Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši zápočtovou cestu nevyššího stupně obtížnosti. V novém složení „haurů“ co s těžkými ruksaky zdolávali velké vzdálenosti a příkré kopce, plánujeme pěšky a na lyžích zdolat za maximálně 13 dnů 250 km v zimním a obtížném horském terénu, a strávit minimálně 3 noci pod sněhem. Tato „zápočtovka“ se odehrála v zimě roku 1959 – 60, pod vedením Zdeňka Kašpara.
Cesta byla pečlivě naplánována co do trasy, tak i jednotlivých dat. Tentokrát nebyla rozdělena na víkendy, ale šla se na „jeden zátah“ o vánočních prázdninách, přes Nový rok. Ďáblu se upsalo 8 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Jaroslav Snopek a Jan Jenis Kryštof ze staré party ze Spoje. Pak nově příchozí ze Spartaku Královo Pole, Zdeněk Caletka, Petr Pitrýsek Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela. Přihlášení se museli cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.
Před touto náročnou cestou expedičního charakteru bylo nutno vše pečlivě naplánovat a zvlášť věnovat potřebnou pozornost naší výstroji a výzbroji, na které do značné míry závisel zdárný průběh a bezpečnost celé akce. Také společná výbava, jako náhradní lanka k vázání na lyže, nebo nářadíčko k opravě zlomené lyže či poškozeného ruksaku a podobně. Také vařiče co fungovaly co nejspolehlivěji a palivo, benzin a petrolej v nádobách co těsnily co nejlépe.
Podařilo se mi oskenovat starý zašlý denník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci i s fotkami.
Sraz všech účastníků byl večer 25. prosince 1959 na hlavním nádraží v Brně, tedy na Roli. Naloďujeme se s óbrovskými ruksaky, lyžemi a tyčkami do rychlíku směr Veselí nad Moravou. Po 22 hodině odjíždíme dosti obsazeným vlakem do Veselí nad Moravou, kde kolem půlnoci přestupujeme do narvaného rychlíku směrem na Poprad. Stojíme, avšak na cizích nohách, ruksaky a lyže jaksi mezi lidmi a také na dosti nechutném záchodu, na který se stejně nikdo nemůže protlačit. Po pár hodinách této zábavné jízdy vystupujeme do mrazivé tmy v Krpeľanech v 5 hodin ráno, 26. prosince 1959.
Procházíme po zledovatělé silnici ještě za tmy městečkem, abychom si hned za ním na ledové ploše zamrzlých kalužin uvařili na vařiči čaj. K tomu jsme zakousli chleba a bylo po posilující snídani. Po probdělé noci ve vlaku nám zrovna do zpěvu nebylo, klepali jsme se zimou a tak se raději vydáváme na cestu, abychom se trochu zahřáli. To jsme ještě netušili, jak se ještě dnes zahřejeme.
V 6 hodin, stále ještě za tmy, míjíme Krpeľanskou vodní nádrž a vydáváme se po polní cestě umrzlým sněhem na horu jménem Kopa. Přes tuto míříme do Lubochně. To proto, že potřebujeme zdolat potřebné převýšení a tak uspokojit parametry zápočtové cesty. Jak vystupujeme do příkrého kopce, tak se umrzlý sníh mění v těžký a hluboký, aby byl záhy až po rozkrok.
V prošlapávání cesty touto nadílkou do příkrého svahu se každých 10 metrů střídáme. První se zařazuje do zástupu jako poslední, furt dokola. Ruksak 36 kg na zádech a lyže s tyčkama přes rameno poskytují pocity Sisyfovy. Každých 30 minut se svalíme do sněhu, lapáme po dechu a pak sedíme na ruksacích a odpočíváme. Podle hodinek, pouhých 5 minut abychom snad nevychladli a nedej Bože snad nezlenivěli a nechtělo se nám dál.
A tak s úlevou dosahujeme sedla mezi Kopou a dalším hřebenem. Je 10:30 dopoledne, začal hustě padat těžký vlhký sníh a my si vaříme, na vařiči chráněným ruksaky, ve sněhu čaj. Jíme ještě každý z vlastních domácích zásob. Za půl hodiny máme opět sbaleno a hlubokým sněhem, tentokrát už na lyžích postupujeme hustým sněžením tam, kde si myslíme, že by mohla být cesta.
Nebyla tam, a asi za hodinu namáhavého postupu hlubokým a těžkým sněhem se ocitáme tam, odkud jsme na lyžích vyšli. Bohapustě jsme zabloudili. Asi se na nás podepsala probdělá noc a „výflus“ při výstupu na Kopu. Je poledne a tak si dáváme oběd ve formě domácích zásob, orientujeme se a tentokrát nabíráme správný kurz na Lubochňu. Následuje prudký sestup hlubokým sněhem na lyžích lesem. Sjezd to ale není, i když jsme na lyžích, tak těžký ruksak nás tlačí více jak po kolena do těžkého, vlhkého sněhu.
Stále hustě sněží a čím jsme níže, tím je sníh vlhčí, až dole už jen sprostě a hustě prší. Na konci lesa, asi 2km od osady sundáváme lyže, končí sníh a začíná bláto. Odpočíváme a připadáme si jako pod studenou sprchou. Tam jsme slyšeli našeho vedoucího Kaspra asi poprvé od srdce zaklít. Jako kuřák si zapálil spásnou cigaretu, labužnicky vtáhl prvního šluka, chvíli se s obsahem v plicích mazlil a pak s uspokojením vydechl tento jeho životabudič.
Záhy se chystal podruhé natáhnout, ale z kapuce co jsme měli všichni proti dešti mu spadla kapka rovnou na ohýnek cigarety. Jen to zasyčelo a měl po ptákách. Ani jsme nevěděli, že umí tak krásně nadávat, normálně před námi sprosté slovo nevypustil. Nálada je na bodu mrazu. Nyní, zmrzlí a na kost promáčení jdeme, s naším nákladem nyní nasáklým deštěm, blátivou cestou do osady, kde hodláme přenocovat. První domky vidíme v 16:30 a za stálého hustého deště se začíná šeřit.
Rozdělujeme se do tří skupin a začínáme hledat vhodné místo k noclehu. Tři z nás zajišťují společnou místnost v místním hotýlku. Shazujeme na dřevěnou podlahu naše promáčené ruksaky, kolem kterých se okamžitě tvoří louže, jak z nich vytéká to, co do nich napršelo. Jen tak nalehko jdeme oznámit ostatním, že máme pohodlné a hlavně teplé a suché místo k přespání a usušení.
V dešti nacházíme jednu skupinu, co dosud nic vhodného nenašla a tak společně hledáme zbylou skupinu. Po chvíli hledání v zšeřelém městečku potkáváme jednoho z poslední skupiny a ten nám říká, že našli nádherné ubytování v místnostech opuštěné dřevěné boudy nějakých montážníků. Naše skupina se tak vydává zpět do hotýlku pro věci, zdvořile děkujeme panu hoteliérovi za laskavost, bereme si svoje fidlátka, zanecháváme navštívenku v podobě ohromné louže vody na podlaze a vydáváme se do dřevěné boudy na okraji osady.
Tam již našich 6 kamarádů uklidilo jednu větší místnost, přemístili do ní kamna typu „kanónek“ a vybavili ho potřebnými kouřovody. Sice vyvstal menší problém s vhodným a hlavně suchým palivem, ale i to se při trošce dobré vůle a osobní iniciativě některých zdatných jedinců našlo. A tak za necelou hodinku bylo v místnosti jako v klícce.
Kanónek hučel do ruda rozpálený a dlouhé trouby jak by smet. Na natažených šňůrách visely naše svršky, ze kterých vystupovala pára a odkapávala voda. Mokrou výbavu z ruksaků jsme volně rozložili po židlích a lavicích, na stole jsme si zařídili kuchyni a jídelnu v jednom a další kout šalandy jsme si připravili jako ložnici. To znamená, že jsme dali na dřevěnou podlahu celty a na ně nafukovací matračky. Takový ty bytelný a příšerně těžký, avšak od mrazu izolující. Se spacáky to bylo podobné. Těžké ale výhřevné. Povětšinou doma šité, komorové, prachovým peřím vycpaná sýpkovina.
Spodní prádlo, které jsme měli také promáčené, jsme sušili na vlastním těle. Z každého vystupoval opar jako z uštvaného koně a v místnosti nabýval vzduch onoho nezapomenutelného aroma sušících se pohorek, ponožek a všeho ostatního. Zvláštní příchuť dodával ovzduší petrolej, který už první den stačil rafinovaně unikat z příslušných kontejnerů a napustit jak rezervní oblečení, tak i jídlo svým odérem. Kdo to nepoznal, asi těžko pochopí a kdo ano, tak nikdy nezapomene. Petrolejová „vůně“ a petrolejem napuštěný cukr, čaj, oblečení, sušenky, chleba a jiné potraviny nás provázely po celých 11 dnů putování.
Kolem 17. hodiny si začínáme vařit večeři za svitu blikající nahaté žárovky na drátě u stropu. Do 21 hodin jsme za vydatného topení v kanónku zvládli usušit většinu naší promáčené výbavy. Pak jsme zalehli a okamžitě usnuli za bubnování deště do plechové střechy.
Druhý den, 27. prosince, máme budíček ještě za tmy o 5 hodinách ráno. Do plechové střechy stále bubnuje déšť, snad ještě více než včera. Přesto se chystáme na další cestu. Roztápíme kanónek, a nyní již v příjemně teplém vzduchu si vaříme snídani. Nespěcháme a doufáme, že přestane pršet. Tak čekáme do 9 hodin a pro neutuchající déšť se dnešní cesty vzdáváme a využíváme pohostinství dřevěné boudy.
Vylepšujeme si výstroj a výzbroj, předěláváme si vázání na lyžích na pohorky a posíláme domů ve velkém balíku věci co shledáváme zbytečnými, jako lyžařské boty, péřové papuče a nějaké rezervní oblečení. Tak se nám odlehčily ruksaky. Jinak je den ve znamení odpočinku v suchu a teple. Nálada se úměrně zlepšuje a nastává hlad po dalších dobrodružstvích.
Fotky najdete zde
Geroge, ja to nedokazu pochopit, Ja ty si pamatajues ty vsechny jmena a datumy, a to jsi o nejaky ten rok starsi nez ja…kamarade ja ti asi zavidim…..
ja
To musela být strašná dřina. A mokro a… Taky jsem jezdila, ale moje ťapání bylo takové holčičí a akorát. S plnou bagáží maximálně 25 km. Pod širákem jsem spala do – 5st. Ve vlastnoručně ušitém králičím kožíšku s povlakem poctivě naimpregnovaným. A spacák taky vlastnoručně cpaný prachovým peřím. Když si na to vzpomenu a jen trošku kouknu po dnešních možnostech. 8-|
Jiří, máte můj obdiv. Když si vzpomenu v čem se jezdilo na hory a jaká nám bývala zima, bezpečně vím, že bych to co vy nedokázala. Mrazí mně jen pomyšlení na tu domácí výrobu oděvů, spacáků a ostatního. Ještě teď při čtení Vašich příhod, cítím své vlastní nohy, zmrzlé jako oono :), v těch pariskách , ve kterých jsme chodili po horách tenkrát. Pohorky pak byly má první koupě za vydělané peníze, mám je dodnes, to byla kvalita.
Těším se na další mladické výkony Vaší party.
Začetla jsem se na rajčeti do deníku, vedoucí Kaspr měl dost kuráž a vy taky. Amíci by z takové cesty udělali dost napínavy film a ani by si nemuseli přimýšlet.
No fakt, máš pravdu. Jirko, vy jste teda byli squadra! A představte si, že měli doma maminky a tatínky, co je pustili „na lyže s kamarádama“ a díky době bezmobilové byli v podstatě v Brně úplně v klídku.
No víš, baty, když se tak ohlédám za svým mládím a poslouchám o dospívání ještě ty starší, tak je mi někdy velice zatěžko neříct tu větu, kterou jsem nikdy neměla moc ráda a o které jsem byla přesvědčená, že ji nebudu říkat: „To za nás … (wait) !“ (rofl) (rofl) (rofl)
Ale klidne ji rikej. To za nas … 🙂
Pro spanelsky mluvici neco na toto tema … http://www.youtube.com/watch?v=_1GC1uzhJIE
Herdek, s mojí španělštinou rozumím tak leda každé čtvrté slovo. Škoda, zdá se mi, že tihle Argentinos jsou skvělí. Hmmm…
http://www.youtube.com/watch?v=t9dbacyxpPo&feature=related
nádherný gregoriánský chorál 🙂 😀 🙂
Jsou uzasni. A priznavam, ze taky nerozumim vsemu. Nastesti se texty daji najit na netu.
A jejich napodobeniny starych (casto cirkevnich) skladeb jsou uzasne. Treba „Somos adolescentes mi pequeña“ (Jsme adolescenti má maličká) jakožto předělávka moteta „Somos tus penitentes mi Señor“ (Jsme tví kajícníci náš Pane): http://www.youtube.com/watch?v=nNkRE2ScrCA
Kombinace mnohohlaseho zpevu v cirkevnim stylu s textem jak od Lunetiku … :-)))
A tady je jeste verze, kterou natocil jeden, slovy jeden, clovek … http://www.youtube.com/watch?v=otTwgcRCCgE
(rofl) Rozumím tak každému dvacátemu slovu, ale konina to je děsná 😀
No, docela jste si mákli. Těším se na další pokračování.
(f) (f) (h) (f) (f)
Jo, obdivuju deník. (y)
Milý Jiří – již se vůbec nedivím, že jsi si užíval pohostinosti Antarktidy, když už od jinošství jsi byl takto zocelen (chuckle) !
A už se těším na pokračování – jako bych se začetla do Foglarovky (clap) (clap) .
Jo jo, mám, stejný pocit. 🙂 S tebou bych si, milý Georgi, mohla vyrazit do buše pouze v případě, že bys měl jednu popřípadě obě nohy v sádře (chuckle) – jinak bych ti asi nestačila… (blush)
Georgi, díky! Číst si o vašich zápočtovkách a prohlížet fotky mě moc baví. Mísí se v nich foglarovská nostalgie s dobrodružným světem Londona. Krásné a obdivuhodné. A taky záviděníhodné. Těším se na pokračování (happy) .
Taky to tak nějak vidím. Samo že to byla rasovina, ale byl to opravdovej život… to už dneska v těchto zeměpisných souřadnicích nebývá k mání.