Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši první zápočtovou cestu v novém složení. Tato se odehrála na podzim roku 1959 už v oddíle vedeným Zdeňkem Kašparem, jinak zvaným Kaspr. Z naší skupiny v oddílu vymizela děvčata, byl záležitostí pouze mužskou, protože dosavadní tak trochu rekreační chození po lesích, polích a stráních, které by se dalo nazvat rekreační turistika, se pod Kasprovou taktovkou proměnilo ve výkonnostní chození s patřičně narvanými ruksaky, které bych nazval turistikou sportovní.

Naše skupina v oddílu prošla takto přirozeným výběrem a nevymizela jen děvčata, ale i někteří, více romanticky naladění kamarádi, kterým tento styl vandrování nevyhovoval. Tito a děvčata pak ještě nějakou dobu tvořili jakousi romantickou či společenskou odnož oddílu, než zanikli docela. Chyběla jim výdrž a motivace, které jsme měli my díky Kasprovi nadbytek. Nepořizovali jsme si jen lepší a novou výstroj a výzbroj, ale také jsme se zúčastňovali sportovně a také branně laděných soutěží a závodů.

V podstatě byly jen dva. Závody turistické všestrannosti a orientační závody. Orienťáky, jak jsme těm druhým říkali, se tehdy provozovaly v tříčlenných hlídkách, buď mužských, nebo ženských a později i smíšených, a s předepsanou zátěží. Na kontrolách byli skutečně živí lidé a ti razítkovali průkazku, že hlídka kontrolu našla a navštívila. Někteří snaživí jedinci, či hlídky už tehdy po lesích jen nechodili a neorientovali se pomocí kompasu a mapy, ale začínali i běhat. Se zátěží to bývalo zajímavé a obvykle se tomu nejslabšímu v hlídce pomáhalo a zátěž převzal jiný, fyzicky zdatnější.  Ovšem v zimě se toto vše odehrávalo na lyžích.

Vůbec nejzajímavější bývaly orienťáky noční. Nebyly tehdy lehké a výkonné čelovky, a tak jsme se před závody přeškolili na králíky a jedli hodně mrkve, abychom potmě lépe viděli. Pohybovali jsme se potmě, jen za svitu hvězd a měsíce, o kolize se stromy a jinými překážkami nebyla nouze. Svítili jsme si baterkami jen do mapy a na kompas či buzolu. Zlatým hřebem těchto nočních radovánek takto praštěných turistů bylo, když se některá hlídka nedostavila do cíle závodu a v lese se ztratila, či bohapustě zabloudila. To se pak dali všichni dohromady a nastal hon na ztracené. Hledali se po lese, až se našli, někdy až do rána.

Závody turistické všestrannosti měly však jiný charakter. Neobsahovaly pouze vše co ty orientační, ale i jiné dovednosti a to vše se hodnotilo jak na čas tak co do kvality. Stavba stanu, udělání kolíků a potřebné tyčky trvala těm dobrým necelou minutu. A to se stavěl tak zvaný dvoupůlák, tedy jehlánek ze dvou celt olivkami sepnutý. Tuto dovednost jsme pečlivě trénovali a každý jedinec v hlídce měl svoji práci přesně vyměřenou, abychom si navzájem nepřekáželi a stan postavili co nejrychleji a nejkvalitněji. Stejné to bylo s vařením na ohni. Sehnat palivo, rozdělat oheň, uvařit a pak i pěkně naaranžovat posuzujícím rozhodčím. Zde rozhodovala nejen rychlost, ale i kvalita, chuť a prezentace. Vařil se obvykle guláš, bramborový guláš, lečo nebo rizoto. O zábavu nebývalo nouze, když někdo v zápalu boje vhodil do kotle špatné ingredience. Pak trpěli rozhodčí, kteří výtvory ochutnávali.

Ale zpět k naší zápočtovce. Tato zápočtová cesta byla pečlivě naplánována co do tras, tak i jednotlivých dat. Byla rozdělena na tři části, víkendy. V plánu cesty byly uspokojeny parametry Letní Zápočtové Cesty prvního stupně obtížnosti, které byly: Za 6 – 8 dnů ujít minimálně 130km, přespat aspoň jedenkrát venku pod stanem a zdolat celkové převýšení 3000 metrů. Ďáblu se upsalo 11 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Augustin Leiter, Jaroslav Snopek ze staré party ze Spoje. Noví členové po táboře na Želetavce, Aleš Bednařík a Jiří Kurýr Šteflíček, a pak nově příchozí z Králova Pole, Zdeněk Caletka, Petr Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela, a Jan Rusňák. Přihlášení se museli každé části cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Podařilo se mě oskenovat starý zašlý deník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci, doprovázený nakresleným obrysem cesty a fotkami. Já si psal ještě další poznámky o tom, co se událo, vidělo a všeobecně dělo.

Na tuto a výhledové akce jsme si kupovali výstroj a výzbroj. Byly tehdy jiné časy. Neexistovalo speciální oblečení nebo obutí pro tu či onu sportovní činnost jako dnes. Žádný Gore Tex, polar fleece a podobně. Byli jsme rádi, když jsme sehnali nové, patřičně tuhé pohorky. Tyto jsme nosili i ve všední den abychom je rozšlápli, upravovali a vylepšovali jsme si postroje na velkých nových ruksacích s kostrou, pokud si dobře vzpomínám jménem Mount Blanc, krosny s vnější později i vnitřní kostrou přišly mnohem později. Vybírali jsme ze skromného sortimentu vhodné oblečení a podobně.

Také jsme si opatřovali různé benzinové a petrolejové vařiče, s vyhlídkou budoucího vaření v horách a v zimě na sněhu. Výběr na tehdejším trhu nebyl, byly k dostání dva modely značky Meva. Ten, který byl kopií dobře fungujícího německého Juwelu ve tvaru kilové masové konzervy, občas bouchal a plápolal. Začali jsme mu říkat Bikiňák, podle nukleárních testů na pacifickém atolu Bikini. Nejlépe však pracovaly staré Primusy na petrolej. Za nádoby na toto palivo, benzin a petrolej, sloužilo cokoliv, co bylo po ruce, a tak ve většině případů z těchto malých kanystrů a flašek palivo unikalo a parfemovalo obsah ruksaků i s jídlem. Teprve pak nastávala ta správná gastronomická nirvána. Lidi, kdo mimo účastníků těchto akcí jedl někdy sušenky napuštěné petrolejem?? Pak se jednomu po petráku říhá ještě tři dny potom.

Ve stejnou dobu také měníme místo našich týdenních schůzek. Opouštíme dosti neosobní prostředí spojařské školy na Orlí ulici č. 30, kde jsme se scházeli v jakési učebně. Nyní, mě už dosti nejasným způsobem, získáváme maličkou místnůstku na půdě staré a tehdy neudržované budovy bývalého tenisového klubu na rohu parku Lužánky, které jsme říkali „Pionýr“. Tam, kde je křižovatka ulic Antonína Slavíka, Drobného a Lužánecké a kde bývaly tenisové kurty tehdy využívané ponejvíce na volejbal, protože tehdejší režim tenisu jako „kapitalistickému“ sportu nepřál. V zimě byly tyto kurty postříkány vodou a sloužily jako kluziště. Klubovnu jsme si mohli zamknout a osobitě vyzdobit, jako kdysi skautské klubovny blahé paměti. Nescházela ani malá kamínka typu „kanónek“, ve kterých jsme si mohli v zimě pobyt ve vymrzlé klubovně zpříjemnit. Také poloha naší „nové“ klubovny většině členů více vyhovovala, byla blíže jejich bydlištím. Ale raději se přesuneme k první části této LZC.

Letní zápočtová cesta – 1959

Sraz všech patřičně nabalených účastníků byl v sobotu odpoledne po práci. V sobotu se pracovalo jen 6 hodin, od 6 do 12 hodin. A tak jsme se ve 14 hodin 10. října 1959 na konečné šaliny v Řečkovicích všichni sešli. Během čtvrthodinky jsme zkontrolovali výstroj a výzbroj, nakoukli do mapy kudy kam a vyrazili. Nejprve po státní silnici směrem na Kuřim, abychom na kopci, nedaleko za hospodou „Na Špici“, odbočili doleva po modré značce polní cestou na kopec jménem Baba. U skladů Synthesie jsme si udělali první přestávku a upravovali povětšině nové oblečení, baťohy a obutí.

Je krásně slunečno a teplo. Zanedlouho bylo až horko, když jsme se s plnými batohy sápali na Babu. Dále jsme se dali nyní už po zelené značce po hřebeni Kuřimského vrchu, kde si v 16 hodin dáváme svačinu. Posilnění pokračujeme k rozcestí značek a dáváme se po červené k státní silnici, kterou přecházíme. Jdeme kolem obce Česká a západního okraje Lelekovic kudy vystupujeme na skalnatý kopec Babí Lom. Na vyhlídce, kde je nyní postavena rozhledna, jsme se porozhlédli po malebné krajině a snažíme se identifikovat okolní kopce a osady. Dále romantickou cestou, co vede po skalnatém hřebenu už postupujeme za šera, je 17:45.

Na hřebenu došly baterky Kurýrovi a tak mu neseme jeho baťoh. Docházíme k odbočce na Vranov, po které opouštíme hřeben a sestupujeme doprava až k rozcestí Vranov, Šebrov a Svatá Kateřina. Zde už skoro za tmy na kraji lesa stavíme stany a na vařičích vaříme večeři. Dnes jsme ušli 16 km. S vařiči se seznamujeme a tak není o zábavu nouze. Yettimu při výbuchu jeho Bikiňáku ohořelo obočí a vlasy. Petr Kahle, jinak Pitrýsek, si stačil nožem rozříznout palec na levé ruce. Nakonec si většina posádky opekla špekáčky nad ohněm, u kterého vládla čilá zábava. Plánoval se další den a vyprávěly se fóry. Zdravě unavení jsme v 21 hodin zalezli ve stanech do spacáků a tak strávili teplou a pohodlnou noc. Tedy až na Aleše Bednaříka a Kurýra, jinak Jirku Šteflíčka, kteří se na noc dobře nepřipravili a tak se zimou ráno ve tři hodiny vzbudili, rozdělávali oheň na zahřátí a budili ostatní. Populární v tu chvíli vůbec nebyli.

Druhý den jsme vstávali až o půl sedmé ráno. Ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala jednu hodinu a tak o půl osmé vyrážíme na tůru. Tento celý ranní rituál se snažíme zkrátit na nejkratší možnou dobu, abychom pak mohli co nejdříve vyrazit na cestu a za den našlapat co nejvíce kilometrů. Jakýsi trénink a příprava na plánované zápočtové cesty o vyšším stupni obtížnosti, kdy bylo nutno ujít denně co nejvíce km.

Jdeme po červené značce směrem na Vranov, který míjíme, abychom „spadli“ s prudkého kopce k řece Svitavě, kde přecházíme na druhý břeh a přes železniční trať ke studánce pod Novým Hradem. Před prudkým výstupem na Nový Hrad odpočíváme a posilňujeme se u studánky. Je už skoro 9 hodin a tak je načase. Ke zřícenině Nového Hradu jsme vyfuněli s plnými ruksaky značně zřícení. To nám však nebránilo v prohlídce tehdy se rozpadající zříceniny, porozhlédnutí po krajině a dokonce si zahrát bojovou hru. Energie jsme měli jako malá štěňata.

V 10:30 opouštíme Nový hrad a pokračujeme po červené značce k Býčí Skále. Tam si prohlížíme jeskyni a připomínáme si její historii. Kousek od ní si pak na mýtině vaříme společnou gulášovou polévku k obědu v kotli na ohni. Došla sem zrovna nějaká školní exkurze a tak o čumily není nouze. Ve 13 hodin odcházíme po žluté značce směrem na Babice. Zde kupujeme a posíláme pohled Estele Kašparové jako doklad že jsme zde byli. Pak už jen po červené značce scházíme do údolí Svitavy do Bílovic a pak dále kolem řeky do Obřan ke konečné šaliny a domů. Za neděli jsme ušli 28km.

První část LZC je za námi a další víkend, v sobotu 14. října 1959 nám začíná druhá část LZC. Tentokrát to je na dva a půl dne, protože v pondělí je volno. Všichni se scházíme v 14:30 na konečné šaliny v Horních Heršpicích. Odtud jdeme po státní silnici směrem na Znojmo asi 3km, než narazíme na odbočku doprava po modré značce na Modřice a dále na Želešice. Odtud jdeme proti toku říčky Bobravy, kde na palouku, asi 1 km před Novým Mlýnem stavíme stany a chystáme si večeři. Je už šero a rychle se stmívá. Večeři jíme za tmy. U ohýnku jsme kladně zhodnotili dnešní část, 10,5 km a plánovali zítřejší trasu. Spát jsme šli záhy o19 hodině, zítra nás čeká kolem 25 km. V noci bylo jasno a slabý mrazík, -5°C.

V neděli 25. října 1959 vstáváme v 6:45 do pěkného, avšak mrazivého rána. Veškerá příprava na cestu, tedy ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala 1:15minut. Se zmrzlými prsty nám jde všecko trochu pomaleji. Jdeme stále proti toku Bobravy, nejdříve k Novému a dále ke Spálenému Mlýnu. Odtud vystupujeme do prudkého kopce směrem na Střelice. Cestou v lese potkáváme stádo 18ti srnek, množství koroptví a bažantů zděšeně vylétá ze svých skrýší podél naší cesty. Procházíme Střelicemi, kupujeme si mléko a chleba, děláme dokumentární fotky a pak jdeme po zelené značce na Omice. Avšak v lese u lesního potůčku před Omicemi zastavujeme a připravujeme si oběd. Po obědě procházíme Omicemi a jdeme na Kývalku, kde se chovali koně, a byly velké drůbežárny.

Za Kývalkou procházíme krásným lesem v prostou nynější Velké Ceny, do Pohádky Máje, k Helenčině Studánce, kde nám končí dnešní putování. V hlubokém suchém listí bukového lesa, nedaleko studánky, si stavíme stany a chystáme se k vařbě večeře. Protože máme dost času, tak z cvičných důvodů jsme se rozdělili na skupiny a každá vaří jinou dobrotu. Polévku jsme měli společnou a první skupina udělala rizoto, druhá lečo s brambory a zákusek rýže na sladko, třetí vepřová pečeně a brambory, aby čtvrtá ukuchtila maďarský bramborový guláš. Tyto hody jsme zapili čajem. U ohýnku jsme zhodnotili dnešní den a děláme výhledové plány na rok 1960. Kolem 21. hodiny jdeme na kutě. Dnes jsme ušli 24,5 km.

Že jsme brali naši přípravu vážně, o tom svědčí i to, že jsme se snažili zkracovat ranní přípravu. A tak v pondělí 26. října 1959 máme budíček v 6:45. Urychleně se myjeme a pak nastává vaření snídaně a likvidace tábora na čas. Nejlepší dvojka, ve stanech jsme spali po dvou, za 44 a nehorší za 58 minut. V 8 hodin vyrážíme na další úsek cesty Pohádkou Máje k myslivně Pod Komorou, kde jsme si připomněli bratry Mrštíky a román Pohádka Máje. Vyfotili jsme se s Helenkou, sochou vyvedenou z bílého mramoru a pokračovali po žluté a pak červené značce směrem na Šmelcovnu. Cestou jsme prošli Veverské Knínice a Javůrek.

Na Šmelcovně jsme si připomenuli význam názvu, v letech 1722–1850 zde stála „Veverská huť“, majetek pánů z nedalekého hradu Veveří. Na Šmelcovně se těžila železná ruda, ze které se zde tavilo železo. Od roku 1902 se zde koná každou první jarní neděli vítání jara spojené s házením Morany do Bílého potoka. Novodobou tradici založila brněnská turistická společnost „NOHA“ a v letech 1912–1933 se Vítání jara na Šmelcovně zúčastňoval i básník Petr Bezruč se svou „smečkou“. V místní hospodě jsme se občerstvili a z domácí zabíjačky kupujeme jitrnice. Odtud jdeme podél toku Bílého potoka, čili Vajtecu, směrem na Veverskou Bitýšku.

Cestou zastavujeme u potoka na loučce a vaříme si oběd, pochutnáváme si na jitrnicích. Po chutném obědu to už není daleko do Veverské Bitýšky, kde docházíme k přístavišti lodí, co obstarávají dopravu po Brněnské přehradě, a na jednu nasedáme. Ta nás zhruba za hodinu dovezla na začátek přehrady k hlavnímu přístavišti lodí, kde zmrzlí vysedáme. Pro zahřátí bylo odsouhlaseno vydat se usilovným pochodem ke konečné šaliny v Bystrci, která tehdy bývala u řeky Svratky, kde je nyní most přes řeku. Za dnešek jsme ušli 28 km.Tak nám úspěšně skončila druhá část LZC.

Poslední a třetí díl LZC začal v sobotu 31. října 1959. Sraz jsme měli ve 14:15 na Roli, tedy hlavním nádraží, odkud jsme v 14:40 odjížděli vlakem směrem na Blansko. Rekreační jízdenka stála každého

6,50 Kčs. Z vlaku vystupujeme v 16 hodin v Šebetově, kde tehdy byla na zámku velká mezinárodní ozdravovna. Vydáváme se po zelené značce na Rychvald kolem Sv. Barbory a dále na Horní Štěpánov. Cestou v lese pod kótou 665 jsme nuceni postavit stany už skoro za tmy a uvařit si k večeři oblíbenou všehochuť z polotovarů připravených doma. U ohýnku plánujeme další akce na zimu a jaro a o 21 hodině zaléháme. Dnes jsme ušli jen 8 km.

Poslední den této LZC vstáváme v 6 hodin a už za hodinu jsme na cestě do Horního Štěpánova, odkud se dáváme po modrou značkou dobře značené cestě do Bukové. Dále stále po modré značce do Protivanova, odkud se stáčíme směrem na Skelnou huť. Zde je pěkné údolíčko říčky Punkvy, kterou sledujeme do Oborského Dvora, kde jsou velké budovy bývalého majetku hraběte Mansdorfa Pauly z Boskovic. Je to zde malebná krajina s rybníkem, studánkou, koupalištěm a hájovnou. Děláme si zde přestávku, pojídáme, co nám zbylo a pak pokračujeme kouzelným údolím kolem říčky Punkvy až do Sloupu.

Zde si prohlížíme nádherný barokní kostel, ale na jeskyně nám už čas nevyšel, protože autobus do Blanska nám odjíždí v 17:30. Jízdenka nás stála 4,30 Kčs. Z Blanska jedeme vlakem na naši rekreační jízdenku zpět do Brna. Za poslední den LZC jsme ušli 25 km a tak je cesta zdárně ukončena.

Další fotky najdete zde