Když jsem večer před odletem nacpala věci do batohu, připustila jsem si, že mám na krku malér. Měla jsem velmi akutní pocit, že ho NEUZVEDNU, natož abych s ním někam chodila. Naštěstí je to na světě zařízeno tak, že člověk, když musí, tak i může. Ke konci dovolené jsem ani nevnímala, že něco nesu.

Synek mi dal poměrně podrobné instrukce, jak v Londýně na letišti najdeme autobus, kterým popojedeme a přestoupíme na další autobus a už tam budeme. No, zas až tak rychle to nebylo, trochu jsme nedocenili fakt, že pojedeme po té okružní dálnici, co o ní tuhle procítěně psala Dede. Nakonec jsme nicméně dojeli…  řekněme do Pákistánu. Synek v tomhle zařízení na podzim spal a pravil, že na Londýn, resp. londýnské ceny hotelů, je to tam príma. Měl pravdu, ale zapomněl se zmínit, že je to čtvrť, kde budeme téměř jediní bílí. Ne že bych s tím měla nějaký problém… ale trochu nezvyk to na začátku byl.

Náš hotýlek měl pokoje maličké, ale vybavené vším, co člověk může potřebovat. U toho bych se trochu zastavila. Je zajímavé, že Brit asi požaduje jiné věci, než Čech. My jsme byli místy vyděšeni úžasnou minimalizací (občas spíš miniaturizací) prostoru, který jsme měli obývat. Pokoje byly malé až malinkaté, příslušenství až na jednu výjimku zrovna tak. Naopak všude byly k dispozici žínky, papírové kapesníky, rychlovarné konvice, čaj a káva + sušenka. Pochopitelně televize, ale ta je mi fuk.

Vybalili jsme (tentokrát ještě důkladně, později už jsme ze zavazadel vyndávali jen tzv. „technologické minimum“, tedy kartáčky na zuby, pyžama a případně dvě až tři další věci). A hned jsme vyrazili, měli jsme spoustu důležitých úkolů. Např. Franta nutně musel do Ferrari Store, tedy do obchodu, kde prodávají autíčka, trička, čepice, lžičky … vpodstatě cokoliv s touhle značkou. Jako potrefený sběratel modýlků aut jeden bolestně postrádal (ani tady ho neměli).

Na nábřeží Temže kousek od budov Parlamentu jsme obdivovali památník Bitvy o Británii. Vůbec Britové na svoje válečné hrdiny nezapomínají, to jsme viděli ještě mnohokrát. No a pak jsme se motali po Londýně a bylo tam ještě víc lidí, než v Praze a horko a … zkrátka jsme se rozhodli, že do toho Hampton Courtu pojedeme.

S touhle myšlenkou jsme si hráli už déle, jako milovníci Tří mužů ve člunu jsme vyloženě toužili po tom bludišti (proklik na http://www.oook.cz/library/jerome-boat/k06.html – na konci). Zároveň jsme se s bušícím srdcem odhodlali pokusit se vytisknout si jízdenky na vlak na všechny následující cesty. Já se tak bála! Těch peněz, co v tom bylo. A co dál, kdyby to nevyšlo? Za čtvery jízdy (Londýn – Edinburgh, Edinburgh – Inverness atd.) jsem zaplatila přes internet kartou a dostala kód. Ten kód jsem měla na nádraží zadat do nějakého automatu a prý že to vytiskne potřebné lístky. Hm.

Ještě že jsme na to byly dva, asi bych to sama nezvládla – ale jenom kvůli tomu, že jsem byla hrozně nervózní. Jinak samotná operace je jednoduchá a přístroj je schopen správně vést i vystresovaného ňoumu z bývalé lido-demo. Legrační je akorát to, že dva lidé na jednu cestu dostanou čtyři (!) lístky: jízdenku, místenku, potvrzenku… a ještě něco, nevím už co. Prostě při čtyřech jízdách jsem měla zaděláno na další nervy, a to že se nám pomíchají J.

Tak jsme si rovnou koupili i další na zítra. A šli hledat, kde je u nás v Pákistánu nádraží. Bylo nám jasné, že tam někde být musí (vlaky byly slyšet), ale nějak jsme ho nemohli objevit. No, nakonec se podařilo – mělo společnou stanici s metrem, jen jiný vchod, který se na noc zamykal (a otevřeli ho až chvíli před naším, tedy prvním ranním, vlakem). Že tak mizerné vlaky jako u nás se hledají špatně, to jsme věděli. Ale stejně nás okouzlil ten obyčejný příměstský vlak – s perfektními sedadly, čistý, pohodlný, nepřeplněný, s transparenty, které ohlašovaly názvy stanic (a ještě je hlásili)…

Hampton Court je správný anglický hrad z červených cihel, se střechou ježatou komíny a s nádhernými sochami heraldických zvířat před vchodem. Úžasné zahrady: docela obyčejné kytičky, ale seskupené tak, až člověk neví, co dřív fotit. Koňské spřežení, tahající kočár a ještě za ním malou cisterničku, která kropí cestu… Bludiště – jeden z postupných cílů naší cesty. Upřímně řečeno, zabloudit se v něm nedá, je i dost malé. Ale viděli jsme i ten žebřík, z kterého nakukoval nezkušený zřízenec 🙂

A protože ještě zbývalo trochu času, rozhodli jsme se, že místo domů pojedeme do centra Londýna. Měli jsme zpáteční lístky, ale do centra to bylo kratší, takže jsme usoudili (teda hlavně já – vždycky jsem ta oprsklejší půlka naší dvojice), že to nevadí. No… V Londýně (i leckde jinde) se na nádraží vchází – a taky z něj vychází – stejně jako v metru, tj. přes turnikety. A turnikety dobře poznaly, že nevycházíme tam, kde bychom měli, a samozřejmě nás ven nepustily… Takže co teď? Nezbylo, než si vyhlédnout nejsympatičtějšího zřízence (na britských drahách je vždycky někdo vidět a ten někdo je – aspoň podle mých zkušeností – ochotný se s vámi bavit. Dost často mu i rozumíte 🙂  No, zkrátka po ukončení etudy na téma „já, hloupá cizinec“ nás pustil ven.

A protože ještě nebylo tak pozdě a Franta se chtěl projet automatickým metrem do Docklands, udělali jsme si projížďku metrem, co nemá řidiče. Já mezitím někde zahlídla, že v jedné stanici metra má být zakotvená plachetnice Cutty Sark. Natěšeně jsme se vrátili, zjistili, že tam sice asi je, ale opravují ji, takže vidět není. Ale venku bylo hezky, tak jsme šli dál a objevili podchod pro pěší… pod Temží… ze začátku 20. století.

Úžasný. Jdete po schodech dolů (na protější straně se dalo i sjet výtahem, tady nefungoval), pod zemí je chladno, ticho, vlhko – a tunelem pod vodou. Je to docela dlouhé. Ostatně tunel je čistý, nepočmáraný, cyklisti v něm opravdu vedou kolo. Líbil se nám tolik, že jsme se spodem i vrátili a šli jsme do Greenwiche. Trochu jsme bloudili, takže než jsme se dostali na místo, měla Hvězdárna už bohužel zavřeno, ale aspoň jsme se prošli po okolí a snažili se v parku fotit veverky. Až v Británii jsem si uvědomila, jak u nás muselo ubýt veverek… Taky jich tu přece bývalo spousta v každém parku.

V sobotu jsme se vypravili znovu na chvíli do centra – chtěla jsem vidět Leadenhall Market (to je tržnice z konce 19. století, krásná veliká budova – spíš celý areál – z litiny a skla). Znala jsem ji z obrázků a konečně byl čas ji najít a prohlédnout. Bohužel ji zrovna opravují a všude bylo zavřeno, ale stejně je krásná.

Pak jsme museli ještě na několik míst. Předně podívat do Baker Street na Muzeum Sherlocka Holmese. Pak vedle do Regent´s Park na vodní ptactvo. London Bridge – Franta se po něm potřeboval projít. Je to vážně úžasné, kdo by si před lety dokázal vymyslet něco takhle bláznivého, tenhle most jsme přece znali jenom z pohlednic.

Pak jsme museli notně přidat (ke konci už jsme spíš utíkali), protože bylo třeba stihnout vlak na návštěvu k Dede. Ta vám má krásné pejsky! A Berrynka vůbec není tak ozubená, jak ji panička líčí. Na nás teda byla úplně sametová. Ale živá, to zase teda je 🙂  A na Kazanovi visela fakt kouzelně a Kazan byl na ni vyloženě zlatý. Dede pro mne měla ten bolestně postrádaný balíček od druhé cestovky, takže už jsme mohli opravdu zodpovědně vyrazit na cesty.

Dojeli jsme zpátky dost pozdě; balení přišlo na řadu až ráno (zjistili jsme, že nám to jde líp od ruky s vědomím, že to prostě musíme stihnout). Hloupé je, že jsme si ani jeden nevšimli, že na ten jediný autobus číslo 18 musíme mít z neznámého důvodu lístky koupené předem – jinde se kupují u řidiče. No, do třetího autobusu už jsme měli všechno v pořádku…

Ale na nádraží jsme dojeli včas, akorát i na našich místech ve vlaku seděl kdosi, kdo měl úplně stejné místenky jako my. Naštěstí byl vagon poměrně volný a tak nakonec všechno dopadlo dobře.

Kdybych to byla bývala věděla, mohla jsem si na tu čtyřapůlhodinovou cestu do Edinburghu vzít notebook. Tyhle vozy mají i wifi! Teda notebook jsem měla, neměla jsem redukci na zásuvku (resp. měla – někde v útrobách velkého báglu). Ale koukat z okna bylo taky fajn.

Další fotky najdete zde