O našich zkušenostech s pejskaři a pejsky jsem vám napsala před časem tak trochu spontánně a ani jsem nepředstavila podrobněji areál a zvířata, o kterých v prvním článku píšu. Zlobice je bývalý vojenský prostor kousek od Brna, dostanete se k nám po silnici na Svitavy, v Lipůvce odbočte na Malhostovice (Tišnov) a hned za vsí doleva do lesa po panelové cestě.

Je to jen tři kilometry, ale když jsme se tam poprvé kodrcali tunelem z větví a listí, připadalo mi to podstatně dál. Naštěstí se nedá nikam odbočit a cesta končí parkovištěm před vstupem do areálu. Jenom pozor – nevěřte zas tak moc navigaci GPS, zavede vás do obce Zlobice u Kroměříže. Naše Zlobice není obec, naše Zlobice je kopec.

Zlobici tvoří vlastně dva kopce – Velká a Malá Zlobice. V minulém století tu byla oblast se spoustou malých polátek, ovocných sadů a pásly se tu ovečky Státního statku Kuřim. V sedmdesátých letech oblast zabrala armáda, stavby zbourali, postavili jiné, takové správně socialistické, a přes dvacet let tu cvičili vojáci z Vojenské akademie Brno. Zbylo tu po nich území zarostlé pichlavými náletovými křovinami, rozryté zákopy a okopy pro ležícího střelce, plné ostnatých drátů a podobných lahůdek. Jako památník tu máme i dva mosty odnikud nikam, kde se záškodníci učili klást nálože. Milují je naše kůzlata, která se na nich vyhřívají a předvádí svoje „tanečky“.

V roce 2003 přešel areál od armády do majetku obce Malhostovice, která ho nabídla naší společnosti k pronájmu s tím, že budeme udržovat a zvelebovat zanedbaný prostor pasením malých přežvýkavců. Tak se sem v létě 2004 nastěhovalo stádečko dost různorodých ovcí a strakatých barevných koz, které se ihned pustily do údržby a činí tak dodnes. Samozřejmě bylo nutné areál oplotit, což bylo obzvlášť pikantní, protože vojáci neměli žádné mapy ani plány a pokud je měli, tak si je dobře schovali. Jen pro představu – je to 35 ha…, procházka kolem plotu v členitém terénu vám zabere skoro hodinu a půl.

Kojení

Na další radovánky jsme narazili při rekonstrukci elektrického vedení, vrtání studny, stavbě čističky – prostě je tu za námi sedm let práce a zdaleka není vše hotovo. Ale máme v provozu rychlé občerstvení Koliba na místě staré vojenské jídelny, rozhlednu vzniklou rekonstrukcí věže protiletecké obrany Brna, malé dětské hřiště s houpačkami a snažíme se alespoň jednou za měsíc uspořádat akci pro veřejnost. Ale přijít můžete kdykoliv, jen prosím za sebou zavřete branku.

Momentálně tu rozvážným krokem chodí asi osmdesát rozšafných ovčích mamin a třicet rohatých koz. Na jaře se narodí jehňata a kůzlata a to je potom kopec plný tenkých miminčích hlásků. Teď, koncem července, už jsou některá jehňata větší než maminy, ale přesto několikrát denně se s dramatickým nářkem sápou po mámině vemínku. Viděli jste někdy ovčí a kozí kojení? Malé jehně ducne hlavičkou mámu do vemínka, ta spustí mléko a jehně roztočí ocásek jako vrtulku – to je znamení, že mléko teče.

U předpubertálních jehňat to probíhá stejně, jen po „ducnutí“ vyletí matce zadek a zadní nohy do výšky a macek se dobývá pod mámu, kterou tím málem převrátí. Však už se před nimi mámy schovávají. Protože mlékachtiví beránci a kozlíci už začínají mít i jiné choutky, budeme je tento týden už od stáda oddělovat, abychom se nedočkali nechtěných potomků. Dospělí berani a kozli bydlí ve zvláštní ohradě a do stáda jsou vpouštěni až v říjnu, tak aby potomstvo nepřišlo na svět v době velkých mrazů.

Kromě oveček a koz tu bydlí také tři prasátka – Olda, Žofinka a Boženka II. Mají domek v ohradě a momentálně tráví dny povalováním, koupáním v kališti a nácvikem dlouhotrvajícího spánku. Až se podruhé narodím, chtěla bych být aspoň chvíli prasátkem na Zlobici. Kanec Olda po dosažení dospělosti začal být chování problémového a stáli jsme před volbou – buď přijdeme o Oldu, nebo Olda o své mužství. Z Oldy je tedy vepřík, ovšem majestátního vzezření, a holky nám utěšeně tloustnou, protože už nejsou permanentně březí.

Dalším miláčkem návštěvníků je oslička Márinka. Je to tříletá krásná oslí slečna a v nejbližší době nás obdaří prvním potomkem. Doufáme, že to bude holka, aby u nás mohla zůstat.

Ovečky už nemáme různorodé, šestý rok připouštíme berany plemene suffolk, takže začínají převládat bezrohé černé hlavy. Ale ještě pořád na stádě máme několik původních mamin, které s námi začínaly, například charollačku Ufona. Je chudinka hrozně ošklivá, má růžovou lysou pihovatou hlavu a skoro vůbec už jí neroste vlna, ale každoročně se jí narodí dvojčata, která vzorně odchová.

Naše první flekaté kozy už za ta léta vystřídaly búrské kozy, masné rohaté plemeno s hnědozrzavou hlavou, z původních divošek už máme jen dvě, Kamzíka a Jitku. Obě dvě jsou zlobickou legendou.

Jitka k nám přišla jako vychrtlé, uřvané kůzle, které zbytek stáda odstrkoval a šikanoval. O jejím původu nic nevíme, ale myslím si, že to byl sirotek. Nakonec se jí ujala manželka tehdejšího kolegy a Jitka vyrostla jako polštářová koza vykrmená psími granulemi. Po návratu na Zlobici už se nikdy necítila být kozou, chodí sama a při každé příležitosti se snaží vetřít do společnosti lidí, protože „…já mám lidský vychování, su schovanka z podkomorské myslivny…“, na ostatní kozy shlíží s pohrdáním.

Kamzík

Při akcích, kdy je na Zlobici hodně lidí, je Jitka ve svém živlu. Je u všeho, vše monitoruje, také všude vleze a hlavně kouká, kde co zbaštit. Bere všechno – chleba, rohlíky, brambůrky, špek… Díky Jitce jsme byli nuceni oplotit prostory kolem Koliby a správní budovy, protože terorizovala návštěvníky hospody, lezla do kuchyně, kradla hostům křupky a nejmenovaného kolegu navštívila až ve sprše.

Takže až přijedete na Zlobici, určitě potkáte žlutou bezrohou kozu, která se k vám bude chovat velmi familiérně. Ale navzdory svému pohnutému dětství je Jituš vzornou mámou, každý rok nás obdaří klukem a holkou. Na letošního Jitušáka už mám spadeno – z původně roztomilého kozlíka vyrostl pihovatý zrzoun, který předčasně dospěl a momentálně šíří ve stádě erotické dusno. Naštěstí se zatím kozám zrzci nelíbí ;o))

Kamzík je pravý opak Jitky. Veliká, tmavá koza s bílými znaky, sebevědomá a tak divoká, že jsme ji první roky nedokázali ani odčervit. Nebyl plot, který by nezdolala. Měla to nahnuté, děvenka, kdybychom byli dobrými ekonomy, asi by už dávno po Zlobici nechodila – dvakrát se jí nepovedla březost a po potratu měla nemocné vemínko. Dokonce už se na ni řezník chystal, tenkrát jsem poprvé použila právo veta, protože mi bylo líto zabít krásné, jinak zdravé zvíře.

Kozu jsme chytili, nemocné vemeno ošetřili, aplikovali antibiotika a pustili Kamzíka zpátky do stáda. Dodnes si myslím, že dobře věděla, co se na ni chystalo, protože odcházela a pořád se po nás ohlížela: „Fakt? Můžu? Není to fór?“ Na jaře pak porodila tři krásné holky a všechny je odchovala, letos měla dva pěkné kozlíky. Už není taková divoška, ale pomazlit se nepřijde ani dnes.

Jitka v akci

Aby to nevypadalo jen jako permanentní idyla, problémy samozřejmě řešíme denně. Psí potíže jsem vám popsala, další jsou krmiči. Krmič přijde s taškou bílého pečiva a s utkvělou představou, že bez něj zvířátka umřou hlady. Většinou je doprovázen dětmi, které také chtějí krmit a muckat nejlépe miminka. Ovce a kozy už jsou natolik zpovykané, že po spatření igelitky útočí a domáhají se laskomin.

Pokud krmiči takhle rozdělí pečivo mezi více zvířat, nic se většinou nestane a opouští areál otřesení, pošlapaní, oslintaní a zmazaní od bobků. Viděla jsem i střemhlavý útěk doprovázený hysterickým jekotem, protože když se na vás nahrne stádo urostlých, v případě koz rohatých zvířat, s vykulenýma očima, strkající se mezi sebou, to je menší scéna z hororu.

Horší situace nastane, když jsou ovce a kozy v buši, prasata spí v domečku a nereagují na mlaskání a povykování. Krmiči se přesunou k ohradě s kozly a berany nebo s osličkou a mají hroznou radost, jak zvířátka pěkně papají. Bohužel zvířátka nemají „záklopku“ a skutečně se nafutrují k prasknutí, takže jsme zrovna dnes volali veterináře k vysokobřezí Márince s průjmem a podezřením na schvácení kopyt… Chjo.

Nejvíce krmičů je mezi akčními babičkami a dědečky, kteří u nás venčí vnoučata. Žádné tabule ani zákazy na ně neplatí, přece oni dělají zvířátkům dobře a my jim ani nažrat nedáme, jinak by přece neloudili, chudáci hladoví. Babičky krmivé…

Nejbližší akcí budou 14. -15. srpna ovčácké slavnosti Ovenálie 2010. Můžete u nás vidět národní výstavu plemen ovcí a koz, stříhání ovcí, pasení psem. Určitě se najde něco dobrého ovčího a kozího na zub a můžete si třeba zkusit uvařit v kotlíku pravý kotlíkový guláš z jehněčího masa, či uplstit figurku z ovčí vlny. Nudit se u nás rozhodně nebudete.

Márinka

Kozel Honza