Napsala jsem žertovný článek o tom, jak si naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, vyběhla na ovečky a jak to, naštěstí, dobře dopadlo. Ovečky to přežily ve zdraví a čubizna na ně dnes jen zvědavě kouká, vědoma si toho, že ještě krok k sousedovic plotu a bude zle.

Ovšem není radno příliš žertovat a vážné věci opominout. Ona taková výchova – ať už dětí, manžela nebo psa, vůbec žádná legrace není, i když se to dá zvládnout buď s vtipem, nebo s rákoskou, nejlépe však kombinací obojího.

Myslím si, že chovatel kteréhokoliv výše zmíněného druhu by měl stanovit jasné mantinely, kam až lze přimhouřit očko a co už se vůbec nesmí, přičemž rodnou sestrou úspěšné výchovy je důslednost.

S dětmi se mi to jeví býti jednoduché: od určitého věku jim vysvětlíte, proč se něco nesmí, a pak už je jen na nich, jak to v praxi dopadne. Kamna pálí – spálíš se. Odstavená houpačka může spadnout – zabije tě to. Nepřijdeš včas z večírku – bude mazec. Nechceš studovat? Šup na brigádu do skladu.

U manželů fakt nevím, rozumné vysvětlení je vhodné, leč děti naslouchají pozorněji. Na návštěvu k tetičkám nepřijedeme včas – jedna tetička se urazí a nemluví, druhá hodinu pláče, co se nám cestou zlého stalo. Výsledek ? No nic moc, řeknu vám… zrovna můj manžel má talent zdržet každý odjez na návštěvu, kam se mu nechce, sakra kreativním způsobem.

Se psy je to nejjednodušší: jasné povely, jednoznačná reakce. Jen se nesmí do cesty připlést zajíc, který vystartuje psíkovi tří metry od tlapek. A tak člověk rozumný, resp. normální ženská, předvídá a preventuje.

Dítěti se podrží ručička u horké trouby, aby cítilo sálání, a pochopí. Manželovi se mazaně řekne, že na návštěvu máme přijet už v 10 dopoledne, byť jde o panrodinný oběd začínající s údery poledních zvonů. Tak vyjedeme v 11 a je to. Psům se připne vodítko a zajistí se, aby někdo spravil plot. Pokud plot mít můžete.

Když jsme si pořídili štěně (tedy přesněji řečeno: když jsme s dětmi manželovi pořídili štěně k narozeninám, přičemž on to opravdu netušil), začali jsme se o malou psí holčičku starat, jak to vlastní děti snad ani nezažily. Inu jako starší rodiče, znáte to. Na chalupě se štěňátku líbilo, ona byla zvědavá jak veverka, všechno jí zajímalo, a aby neutekla, pořádně jsme prohlídli a vyspravili plot.

Byly to dny, kdy jsme se míjeli ve dveřích chalupy a předávali si zprávu, kde je právě teď pes. A najednou pes nebyl, zato my byli v šoku, voláme, hledáme a pesinka si to přiběhne po příjezdové cestě. Celá šťastná, že nás vidí a protáhla se pod vraty!

To vám byla akce – všechno jsme přerušili, vypnula jsem vaření a manžel sundal vrata i vrátka z pantů a přetloukal plaňky a dolů přivrtal ještě ochranné prkno. Na to nikdy nezapomenu – velikost škvíry pod vrátky jsme měřilli tak, že na jedné straně byl manžel s kladivem, na druhé já se štěnětem, a protože čubička manžela MILOVALA od prvního čuchnutí, vždycky se za ním protáhla na cestu. Tak se plaňky posouvaly a posouvaly, najednou se čubička nemohla protáhnout, tak si kecla na tlustý štěněčí zadek a začala kňučet a brečet a nedala pokoj, dokud se jí manžel na tu zahradu nevrátil.

Jak čubizna rostla, občas v pubertě objevila díru v plotě nebo pod plotem, vytuněnou od ježků a zajíců. Jakmile nám předvedla, kudy by se dalo zmizet, hned jsme plot spravili a naposledy jsme tak činili po povodňové vlně, která nám vzala kus zahrady i s tím plotem. Teď je to, doufám, zas dokonale psotěšné a může přijet návštěva i s trpasličím jezevčíkem.

No jo – ale co když plot mít nemůžete? V chatové osadě dělí zahrádku od zahrádky v nejlepším případě živý plot, jinak je vše přístupné, nikde žádná vrata. Pak už zřejmě zbývá jen ta důsledná výchova. Nebo pořádné vodítko.

Občas navštěvujeme kamarády v takové osadě, je to podél břehu řeky, je tam krásně a vlídno, ideální na výlety, pak posedíme, popovídáme, kartičky pohrajeme a přenocujeme. To vše s čubiznou a bez těch plotů! Naše Bony ví, že na zahrádku může jen s někým z nás, jinak se musí držet v chatě a na verandě. To se jí, holčičce zapomnětlivé, musí občas připomenout, ale respektuje to a vykoná, protože jinak následuje vykrákání za kůži a to ona nerada.

Samozřejmě že to není stoprocentní. Co když po cestě jde jiný pes anebo co když kolem kráčí kočka? To záleží na tom, kdo vidí tohle psí pokušení jako první. Když jsme to my, lidé, stačí zavřít dveře. Když je to Bonynka, je to horší a končí to i uvázáním vodítka k zábradlí verandy.

Vůbec nevím, jak majitelé psíků v chatové osadě vysvětlují svým zvířatům, že tohle je JEJICH a tohle už SOUSEDOVO a tam se nesmí. Pravidelně se tu potkáváme s několika psy, kteří – když jdeme kolem po cestě – vystartují na naší čubiznu a běhají přitom na SVÉ zahradě, po SVÉ cestě a nijak nás nepronásledují, dokonce ani nechodí k sousedovi zkontrolovat grilování! Kdybychom si takovou chatu pořídili, asi bychom to museli nějak vyřešit – ale fakt nevím jak. A tak jsem zvědavá, jak to vyřeší naši kamarádi, protože ti o pořízení psíka velmi, velmi vážně uvažují, přitom dosud žádné zvíře neměli, chichi…

A nakonec: víte, že máme OVČÍ CHLADNA a PSÍ DNY? Ovčí chladna se objevují v polovině června a netrvají déle než tři týdny, zato psí dny jsou úmorná vedra mezi červencem a srpnem a mohou trvat i měsíc.