10.7. Ahoj, na dnešek jsme vstávali v šest, abychom to všecko stihli – autobus jel brzy. A pak už jsme šli a šli a konstatovali, že to tu u Loch Ness vypadá, asi jako kdybychom si vyrazili podle Mácháče 🙂

Stejně – stavba Kaledonského kanálu v roce 1819 musela být úžasné dílo (Kaledonský kanál viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaledonsk%C3%BD_kan%C3%A1l). U něj začíná naše cesta. Jdeme menší půlku dálkové trasy, která se jmenuje Great Glen Way (Velká cesta horskými údolími).

V průvodci, co jsme dostali od agentury, která nám tenhle pochod zařizovala, se píše, že vznikne-li dotyčná potřeba a není-li po ruce zařízení (s vděčností uznávám, že veřejné záchody přívětivého vzhledu a s velkorysou otevírací dobou jsou v Británii rozesety fakt hustě), doporučuje se turistovi, aby poodešel do přiměřené vzdálenosti od cesty (tak 50 yardů) a tam vykonal potřebné. Lze prý i za tím účelem použít lopatku.

Tak tento bájný jev jsem teda neviděla. Upřímně řečeno, vůbec jsme moc turistů neviděli. Řekla bych, že podstatně častěji jsme je potkávali na nábřežích a v hospodách. Ovšem kdyby tam nějací byli, narazili by na technologický problém. Ono odbočte si 50 yardů z cesty, která je hustě obrostlá pichlavým křovím. To bylo vždycky čekání, než se objevil trnůprostý koutek. A musím říct, že ti, co tam byli přede mnou, sebou lopatku taky neměli…

Teď už bydlíme – bágly na nás čekaly (přece jenom, dokud je neuvidíš, tak si nejsi úplně jist), penzion vypadá dobře. A zítra pokračujeme.

11.7. Dneska jsem vstali a pršelo. Moc nás nepotěšila ani paní domácí, která prohlásila, že pršelo celý minulý týden a už jí ten déšť leze krkem a přála by nám lepší počasí. Ale nevypadala, že by očekávala, že se to vyplní.

Při snídani lilo fest, mraky až k zemi, ale než jsme to všechno snědli, tak déšť zřídnul na mrholení a nezbývalo než vyrazit. Nafasovali jsme obědový balíček, který jsme si včera v pominutí smyslů objednali (a dnes naprosto neměli jak narvat do malých, už notně přeplněných, batohů) a šli. Bylo už čtvrt na jedenáct…

Kupodivu pak už nelilo. Snad desetkrát lehce sprchlo, jeden čas bylo pořádná zima (to jsme šli v podstatě po hřebeni těch kopců a dost fičelo.) Výhledy shora byly moc pěkné. Ale i když na délku ne (18 km), tak na terén to bylo náročné a sem do Drumnadrochitu jsme došli dost orvaní. Navíc se mi před polednem vybily baterky do foťáku.
Teď jsme si došli na panáka a půjdeme spát, protože zítra chceme ráno ještě na Urquhart Castle (prý je odsud kousíček) a pak nás čeká 29 km do Invernessu, což teda by nutně nemuselo být tak dlouhé. Ale prý je to celkem rovné. Uvidíme.

12.7. Dneska to bylo podařené. Včera jsme jednak už neměli sílu jít se podívat na hrad Urquhart, jednak nám chyběly ty baterky. Ale zároveň dnešní trasa měřila 29 km, což už je přece jenom dost… A tak jsme nakonec vymysleli, že si na hrad (od nás asi 2 km) dojdeme ráno a z hradu si vezmeme taxi na kus za začátek naší trasy.

Podle mapy je tam křížení se silnicí, která odbočuje od Loch Ness (očekávali jsme, že si pomůžeme tak o 5 km). Na hradě ovšem vybírají vstupné, a dokud nezaplatíš, tak hrad ani nevidíš. My bychom jim ho i zaplatili, ale otvírali až v půl desáté a to už bylo pozdě. Tak jsme vyfotili, co se dalo z dálky, přijel taxík a vyrazili jsme.

Taxík nás odvezl k našemu velkému překvapení (bylo to po silnici jen kousek) na jedenáctý km cesty, takže jsme si ji zkrátili hodně. A cesta to byla hezká, šlo se přes vřesoviště, bylo celkem dobře vidět, takže jsme si užili i daleké výhledy až na Glen Affric. Pršelo jen párkrát a slabě 😉

Zrovna od tohohle kusu před Inverness jsem moc nečekala, ale byl bezkonkurenčně nejhezčí. V našem penzionu jsme nebyli dvě noci, teď jsme dostali jiný pokoj (hnusnej, mrňavej, koukáme do dvorka – no, na přespání to stačí). Ráno se chystáme na přesun do severovýchodní Anglie, kde máme dva chodicí dny. Snad nám počasí vydrží.

Další fotky najdete tady

Zana