Můj přítel Vladimír je o hezkých pár let starší, než já. O kolik? Nevím, přímo ptát jsem se nechtěl a příležitost, zeptat se nenápadně při rozhovoru, se zatím nenaskytla. Přesto nesporný rozdíl jeho a mého věku stačí na to, abych měl vůči němu určitý ostych a považoval ho z nás dvou za rozumnějšího a zkušenějšího, k čemuž mi stačí to, že se sám celkem dost dobře znám.

Příležitostně se navštěvujeme, a když jsem k němu nedávno přišel na předem dohodnutou návštěvu, vyrušil jsem ho, právě když se díval na nahrávku televizního pořadu „Za zrcadlem“. Je to pořad o různých, jak se říká – pseudovědeckých naukách a praktikách, jako je třeba spiritismus, astrologie, vykládání karet, a já sám nevím, co ještě k těm tak zvaným hermetickým vědám patří. Nijak jsem se nedivil, člověka, a nejspíše každého z nás, láká neznámo a tajemno, dokonce i v tom případě, že o něm pochybujeme nebo mu nevěříme. Proč by měl můj přítel být výjimkou? Přesto jsem se ho po vzájemných pozdravech a několika jeho větách na přivítanou nesměle zeptal: „Promiň mi skromnou otázku: Ty tomu všemu, co je spojeno s esoterikou, věříš?“

Nečekal jsem jednoznačnou odpověď a také jsem se jí nedočkal. „Věřím i nevěřím,“ odpověděl můj přítel, „Jsou věci, jimž nevěřím a vzhledem k tomu, co znám, věřit ani nemohu. Ale nesouhlasím se vzdělanci a s vědci, někdy i velice známými, s osobnostmi zvučných jmen, kteří jednoznačně a bez výjimky všechno to, co nějak připomíná tak zvanou parapsychologii, považují za nesmysl, podvod, nebo iluzi, vyplývající z nedostatečného vzdělání. Není přece málo podivností, které nesporně existují, a není jejich vinou, že je zatím neumíme uspokojivě vysvětlit.“

„Co tím myslíš?“, ptal jsem se napůl uctivě a napůl zvědavě, a přítel Vladimír tedy pokračoval: „Myslím si, že je těch důkazů neobjasněných nebo jen málo objasněných skutečností dost: víme přece, že jsou úspěšní proutkaři, opravdu úspěšní léčitelé, lidé, zvláště lékaři, ovládající hypnózu, jasnovidci, skuteční senzibilové, a většina z nás má i jakési zkušenosti s telepatií. Není důvod tyto věci přeceňovat, ale není také důvod se jim posmívat nebo je zatracovat.

Naše poznání se přece stále prohlubuje a mění. Pamatuji doby, kdy se za jakousi asijskou podivnost považovala akupunktura, a v sedmdesátých letech se ji začali někteří lékaři v Evropě i u nás učit. Do jaké míry je ta metoda úspěšná? Nemohu posoudit, ale setkal jsem se s případem, kdy byl akupunkturou úspěšně vyléčen pes, ochrnutý na zadní nohy. Nebo – většina lékařů se vyjadřuje opovržlivě o homeopatii, nepředstavitelně nízká koncentrace účinné látky v roztoku podle nich nemůže přece působit.

A přece v některých případech působí, a zase nejen na člověka, ale i na zvířata. Nebo to, co jsem uvedl jako první, proutkařství: znal jsem hydrogeologa, který kromě odborného vzdělání a geologických map si pomáhal při určování míst pro vrty právě touto metodou, a to vždy se zdarem. Chápu ovšem zásadní malér, totiž že všechny tyto málo známé a těžko posuzovatelné postupy přitahují podvodníky. Jenže je v té dnešní, jak říkáme přetechnizované době, nějaký obor, nedotčený podvodem?“

Měl jsem dva důvody neodporovat. Nejenže slova mého přítele mně připadala přesvědčivá, ale i já sám jsem se několikrát v životě setkal s událostmi, které jsem si nedokázal vysvětlit. Ostatně jako chlapec jsem se spolu s kamarádem pokusil tajně vyrobit malý stolek pro pokusy se spiritismem. Na jednu nohu stolku jsme přivázali tužku, a když jsme v šeru místnosti položili na stolek ruce, rozhýbal se a začal psát. Když jsme ale prohlíželi, co napsal, zjistili jsme, že to skoro nikdy nebylo písmo, jen jakási změť čar, a pokud něco připomínalo slovo, bylo nesmyslné nebo zkomolené. Pochopitelně jsme těch bláznivých pokusů brzy nechali.

 Ze zdvořilosti jsem se ale přítele Vladimíra zeptal: „A ty sám máš s tak zvanou parapsychologií nějaké zkušenosti?“

„Nevím, jistě to nevím, ale některé události v mém životě by mohly takovými zkušenostmi být. Nejčastěji to bylo náhlé, ničím neodůvodněné bleskové poznání. Vypadalo to u mne tak, jako by věci nebo sny mně naznačovaly moji blízkou, dalo by se říci bezprostřední budoucnost. Ty věci, které zdánlivě ke mně promluvily, byly různé: budík na skříni v kanceláři mého gestapáckého vyšetřovatele, zamčené železné dveře firemního skladu, obrazovka, ukazující nad mojí postelí na jednotce intenzivní péče moji srdeční frekvenci, obraz na stěně sedmé úřadovny odborového svazu, a konečně snímek krajiny, na kterou nedokážu zapomenout.

Teď si vzpomínám, že jsem se zmínil také o snech: mívám je dodnes, v mládí sny o létání, sny úzkostné i erotické, sny o tom, jak dokonale ovládám některý cizí jazyk, sny o lidech, kteří již nežijí a o krajinách, které jsem nikdy neviděl. Zato jednou za několik let se objeví sen, o němž po probuzení vím, že předznamenává skutečnou událost v nedaleké budoucnosti, možná ale, že se toto nestává jen mně, nevím, s nikým jsem o tom nemluvil…“

„No dobrá“, odporoval jsem, „ale impuls odhadu budoucnosti nepochází přece od věci ani od snu, ten začíná v člověku, v našem případě v tvojí mysli.“

„Máš nejspíše pravdu“, pokračoval přítel ve svém výkladu, „setkával jsem se ale také s případy autosugesce, kterou jsem se snažil sám používat, a s telepatií. Nejdříve tedy o té autosugesci: za mých mladších let bývaly skoro každoročně chřipkové epidemie: vzpomínám si třeba na jedno jaro, kdy jsme z desíti lidí v pracovní skupině zbyli tři. Mně se, alespoň v mých mladších letech, chřipky samozřejmě také nevyhýbaly, ale nikdy jsem kvůli nim nestonal. Když přišla horečka, napil jsem se čaje, pak jsem se zahrabal do peřin, a začal jsem se potit: v duchu jsem sledoval, jak mně kapky potu stékají po těle, jak pod mými zády vlhne prostěradlo, a představoval jsem si, jak nemoc odchází. A mohu potvrdit, že to fungovalo. Dnes ovšem bych si na takovou léčbu už netroufl, byla by to asi příliš velká zátěž na srdce.“

„Zmínil ses také o telepatii. Já jsem míval někdy dojem, že je jakési myšlenkové spojení mezi mnou a mou fenkou, která bývala se mnou v době mého toulavého zaměstnání“, vyzvídal jsem dál.

„Je to možné, ač někteří znalci to zpochybňují. Pes prý dovede rozeznat různá jednání člověka, která my sami už nevnímáme, nebo je považujeme za tak běžná, že o nich ani nepřemýšlíme. Nesporně je ale telepatie mezi lidmi, i když je to velmi individuální a má to svá četná úskalí…

Někdy na konci šedesátých let dělali Rusové i Američané pokusy s přenosem myšlenek na dálku; tenkrát totiž nebyla radiová ani televizní technika tak dokonalá jako dnes, a tak se uvažovalo o tom, že telepatie by mohla být spojením mezi případnými kosmonauty a jejich základnou. Výsledky pokusů dokázaly, že právě pro ten předpokládaný účel se přenos myšlenek telepatií nehodí. Ne vždy se povede navázat spojení, a to ani u lidí, kteří jsou pro takový účel připravováni, a i když je začasté přenášena myšlenka nebo představa, nedá se s jistotou přenášet text. Halasně oznamované a žurnalisty popularizované pokusy postupně potichu skončily…

Vím ale o případech telepatie mezi lidmi. Tak třeba matka mé manželky, spolu s dalšími lidmi byla v době pražského povstání v krytu, v jednom domě, vzdáleném několik kilometrů od jejího bydliště. Její muž byl po celou válku v různých věznicích a v koncentrácích, o jeho osudu koncem války se nic nevědělo, dalo se jen předpokládat, že je někde v Německu, nejspíše hodně daleko… Jeho paní, když po osvobození lidé vylézali z krytů, řekla:“Náš taťka už je doma!“ A nemýlila se, hubený, hladový a unavený, ale doma skutečně byl…“

Chvíli jsme mlčeli oba. Nechtěl jsem mluvit o vlastních zkušenostech s tím, jak někdy přímo zázračně funguje přenos myšlenek mezi lidmi, kteří se mají rádi, mezi přáteli a hlavně mezi milenci, u nichž ta telepatie je většinou nonverbální, zato má obrovskou škálu citových zabarvení, od radostného, toužebného, až k úzkostnému a lítostivému. Pak jsem se ale přece jen zeptal: „A nějakou pozdější zkušenost s duchovním životem všedního dne nemáš?“

„Nejsem si tak docela jist, ale myslím si, že mám. V květnu 1985 jsem skončil po infarktu a krátkém pobytu na jednotce intenzivní péče v nemocničním pokoji interny na Karlově náměstí v Praze. Normální, nemocniční pokoj se sedmi lůžky, rozvodem okysličeného vzduchu, zavedeného ke každému lůžku pro případ, že by se některému pacientovi špatně dýchalo, a se signalizací k sestrám.

V jenom se ale ten nemocniční pokoj od běžného prostředí v jiných nemocnicích lišil: sloužily tu milé a usměvavé sestry, nad nimiž vládla přívětivá vrchní sestra, a na všech bylo znát, že nejsou nesmyslně přetížené prácí. Navíc pacienti nevyžadovali zvláštní péči; spíše než jako nemocní chovali se jako by zde byli na dovolené. Občas se bavili o všem možném i nemožném: byl tu taxikář, zřejmě díky různým známostem velice úspěšný, byl tu solidní, starší pán, s voperovaným kardiostimulátorem; když jednou za ním přišla jeho paní, byl přímo hmatatelně znát dobrý a láskyplný vztah těch starších manželů, provázený samozřejmou vzájemnou obětavostí.

Byl tu zemědělec odkudsi z jižních Čech, co doopravdy dělá nebo dělal, jsme se nedozvěděli, ale byl to vtipný a inteligentní pán, reagující jemně a bystře na každou připomínku o současné, všeobecně nevážené a spíše zatracované době. Bavili jsme se o ní a o současné politice jen málo, ale pokud přece, neskrývali jsme svou nespokojenost a své opovržení k současnému panstvu. Bylo to totiž v době tak zvané normalizace, které se dnes říká socialismus, ač já si myslím, že to byla spíše doba panství slouhů a všeobecné přetvářky.

Jenže i když jsme s tehdejším všeobecným pokrytectvím nechtěli mít nic společného, informační spojení se světem za nemocniční zdí jsme neztratili: denně jsme dostávali noviny, ne Rudé Právo s jeho výjimečně velkým, prý „světovým formátem“, to zde bylo značně neoblíbené, ale noviny menšího rozměru, nejčastěji Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Práci. Ty noviny jsme četli jenom zběžně, zásadně jsme ignorovali úvodníky a politické úvahy, ale po přečtení jsme noviny nevyhazovali; dávali jsme na parapet okna v rohu místnosti.

A tady začíná můj příběh o průniku duchovna do všedního dne. Jednoho rána jsem otevřel noviny a spatřil jsem článek, oslavující tehdejšího generálního tajemníka státostrany a prezidenta republiky Gustáva Husáka. Nejsem si dnes už jist, k jaké příležitosti byl článek napsán, snad k nějakému Husákovu projevu, nebo zvolení někam a něčím, vypadalo to jako oslava narozenin, ale k těm to být nemohlo: jak jsem zjistil dodatečně v encyklopedii, Gustáv Husák se narodil v lednu…

Pod článkem byl podepsán tehdy dost známý básník, kterého snad ještě před léty bylo možno si vážit. Článek jsem přečetl, několikrát jsem se prohřešil proti božímu přikázání, vzav boží jméno nadarmo, a na adresu autora jsem zbožně pronesl – no ne, to snad nemůže být takový vůl, to je spíše druh patolízalství. Ale to, co tady ke chvále Husáka napsal, to je prostě k pos….! Nikdo mi neodporoval, a noviny skončily, jak bylo zde zvykem, na parapetu rohového okna.

Asi po dvou dnech se doktoři rozhodli, že bych mohl nemocnici opustit a jít domů. Mělo to ale jednu podmínku, spojenou nejspíše se snahou pochopit vznik infarktu: měl jsem jít ještě jednou na rentgen, kterému měla předcházet nitrožilní injekce kontrastní látky, tuším, že se jmenovala grafein, a tomu zase mělo noc před vyšetřením předcházet důkladné vyprázdnění střev. Večer za mnou přišla sestra, přinesla mně, podle jejích vlastních slov, extrémně silné projímadlo, a odříkala mi důrazné poučení:

„Počítejte s tím, že vás to během noci důkladně prožene, a až se to stane, běžte a nehleďte na to, jestli nejbližší klozet bude mužský nebo pro ženy, snažte se prostě co nejrychleji doběhnout…“ Vzal jsem tuto instrukci na vědomí a šel jsem spát. V noci jsem se probudil a zjistil jsem, že mé útroby jsou stále velice klidné. Blížilo se ráno, a nic se nezměnilo. Začal jsem málem panikařit. To budu muset být v nemocnici zbytečně o den déle?

V té chvíli jsem dostal nápad: honem k okennímu parapetu a zde složené haldě novin. Za chvíli jsem našel noviny s oslavným článkem o Gustávu Husákovi, prezidentu okupovaného státu a šéfovi kolaborantské strany i vlády v jedné osobě, článek, který jsem tak zemitě, upřímně a drsně kritizoval jsem zvolna a pozorně přečetl, a nebezpečí bylo zažehnáno. Článek dokázal to, co za celou noc nedokázalo projímadlo…“

„To ale není to, co jsi mi sliboval“, ozval jsem se zdánlivě vyčítavě, „tys mi řekl, že mi budeš vyprávět o působení duchovna, a zatím je tu spíše duchhovna…“ „Ale ale“, odporoval přítel, „tobě nejsou známa slova klasika, že nic lidského mi není cizí?“

A pak jsme si nalili dvě skleničky vína a připili jsme si na památku zesnulého básníka, zaslouživšího se o kratší pobyt mého přítele v nemocnici. Byli bychom mu rádi napsali děkovný dopis, ale je pozdě. Básník již není mezi živými. Gustáv Husák už také ne, ale tomu bychom určitě nepsali, tomu napsal již v roce 1974 Václav Havel, kterému později Husákův režim a jeho slouhové odpověděli pronásledováním. Uplynula léta, ale psát hlavám států je nejspíše pořád ještě, když už ne riskantní, tak alespoň zbytečné.

I když jsme se s přítelem tak docela neshodli, vypili jsme ještě jednu menší skleničku na naše vlastní zdraví a na naše přání, aby vždy byly na světě alespoň nějaké věci tajemné a nevysvětlitelné.