„Proč nejedeme někdy do Beskyd? Já tam ještě nikdy nebyl,“ nadhazoval už pár roků Jenda. „To není možné, abys nebyl v Beskydech – dyť z našich končin se tam jezdilo na školní výlety na obecné škole! Ty nemáš doma sádrového radegasta a dřevěný domeček?“ kontrovala jsem. „Ne ne, to nemám, my jsme tam nebyli!“ kategoricky odvětil choť. A tak jsem letos sedla k počítači, našla hotýlek v dojezdné blízkosti beskydských podivuhodností a v pondělí na svatou Annu jsme vyrazili do Horní Bečvy.

Přes varování meteorologů si Jenda vzal s sebou i kolo a těšil se, jak si jeden den pojezdí (dopředu říkám, že s piciklem pouze posiloval – na auto, z auta, na auto, z auta). Cestou jsme vysadili Toyu na Vrbici u našich (myslím, že vycházka na Radhošť by byla pro ni moc náročná), lehce poobědvali a šupky dupky z nížin do hor.

Tak samosebou, že jsme cestou zakufrovali – to už patří ke koloritu našich výletů. Totiž orientujeme se dle mapy, letitých zkušeností a GPS (u nás oslovovanou Miloslave čí Mílo, popř. debile – dle situace) a to je ta nejhorší kombinace. Doporučuju – důrazně – buď dle mapy nebo dle džípíesky nebo dle sebe. Ovšem Jenda prohlásí, že ten idiot ho zase vede kamsi do… (domysli si), že on pojede jinak a následně zjistí, že s ocitl v… Petrčanke. Míla se mezitím urazí a přestane navigovat úplně anebo si mele své „Až to bude možné, otočte se“ a já se v mapě nemůžu zorientovat – navíc je zde opět objížďka, značená jen nepatrně. Zkrátka troška adrenalinu na cestu.

Rožnovské hodiny smutně bijú…   

Nicméně jsme kolem půl třetí zdárně dojeli pár kilásku od cíle – do proslulého Rožnova pod Radhoštěm. „No nic, máme času habakuk i habaděj, pojďme do skanzenu!“ A jak řekli, tak udělali. Šli jsme do něj od lesa – teda od vody – teda zkrátka zezadu, vyzkoušeli jsme všechny branky a vedli řeči „Je pondělí, asi mají zavřeno – jako tenkrát na Kárlštejně!“ Ale neměli – konečně jsme dorazili tam, kde lepá děva nám dala návod, kterak zakoupiti biletku, vsunouti do přístrojku a konečně se dostati do země zaslíbené. Hurrrá.

Přiznávám, že vzpomínky na školní výlet dávno vybledly a dřevěné městečko mě nadchlo, jako bych ho viděla poprvé. Hned za potůčkem s vodním mlýnkem nás uvítal kostelíček s opravdovým hřbitůvkem. Po jeho prohlédnutí jsme se přesunuli k bývalému fojtství a pořád dál a dál a dokolečka dokola kolem celého skanzenu. Okoštovali jsme ovčí sýry a hruškový či borůvkový frgál – obojí výborné. V hospodě jsme si dali kyselicu (Jan) a česnekačku (já).

Nevím, jak ta zelňačka, ale mne polívka dost zklamala – byl to vlastně zeleninový vývar (doufám) s topinkami a slaným preclíkem – a to všecko dost přesolené. Takže za ty peníze se mi půl kila soli zdálo dost drahé. No ale „každá sranda neco stóí“ a až na tuto drobnost se nám dřevěné stavby moc líbily. Navíc – snad že bylo pondělí, snad ta předpověď počasí – bylo zde neuvěřitelně málo lidí a těch šedesát kaček jsme si opravdu užili do poslední mrtě.

Fotky z Rožnova – http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Roznov_pod_Radhostem_-_valassky_skanzen/

Beskyde, beskyde, kdo po tobě ide?

Na druhý den po posilujícím spánku a vydatné snídani jsme vyrazili zdolat další metu – Radhošť. Takže jsme projeli Horní a půl Prostřední Bečvy (Dolní, Prostřední a Horní Bečva jsou vesničky hned za Rožnovem, plynule na sebe navazují a dohromady mají snad 20 km) a zaparkovali před Pustevnami (cca 4 auto na parkovišti). Na Pustevnách jsme ihned zabočili k Radegastu a dál k Radhošti s tím, že si je prohlédneme až při zpáteční cestě.

Statečně jsme šlapali k bájné soše germánského boha Radegasta a já se těšila, jak položím k jeho nohám kamínek (za Vave) a jak si užiju rozjímání. Ano – už jste jistě pochopili, že Radegast a duchovno k sobě už jaksi nepatří. Matně jsem se rozpomínala na dětská léta, kdy kolem této sochy nebylo nic – ani stromy (tady si už i Jenda vzpomněl, že tu přece jenom na výletě byl – to jsem si oddechla, že jedna dávná jistota se neztratila).

Tak čas oponou trhnul a já nevěřila svým očím a ani uším. Nejenže stromy za těch bratru třicet sedm roků kolem vyrostly do neuvěřitelné výše (to se mi líbilo), ale navíc kolem vyrostly stánky s rychlým občerstvením, které lilo pivo do kelímků a které pak tůůůůristé vesele odhazovali vdál i šíř kolem poutní cesty. Navíc, aby to pivčo bylo studené, zde hučel jakýsi zastaralý agregát vyrábějící el. energii.

A aby toho nebylo málo, vyfotit si boha bez lidu dělného nebylo jen tak, neb na jeho piedestalu si místní podnikatel rozbalil svůj stánek s pohlednicemi „Kupte si paničko tady tu za třicet korun – je tam všecko, co byste mohli vidět!“ Kamínek jsem sice položila, ale fotku udělala jen jednu „Až se budeme vracet, třebas tu bude míň lidí!“

S těmi slovy na rtech i v duši jsme ihned vyrazili po cestě dál, než se vzpamatují ostatní spoluputovatelé. Ovšem hned po opuštění tohoto bohumilého místa jsme ještě jednou zakusili dobrodiní civilizace – to když jsme uskakovali před koly terénního automobilu. Jeho šofér se nerozpakoval přibrzdit vedle nás a prohodit „Pani, co rozhazujete rukama, my patříme k hotelu!“ Načež jsem odvětila „Pane, mě je putna, že patříte k hotelu, ale jezdíte po cestě pro pěší jako šílenec.“ Tímto hovorem se mi rozproudila krev a tudíž se mi lépe šlapalo (:o)).

Ale konec nářků, když zmizel automobil v oblacích prachu, nás milosrdně zahalily mraky, které ztlumily zvuky a odstranili z dohledu další lidské bytosti a naše pochodové cvičení radostně pokračovalo od cedule k ceduli naučné stezky. Dřevěný kostelík, zasvěcený svatým Cyrilu a Metodějovi na vrcholu Radhoště, je krásný – ostatně tak jako všechny dřevěné kostely, které jsme v Beskydech viděli. Škoda, že z jeho věžičky jsme toho viděli pramálo, protože viditelnost byla tak malá, že vlastně nebyla žádná (;o)).

Cestou zpět na Pustevny jsme se nestačili divit, co se proti nám vyhrnulo pěšáků – to nebyly desítky, to byly stovky. A čím blíž výchozímu bodu, tím byly davy hustější a podivuhodnější – nechyběly ani borci v mokasínech a miminka v kočárku. Samozřejmě, že Radegasta jsem už nefotila, neb jediné místo, kde neseděli památných fotek chtiví člověci všech věkových kategorií, byly rohy na hlavě. Jak jsme si gratulovali, že jsme prohlídku Pusteven odložili až na pak, v tomto prvomájovém průvodu bychom asi dlouho nevydrželi.

Jinak Jurkovičovy stavby v reálu vypadají ještě barevněji a pohádkověji a neskutečněji než na fotkách či v televizi a abych pravdu řekla, můj šálek kávy to není. Ale určitě mají své kvality, které já neuměla rozpoznat. Na parkovišti se původní čtyři auta rozmnožila na čtyři sta a nám bylo jasno – pokud ke svatým Cyrilovi a Metodovi, tak co nejspíš ráno anebo mimo sezonu.

Ten den jsme navštívili město Jiřího Rašky. Samo město nic moc, ale mají celkem zajímavé městské muzeum a hlavně milou paní průvodkyni, která vždycky za námi přišla, povykládala o tom, co v kterém patře najdeme a zdvořile nás po skončení jejich pracovní doby vyhodila.

Fotky – http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Vzhuru_na_komin_…_ech%2C_co_to_taram_…_na_Radhost/

Plakala Maryčka Magdonova

Na středu jsme si dělali oba plány – Jenda už měl narýsovanou trasu, kterou ten den ujede, a já pucovala foťák, že zapluju do okolních luhů a hájů a budu fotiti a fotiti. Leč v úterý večer se spustil déšť a nemínil se zastavit ani na druhý den a deštil si to o sto pět. Ne nějaké provazce, ale vytrvale a pravidelně. Tak toto na kolo moc nebylo a procházení se pod vodou ztěžklými smrky taky ne. Tak sem s náhradním plánem – pojedeme okouknout nádrž Šance, no a pak se uvidí, co dál.

Tak jsme udělali – bohatýrsky jsme posnídali, protože člověk nikdy neví, který bludný kořen překročí a vyrazili jsme sice ne na bujném oři, ale stejně radostně. Jenda se rozhodl, že na takovou vzdálenost nemá cenu budit Mílu a že zvládneme sami a v pohodě dorazit k vytčenému cíli. Nezvládli jsme.

Místo na Ostravu jsme to švihli na Kysucu a ejhle, basama s fúsama, už jsme byli u bratrů Slováků, ani jsme pořádně hranice nezaznamenali. No nevadí – když už jsme tady, otočíme to na Velké Karlovice, beztak nás tam furt lákali na dřevěný kostelík. Tak jsme si užívali malebných kopců zaplavovaných deštěm pěkně v pohodlí a suchu vozidla a do Velkých Karlovic jsme s velkou slávou dorazili.

Velké Karlovice jsou stejně jako ostatní valašské vesnice několikanásobně delší než soudědina Svatobořice-Mistřín, tak nám dalo práci kýžený kostelík najít. Ale i to se podařilo – leč kostel, ač na jeho bránu bušilo více turistů, zaskočených deštěm, nám zůstal zavřený. Teda později nějaký pán nenápadně otevřel aspoň žebráčku, takže můžu zodpovědně říct, že i tento svatostánek je krásný.

Ale pořád bylo dopoledne. Tak co, jdeme do místního muzea. Po jeho opuštění Jeni prohlásil, že už má tech krpálů plný zuby a další muzeum by už nemusel ve zdraví přečkat. Upřímně jsem se podivila, vždyť sám chtěl do Beskydských kopců. (Poznámka: Jenda chtěl říct buď krpce – typické valašské obutí, nebo škrpály – jakožto všechny boty, co jich země nosí. Vyšly mu krpály – po našemu prudký těžce schůdný kopec – proto mé udivení – chichichi).

Tak a teď konečně vyrážíme k Šanci – tentokrát za hlasového doprovodu Miloslava. Víme, že tam někde je pomník Maryčky Magdonovej a chceme ho stůj co stůj vidět. Míla byl odpočatý a v kondici, tudíž nás opravdu (k našemu překvapení) dovedl tam, kam jsme chtěli. Do části zatopené vesnice Staré Hamry, kde je opravdu krásný kamenný kostel s farou a školou a zvláštním hřbitovem (protože velice málo navštěvovaným – celý byl zarostlý travou a pomníky se opile kácely na všechny strany), v jehož jedné stěně je zabudovaný pomníček Maryčce – asi nejznámější slezské děvčici, která nikdy nežila ( 🙂 ). Přiznávám, že mne se líbil. Jak ten nápad, tak jeho provedení.

Fotky k Velkým Karlovicím a Starým Hamrům

http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Cestou_za_Maryckou%2C_tentokrat_Magdonovou/

My sme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina

Ve středu odpoledne jsme ještě jednou vyrazili do Rožnova – pokorzovat po městečku (ale to múzeum necháme na příště, kladl mi na srdce Jeni). Nu dobrá – prošli jsme se po náměstí (přitom třikrát zmokli a zase téměř uschli) a po parku. V Rožnově je vcelku dost velký městský park, který navazuje na skanzen.

K večeru, po návratu do hotelu v Horní Bečvě (za tento den jsme vesničky Bečvy projeli minimálně šestkrát) Jeník upadl do duchen. Já ještě honem, dokud je trochu světla (a dokud neprší), vyrazila k místní vodní nádrži na fotolov. A víte co – když jsem stála dole na hrázi, na protější stráni na pasece se něco pohnulo. Snažila jsem se fotit, i když světelné podmínky byly už docela špatné a bylo to hóóódně daleko. Tak můžete hádat, co to tam bylo (;o).

V den odjezdu – jak už to tak bývá – svítilo sluníčko jak najaté, bylo krásně teplo a výhledy do daleka. Leč Jenda už neměl stání, naložil kolo na střechu a vijó k domovu. Zastavili jsme se pouze na Vsetíně a pak už tradá přes Zlín-Kyjov-Hodonín-Vrbice pro Toyu a pak domů.

Zbytek cesty ve fotkách

http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Jeste_jednou_do_Roznova_a_pak_jeste_na_Vsetin/

Tak kousíneček Beskyd jsme viděli (dá-li se to v tomto případě říct). Je tam hezky – hlavně dřevěné stavby mě nadchly – a to jak ty prastaré, tak i ty nové. A všude je neskutečně zeleno (to není vyprahlá Pálava). Když to tak shrnu – Beskydy doporučuju, ale mimo hlavní sezónu.

Vaše YGA