Obrázkové přílohy se zvířátky, které dostáváme čas od času k mailům všeho druhu, jsou asi všeobecně oblíbené, i když někdy naaranžování obrázků je přeslazené a kýčovité. Mám rád kočičky a to takové, jaké skutečně jsou, a myslím si, že není nutné vymýšlet pro jejich snímky scenérie, plné křiklavých barev.

Mám také rád pejsky a nevidím důvod, proč by je měl někdo fotografovat v směšných pletených oblečcích či čepečcích. Není mi jasné ani to, proč by měl člověk pořizovat nepřehlédnutelné množství vzájemně si podobných, až téměř stejných fotografií: nechci nikomu vnucovat vlastní vkus, ale je mi milejší několik pěkných, výrazných snímků, než celé stohy všedních záběrů našich miláčků.

Mám známou, která mi poslala už přes pět set fotografií francouzského buldočka, do něhož je zřejmě zamilovaná. Já je pochopitelně neukládám, ale nemám dost odvahy odesílatelce napsat, aby už šla s těmi fotografiemi do háje, že se mi její buldoček sice moc líbí, ale několik set jeho fotografií nepotřebuji; ostatně kdo ví, zda by mně takové prohlášení pomohlo: má známá totiž teď vyrábí hudbou provázené prezentace, kde do záběrů krajin a zvířat, do záběrů, většinou stažených z internetu, přidává toho svého buldočího miláčka, a prezentaci zakončuje přáním hezkého dne od ní a od jejího pejska.

Velice oblíbené, pokud to mohu posoudit, jsou obrázkové přílohy, dokumentující dobré, přátelské až láskyplné vztahy mezi zvířátky, která v přírodě k sobě už tak moc laskavá nejsou. Že je možné krásné soužití pejska s kočkou, víme asi všichni, že to ale nejde vždy a za každou cenu, víme také.

V internetových přílohách se ovšem setkáváme s obrázky idylického soužití zvířat, která by se v přírodě a bez dozoru člověka nejspíše nesnesla. Kočka nechává po sobě lézt myšky, nejspíše její známé ze společného domácího prostředí, nebo fenka či opička chová tygří mládě: no budiž, hezky se na to kouká, ale člověku se mimoděk vnucuje otázka, jak dlouho takové přátelství vydrží? Život v přírodě nebývá bezkonfliktní, je tu boj o jídlo, prostor, o uplatnění rozmnožovacího pudu, jsou tu predátoři i oběti. Do jaké míry se to podobá životu lidí?

Nejpodobnější lidem jsou asi obratlovci, žijící ve skupinách. Stáda slonů, vedená údajně nejstarší slonicí, smečky vlků, vedené nejsilnějším samcem, tak zvaným alfa samcem, smečky s jakousi pevně stanovenou hierarchií.

Kladl jsem si nejednou otázku, jak se lidská smečka podobá zvířecím společenstvím, domnívám se, že dost, ale na nějaký zásadní, srozumitelný závěr jsem nepřišel. Možná na to nemám dostatečné vzdělání a odpovídající kvalifikaci, možná jsem také nedokázal dost důkladně pozorovat. Čím se liší lidský alfa samec nebo lidská alfa samička od ostatních členů společenství? Nevím.

Zato život mne poučil, že každá lidská skupina, a nemusí být ani příliš velká, má svého otloukánka, ať už mužského nebo ženského, někoho na nejnižším stupni společenského žebříčku, někoho, na němž si ostatní mohou hojit vlastní mindráky, třeba předváděním vlastní důležitosti a smyslu pro humor. V jednom závodě, kde jsem byl, tím terčem vtipů, naštěstí ne zlých, byla babka svačinářka, jinde trochu méně bystrý mladší hoch, z nezbytnosti pomocný dělník. Skoro vždy má ten vyvolený pro pochybnou zábavu ostatních nějakou zřejmou vadu, která ještě napomáhá jeho společenské bezmocnosti. Jak znamenitý důvod, cítit se vedle takového důležitě!

Můj přítel byl v jednom kovozávodě svědkem neobdivovatelného, zdánlivě nevinného, ale zraňujícího žertu na úkor jednoho takového postiženého. Ten objekt žertu a zesměšnění, říkejme mu Martin Soutor, nebyl už mladý. Jeho věk by se byl, v době kdy se náš příběh stal, dal odhadnout na rozmezí mezi padesáti a šedesáti léty, spíše asi bližší té šedesátce. Martin Soutor se asi v životě dost nadřel, alespoň jeho svalnatá postava by byla takové podezření spíše potvrzovala. Měl na starosti přísun materiálu pro strojní a svářečskou dílnu, což vykonával poctivě, spolehlivě, a moc přitom nemluvil.

Neměl k tomu ostatně podmínky: byl silně nahluchlý a to v době, kdy naslouchátka nebyla ještě ani zdaleka tak běžná jako je tomu dnes, naopak v době před úspěšnou a dnes už běžnou miniaturizací elektroniky byla spíše vzácností. Ti, kdo s Martinem Soutorem přece jen navzdory jeho hluchotě prohodili pár slov, říkali, že nebyl silně nahluchlý vždy, v mládí byl asi stejný, jako my všichni, a vada se nejspíše projevila až později.

Teď ovšem žil v jakémsi izolovaném světě fádní, nijak skvěle placené práce, a nežádoucího ticha. Určitě ani doma s manželkou, o které jsme nic nevěděli, toho moc nenamluvil, nejspíše ani pro ni nebyl příliš zajímavý. Na svět téměř úplného ticha kolem sebe si zvykl. Že se ale právě pro tuto svou hluchotu stane obětí neuváženého žertu, určitě netušil.

Druhou postavou našeho vyprávění je pohledná Jarmila Janíčková, mladší vdaná paní, kterou v závodě, kde byly ženy vzácné, někteří mužští zaměstnanci nenápadně obdivovali a v pracovních přestávkách ji rádi viděli u společných svačin, nebo náhodného besedování. V převážně mužském prostředí hezká žena je vždy vítaným zpestřením, i když chodí v modrákách jako všichni ostatní.

Třetím aktérem našeho příběhu je vedoucí osobního oddělení závodu František Bodlák, uhlazený pán s pověstí bonvivána a vtipálka, který se nejspíše ve své funkci trochu nudil.

Závod nebyl velký a většina zaměstnanců byla z nejbližšího okolí, mnoho let se téměř všichni vzájemně znali, tedy samozřejmě znal také i lidi v dílnách, znal Martina Soutora i Jarmilu Janíčkovou, a napadlo ho, že ty dva využije pro vlastní pobavení a případně i pro pobavení některých kancelářských kolegů. Soutora považoval za prosťáčka, a měl v tom směru možná i pravdu; o tom, že i prosťáčkové mají duši, neuvažoval.

A tak napsal dopis, který měl vypadat jako by jej psala paní Jarmila Janíčková, dopis, vyjadřující nesmělý obdiv údajně k silnému a mužnému Soutorovi, a navrhoval mu uvažovat o možné vzájemné schůzce. Ten dopis pak vhodil štěrbinou nad plechovými dvířky Soutorovi do šatnové skříňky, a čekal, co bude dál.

Nemusel čekat dlouho. Adresát do dvou dnů odepsal. Byl příliš naivní na to, aby uvážil, že ta nabídka sblížení mladé, hezké ženy se stárnoucím, poněkud neohrabaným a nahluchlostí postiženým mužem, je příliš krásná, než aby mohla být pravdivá. Odpověď, údajně pro paní Janíčkovou, měl dát v šatně do poslední, prázdné skříňky, kterou zatím nikdo neužíval. Asi mu dalo docela dost práce dopis napsat, psaní určitě nepatřilo k jeho běžným činnostem, a nejspíš se snažil, aby písmo jeho odpovědi vypadalo pěkně. Netušil, že jeho písemný vzkaz nedostane paní, které píše, ale že si jej vyzvedne iniciátor tohoto, podle vlastního názoru velice dobrého vtipu.

Žertéř pak pohotově napsal další dopis, opět jakoby od paní Jarmily Janíčkové, v němž se zřejmě pokoušel Soutora ještě víc zaujmout – nebo, jak by se vyjádřilo poněkud obhrouble, nažhavit. Asi se ale někde v kanceláři se svou intrikou pochlubil, a tak se stalo, že se našla se dobrá duše, která paní Janíčkové prozradila, že se šéf oddělení pokouší udělat si ze Soutora trochu drsnou legraci, a využít k tomu jejího jména a půvabu. Paní Jarmila tím rozhodně nebyla nadšená, s tím ale, co by mohlo být dál, si hlavu nelámala.

Rozuzlení přišlo náhle. Soutor, odkázaný vzhledem k své téměř úplné hluchotě věděl, že pokud chce paní svých krásných představ něco sdělit, je odkázán na dopisování, protože dohovořovat se s kýmkoli mohl jen velice těžko. Napsal tedy další dopis, zašel za svou vysněnou kráskou na dílnu a svůj slohový výtvor jí podával. Co následovalo, určitě nečekal: paní Jarmila rozhořčeným posuňkem dala najevo, že dopis si nevezme, se Soutorem nechce mít nic společného, a spěšně i rázně z dílny odešla.

Zde se můj přítel na chvíli odmlčel. „A bylo něco dál?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, než zvědavě, a můj přítel ve vyprávění pokračoval:

Stárnoucí muž v obnošených modrákách si sedl na prázdnou pryčnu na přepravu materiálu, do kapsy začal skládat papír, na němž byl napsán dopis, a z jeho poněkud vybledlých očí tekly slzy. Do života stárnoucího muže, do všedních dnů nezajímavé, stále se opakující práce, do světa téměř úplného ticha, zaviněného nezaviněnou hluchotou, která postiženého odděluje od lidí, vstoupila představa mladé, hezké ženy, která o něho projevila zájem.

Těžko říci, co si představoval, možná nemožný návrat mládí, možná krátkodobé dobrodružství, na něž se nikdy nezapomene, a možná si nepředstavoval nic určitého, jen ho potěšilo vědomí, že má někoho, komu není lhostejný, že má ženu představ, o které lze snít, a ten krásný sen se náhle zhroutil jako domeček z karet. Tiše plačící muž v té chvíli možná ještě nevěděl, že se stal obětí podvodu a necitlivého žertu, jenže to, co pro nás mladší a zdravé byla banalita a pro vtipálka z osobního oddělení legrace, bylo pro jeho oběť tragedií.

Nad šedostí a všedností života na chvíli vysvitlo slunce, než stačilo trochu zazářit, opět zapadlo, a bylo zřejmé, že už nikdy nevyjde. Do rozbolavělé duše začal pronikat pocit ponížení, které bude možná ještě provázeno výsměchem. Jeho slzy jsme všichni na dílně viděli. Bylo ticho: nikdo z nás nepromluvil, a mlčeli jsme ještě chvíli poté, co nešťastný, zraněný muž, z dílny odešel.

Zde vyprávění mého přítele skončilo. Zmlkl, a já jsem jeho mlčení nerušil. I bez mluvení jsme byli oba schopni domyslet pokračování: Martin Soutor už nežije, vtipálek Bodlák nejspíše také ne, paní Jarmila Janíčková, pokud je ještě na světě, nemůže být už mladou, pohlednou ženou: takový přepych čas ani té nejkrásnější ženě nedopřeje…

Vyprávěný příběh nezdařeného žertu určitě dávno skončil v zapomnění. Jen bolest člověka, která není vidět, z příčin, které někdy ani nelze pochopit, vrací se do lidských životů znovu a znovu, někdy mlčky, někdy s příznaky smutku, někdy s tichou prosbou o slitování.