Když nás po dost úmorné cestě pan domácí vyzvedával na nádraží, ptala jsem se ho, kde že to vlastně jsme. Donedávna jsem si totiž myslela, že jedeme do Beskyd, ale při koupi mapy mě vyvedlo z míry zjištění, že pořizuju mapu Javorníků… A ten milý člověk se smál a povídal, že my tady ve Velkých Karlovicích jsme v údolí. Ty hory vlevo jsou Beskydy, ty vpravo Javorníky a tuhle (už ani nevím kde) jsou Vsetínské vrchy. A celé dohromady je to Chráněná krajinná oblast Beskydy…

U domácích to bylo úžasné. Nejen že ubytování nemělo chybu a jíst jsme mohli nebo nemuseli v jejich hospůdce, ale měli jsme k dispozici zahradu, po zahradě běhal pes a kočka… no, přesně vzato to byla fena a kocour. A fena zrovna hárala a všichni psí Romeové se snažili přelézt k ní plot (některým se zadařilo) a nacpat se do kotce (tomu se myslím, povedlo zabránit).

Co jsme viděli? V pondělí jsme se vypravili na rozhlednu (Čarták? Súkenická? nějak se tam objevovaly oba názvy :-). Každopádně z téhle trasy fotky nemám, protože foťák jaksi nešel na výlet s námi… Odpolední bouřka nás zastihla kousíček od chaty Čarták, příjemně jsme tam poseděli u borůvkových knedlíků.

V úterý jsme si nechali poradit od pana domácího a vyrazili po neznačených cestách na Velký Javorník. Samozřejmě jsme zabloudili a prošli místa, o kterých bychom bývali nevěřili, že leží na naší trase. Na vrchol jsme nakonec kupodivu došli a vzhledem k počasí si ho užili zcela soukromě. Dodatečně jsme zjistili, že to není obvyklé. Odpoledne – tak jako každý den – pršelo, tentokrát docela dost. Sestup s kopců byl klouzavý, v mém případě tam byly i nějaké ty lety a pády.

Na středu jsme naplánovali návštěvu rožnovského skanzenu. Strávili jsme tam poctivě celý den (téměř od otevření do zavření). Mám to tam moc ráda, líbí se mi, že nemají jen exponáty, ale snaží se, aby areál žil – je tam nějaká drůbež, hospodářská zvířata, pár osetých políček, babičkovské kytičky na zahrádkách. A v některých chalupách „tetička“ v šátku povídá zasvěceně o tom, co je pro chalupu typické. Nebo kovář, který si tak pěkně odborně pohovořil s Frantou, až jsem nakonec raději odešla krmit kozy. A taky byl úžasný pan učitel v místní škole, který s přísným pohledem přednášel o historii školní výuky na Valašsku, a já zřetelně viděla, že když budu hlučet, dostanu rákoskou.

Čtvrteční výlet byl poměrně infarktový. Vyrazili jsme autobusem na hranice se Slovenskem, do Konečné. V plánu bylo jít přes Bílý Kříž na Gruň, do Starých Hamrů k památníku Maryčky Magdonové a zpátky do Bílé na autobus. Tak asi 18, maximálně 20 km. Nevím, buď je tam mapa mimo měřítko, nebo tam mimozemšťani kladou odpor turistice. Mám léty ověřeno, jak rychle se pohybujeme.

Neměl to být problém, nicméně po první hodině cesty jsme zjistili, že tragicky nestíháme. Pak už jsme jen zrychlovali a poslední čtyři km k autobusu už jsme vpodstatě utíkali dolů s kopce (znova mě rozbolí koleno, když na to vzpomenu), oči jak šneci – zakopnout, byli jsme dole hned, ale otlučení jak píšťaličky. No, stihli jsme to, ale další dva dny jsme se vzpamatovávali.

V pátek chtěl Franta do Kopřivnice, do muzea značky Tatra. Bylo to od nás bez auta strašlivě složité, minimálně tři přestupy každým směrem, občas s riskantně krátkým časem na přestoupení. Jak jsem byla ještě celá ulítaná, tak jsem se vzbouřila a prohlásila, ať jede sám, že starý auta sice můžu, ale za těchhle podmínek teda nemusím.

A ráno jsem si pěkně přispala (on vstával v půl šesté), chvíli se motala kolem chaloupky, promluvila s psovou a s kocourem a pak šla, co noha nohu mine, na houby. Hub rostly mraky, jediný problém byl, že ve strašlivém svahu – což nahoru moc nevadilo, ale dolů se mi po včerejšku šlo dost špatně. No ale došla jsem, půjčila si slíbenou sušičku a pak už jen seděla na schodech v polostínu a krájela a užívala si pokojné letní atmosféry. Byl to úžasný relax.

V sobotu jsme se už oklepali a usoudili, že je škoda sedět doma jen proto, že nás ještě bolí nohy. Takže jsme znova vyrazili busem, tentokrát na Bumbálku a odsud směrem Velký Javorník. Že jsou lesní cesty obecně mizerné, to je známá věc. Ovšem tentokrát to bylo opravdu mimořádné. Z dálky jsme slyšeli takový divný zvuk – z legrace jsme se dohadovali, jestli to lesem jede tank nebo kombajn. Byl to obrovský traktor a táhl poražené kmeny. Jak vypadaly následující 2 – 3 km cesty jsem vyfotila, to se nedá popsat.

Průchod blátem (naštěstí už bylo poněkud sušší, takže, když člověk odložil estetické zábrany, dalo se projít) nás poněkud zdržel a nestihli jsme dojít až na Malý Javorník, ale na maličkou rozhlednu na Stratenci jsme se dostali. Bohužel nebyla tak pěkná viditelnost jako dva dny před tím u Bílého Kříže, kde bylo vidět až na Fatru (a nebyl čas si to užít). Ale kupodivu nepršelo, takže jsme suší a dost ušlí dorazili dolů do Karlovic.

Velké Karlovice ovšem nejsou ani tak velké jako hlavně dlouhé. Domů jsme to měli ještě nejmíň hodinu a půl. Takže jsme se stavili na večeři, no a do chaloupky došli něco před desátou potmě, což vzhledem k tomu, že silnice se rekonstruuje a osvětlení místy zajišťoval jen Měsíc, bylo docela dobrodružné.

Nedělní výlet jsme se proto rozhodli pojmout jako nenáročný. Vyráželi jsme až velmi dopoledne, a to autobusem k chatě Čarták. V neděli za krásného počasí tam bylo lidí jak na pouti. Okamžitě jsme zavrhli populárnější trasu směrem k rozhledně (kde jsme už stejně jednou byli) a vyrazili po hřebeni do Nového Hrozenkova a do Karolinky podívat se na přehradu.

A to jsme se ještě stačili večer dohodnout s milou paničkou od pejska, který tak toužil po čubině našich domácích, až mu to (o paničce nemluvě) kazilo rekreaci – a v pondělí brzo ráno jsme s ní vyrazili do Vsetína na vlak a domů.

Fotky: http://1234zana.rajce.idnes.cz/srpen_-_Velke_Karlovice,_Beskydy/