Už několik dnů se mi naléhavě vrací tahle otázka, vyslovená s neopakovatelným půvabem dívkou na koštěti. Snad ji vyvolala knížka Kam jedeme, tati?, kterou jsem na Zvířetníku zmiňovala, nebo možná to, jak se Táda o víkendu zachoval ošklivě a já jsem se za to na něj zlobila, ale pak jsme si řekli, že se máme rádi, a všechno jsme smazali. Možná nad ní přemýšlím proto, že mám starost o několik přátel, kteří jsou nemocní nebo mají velké starosti a často jsou na to sami. Nevím, jak jim pomoct, protože v některých situacích se pomoct prostě nedá, snad jen sem tam obejmout a pohladit po ruce.
Někdy je s tím „mít rád“ velice složité, někdy je těžké mít rád někoho, kdo by nám měl být nebližší, člověk by chtěl mít rád své rodiče, děti, bratry a sestry, tolik by jim to chtěl říct a obejmout, ale ono to nejde a nejde a člověk se tím trápí, protože umět „mít rád“ a hlavně moct „mít rád“ je hrozně důležité.
Občas se ti, co máme rádi, najednou z našeho života ztrácí… jako třeba teď jedna zvířetnická přítelkyně, která mezi nás chodívala, a najednou není k sehnání. A není to jen ona, koho postrádám, takových lidí je víc, prolnou se naším životem, mnohdy ho význačně poznamenají, a pak v něm náhle nejsou.
Někdy se dozvíme, kam odešli a doufáme, že naleznou cestu zpět, jindy zmizí beze stopy jako princezna Pampeliška a zbude po nich prázdno. A někdy, někdy nám naši blízcí odejdou nenávratně za Duhový most, a my jen litujeme, že jsme to „mít rád“ nedokázali víc dát najevo, litujeme všech slov, která jsme nestačili nebo nedokázali vyslovit.
Jako se jaro spojuje s láskou milostnou, se vzplanutím smyslů, tak podzim s mírným sluncem a oblými plody jako by byl tím pravým časem pro „mít rád“. Protože i když si každý z nás na tu otázku odpoví asi trochu jinak, určitě to pokaždé vlastně bude stejně. Mít rád je, když se dokážeme podělit o svou úrodu a když dokážeme přijmout plody nabízené.
Mít rád, to je díkuvzdání.
Jestli chcete vidět úplně nový přírůstek do naší smečky, klikněte si sem:
http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Rozarka/ 🙂
Tak už nejste „lichý“ 🙂 . Vypadá mile a je si vědoma své ceny.
Milá Vave, i já chci poděkovat za tvé dnešní zamyšlení. Promýšlela jsem celý den, jak formulovat, co jsem chtěla podotknout, ale nic se mi nezdálo dostatečně vystihující.
Děkuji, milá MaRi. (h)
Vave – jejdaaa vás už je! (y) to je prima (y)
Pěkné, tak se vám smečka taky rozrůstá 🙂
A ten kukuč a ta pravá přední béžová!, jojo, to si jeden koleduje, že málo lásky, tak mu to chyběné holt zaklepe na dvéře, žáno…
Tak přeju zvykání až k tykání, to v té kopě paciček a tlamiček snadné nebude.
Rozárko Vílková. (f)
1+2? – skama ten počítač ví, kdy už mám fakt dost?
Jůůůů Vave, já nic nevěděla!!! Jsem momentálně vopožděná ve čtení. Ta je krásná!!! U Tebe se bude mít jako v kočičím ráji. (y) (h) (clap) (inlove)
Hezké, Vave, hezké. I ta diskuse. Opravdu je důležité mít prostě rád a někdy i mít prostě nerad, nehnat to do dalších výšin (a hloubek).
OT. Ahojky zviretnici. Mozna tohle je dobra prilezitost se sverit. Ten kycelni kloub, co mi nandali pred min nez 3 lety se stal nefunkcni – potvora se odloupnul od panevni kosti a tak si nekde ta kovova koule pluje prostorem v dyslexicke rovne panvi a dela bordel. Planuju – u jineho doktora, tentokrat na univerzitni klinice, novou operaci a novy kloub, ale pred tim jeste musime vyresit jestli mam nebo nemam alergii na kov, co uz v sobe mam, a kdyz to neni alergie, tak proc mam jiste podivne ukazy. Jsem uz z toho nejak unavena. A to nejsem profesionalni stezovatel.
Držím palce a hladím po ruce. Drž se! (h) (y) (y) (y) (h)
O.T. VERAM, můžeš se, prosím, nějak spojit s Vave?
Hano, to je blbý, ale snad řešitelné? Na alergii na kovy bacha, Kačka ji má- a to včetně zlata. Náušnice nosí jen občas (přes šílený pláč a skřípot zubů, když si je vyrábí a nemůže je nosit furt) a piercing by byla vstupenka na chirurgii- pravděpodobně by jí na místě vpichu vyhnila díra do těla. Ale třeba na stříbro má reakci menší, na obecné kovy taky, tak prubneme ještě chirurgickou ocel…. Ale univerzitní kliniky snad mají dobré jméno i v USA, nejen třeba v Německu- kamarádka tam rok pracovala a tak o tom mám nějaké info….
Hani, moc se modlím, ať se to pořeší (h)
Připojuji se k Baty a moc na Tebe myslím.
Hani a nešel by jiný materiál než kov? Třeba já mám totálku keramickou. Těch materiálů je poměrně dost a snad by šlo jejich snášenlivost dopředu otestovat. Achjo, umím si ty trable představit víc než dobře. Držím všechny pěsti, ať tě vyspraví a můžeš zase skákat přes kaluže (h) .
Hanko! (h) (y) (h)
moc na tebe myslím – nějak se ti to trápení táhne už dlouho.
Hanko, to je mi líto (h) . Věřím, že se najde pravé řešení.
Hani (inlove) , je mi to moc líto. (h) Hladím Tě po tlapce a moc a moc držím palce, aby se všechno brzo srovnalo a bylo Ti lépe. (nod) (y) (h)
Hanko – už držím palce (y) (y)
Milá Hanko (h) , to je mi moc líto – našla jsem tu zprávu až teď a posílám pohlazení. Máš to trápení už moc dlouho a věřím, že už cítíš beznaděj. Ale vydrž, ona řešení určitě jsou – podívej, co psala Louk. Každopádně na tebe moc myslím a držím palce (f)
Ježíšku na křížku :O Moc držím palce ať se všechno srovná!! (y) (h) (y)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Otrávený řidič říká policajtovi, který ho zastavil na silnici: „Sakra, měli byste se nějak líp organizovat. Jeden den mi jeden policajt sebere řidičák, a druhej den ho druhej policajt chce po mně.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer a pěkně se vyspinkejte. ~o)
Cha cha 😀
Jováskovi, jako skauti musíte znát morseovku. Takové to akát, blýskavice, cílovníci, dálava…. No ale tuhle určitě neznáte. Narazila jsem na stránku včera:
http://morseovka.pitevna.cz/alkoholicka-morseova-abeceda/
😀
Některé jsem znala, třeba chvátám k pípám 🙂 Jako celek to nemá chybu.
hezkýýý (rofl)
😡 Děkujeme Ježíšku. (chuckle)
Nakukuji, pročítám, psát nestíhám. Teď jsem na chvíli doma sama a využívám toho.
Vave – krásné téma na zamyšlení a už bylo dostatečně rozebráno. Mít ráda tam, kde jsou láska, přátelství a sympatie opětovány není nijak těžké a život by byl přímo ideální, kdyby tomu tak bylo všude na světě. Mít ráda dotyčného i s jeho chybami také jde, hlavně pokud jsou ty chyby dostatečně vyváženy klady (ať už jde o partnerské či rodinné vztahy). Ale pak jsou lidí, které při vší snaze ráda mít nedokáži, ale přesto se s nimi občas dostávám do styku. Pak bohužel přijde na řadu určitá míra společenské přetvářky a pokrytectví, jen proto, že to prostě jinak nejde – i takový je život.
Myslím, že EvaŽ se zmínila o chrápání. Můj tatínek chrápal tak hlasitě, že dokázal přehlušit i „Big Ben“ vyzvánění našich nástěnných hodin. Později se přidal i bratr a v noci se bytem neslo mužné chrápající duo. Ale nepamatuji si, že bychom si s maminkou na to nějak stěžovaly – spíše jsme občas po ránu v legraci komentovaly, že „včera“ toho opravdu nažezali hodně. Prostě jsme měly tyhle dva muže rády a basta. A silně zařezává i můj choť – vlastně od prvních dnů manželství. Přišlo mi to normální a nepamatuji si, že bych se s ním na toto téma kdy bavila. Dokonce jsem si na jeho „chrápací rytmus“ natolik zvykla, že když se najednou „zasekl“ a bylo ticho, skoro jsem se lekla a čekala, až zase chytne dech. Pokud vím, já jsem v mládí nechrápala. Ale jak žena stárne, nevyvaruje se tomu ani ona,(mám ověřené u spousty žen). Takže i já jsem najednou začala chrápat (bohužel spím nejraději na zádech). Přiznám, že mě to samotnou trochu překvapilo, když mě na to manžel jedno ráno upozornil. On tím byl dost nemile překvapen a skoro to u mne považoval za jakýsi druh nemoci. Když zmínil znovu (tedy, že se moc nevyspal a že se proto tomu možná dá něco dělat), dost dotčená jsem mu řekla, že on silně chrápe celé naše manželství a já ani „ň“, tak proč to teď nemůže tolerovat on u mne. Opravdu upřímně se mému konstatování podivil – vůbec si toho u sebe nebyl vědom a nejprve mi to ani nechtěl věřit, dokud jsem neřekla, že to na důkaz jednu noc nahraji na magneťák. Navrhla jsem, že neznám jiné řešení, než že pokud opravdu nemůže spát, půjdu já na noc do vedlejší ložnici, jako to vyřešil můj bratr, když jeho žena také „zmužněla“. To se choti ani trošičku nezamlouvalo a od toho dne se nezmínil ani jednou (a už je to řada let). Jen teď občas v noci podvědomně ucítím, jak do mne šťouchá (někdy dost silně), abych se převrátila, ale slovo na toto téma už nepadne ani jedno. Takže mě má doufám dále rád i s touhle „chybou“, za kterou bohužel nemohu.
A ano, také u mne ze pár dnů Zvířetník otevírá mnohem déle, než jiné stránky a často se zcela zasekne. Čím to je, nevím.
Maričko! (inlove) To je krásná historka. 🙂
Vaís, nemám, co bych dodala. DÍKY. (h)
Ďakujem za gratuláciu! (rose1) (d) A na zdravíe! (beer) (inlove)
Vave, pěkné, i pěkná diskuse.
A jeden zcela OT dotaz pro Dede, potažmo pro admina – nedělali jste něco se stránkami? I když mám oba PC (tj. domácí a pracovní) rychlé a připojení svižné, od včerejška mi po připojení na Zvířetník vše tuhne, PC se kousne a naběhne tak za 2-3 min. nebo vůbec, komentáře jsem musela odesílat navíckrát a oba PC jsem musela oba dva dny několikrát restartovat. Jiné současně otevřené a na pozadí umístěné stránky mi to nedělají.
Taky mi to zlobí, víc na Mozille doma.
Děkuju vám všem za reakce a vaše zamyšlení. (h) Vždycky jsou pro mě podnětná. Proto taky své 105 píšu ráda; velice mě obohacujete a inspirujete. Díky. (h)
Vaše zamyšlení je krásné, a jeho poslední věta je skvostným a velice moudrým zakončením. (h) (rose1) (h)
Někdy není lehké ty tvé 105 číst. Dnes mě to nutí hodně k přemýšlení. Protože pro mě je „mít rád“ někdy obzvlášť obtížné. Zvláště, když se mnou dotyčný celý život jedná s tím největším despektem.
Naopak někdy ani není nutné mluvit a dva o sobě vědí, že slova nejsou vůbec zapotřebí. Ale jsem ráda, že jsem tátovi ještě před tím, než se vydal za duhový most, dokázala říci, že ho mám ráda. Mě taková slova vůbec nejdou lehce z úst. Někdy také člověk ví, že udělal správnou věc jenom tím, že se s dotyčným někam vypravil a prožil s ním někde nějaký čas, protože ho má rád. Když potom o tom po letech ten dotyčný mluví jako o krásném prožitku jen několik dní před tím, než se vydal za duhu, nedá se na to zapomenout. Takže někdy „mít rád“ se odrazí i ve společně stráveném čase, v umění mu naslouchat.
Jo, někdy je to skoro nemožný. Někdy je heroickej výkon jenom „nechat být“. Když je druhej jako černá díra vysavačka, když se jakejkoli dar okamžitě obrátí proti dárci. Když člověka někdo roky zklamával skoro až k smrti.
Člověk staví svoje poloviny mostů, někdy i mnohem víc než poloviny, a když mu je z druhý strany někdo pořád bourá a ještě se mu kolikrát směje, jakej je naivní a blbej idealista – a přitom mu pořád dokola říká, že je přece jeho *povinnost* stavět ty mosty znova a znova…
Ale ten druhej příklad je paráda. 🙂
Aspoň pro mě je taková chvilka tichýho porozumění mnohem cennější než halasně vykřikovaný slova. Slovy se dá lhát daleko snáz než skutky…
Ono je to vůbec těžký. Celej život věřím, že slova nejsou moc důležitý, že záleží na tom, co člověk dělá. Ukrutně nesnáším takový to planý plácání, kde skutek utek … až jsem možná trochu zapomínala občas i něco říct.
Vave, píšeš věci, který člověka nutěj se zamyslet.
Mila Vave, trefila jsi se presne do mych myslenek poslednich dnu. Zejmena v tom, ze rict nebo jeste spis nejakym cinem ukazat, ze mam nekoho rada, by se nemelo odkladat. Nedavno jsem psala, ze jsem byla na vojenskem pohrbu jednoho zaslouzileho ceskeho americkeho vojaka a ze poslednich par dnu zivota po mrtvici mluvil jenom cesky. A jeho rodina cesky neumi – manzelka je Nemka. Snad tak deset dnu pred tim nez umrel, jsem jela pobliz mista, kde driv bydleli. A rikala jsem si, musim sehnat jejich novou adresu (bydli v dome s pecovatelskou peci). Ale pak neco do toho prislo… A tak jsem prosvihla pomoct jeho rodine a jemu prekladat. Nekdo tam za nim byl, ale mohlo nas byt vic….
(call) P O Z O R, P O Z O R, H L Á S Á N Í . (call)
(rose1) Dnes má svátek Maťa. Přejeme všechno nej, nej
a posíláme kytičku. (rose1)
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_7_2010/#Matasv_2010.jpg (f)
Všechno nejlepší k svátku, milá Maťo! (inlove) (f)
A Jovásci (inlove) , díky – zdá se, že Vaše špijonážní síť sahá až za hranice! :O (chuckle) (h)
Vsechno nejlepsi, Mato. (rose1) (h)
Dovolte, prosím,
abych se připojil k řadě gratulantů. Všechno nejlepší. (rose1) (h)
Všechno nejlepší! (rose1) (h)
Všecko nejlepší a hlavně zdraví, zdraví, zdraví.A totéž všem ostatním slavícím. (f) (f) (f)
Tahle fotka
http://www.astro.cz/apod/ap100908.html
je hezčí, když tam nejsou ty nápisy, t.j. když není kurzor na obrázku
Ajta krajta, kterýpak hanoným mohl tuhla krásu poslat. (sun) Však my to víme i bez podpisu (inlove)
MILÁ MAŤO, hodně zdraví, pohody, lásky a splnění jednoho odvážného přání (chuckle)
(rose1) (h) všechno nejlepší
Přála jsem už vedle a s radostí popřeju ještě jednou tady: MILÁ MATO, VŠECKO NEJ (h)
Milá Maťo – hezký svátek (f) (f) (f)
Milá Maťo, všechno nej (rose1) (rose1) (rose1) (d)
Vave, velké díky za nádherné zamyšlení, které je určitě pro většinu z nás počátkem řetězové reakce, kdy se sami zamyslíme nad tím, jak je to s námi samými s pocity mít rád či nerad. Já jsem si nejdříve vzpomněla na doby, kdy jsem se prokousávala literaturou o budhistické filosofii a zvláště pak o tzv. budhismu diamantové cesty neboli cesty aktivního soucitu. Tam je to o tom mít rád i to a ty, kteří v nás vyvolávají vlny nevole – při přednášce k tomuto tématu jsem se dozvěděla, že bych se měla naučit mít ráda (min. ve smyslu pochopit a odpustit) i člověka, který týrá dítě či zvíře. A to jsem bohužel dodnes nezvládla a asi nezvládnu, protože to pro mě znamená brát celý život a vše kolem mě tak, jak je, a mít to skutečně ráda, i když to nedokážu bohužel změnit…
Taky jsem si v souvislosti s tímto tématem vzpomněla na pro mne klasickou televizní hříčku Cesta do Rokycan s V. Menšíkem, I. Janžurovou a V. Dlouhým, kde si maminka se synkem, studentem filosofie ujasňovali, co je to mít rád. A došli k tomu, že maminka má ráda syna, ale nerada právala jeho pleny. Měla ho tedy z filosofického úhlu pohledu ráda nerada. Zatímco, kdyby ho měla ráda a zároveň ráda prala jeho pleny, tak by ho měla ráda ráda…..
Odklikla jsem, než jsem dopnila, že je to u nás doma dodnes okřídlené úsloví, kdy si říkáme: Mám tě ráda nerada, protože jsi neudělal, co jsem po tobě právě chtěl….
Buddhismus je v tomhle krásně na zamyšlení, viď? Křesťanský přístup mi přijde prostě „běž a pomož (i kdyby nechtěl)“ a „musíš mít rád (i když to nejde a i když ti ubližuje)“. Možná se pletu, vždycky se můžu plést, možná je to špatně nastaveným sítem na mých uších.
Buddhismus mi naopak přijde jako „než se vrhneš na pomoc, zvaž, jestli tím oběma stranám přineseš víc dobrého, nebo víc trápení“ a „nemusíš mít rád, když to nejde“ a „kdo má rád, dává svobodu“. A zase, možná se pletu a možná je tenhle přístup k nalezení i jinde… ale to je jedno, prostě se mi líbí.
Vave (inlove) u mě trefa do černého.
S pocity mít či nemít rád když bych měla, zápolím už drahně let. Dvě ratolesti, ale každá jak z jiného stromu.
Jedna vyrostla jakoby mimochodem, bez zvláštního úsilí a trápení. Ta druhá mi vysává mízu a nemůže zapustit vlastní kořeny. (think)
V partnerském vztahu jsem se po marných investicích dočkala až ve dvaačtyřiceti. Aspoň že tak. (whew)
Aspoň v těch dvaačtyřiceti! Asi tak o 10 let starší jsem naopak o ty iluze dokonale přišla. Ale nestěžuji si, je to i má chyba. Asi jsem měla ráda příliš mnoho a příliš slepě.
Andreo, jsme spolu už 13 rok a myslím, že to je jeden z těch případů jak se říká, že na světě existují ideální protějšky nás samých. Máme se rádi tak nějak v klidu, ani bezhlavě ani slepě, chováme se k sobě slušně a s důvěrou.
Nikdy bych nevěřila, že lze takového člověka potkat přes seznamku! (shake) Měli jsme rande na Míráku u vodotrysku, byla neděle, sluníčko svítilo a já hned v první vteřině věděla, že je to ON. Bylo to něco jako osvícení. Dodnes mi běhá mráz po zádech. (nod)
Moc Ti to štěstí přeji! Upřímně. Ne každému je totiž souzeno. O to je vzácnější.
Vavísku, to je milionová otázka! A milionový článek – už od rána nad ním dumám.
Už jsem dvakrát napsala komentář a dvakrát smazala (nod) – tady vlastně není co dodat.
Prominte OT pro Potvůrku ze včerejška – kviz 414 může být prostor na odpad (smetiště) v Hongkongu.
Smutné je, když má rád jen jeden a druhý cit předstírá, klame a když se na to přijde, mlží a snaží se z toho vylhat. Když se to člověku stane víckrát, zjistí, že nechce už mít rád. Vlastně chce, protože každý chce mít někoho, koho bude mít rád. Ale bojí se. Mít rád je zavazující pro obě strany. Je snadné zklamat křehkou důvěru a narušit to pouto mezi oběma. Stejně jako neopětovaný cit je smutný i cit zbytečně investovaný. Zklamání a zrada bolí a někdy ani nepřebolí. Člověk se stává opatrným a svůj cit se naučí skrývat, nevěří už tolik slepě a snaží se předstírat, že vlastně o nic nejde, i když jde. A o hodně. Mít rád a být tím, koho někdo má rád je krásné, ale ne každý má to štěstí.
Vave – tak (bow) , chybí mi slova, co k tomu říct, všechno už jsi napsala. Díky (y)
Vave, moc děkuju.
Díky, Vave.
Mít rád je kouzelně snadné, je to dar – náš tomu, koho máme rádi a jeho nám, protože mít rád je krásné a obohacující. Těžké je mít rád tam, kde bychom měli, ale kde to nevznikne samo. Je to tak strašně těžké, že se může dokonce neutrální vztah překlopit do velkého nemít rád, složeného z výčitek a vzteku, že máme výčitky. I nemít rád je snadné – vzniká stejně, jako mít rád, jenže v opačném gardu. Problém je nemít rád tam, kde máme rádi, ale něco nám to zakazuje – jen si vzpomeňte na Romea a Julii! 😀 No a nemít rád s noblesou – to je dobrý cíl 🙂
Díky Vave (inlove)
Jj, je blbý, když se cit nedostaví tam, kde se automaticky očekává. A naopak to není o moc lepší (wasntme) . Ať tak či tak, milá Dede, máš pravdu se směřováním k noblese (inlove) .
Tak trochu mám pocit, že Vave nemyslela takový ten vřelý cit, který vznikne sám. Spíš situaci, kdy „mít rád“ pokračuje přes původní sympatie do období, kdy musíš překousnout nejedno protivenství, zlozvyk toho druhého. Romeo a Julie jsou symbolem proto, že se naplnění lásky a těch, podle Vave, plodů nedočkali. Kdoví, jestli by Romeovi nelezlo na nervy třeba Juliino parádění, nebo Julii to, že by Romeo chrápal (dosaďte podle toho, co vám na vašich blízkých vadí). Láska (nejen partnerská) která nedozraje není ověřená. Proto se mi tak líbilo to přirovnání k plodům. Protože teprve tehdy můžeme sílu „mít rád“ posoudit. Vzplanutí je jak květ, ale ten brzy opadá. A teprve potom se pozná, zda byl jalový, nebo vydal ovoce.
Ale stejně je to moc složité a kus pravdy mají všichni, kteří umějí mít rádi.
Sem se musím přilípnout, protože si uvědomuji, že po třiatřicetiletém soužití se dostávám do období sklizně plodů. Mám sedm měsíců tot. endoprotézu kyčle a bohužel i přes cvičení stále přikulhávám. A protože jsem do šesti let věku prakticky nechodila, tak jsem už pár měsíců v hluboké skepsi. A zírám, jak můj mnohaletý partnerský vztah nabírá nové obrátky – muž mi nosí po letech zase květiny, bonbóny, knihy, je iniciativní ve shánění lístků na kulturu, hraje mi po večerech na kytaru…. a já cítím, že mě chce nejen zvednout „morálku“, ale dát mi najevo, že je tu někdo, kdo mě má opravdu i po té řadě let stále rád.
Laďko, (rose1)
Laďko – takže díky svému handicapu jsi vlastně zase pocítila partnerské štěstí – a to je krásné.
I když jsem doufala, že jsi už berličku odložila (nod) – ale nevadí, ty i s berličkou jsi dáma.
Ladko (h) ! Je to zapeklite s tim kloubem. Sorry. Ale zas mit takovou podporu doma a videt z jak pevne latky je utkan vztah to snad vyrovna. jestli se ti chce a az budes mit cas, napis mi prosim na chetwilliamson9140 zavinac gmail.com. Resim podobne problemy.
(h) Laďko to se tak krásně čte. (rose1)
Laďko, je poznat, že jste hodně pečovali o to, co vám bylo dáno, když teď sklízíte tak nádhernou a bohatou úrodu. (h)
Safra, v tom se nějak ztrácím. 😀
Asi to moc složité není, prostě mít rád i za nepohody (a třeba taky, když bys vzteky toho druhého nejradši něčím praštil 😀 (h) 😀 ). Ale to asi má člověk obrovskou kliku, když se to tak povede.
Zrovna včera jsme byli s Bimboušem po dlouhé době sami doma jen se zvířatama a tak jsem se ho ptala, zda měl někdy chuť k rozchodu a potěšil mne, protože jen jednou když jsem bouchla já. Bylo to před 24 lety a s malým dítětem v situaci, kdy by mne štval i světec. Za pár dní máme 29………
Milá Vave díky (u)
mít rád x nemít rád – koho, co, za co, proč …tyto celoživotní pocity má každý a občas tím je člověk zaskočen, takové to nemít rád je někdy lhostejnost, přehlédnutí …mít rád sebe je asi pro mít rád bytí životem pro každého trošku důležité v souvislosti s nemít rád(chuckle) …
Vave, díky tvé stopětce jsem si uvědomila, že možná jeden z největších „hříchů“ je nevšimnout si, že někdo má rád nás. (h)
Milá Vave, co dodat? Prostě umíšpsát o tom, co cítíš a je to vždycky krása! (h) (h) (h)
Díky Vave. Krásne si to napísala. V živote každého človeka asi je snaha mať niekoho rád a dať mu to najavo. A zrazu ten, komu to chceme stokrát povedať, tu už nie je – a my nemáme komu to povedať – a máme výčitky svedomia. Tak je to napr. s rodičmi, že sme im nepovedali tisíc vecí – ale vždy sa utešujem tým že však oni to VEDELI. Ešte raz ďakujem! (h)
Vždycky mně fascinovalo jak tato hodně těžká otázka toho kluka nezaskočila provedl pohotovou demonstraci s hrnkem a talířkem. 🙂
Ach jo, já dneska z té filozofie nevylezu, jen ten Dunaj mne naladil. O tomhle jsem přemýšlela dneska ráno na procházce, ono je to takové klidné, Majdulka si zcela nenovofoundlandsky stopuje myšičky, které bydlí pod trávníkem ( až se člověk diví, že se nám ti fotbalisti nepropadnou – vlastně už ani nemaj kam ) a člověk si přemýšlí nad různými věcmi . A snad že dneska pršelo jsem si tak přemýšlela nad tím, kolik je zla mezi lidmi, jací jsou k sobě a třeba ke zvířátkům a proč je kolem tolik nelásky. A taky že jsem měla ohromné štěstí na spoustu hodných lidí a zvířátek kolem sebe a moc a moc lásky. No a k tomu takováhle stopětka. Tak snad si hodím ještě jednou ten Dunaj
Jsem si večerní imbusové díkuvzdání měla nechat na dnešek 🙂 . Milá Vave, moc pěkná podzimní úvaha o plodech a díkůvzdání. Díky za další krásnou stopětku a hlavně za to, že se s námi ochotně dělíš o svou bohatou úrodu (h) .
Fournier je skutečně hutný. Neobvyklá upřímnost, hořký humor… Je schopný říct nahlas věci, na které se bojíme i letmo pomyslet. Odvážná kniha, která stojí za přečtení.
Imbus jako důkaz lásky nebo plod podzimu? Jak neotřelé 😛 😀
Nococo, těch kuriózních důkazů by se našlo. Od člověka, který se z lásky vláčí s mrtvolkama dotaz obzvlášť sedí (rofl) . Když jsme u toho, kolikrát se jen nautíráme zadků – potomkům, předkům, zvířeně a je to výmluvnější vyznání než ledajaká lyrika (chuckle) .
Hele, s mrtvolkama se vláčí každá, která kupuje svému nejdražšímu maso na neděli… To, že my nosíme i mrtvolky nezpracované, vcelku a nepříliš vábné, a ještě kvůli tomu, aby se měli psi čím bavit, to je druhá věc. Uznávám, že naše hobby je poněkud neobvyklé (mě už to ani nepřijde, protože takových bláznů vidím povícero).
Takže to, že jedna osoba tady má divnou zálibu neznamená, že imbus je běžný dárek z lásky, jo (rofl)
Ale jo, imbus může být běžným dárkem z lásky – pokud není vetknut darované osobě do hlavy … (chuckle)
Imbus by sel vetknout dost tezko, neni dost tezky. I kdyz … do ucha …
Je hezke, kdyz tak clovek kouka na detektivku, policejni psycholog si tam tak vytvari psychologicky profil masoveho vraha a hele … ono to sedi …
A proč by nešel vetknout (think) – kladívkem (nod)
Švihácky za ucho
Manželka mého bratrance dostala k vánocům gufero – taky dárek z lásky. Leta jezdili kolem prodejny a ona vždycky říkala, jak se jí to slovo líbí a jak by chtěla vědět, jak gufero vypadá. Tak jí ho dal v dárkové kazetě pod stromeček.
Jo ještě… Tvoje lyrika utírání zadků (předkům i potomkům) mě fakt dostala (rofl) (h)
Vave, tohle je tedy téma… A ty umíš!!! Jenže, trápí mě otázka: svět je věc paradoxů – na to mít rád – musíš, nebo nemusíš umět mít nerad. Je chyba mít nerad? O tom, že mít rád je krásné, že jde o umění sdílet, tos napsala krásně. Ale jak umět mít nerad? Bez agresivity, bez ubližování, ale hluboce nerad?
Lidé to samozřejmě zamlžují spoustou řečí. Ale vidím to na psech. Že umí mít rádi, o tom málokdo pochybuje. Ale oni umí mít i neradi. Nemyslím tím, že se na někoho vrhnou a kousnou. To třeba naše holky nedělají. Ale jsou psi i lidé, které holky nerady. Když máme stát ve skupině se psem, kterého nerady, je vidět, že se snaží jít pryč, být od něj co nejdál, prostě se vyhnout za každou cenu. Totéž i u některých lidí, prostě strpí dotyk jen s velkým sebezapřením. Nikdy se neoženou, ale je vidět, že nejsou uvolněné. U jiných po počátečním seznámení se nechají klidně podrbat.
Myslíte, že je správné, když i my máme někoho neradi? (Přiznám se, že si občas stejně nemohu pomoci)
Řekla bych, že nemít rád je svým způsobem přirozené. Eh, řekla bych, že ani velicí světci se neubránili jistému rozlišování 😛 . Rozdíly mezi lidmi jsou příliš veliké, než aby se snesl každý s každým. A pokud k antipatiím přistupujeme jako Ája s Ginny, tj. neškodíme a pouze se snažíme vyhnout, nemusíme si dělat výčitky 🙂 .
Jo! Když už nemůžu mít ráda všechny (a to opravdu nemůžu), tak ať mám sílu mít nerada po způsobu Áji, Ginny a Báry.
Vavís, jak to děláš, že vyhmátneš vždycky ta správná slova? (h)
To je správná otázka, milá Evo Ž. (inlove) , snažila jsem se jí zlehka dotknout. Opravdu někdy nemůžeme mít rádi, dokonce máme neradi a velmi často se proto cítíme provinilí. Ale neměli bychom, protože to „mít rád“ není otázka vůle, to jde z hloubi duše. Nebo to z duše nejde.
Jak řekla Louk a Bubu, chce to nemít rád nebo dokonce mít nerad stejně čistě, jako to umí většina zvířat. (h)
Lié to často zaměňují s lovem. Mít nerad je něco jiného, než ulovit. Loví se z hladu (nebo instinktu, že je nutné sežrat, aby ten lovící tvor neuhynul, i když aktuálně třeba kočka hlad nemá) a šelma necítí ke své kořisti nic (nebo asi tolik, jako když kupuješ maso na gril v řeznictví). Kdežto mít nerad je pro ně otázka vztahů „rovný s rovným“. Je zajímavé, že k malým psům mívají vztah spíše přehlíživý. Tam to divadlo „nemám ráda, jdu pryč, ani tady nejsem a být nechci“ nepředvádějí.
Myslíš, že je to poučné i pro lidi 😉 ?
Milá Evo, myslím, že se od zvířat máme ještě hodně co učit. S Lindou jsme spolu už hodně dlouho ( patnáct let) a pořád mě překvapuje tím, jak dovede dávat najevo, o koho stojí, koho má ráda, o koho ne. Jak bezpečně pozná, když mi není dobře, ať už na těle nebo na duši a udělá přesně to, co potřebuju a co mi pomůže. Kéž bych tohle uměla správně vycítit a udělat já u svých blízkých!
Pro mne je „nemít rád“ přirozeným doplňkem pro „mít rád“. Jako noc a den. Jde o to, „nemít rád“ slušně a kultivovaně (jako ti psi) a taky – velmi lidsky – nemít mindrák z toho, že nemám ráda. Což někdy není jen tak…
Krásné, moudré, dojemné. Díky (h)
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Vavísku – děkuju (inlove)
Být schopen „mít rád“ je strašně složité a nesnadné, ráda bych to někdy poznala. ;(
OT – Jak jsem říkala, že Anežka přechází do háracího odbobí, tak už je to tady. A postupuje to strašně rychle: včera začala barvit a do rána jí hormony tak zamlžili apetit, že před snídaní celou minutu koukala na nabízenou masovou tyčinku a pak si jí vzala vyloženě vlažně (= vůbec neohrozila prsty). Vzhledem k tomu, že patří mezi nerozbitné psy, tak doufám, že Ešusek pro příští 3 týdny neplánuje pobyt na Šumavě.
Díky, Vave…