu dobrotu a krmí nás oba stejně. Já jsem takový trochu nešika, takže občas mi tyčinka vypadne z tlamičky a Melíšek po ní vystartuje a slupne mi ji, ale to maminka nedopustí, abych měl méně, takže mi dodá chybějící kousek. Ona vůbec nás dělí stejně – máme každý svoji mističku. Do té dostaneme půlku kapsičky ke snídani. Hravě to sníme, aspoň nám to neoschne.

Další půlku kapsičky nebo konzervičky máme večer k večeři. Já jsem chytrý kocourek – když dostanu mističku, oblíznu si obsah a pak šťouchnu hlavičkou do Melíška, který zase ochutnává tu svou. Vyměníme si mističky a svorně baštíme. Aspoň mám jistotu, že máme oba to stejné. Při vydávání do mističek Melíšek leze mamince málem po hlavě, já se jí jen motám okolo nohou a vrním a slintám u toho, tuším, že bude zase nějaká mňamka.

Granulek máme pořád k dispozici plné dvě mističky, máme denně čerstvou vodu 4-5x měněnou, když je maminka dole v kanceláři, tak k nám chodí často, když je někde mimo nebo o víkendu na chalupě, tak máme chůvičky. Už jsem si zvykl na tu, co k nám chodí nejčastěji a už se jí také motám kolem nohou a nechám se od ní i pohladit. Jen když přijde někdo cizí, tak to se pořád ještě bojím. No, nedivte se lidičky, já jsem si fakt prožil peklo. A nemám důvod věřit jen tak někomu.

Melíšek mi mňouknul, že dokud jsem nebyl doma já, jezdil rád autem v přenosce, že jezdili s maminkou do takového velkého bytu, kde měl stejné šplhadlo, jako máme tady, jen ten byt byl asi 3x tak velký, takže tam měl príma probíhačku. A prý tam nebyl ten celopodlahový koberec, jako máme tady, byla tam prý plovoucí podlaha a dlažba (copak podlaha může plavat, to jsem z toho teda fakt vykulenej kocour), na té mu to strašně klouzalo a všichni se smáli, že občas mu prdelka předbíhá hlavičku.

A prý si tam hrál s „čvončíkama“, krásně na podlaze klouzaly a dělaly pěkný randál, zvláště tak okolo 4.00 ráno! (Pozn. paničky – „čvončíky“ jsou takové ty oboustranné knoflíky do cích a polštářů. Jednou mi jeden upadl, Melíšek si ho znárodnil a strašně si s ním vyhrál. Jenže jsou zasunuté všude možně, takže jsem jich asi 10 vyžebrala u sousedů a asi 10 koupila a nemáme stejně už ani jeden! Tady nemají ten půvab, protože na zátěžovém koberci tak necvakají a vůbec ho tudíž nezajímají.) No, trochu vyčítavě mi mňoukl, že by tam hned zase jel, že by se aspoň proběhl, ale že respektuje, že jsem teď doma i já a že se ještě bojím.

Ale že se musím co nejdřív naučit tím autem jezdit a vůbec – vlézt do té přenosky a spoustu dalších věcí, než tam budu moci s ním vyrazit. A že už abych s tím začal, protože tam je to rozhodně lepší a větší, nežli to máme tady. A taky bychom byli oba s maminkou i o víkendech! On totiž Melíšek je tuze nešťastný, když maminka nespí doma a nemá jí jen pro sebe v posteli. To mně v tomto ohledu tolik neschází, spím si na svém křesle, ale smutno už je mi taky, když není doma delší dobu!

No jo, jenže co já chudák kocour s tím cestováním mám dělat, když se pořád ještě tolik bojím! Já vím, Melda má pravdu, taky bych rád jel a byl o víkendu „v houfu“, dělám, co můžu, tak snad se nám to nějak v horizontu pár měsíců povede. Teda nevím, jak budu snášet auto, ale uvidíme. Když to vydrží Melíšek, tak proč ne já! Hlavně budu vědět, že jsme všichni spolu a že nevezou jenom mně někam pryč od domova, kde jsem konečně šťastný.

Trochu závidím Melíškovi tu pohodu v posteli s maminkou. Leží si na dece, olizuje se, maminka ho drbe a hladí, on občas sebou mrskne na zádíčka, vyšpulí pupík, všechny 4 tlapičky vystrčí nahoru a vrní, až se za mnou třesou okna, já bych tak rád taky něco takového zažil, ale pořád se ještě bojím. Tedy už na tu postel i vyskočím, sice pořád pokukuju po Melíškovi, co že jako on na to, přeci jen je tam doma déle, ale je mi tam dobře, je to měkoučké, voní to maminkou, jen mám pořád takový zasunutý strach. Jakmile se maminka k posteli přiblíží, mám pocit, že mne chce shodit a tak raději seskočím sám. Asi by nechtěla, asi je to jen moje divná vize, ale pořád jsem takový „bojásek“. Ale však já se jednou osmělím a budu tulínek.

Tuhle jsem měl pocit, že se maminka docela vykulila. Jak tam tak Melíšek ležel a spokojeně vrněl, zatoužil jsem po té měkké dece. Maminka měla otočenou hlavu na druhou stranu a spala. Sebral jsem odvahu, vyskočil na postel a ustlal si na kraji, hned vedle Melíška. Usnuli jsme všichni. Taky jsem vrněl a najednou koukám, maminka na mne zírá z naprostého blízka a něco mi špitala. Trochu jsem znejistěl a raději zmizel za své křeslo. Ale bylo to tak krásné, že si to brzy rád zopakuju. A určitě mi nenadávala, to by ten hlas zněl jinak. Vztažená ruka mne asi chtěla pohladit, ne uhodit, ale já jsem prostě zazmatkoval a utekl.

S kámošem Melíškem dovádíme a hrajeme si. Nedávno jsem vytáhl tašku s hračkami, vlezl do ní a tam je věcí. Všechno jsem to pěkně roztahal po bytečku, abychom měli výběr a maminka se nestačila divit. Zvláště když v posteli nacházela chlupaté kuličky, rolničky, zvonící válečky, kousky rozkousaných myšů a další. No, proč ne, taky si může s něčím hrát. Tak jsme jí toho tam nanosili docela dost. No a já jsem to korunoval tím, že jsem ze sebe udělal „kocoura taškového odnosného“, jen mi z té tašky hlavička s oušky koukala. Že už bych si začínal zvykat na přenosku a transport do velkého bytu, o kterém mi mňoukl Melíšek?

Miluju naše šplhadlo, protože dole za žebříčkem mezi 3 nohama, na kterých jsou upevněny další pelíšky a plotničky na ležení, vlastně bydlím. Mám tam pocit bezpečí, všechno vidím, ale nikdo za mnou nemůže, kdyby tam chtěl někdo strčit ruku, kousnu, škrábnu… On naopak nemá šanci mne rušit.

Taky nám maminka pořídila prolézací rouru! Prý za 3 kg granulí byla jako dárek. No, stejně jsme je potřebovali. Já se tak bál, když to rozložila a postavila na podlahu! Prchnul jsem za postel, zatímco ten lump Melíšek v rouře lítal a řádil, děsně si to užíval. Prolézal ven a dovnitř bočními otvory, vystrkoval hlavičku a tlapkami honil vázací cancourky, za chvíli byla roura posunutá na druhý konec pokoje. Tak jsem druhý den taky sebral odvahu! Je to príma! Zvláště když Melda je uvnitř a já na něj z výšky skáču. On vystřelí jak dělová koule ven, já dovnitř, provlaju rourou, Melda pokojem a srazíme se na druhém konci, oba se obejmeme tlapkami kolem krku, kocourujeme se a pak hurá zase do roury! Randálu u toho je, že i ulice má co poslouchat. A maminka se tomu směje!

Jsem už spokojený kocourek. Sice maminka trochu brblá, že by to mohlo jít rychleji, ale na druhé straně je ráda, že to vůbec šlo tak rychle. Já se snažím pochopit, že tady jsem doma a že tady mi nic nehrozí. Snažím se ten svůj strach překonat co nejrychleji. Ale nic nechci uspěchat a chci si být naprosto jistý, že opravdu tohle je ten pravý domov.

A maminka nás pořád fotí, tuhle zase cosi huhlala, že aby chodila s foťákem i do postele, protože ty naše pitominy, co vyvádíme, nemá šanci jinak zachytit, takže se snažíme, seč můžeme, výsledek je např. shozený ventilátor, rozlitá káva na stole a občas si i hrajeme s dálkovým ovládačem televize, takže místo ČT1 koukáme na nějaký animovaný blábol v ruštině na jakémsi divném programu, tak to nesmí maminka vidět, jinak hubuje a hned nám ho bere do šuplíku.

Jen ta klimatizace, ta nám teda dala. Maminka tuhle v těch vedrech nastěhovala do bytečku takový óbr krám na kolečkách, já jsem to, pro jistotu, pozoroval z bydlíku, Melda je starý zvědavec, ten halt musí všude strkat ta svoje fousínka, tak překážel při transportu jak mohl. Pak to maminka s pánem, co tam dělal poličky a spravoval světla v koupelně a já se ho děsně bojím, zprovoznili a odešli. Když maminka po hodině dorazila domů, nevěřila svým očím!

Já jsem zalezl před tím strašným zvukem do nejposlednějšího kouta za pohovku a byl jsem jak malá plyšová myš, ustrašená a vyplašená. Melíšek doslova brečel za dveřmi a škrábal pacičkami, jak se chtěl dostat z dosahu té hrůzy. Pro nás kočky to byl vražedný jekot. Přístroj byl okamžitě vypnut, Melíška maminka zklidňovala v náručí a já jsem vylezl až pozdě večer, to už jsem měl fakt hlad.

Bylo nám kocourům opravdu naprosto šumák, že mamince je vedro a trpí, protože vedra nesnáší a že tu klimatizaci koupila i pro nás. Ten zvuk byl pro nás tak ušidrásavý, že jsme tam prostě nemohli být s tou hučivou krabicí pohromadě. Tak tam ta bedna stála a čekala na transport do kanceláře, pak jsme ovšem zlikvidovali ventilátor, tak nebylo nic a jen vedro! No, dobře nám tak, máme být šikovnější, ovšem maminka si za to může sama, protože musí počítat, že jsme rychlá rota, a co máme v cestě, to lítá!

Tak to je tak asi dneska všechno!

Mám Vás všechny rád, Váš Zrzínek!

Pozn. k ventilátoru: shodili ho z parapetu okna, moje chyba. Ale už je zase spravený a funguje, vedrem jsme tehdy neumřeli. A naštěstí se pak i ochladilo.

Další pozn.: na erbech se ve chvílích volna usilovně pracuje. Už jsou hotové štíty a vybrané další komponenty dovnitř a na dekoraci, jen to vše musím sesadit nějak pěkně dohromady a vybrat barvy. Neteřinka si koupila skvělou věc – přístroj, na kterém se dá v počítači kreslit téměř cokoliv. Teď jen, aby měla čas, protože já sama to nezvládnu a rozhodně to bude lepší a rychlejší, nežli mojí obvyklou a donedávna používanou technikou přenosu obrázku pomocí čtvercové sítě.

OT: 14. 09. to je rok co mám Melíška, věřili byste tomu?????

Vrchní kontrolor textu: Melicharius d.I Taube von Kleno-Witz

Sepsal: Barbarosa d.I von Strassnitz und Erdbeerkorb 

Jinak s kocouří úctou Vaši: Zrzínek a Melíšek!