Ahoj ffffšichni, dovolte, abych se představil. Jsem papoušek druhu Aratinga Jenday a mé jméno je FFFFFF…..FroFroFro….Frodo. Jsem právoplatným členem Buffí smečky, i když tu vlastně mám jen přechodné bydliště.

Frodo

Když už jsem přestával doufat, objevila se dole jakási osoba. Volala mě, ale já nevěděl, jak za ní, v takové výšce jsem ještě nikdy nebyl. Ona zas měla problém, jak nahoru, lidi jsou v tomto ohledu děsně nedokonalí. Ale pořád mi slibovala, že to nějak půjde. Nakonec odkudsi dovlekla veliký žebřík, postavila ho ke stromu a začala šplhat nahoru. Docela šikovně, na to, že nemá křídla ani zobák. Jenže žebřík nestačil, chybělo ještě pár metrů. Nevzdala to, lezla dál po větvích za mého povzbuzování. A pak byla u mě! Opatrně pro mě sáhla a já se nebránil, věděl jsem, že přišla záchrana.

(Sebrala jsem ho jak houbu, strčila za mikinu a rozhlédla se z výšky zhruba dvanácti metrů po zšeřelém okolí. Chvíli jsem pouvažovala o přivolání hasičské jednotky za účelem sundání mě dolů, ale nakonec jsem slezla vlastními silami.)

Docela spokojeně jsem se usadil pod její mikinou a čekal, co bude. V bezpečí domova mě vytáhla na světlo a čekala, co já na to. No coby, lidský příbytek znám, tenhle je sice trochu jiný, ale nevypadá špatně. Tak jo, budu tu bydlet! Usadil jsem se jí na rameno a pozdravil okolí.

(Zatímco na levé ucho jsem částečně ohluchla, bubínek pravého se vyboulil směrem ven, jak si zvuková vlna razila cestu skrz mou hlavu. Psi zděšeně opustili místnost a manžel poznamenal cosi o tom, že tuší, proč si tenhle tvor hledá nové působiště. Nový nájemník dostal jméno Frodo, do zobáku piškot a byl spokojen.

Začalo pátrání po majiteli. Když jsme viděli, jak je Frodo neskutečně kontaktní a miluje lidi, bylo nám jasné, že je někdo někde hodně smutný… Ovšem přes veškeré inzeráty a obvolávání kdekoho se majitel neozval. Až později mi zkušený chovatel řekl, že Frodo vůbec nemusí být z blízkého okolí. Aratingy jsou prý excelentními letci, stokilometrové vzdálenosti pro ně nejsou problém.)

Frodo - hají:))

S novou rodinou jsem se rychle skamarádil. Moc jsem se bál, aby se mi neztratila moje zachránkyně, raději jsem ji tedy nikam nepouštěl samotnou. Teprve postupně jsem začal zkoumat své nové působiště a trochu ho uzpůsobovat podle svých představ. (Což znamená mírnou demolici vybraných kusů nábytku, stěhování nejrůznějších pochoutek velikosti půlky pomeranče na místa k tomu vhodná atd.)

Některé moje nápady se však nesetkaly s pochopením a dostal jsem klec. Velikou, vybavenou hračkami a větvemi na šplhání. Pokud je někdo doma, stejně lítám volně. Nejlepší jsou večery. Všichni jsou doma, usadím se na stole u svého talíře, vybírám si dobroty a co mi nechutná, hodím dolů těm třem chlupatcům, co tu žijou s námi.

Pak si panička sedne na sedačku, já se usadím u ní, zalezu pod deku a v leže na zádech odpočívám a vyprávím, co jsem celý den dělal. Nakonec zalezu do rukávu od jejího županu a usnu. Ovšem představte si, že má výhrady proti tomu, že mi chutná česnek. Prej jsem nemožnej spolubydlící, když mi pak táhnou ze zobáku česnekové výpary. Péťa mi dokonce nabízí svůj zubní kartáček, ať s tím něco dělám! Ale jinak pohodička…

Jenže život je změna. Terka, odrostlé lidské mládě patřící do naší smečky, mě moc chtěla. Byla mi sympatická od začátku, jen moje nová panička měla furt starosti, jak to spolu zvládneme. Nakonec ale nechala věcem volný průběh a já se i s klecí stěhoval do jiného bytu, kde bydlí Terka a její máma. Je to tu fajn, navíc na víkendy jezdím navštěvovat Buffí smečku a předvádět paničce, že jsem O.K. A jednou jsem přijel a zjistil, že už tu nejsem jediný zástupce papouší populace!

Když se Frodo odstěhoval k Terce, nesla jsem to těžce, ale nakonec jsem byla ráda, že to takhle dopadlo. To, co máme doma, mi ke štěstí úplně stačí. Ovšem jsou věci mezi nebem a zemí a člověk míní a najednou je vše jinak…

Mimi Dráček

Jednou jsem se takhle vracela z jakéhosi jednání a poblíž východu z metra uviděla dva kluky tak 13 – 14 let, jak si s něčím házejí. Nebylo by to nic divného, kdyby to něco zoufale nebrečelo. Pádila jsem k nim s vraždou v očích, ale donutila jsem se k diplomacii. Ti dva měli papouška. Malinké, ještě neopeřené mládě. Na dotaz, co s ním dělají, se mi dostalo odpovědi, že ho učí lítat! Prý ho dostali.

Můj osobní dojem byl, že někomu vykradli voliéru, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Zachovala jsem zbytky klidu a pokračovala v hovoru ve snaze toho mrňouse zachránit. Najednou z jednoho z mladíků vypadla spásná věta: „Tak nám dejte stovku a je váš!“ Nebylo jiné cesty a s pocitem, že tomu chudákovi kupuju posledních pár hodin klidného života, jsem jim peníze dala.

Pak jsem pádila k veterináři. Mládě prohlédl, konstatoval věk necelé tři týdny a žádné viditelné zranění. Ovšem upozornil mě, že své určitě udělal psychický šok a naděje na přežití je minimální. Doporučil mi dokrmovací směs a nastal boj.

Dráček, jak jsme papouška pojmenovali, odmítal jíst. A odmítal opustit moji dlaň. Při pokusu ho odložit se okamžitě s křikem začal na svých velikých nožičkách nešikovně hrabat za mnou. Vyřešila jsem to nakonec košilí s velkou kapsou a poté násilným nacpáním kaše do zobáku. Dráček protestoval, ale najednou zjistil, že je to dobré a má vlastně hlad a začal se doslova ládovat. Při tom si pomáhal plácáním křídel, takže jsme od kaše velmi rychle byli oba, ale hlavně, že jedl!

Ukecala jsem ho na přepravní tašku vystlanou ručníkem, krmili jsme po třech hodinách, naposledy v jedenáct večer, poprvé v půl sedmé ráno a Dráček se stal naším doprovodem kamkoli. Do práce, na tréninky, na závody, kde byl týmovým maskotem. A rostl. Oblékal se do krásného zeleného kabátku a konečně jsme poznali, že se jedná o Mníška šedého.

Draco

Tihle papoušci jsou nesmírně přizpůsobiví a odolní, v Itálii jich žijí celé kolonie v přírodě a údajně jedna taková žije i u nás kdesi u Sázavy! A tak pan Zelenej roste jako z vody a je čím dál kouzelnější. Pořád si s něčím hraje, v práci mi ťape po stole a stěhuje tužky, klíče, papíry a cokoli, co se mu vejde do zobáku.

Dostaví – li se únava, prostě zaparkuje do své tašky a začne se uspávat – krásně se naučil napodobovat zvuk zipu na uzávěru své ložnice, takže usíná a přitom zipuje. Kouzelné bylo, když ho Péťa začala učit létat. Stála před ním, mávala rukama a prý ,,Dráčku, letíme!“ No a malej šikula ji začal napodobovat. Když konečně tenhle tlustej zelenej kobliha vzlétl, byl to skoro důvod k oslavě! Sice se rozpleskl na zemi a ke mně došel pěšky, ale pak mi vyšplhal na rameno a dlouze mi o svém úspěchu vyprávěl, až se mi z uší kouřilo.

Teď jsou Dráčkovi necelé tři měsíce. Zároveň s tím, jak roste, je čím dál ukecanější. Frodo buď standardně řve jak šílenec, nebo si potichu žbrblá to své frofrofro. Draco komentuje veškeré dění, ne moc nahlas, ale vydává širokou škálu zvuků od ,,vrrrrrrrr!“ když něčemu nevěří, po různé pískání a žvatlání. A žvatlání postupně zdokonaluje. Když z něj prvně vypadlo zcela srozumitelné ,,kvákvákvá“, šli jsme do kolen.

Postupně přidal,, au, au, au“, což říkám já, pokud mi okusuje ucho nebo prst a přežene to. A nedávno poprvé vyslovil své jméno, které do té doby opakuje stále. Svět objevuje postupně a opatrně. Občas ho něco velmi překvapí, například jahoda byla strašidlo, kterému z bezpečné vzdálenosti vyhrožoval, ale když se pohnula, zdrhal, až si přišlapával nožičky.

Se psy kamarádí, hlavně po Xeně klidně ťape a snaží se jí z kabátku odstranit černé tečky. Buffinka se hlavně ze začátku o něj starala, lehala si vedle jeho tašky a pokud chodil volně, chodila za ním a hlídala ho. Teď už uznala, že to zvládne sám.

Specifický je jeho vztah k Frodovi. Ačkoli je Frodo křikloun, potížista a demoliční četa, je to v podstatě něžná a citlivá duše, konflikty nevyhledává. Ovšem má osobitý smysl pro humor. Dokud Dráček baštil kaši z plastové stříkačky, bylo výbornou zábavou mu ji sebrat a vyletět na kuchyňskou linku. Malej samozřejmě řval, jako by ho vraždili a Frodo se viditelně bavil.

Dráček - taky hají:))

Ta podoba chování s dětmi předškolního věku opravdu sedí – prostě miláčci na zabití. Možná i díky těm škodolibostem a taky vrozené žárlivosti a majetnickým sklonům, které jsou u Mníšků popisovány, Dráček Froda nemá rád. Sice je menší, ale brání si mě a nadává Frodovi, který mi samozřejmě na rameni potřebuje sedět taky.

Vyřešila jsem to stejně jak s těmi malými kluky – každý může na jedno rameno a běda, jak začne narušovat prostor toho druhého. Teď už stačí jen důrazně slovně upozornit a je klid.

Co říci na závěr? Tihle dva k nám vpadli neplánovaně a nečekaně. Trochu nám rozvrátili domácí klid a donutili nás se jim v některých věcech přizpůsobit. Tím, že je nerada vidím zavřené v kleci, se aktivně zúčastňují veškerého dění a neustále mi předvádějí svojí kreativitu. Občas je to o nervy, ale zároveň mě denně překvapují svojí neskutečnou inteligencí, citlivostí a láskyplným vztahem k nám.

Dráček je zatím dítě a taky se tak chová – chce se mazlit, hrát si, být v blízkosti člověka. Frodo je úžasná osobnost. Nezávislý, temperamentní tvor s vlastním názorem na svět. Ale umí být i něžný, kamarádský a touží po přátelství. Čím déle jsou tihle dva s námi, poznávám, že tihle tvorové opravdu nejsou pro každého a aby byli opravdu šťastní, člověk jim musí obětovat hodně ze svého času a pohodlí. Ovšem stojí to za námahu!