13.7. Dneska jsme vstávali nechutně brzo, protože vlak nám jel už před osmou a, tak jako každý den, jsme museli zabalit bágly. To je nevýhoda těchhle přesunů – člověk furt balí, resp. něco hledá a na poslední chvíli zjišťuje, co kde nechal.
Objednali jsme si snídani na 6,45 (v papírech měl penzion psáno, že snídani dávají od early morning). Navečer nám paninka přišla říct, že early morning začíná v 7,30. Takže jsme ráno zhltli musli, co se průběžně válelo v jídelně, a šli.

Ještě jsme měli dvě hodiny čekačku mezi vlakem a autobusem v Berwick upon Tweed – to je první anglické městečko jižně od skotské hranice. V dobách válek mezi Anglií a Skotskem prý celkem čtrnáctkrát změnilo majitele… Fotili jsme hradby a mosty, mají tam krásný viadukt postavený Stephensonem – předpokládám, že tím Stephensonem – ve 40. letech 19. století. Je tam i hezký kamenný most ze 17. století. Ale nemají úschovnu zavazadel, takže jsme ty obludy vláčeli sebou.
První městečko na naší pobřežní trase (Bamburgh) je moc pěkné, s velikým náměstím, kolem domečky jeden malebnější než druhý, obrovský hrad na pobřeží. Po tom pobřeží půjdeme zítra a pozítří na jih. Vypadá to krásně, vysoké duny a hrady nebo zříceniny málem na dohled jeden od druhého. Po deštivém a mlžném Skotsku se tady vyjasnilo, občas i slunce svítí a vůbec všechno vypadá nadějně. Tohle je ta druhá trasa, ta, co mi od ní poslali itinerář na poslední chvíli k Dede.

Dům, kde budeme spát, stojí vedle kostela ze 13. století, nejspíš nebude o moc mladší. Patří starším manželům – farmářům. Paní nás hned po příchodu odvedla do pokoje, pozvala na čaj a šla si po svých. Poznámka: tohle byl anglický čaj, tzn. patřil k němu panák a toasty s džemem a medem. Společně s námi přijeli ještě angličtí manželé, kteří celý minulý týden šli podobnou trasu jako my, ale celou. Moc si to chválili, prý měli krásné počasí.

Náš pokoj se liší od všech, které jsme zatím viděli – veliký, trochu tmavý. Do koupelny se jde po třech schodech chodbou, z které vedou dveře někam dolů, možná do sklepů (tak jako všechno ostatní tady jsou odemčené). Koupelna je skoro tak velká jako pokoj, s oknem, jen hodně nízká. Všechno je opotřebované, ale funkční – celkový dojem jsou prázdniny na chalupě.

Ale pozor, zvolna objevujeme elektrická kamínka, elektrické podušky v postelích a nástavec pro sprchu v koupelně u vany… Ve skříních je pro nás vyčleněné místo, zbytek zabírají krámy typu u babičky na půdě (vojenská uniforma, námořnický kabát?). Paní domácí se přišla zeptat, jestli přijdeme večer zvenku před půl dvanáctou – pak prý zamyká a musela by nám dát klíč od domu. Klíč od pokoje je podle ní zbytečnost.
14.7.

Kdepak pěkné počasí, ráno je mlha, že nevidíme ani přes zahradu (včera jsme z koupelny koukali na moře) hustě prší a fouká, až drnčí tradičně jednoduchá okna. Pomalu se hrabeme, balíme a jdeme na snídani. Snídaně je stejně pozoruhodná jak dům. Servíruje se pro šest osob (někde v hloubi domu je ještě jedna dvojice) ve veliké místnosti, jiné, než kde jsme včera pili čaj, na obrovský stůl.

Každý máme jiný porcelán nejspíš ze zbytků po předchozích generacích, jiné příbory. Těch je na stole neuvěřitelné množství, každý džem, každá cukřenka, každá miska má svoji lžičku (jen těch džemů je na stole osm) – různé lasturky, kroucánky, některé jsou asi stříbrné… Ale nejvíc mě okouzlilo, že k müsli máme čerstvé maliny.

Počasí se trochu lepší, už skoro neprší, ale mlha jak mlíko. Zabloudili jsme téměř okamžitě. Mizerné značení, malé, nenápadné, navíc tudy po pobřeží vede víc tras, tj. několik různých značení a nepochopitelně se střídají… Bloudíme, občas nás někdo někam pošle, pomalu se probíjíme. Jsem otrávená. Jdeme vnitrozemím podél dun, je to nudné a únavné. Moře jen slyšíme. Zjistila jsem, že když je před ovčími vrátky schůdek, mám ho použít. Experiment typu „to přece překročím“ skončil oválením v mokré trávě a modřinou.

Za dunami jsou tu většinou jakési mokřady – prostě při přílivu sem nateče voda, část jí zůstane, nějak se to mísí se sladkou vodou – jsou to chráněná území, hnízdí tu spousta ptactva (a potkáváme i záplavu maličkých žabiček) – jen to počasí moc nepřeje pozorování.

Nakonec doklopýtáme k hradu Dunstanburgh. Pomalu se před námi nořil z mlhy už asi hodinu a vypadal čím dál úžasněji. Je veliký, orvané ruiny trčí k šedivé obloze nad řvoucím mořem, člověk přímo vidí ty bojující obrněnce. Ten člověku snad i tu mizernou cestu vynahradí.

Do hotelu to od něj bylo ještě daleko, došli jsme doslova z posledních sil. Hotel je spíš motorest, ale máme kam složit hlavu.

15.7.

Ráno jsme se usnesli, že místo chození – opět hodně prší – vyrazíme autobusem do městečka o pár kilometrů dál, do Alnwicku. Mají tam taky hrad, zachovalý, a k němu i zahrady.

Městečko je opravdu krásné, starobylé, úpravné. Pořád prší, aspoň je tu větší šance se schovat. V zahradách obdivujeme zajímavé vodotrysky – moderní; třeba různé ocelové koule, po kterých stéká voda, podzemní vodotrysk, na který koukáš přes sklo, o které se ta voda rozbíjí, a tak. Hrad využívá jako svoje sídlo vévoda z Northumberlandu, část pronajímá nějaké vysoké škole (mají tam i české učitele 🙂 ).

Poznámka: je hezké sledovat, že Angličani reagují na Prahu a Českou republiku. Obvyklá odpověď je: „tam jsem byl“, „moji známí tam byli“ dokonce jednou jsme si vyslechli obsáhlé povídání o nějaké neteři, která studuje na UK medicínu a moc se jí to líbí.

Odpoledne se vyčasilo, přestalo pršet a dokonce občas vysvitne slunce. Přejeli jsme do Warkworthu na ubytování. Pěkné ruiny hradu tu nejsou kupodivu na pobřeží, ale kus do vnitrozemí u řeky. Na posledních půl hodiny jsme dokonce pronikli dovnitř, paní v pokladně nás pustila za polovic, když už je tak pozdě. Ještě jsme se stihli projít po vsi, navečeřeli jsme se a ráno zase balíme.

Zítra na nás čeká York.

Další fotky najdete zde