Mnozí z nás ho mají v dětské paměti spojený se stany v kempech postavených v písku mezi buky a borovicemi. Kempování, přebíhání příbřežní duny a báječné pláže s pískem jako stvořeným ke stavbě rybníčků a hradů. Škebličky, medúzy, rackové, jak my to milovali. Myslíte, že se člověk má vracet na taková místa? A existují ještě vůbec?

22. 7. 2010 čtvrtek

Včera jsme dotáhli domů karavan. No spíš stan na kolečkách. K vznešeným, dokonale vybaveným mobilním domům má fakt daleko. Ještě jsme to nezkoušeli, tak zprovozňujeme a balíme od rána. Problém: plastové nádobí. Na konci července se už koupit nedá. Jedeme bez něho. Všechno nám trvá dlouho. Jednak proto, že je to nové, jednak proto, že venku je 35 stupňů a každý pohyb je namáhavý.

Sbaleno, vyrážíme. Je skoro šest hodin večer. (Typické) Dáváme si první postupný cíl – jedeme na Mácháč. Vyzkoušíme jízdu v zápřahu.

Po pár minutách se zvedá ostrý boční vítr. Dostavila se ohlášená studená fronta, teplota klesá o pět stupňů na deseti kilometrech. Průtrž mračen jako hrom. Slabší povahy zastavují u krajnice, karavan jede dál. Na Mácháči nás berou hned v prvním kempu. Je pořád čtvrtek a leje. Vnitřek karavanu je suchý, my ne. Recepce je mazaně umístěná na konci tábořiště. Než ji najdeme, jsme durch. Umisťujeme karavan – trochu se nedaří. Není kam postavit stan, ale to neva, stejně zítra jedeme dál.

23. 7. 2010 pátek

Prší. V kempu je Wi-Fi. Zkoumáme synoptickou mapu Evropy a jedeme.

12:00 Hřensko. Působí stísněně a bezútěšně. Skály jako by limitovaly naději na rozvoj. Pár kilometrů podél Labe a údolí se rozestupuje. Bad Schandau. Upravené, čisté, centrum zaměřené na turistiku. A zimmer belegt.

19:30 konečně Usedom. Projíždíme kemp za kempem. Měli jsme si místo objednat předem? Tuláci se už nenosí? Jsme ztracení, dočista ztracení. Nakonec nás nechávají přespat na parkovišti, na které jsme se zamotali ve snaze otočit se ve slepé uličce. Vedle nás parkují dvě auta, kombi a sedan. Trojice starších lidí natřásá polštáře a peřiny. Chystají se v autech přenocovat. Smiřuje mě to s parkovištěm. No co. Lednička je na plyn a svítíme baterkami z kol. Během noci poprchává.

24. 7. 2010 sobota

Prší. Od moře fouká vítr a stěhuje písek po parkovišti. Je před sedmou a Stubenfelde v Kolpinsee se zdá mrtvé. Chodím po promenádě a po pláži. Déšť mě zažene do karavanu. Z okna pozoruji lidi, jak ťapou přes příbřežní dunu a s větrem bojují o ručníky. Přidávám se k ranní natur koupeli. V tom větru a vlnách je to o zdravý rozum. Klušu zpátky a na parkovišti s troubením přistává pekařské auto. Snídáme kávu a čerstvé housky. To jsou služby! A den ještě nezačal. Pracovníci na úklid se teprve sjíždějí, autíčko kartáčuje gumový chodník na pláž. Trojice starších lidí vylézá z aut, sklízí polštáře a snídá kávu, kterou paní servíruje z termosky. Jejich kempování na parkovišti není nedopatření, oni to plánovali! Tak takhle vypadají tuláci?

V drobném dešti poutáme kola ke karavanu, popředu vyjíždíme z jednosměrky a vzájemně se ujišťujeme, že nějaký kemp jistě najdeme… Je to ten následující.

Je deset dopoledne. Máme snobské místo na karavan, kemp s teplou vodou ve sprchách a stavíme dům. Vztyčíme stan a v bláznivém větru jsme vděční za školení, kterého se nám dostalo od pana prodejce. Dáváme pozor na poryvy, každý kousek pedanticky ukotvujeme. Neznáme rozměry a pozorovatelé odvedle se baví. Ale stan neuletěl, fyzika zvítězila.

A že se vítr snažil! Jsme na Usedomu, pomalu se obalujeme mokrým písem. Tyčky, plachty, zipy, my. Až to uschne, oklepeme ho. Část. A schováme kola do předstanu. Na chvíli.

První průzkum ukazuje, že kemp je na ostrohu, vysoko nad pláží, ale na kole jsme kopec snadno objeli. Odkládáme kola do stojanu a jdeme chodit po břehu. Koupají se jen největší hrdinové, v počtu, slovy, dva kusy. Ostatní odrazuje silný studený vítr a červený praporek na plavčické věži.

Trochu jsme se prošli, získali spoustu fotek ponurých vln a dvoje mokré kalhoty. Když fotíte nebo pozorujete racky, vždycky přiběhne větší vlna, než všechny předchozí. V noci houká siréna. Koukám z okna, ale zbytek kempu je v klidu a spí. Následuji jejich příkladu.

25. 7. 2010 neděle

Svítí sluníčko. Poryvy větru silnější než včera. Jedeme na obhlídku pláží. Velmi pomalu, proti větru. Co chvíli zastavujeme a slézáme na pláže. Voda se zdá čistší.

Letovisko Zinnowitz. Hotové lázeňské městečko. Promenáda, palmy, hotel na hotelu. V architektuře se nevyznám, prostě se mi líbí. Do moře dlouhé molo, na konci tajemné monstrum, jako obří holubník. Páník fotí vlny a racky já bádám nad holubníkem. Vida, ona je to ponorka. Vlastně gondola, která se spouští po ozubeném mechanismu pod hladinu. Kvůli vlnám je mimo provoz. Vracíme se do kempu, rychle, protože s větrem v zádech.

Chci do moře. A hned! „Achtung, achtung,“ hlásí plavčický rozhlas. „Koupání absolutně zakázáno, lezte z vody!“ Měla jsem poslechnout. Rozbouřené moře je tak špinavé, že smetí a zbytky řas smývám snad půl hodiny. Večer prší.

Po pobřeží vede cosi jako naučná stezka. Zřejmě unijní, protože texty jsou německy a polsky. (Jinak se tu polština jinde než v místních názvech nevyskytuje. A místní policie loví polská auta se stejným nadšením, jako česká kolem našich hranic.) Kromě toho, že místní pláže jsou udržovány pískem, vedeným pískovody z moře mi informační tabule osvětlily, co je Vineta. To slovo se tu vyskytuje na každém rohu. Vineta strasse, Vineta spiele, hotel Vineta …

Kdysi dávno tu bylo město Vineta. Zbohatlo na obchodu s jantarem tak, že mělo železné věže se stříbrnými zvony a pro stolování se užívalo jen zlaté náčiní. Jenže pohádkové bohatství vedlo k takovému úpadku mravů, že se celé město propadlo do moře. Vynořuje se jen jednou ročně, o svatojánské noci, a čeká, až ho najde dítě, narozené v neděli. Takže na památku místní Atlantidy se to tu jmenuje Vineta Riff a to jméno nesou i všechny okolní slavnosti.

Ale jantar se tu nacházel a korále z něho tu prodávají v každém stánku. Nic bych nedala za to, že tenhle je čínský a možná i umělý.

26. 7. 2010 pondělí

Bezvětří. Počasí vypadá podezřele. Většinu dne trávíme na pláži v Zempinu. Moře mnohem čistší a rovné jako rybník. Podvečerní objev: v karavanovém předstanu se dá grilovat.

Večer pokus o vyfocení západu slunce. Pěšky je na pláž dál, než se zdálo, než jsme se vymotali z parku, je tma. Odmítám se vrátit původní cestou, tak ťapeme po břehu moře k dlouhým schodům na skálu. Je to kus.

Na obzoru nejspíš obrovská výletní loď. Svítí jak filmový Titanik.

27. 7. 2010 úterý

Sluníčko, bezvětří, obloha jako vymetená. Jdeme do supermarketu, pro nějaké oblečení. Včera mi nějaké dítě mázlo na sedačku kola čokoládu. Teda mám zamatlané celé kolo, ale většina se dá řešit ubrouskem. Kalhoty jsou bohužel nepoužitelné.

A hurá zase do Zinnowitzu. Tauchen Gondol- potápěcí gondola už pracuje. Jedeme pod hladinu. Asi dva metry. Vysoká okna dávají vyniknout úbytku světla v hloubce. Nicméně je za okny jen žlutá voda, ve které tu a tam přeplave chuchvalec řas nebo trávy. Nahoře citrónová, dole u podlahy tmavě do zelena.

Promítání 3D filmu o životě na dně Ostsee – Baltského moře. Průvodcem je krab, vlastně krabka – komentáře jsou mluvené ženským hlasem. Následuje výklad o mořích, ponorkách, škeblích. Vypravěč je komik a do výkladu vkládá celé srdce. Lidi se baví, já nerozumím víc, než sem tam slůvko. Mele jako fotbalový komentátor v rozhlase. Vstáváme, ponorka se vynořuje. To se prý musí.

Mezitím někam zmizel mrak, který před hodinou zatáhl oblohu. Výhoda Usedomu – pěkné počasí. Teplota dosahuje úžasných 24 stupňů.

To už jsme za Trassenheide, dalším hezkém letovisku za Zinnowitzem. Hledáme Schmetterlingfarm. Největší Evropskou motýlí farmu. Za 17 eur dostáváme dvě vstupenky a seznam motýlů, které můžeme vidět. Vcházíme do tropů. Shora fouká teplá pára s viditelnými kapkami vody. Za chvíli se cítíme jak v sauně. Foťák to snáší viditelně lépe než my. Páník fotí a fotí. Já koukám.

Motýli přeletují mezi květy ibišků, kalanchoe, voskovek a spousty dalších rostlin, které znám jako pokojovky. (Ale tyhle by se do pokoje nevešly.) A motýli poletují, kašlou na turisty a svačí na plátcích pomeranče, kouscích banánů a taky na květech karafiátů, zapíchaných v malých lahvičkách. Zbytek je muzeum a procházíme velmi rychle. Dílem proto, že po stěnách jsou rozvěšené ty největší potvory, jaké jsem kdy viděla a jejich (byť zarámovaná) blízkost mi nedělá dobře, jednak proto, že i když jsme opustili tropické pásmo, pocit, že jsme v sauně, nás neopouští. Oddechneme si až u kol. Nasedáme a jedeme na radwanderweg.

To bude místní fenomén. Cyklotrasa, která vede podél pobřeží přes celý Usedom, a pak dál a dál. Možná kolem světa. Provoz je na ní hustý, jako na dálnici. Místy chodec, běžec, ale ostatní jedou.

Jedou dětičky, dálkově řízené tatínky a následované maminkami. Menší děti jedou na svých kolech, připevněných dlouhou ojí k dospělému. Jedou slečny a mladí mužové. Jedou ošlehaní sportovci na bicyklech obalených nepromokavými zavazadly, jedou stařečci a stařenky na velkých pohodlných kolech, nebo naopak na tříkolkách.

Některé ze strojů jsou opatřeny přídavnými motorky. Jedou i invalidé na svých elektrických vozících sportovního vzhledu, doprovázeni zdatnějšími druhy na skládačkách. Jedou kola s košíky na řidítkách. Odtud pozorují svět malí pejsci. Větší jedou na nosičích a labradoři cestují v přídavných vozících za kolem. Větší psi, nebo děti. Viděli jsme i tatínka sportovce, který v písčitém terénu vlekl za kolem vozík s dvěma dětmi, a druhý tatínek táhl vozík naložený dekami, ručníky, svačinami a přirozeně gumovým kladívkem, nezbytnou součástí plážového vybavení.

Jedou všichni. Občas vznikne Stau, když se provoz příliš zahustí, jindy se předjíždí, spořádaně, podle silničních pravidel. Nedovedu si představit, kam jedou. Tam a nazpátek. A proč, vždyť celé pobřeží je jedna dlouhatánská pláž. A tak nasedáme na kola a jedeme taky.

28. 7. 2010 středa

Po počátečním váhání volíme výlet – Kap Arkona. Důvod je jednoduchý, líbí se mi ten název. Takže vlastně výlet do neznáma. Opouštíme Usedom a jedeme na vedlejší ostrov Rujánu. Cesta se nečekaně vleče. V cestě máme traktor, přívoz, kombajn. Nakonec i zákaz vjezdu. Parkoviště jako pod Karlštejnem, vláček, koňská spřežení. Taky půjčovna kol. Hurá. Slabikujeme informační tabule, jsou jen v němčině.

Vitt – rybářská vesnice. Sídlo dochované ze 13. století. Nezvyklá kaple, kousíček kamenité pláže. Jinak skanzen malinkých domků, k bydlení nejspíš neslouží.

Kap Arkona – nejprve staré slovanské hradiště Jaromarsburg. Palisády (viditelně čerstvé) a zákaz vstupu na louku s vykopávkami. Dva strážní pahorky. Rozhlížím se z té výšky, jsem stráž a pozoruji okolí. Na moři nic, na pevnině dva pokojně se pasoucí kombajny. Nebezpečí nehrozí, sestupujeme dolů. Páník brblá. Ze všech slovanských hradišť, která navštívil, nepřipomíná kamenité pole jenom to v Německu.

Kap Arkona – věž, původně asi maják. O kus dál další věže a nízké stavby. Svědci mladší, ponuré minulosti. Tunely do podzemí, před nimi nákres pelechu pro ponorky z dob DDR. Okolí je málo obydlené, myslím, že to byla ještě před dvaceti lety zakázaná zóna.

Vylezeme na nejsevernější výběžek ostrova, zamáváme moři a jedeme domů do kempu. Cesta se opět neskutečně vleče. Na úzké silnici jsme dojeli výletní vláček, asi jede do Bergenu do opravny. A je tu zákaz předjíždění…

Míjíme hotel Svantewit. Mám o čem přemýšlet.

29. 7. 2010 čtvrtek

V noci pršelo. Ráno zataženo a studeně fouká. Jedeme do Anklamu. V potravinách ZASE neberou karty. A cestování se vleče.

Obědváme rybu. Každý tu jí ryby. Místní stánky Imbiss s rychlým občerstvením nabízejí ryby v mnoha podobách. Do bílé housky vám na list salátu dají herinka, kyselého herinka, matjesa, úhoře, nakládaného lososa, uzeného lososa, uzeného úhoře nebo jiné ryby. Neznám české názvy, v oboru marinovaných sleďů jsem amatér. Zbabělci jako já mají v housce bakfish, tresku obalenou jako řízek. Největší zbabělci můžou dostat grilovaný bratvurst světlou německou klobásu.

Některé hotely vaří i drůbež, jeden takový jsme viděli, ale restaurace většinou mají stejnou nabídku jako stánky, jen místo papírku dostanete pod housku talířek. Metodou pokusu a omylu jsme ověřili, že bismarck herink chutná jako rozmotaný zavináč. A do Herinksdorfu už nepojedeme, nemůžu ten ocásek koukající z housky ani vidět.

Jdeme na pláž. 18 stupňů, zataženo. Voda má 20. Je ocelově šedá, čistá a vlny jsou velmi mírné. Pravé koupací počasí, následujeme příkladu ostatních a plaveme.

30. 7. 2010 pátek

Po větrné noci krásný slunečný den. Musíme odjet, od rána zuřivě balíme. Debatujeme v recepci, odevzdáváme kempovou kartičku a přeparkujeme na nejbližší koupací parkoviště. Ještě se nám nechce odjíždět. Klušeme na pláž, a protože nemáme gumové kladívko, vztyčujeme protivětrný paravan za pomoci sandálu a vlastní hmotnosti. Není to dokonalé, dole protahuje. Vítr je chvílemi protivně studený.

Koupání je bezva, ale na pláži sedím zatočená do ručníku. Namočila jsem si křížovky a přestala mi psát tužka. Pozoruji šťastnou rodinku vedle, jak zakopává jedno z dítek do písku. Děti jsou celkem čtyři a nadšeně piští, včetně nejstarší asi patnáctileté dcery a zahrabávaného desetiletého syna. Otec práci řídí, matka vykonává stavební dozor z deky. Myslím, že je to právě ta pohoda, která vyzařuje ze všech kolem, které se nemohu nabažit. Dělají, co chtějí. V klidu, s úsměvem bez známky nervozity. Čekají ve frontě na občerstvení, procházejí se, plavou, jedou na kolech. Urlaub.

A my máme odjet.

Neradi, ale jedeme.

Rychlostí karavany na poušti, vlastně karavanu na dálnici se plouháme domů. Dorazíme asi v deset a ještě nás čeká nesmírně dramatické protahování karavanu stodolou a parkování pod ořechem, ale to už je jiná pohádka.

A další fotky najdete zde