Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…
Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…
Osamělý muž, něco přes šedesát. Rodiče už nežijí, kontakty se sourozenci minimální, lépe řečeno téměř žádné. V zaměstnání dřina, kterou ukončil invalidní důchod. Muž je povahy mírné, přátelské, zcela nekonfliktní, Jen má svůj vlastní svět, žije pro okolí nestravitelným způsobem. Nemám dost informací, abych dokázala odlišit příčinu a následek. Zda bylo nejdříve nepochopení okolí a únikem z něj „zvířecí láska“ nebo naopak.
Výsledkem je psí smečka, žijící se svým pánem v něčem, pro co jsem nedokázala najít výstižnější pojmenování než „kulisy do válečného filmu“. Zdi domu se bortí, některé částečně, některé zcela, některá okna a dveře chybějí úplně, jiná nejdou zavřít. Vnitřní prostory v podobném duchu.
Zcela opačný dojem vzbudí psi. Udržovaní kříženci belgického ovčáka s nádhernou srstí a celkově zdravého vzhledu. Všichni bystří, přátelští, zvídaví. 
Kontrast je tak nápadný, že snad i ten nejzdrženlivější člověk položí otázku, jak vypadalo toto prapodivné soužití. Vysvětlení? Mužův invalidní a posléze starobní důchod sloužil téměř výhradně k zajištění psích potřeb, jejich pán si vystačil s hrnkem kávy a několika rohlíky denně, a to dlouhou řadu let. Elektřinu nechal odpojit, plyn nepoužíval, k vytápění a vaření mu sloužilo dřevo, které dodávali místní hasiči (v okolí jsou husté lesy a téměř pravidelně hasiči odklízejí stromy vyvrácené přes silnici; silničáři na jejich likvidaci nemají prostředky a hasiči jsou rádi, že nemusí řešit, co dál se stromem; rozřezaný ho dodali kamarádovi až před dům). Vodou posloužila vlastní studna, připojení ke kanalizaci odmítl, na dvoře stojí suchý záchod po rodičích. Provozní náklady tedy nulové.
Abych uvedla věc na pravou míru, mám pro takovýto „modus vivendi“ docela pochopení a jsem daleka jakéhokoliv odsouzení či dokonce pohanění. Je však pravda, že v našich končinách není běžné, aby uprostřed obce stál dům vypadající jako po zásahu granátem, v něm žil člověk se smečkou docela velkých psů a dovedu pochopit, že rodina se k tomuto svému členu nechce znát, ba se za něj stydí.
Muž žil životem poustevníka, mezi lidi nevycházel a oni ho nevyhledávali. K lékaři nechodil, nákupy mu obstarávala jeho neteř. Jediná bytost, která nejenže neodsoudila, ba naopak, svého strýce milovala. Matka dvou malých dětí, pracující v potravinářství v třísměnném provozu, zvládala po léta úskalí takovéhoto vztahu – jak nároky na velmi pečlivou až úzkostnou hygienu po návratu domů, tak nepochopení příbuzenstva i širšího okolí. Měla svého strýce obyčejně a neokázale prostě ráda. Přinášela pravidelně rohlíky s novinami k ranní kávě, stejně jako maso a další potravu pro strýčkovy psy. Je třeba zmínit i to, že sama se psů velmi bojí, byla kdysi jako dítě psem napadena a docela vážně pokousaná. Přesto do domu vytrvale přicházela a pomáhala se starostí o psy. A že těch bylo!
Dnes už neví ani ona, jak to tak přišlo, že k původní pramatce, celkem drobné křížence, jich postupem roků přibylo šest. Že psí láska nezná předsudky ani paragrafy, vědí všichni majitelé krásných kříženečků, šťastní jako například já, že jejich chlupatá láska je zdravá a bystrá. A nikdo z majitelů nalezenců nemůže vědět, zda rodiče jejich chlupatého kamaráda se nedopustili „incestu“.
Smrt přišla nečekaně. Jednoho nedělního rána přinesla mladá žena pravidelné bulvární počtení a nalezla strýčka mrtvého. Na posteli, obklopeného vyděšenými zvířaty, bez možnosti se k tělu přiblížit. Zvládnout toho musela v ten okamžik opravdu hodně. Klobouk dolů před tím, co dokázala. Jen z pouhé představy docela mrazí – lékařka odmítá do polorozbořeného domu, který nazývá zcela nepokrytě ruinou a sutinami, vstoupit, přivolaná obecní policie chce volat místní myslivce k odstřelu psů. Neteř reaguje pohotově a i bez znalosti právních předpisů trvá na zajištění odborného odchytu
a přivolání kriminalistů (jak se později svěřila, chtěla především získat čas a oddálit to přivolání „střelecké čety“).
Povedlo se aspoň částečně, kriminalisté zdvořilí a ochotní, přivolaný veterinář se soukromou odchytovou službou konstatují, že do téhle hrůzy nevkročí a odjíždějí pryč. Mladá žena, bojící se psů, a jeden z kriminalistů dokážou postupně celou smečku odlákat (někteří jedinci svého pána bránili velmi urputně), umožnit přístup lékařce i později pohřební službě. Strýčka důstojně pochovala, pohřební náklady uhradila, i když není dědičkou, těmi jsou zbývající sourozenci. Ti na pohřební oznámení ani nereagovali…
„Siroty po něm zůstaly“
Dvůr plný psů. Tak nějak lze nazvat nastalou situaci. Psů sice krásných, v dobré kondici, avšak psů, kteří tento dvůr nikdy neopustili, obojek a vodítko neznají a kromě mrtvého pána se setkali s jedinou ženou. Jaké jsou asi jejich šance v obrovském množství psů nabízených útulky, inzercemi i všelijak jinak, když jenom vstup do objektu, kde žijí, je v podstatě „JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“. 
Jejich „dědička“ přesto zkouší inzerovat a bojuje za osiřelá zvířata s úctou k mrtvému strýci ze všech sil. S úspěchem nulovým. Přesto dál dělá aspoň to základní – zvířata dle svých finančních možností poctivě krmí a dohlíží, aby byla stále k dispozici čerstvá voda (vedra letošního léta). Možná to zní obyčejně, ale zkusme si představit každý sám za sebe, vzít na sebe nečekaně, ze dne na den, k běžnému provozu rodiny se dvěma školními dětmi, obživu šesti psů váhy kolem 20-25 kg s tím, že nikdo neví, na jak dlouhou to vlastně bude. Jak dlouho vydrží takový pytel granulí…
Životní cesty bývají hodně klikaté. A tak se sešla parta lidí schopných udělat pro zvířata téměř nemožné. I přes mimořádně náročně podmínky proběhl odborný odchyt za asistence veterinářů, pejskové doputovali do jediného útulku, který byl ochotný je přijmout všechny do společného kotce a výběhu (než se podařilo zorganizovat celou složitou akci, uběhlo od smrti jejich pána dlouhých 6 týdnů a zvířata, dle očekávání, už vytvořila smečku se vším všudy – tedy včetně vlastní hierarchie a zákonů, bylo zřejmé, že jejich rozdělení by bylo jen další velkou zátěží už pro i tak značně vystresovaná zvířata).
Život umí být pěkně poťouchlý. Když už všichni na akci zúčastnění šťastně vydechli a současně nadechli, aby dál pokračovali ve snaze pro zvířata najít konečná řešení, jako blesk přišla zpráva od sousedů, že na dvoře štěká, vyje a naříká pes. Nikdo včetně neteře nemohl uvěřit, že jedna fenka celou dobu od strýčkova úmrtí neopustila temné zákoutí a krmila se asi jen tehdy, pokud nebyl žádný člověk přítomen. A žrala vůbec nějak? Navíc oznámení od sousedů se dostalo k patřičným uším až po týdnu provedeného odchytu, kdy do domu nepřišel vůbec nikdo. Bylo vedro a žrát neměla asi vůbec co. Nebudu napínat, přežila. Než se podařilo, v době dovolených, zorganizovat druhé odchytové kolečko, uběhl měsíc. Přijme ještě smečka svou zatoulanou ovečku, poznají se? Poznali a přijali.
Teď by mohla přijít ta chvíle šťastné úlevy a pocitu, že sedm osiřelých zvířat dostalo šanci k pokračování života, že jim bude na další cestu svítit snad šťastná hvězda. Bylo to však jinak…
Dalo by se nepochybně namítnout mnohé. Odsoudit muže, že nechal dům tak neskutečně zpustnout stejně jako to, že psy a hárající fenky nedokázal spolehlivě oddělit. Nepochopitelná je však pro mě nenávist vůči těm němým sirotkům, která po nečekané smrti jejich majitele a zejména potom, co se povedlo najít snad dobré řešení, propukla v neuvěřitelném rozsahu.
Anonymní dopisy, osočování útulku, že mrhá penězi dárců a sponzorů na úkor jiných zvířat, když přijme do péče „smečku divých bastardů toho hnusného primitiva“, dokonce i útoky na tu, která udělala úplně vše, co bylo v jejích možnostech a silách, aby zvířata udržela při životě. Jak snadné bylo přijmout to nejrychlejší řešení, nabízené státním orgánem k tomu. (Sama se vyjádřila – já taky znám v okolí myslivců dost, za pár minut by bylo po všem, možná ji to během celého martyria i někdy napadlo, ale všechna čest, vydržela).
Tak já vám, lidi, nevím. Já osobně mám pro ni a všechny další zúčastněné, kteří dobrovolně a zcela zdarma (ba naopak na vlastní náklady) udělali, co mohli, jen slova uznání. Nebudu zapírat, byla jsem mezi nimi.
P. S.
Pejskové v útulku prospívají, s ošetřovatelkami navazují kontakty, někteří zvládají obojek i vodítko a mají za sebou procházky po okolí, viděli už trávu, kytky i jiná zvířata. Pevně věřím, že to všechno výše popsané a hlavně prožité mělo smysl!
Příběh se týká tvz. „liščat“ pokud se nepletu. A ví „zachránkyně“ že tito pejsci se z útulku do dnešního dne nedostali? Ví zachránkyně v jakých podmínkách tam ti nebozí psi žijí? Nebo je tam prostě jen vrzla a tím záchrana skončila? Proč neapelovala na vedoucí, aby byli psi dáni do adopce? Ne po dvou , po třech, jak si umínila ta „dobrá duše“ …myslím tím vedoucí Runkasovou.
Jste pokrytci vy, kteří tuto ženskou vynášíte do oblak. Ona má na svědomí desítky psů, kteří v tomto útulku hnili a mnozí i zhnili až do své smrti. Tak se poplácejte po zádech, jak jste dobří.
Ano, ale útulek v Plzni je městský, má teď už nové zázemí pro pejsky , určitě i finance na péči, stravu pro psy od města, pejsci jsou inzerování na inzertních webech. Kdežto v útulku v Příměticích byli, nevím, jestli je to pořád, umístěni psi v boudičkách jako níže uv. článku z 10.8. na foto bez výběhu , a dokonce i v různých narychlo vyrobených „domečcích“ .
No, jen jsem chtěla upozornit na stav věci. Že i když byla záchrana psů z nevhodných podmínek úspěšná, že ne vždy podobné akce mají bohužel i happy end.
Omlouvám se za duplicitu autorovi webu, ale měla jsem obavu, jestli sem bude můj komentář přidám.
Docela smutná záchrana psů!!!! Pejskové jsou stále v útulku ve Znojmě. http://www.utulek-primetice.cz/ Asi špatná reklama nebo propagace útulku. A nebo útulek nemá zájem pro pejsky hledat nový domov.
Jsem ta, která celou akci iniciovala a má aktivita neskončila převozem pejsků do útulku. Proto si dovolím vyjádřit svůj pocit, že tento názor mě docela zabolel. Jsem s vedoucí paní Runkasovou stále v kontaktu a útulek jsem opakovaně navštívila. Personál se jim velice věnuje a zvířata udělala obrovský pokrok. Pobyla jsem s nimi při jëdné návštěvě i v kotci, pocit to byl úžasný. Ze smečky, pobíhající po dvoře, byla zvědavá stvoření, při pobytu mimo kotec z nich vyzařovala radost. Štěňátko, které jediné přežilo (jedno máma zalehla, druhé nepřežilo nemoc, kterou fena do útulku přinesla – mimochodem onemocněla všechna zvířata ze smečky, nakazila se i část ostatních zvířat v útulku, fena po porodu byla dlouho na kapačkách, tohle všechno pracovnice útulku zvládly, včetně nočních směn – PRO TOHLE MÁM JEM SLOVA OBROVSKÉHO UZNÁNí), tak tohle štěňátko už prošlo adopcí, která bohužel nevyšla. Ale jeden nevydařený pokus neznamená, že nemají zvířata šanci. A v nabídce útulku se jasně uvádí, že „bílovičtí sirotci neboli liščata, jak jim tam říkají, mají ještě dlouhou cestu před sebou. Prosím, řekněte mi tedy upřímně – měla jsem to celé rovnou vzdát a nechat tu zamýšlenou střeleckou četu, aby to rovnou ukončila? Moje přesvědčení je i nadále, že jsem konala správně a že život těchto tvorů není v tomto útulku určitě nešťastný. Mimo základní obživy mají dostatek péče i lásky a pokud bych v budoucnu jen trošku mohla, první tvor, kterého bych adoptovala z jakéhokoliv útulku, by byly dvě fenečky z této smečky.
Byl to jen můj názor. Vás jsem paní Zito nechtěla „napadanout“ – nic proti Vám. Bylo od Vás hezké, že jste pro pejsky snažila najít domov a vyprostit je z nevhodných podmínek. Ale umístit psy do útulku, kde 100 psů (někteří tam již odmala) a teď je jich tam určitě více, nebylo asi úplně ideální. Všude nepořádek, v jednom kotci i 4 psíci.. Dostane se péče a láska všem psům a hlavně nějaká větší socializace? Takových útulků naštěstí není mnoho. Útulky – (dobrovolníci, venčitelé psů), které mají zájem psy udávat, zadávají inzerci psů na různé weby, do místních novin atd… Mnohdy nestačí jen dělat web. stránky útulku, i když i ty nové útulkové stránky jsou hezké a pěkně vedeny.
Co vám brání nabídnout útulku pomoc? Ať už s inzercí, socializací,…
To že jsou v kotci 4 psi – pokud se snesou, proč ne? Nehledě k tomu, že počet kotců není nekonečný, zatímco o konečnosti počtu nalezených, vyhozených a jiným způsobem opuštěných zvířat se dá pochybovat.
Zájemců o psy z útulku také není přebytek a tito psi nejsou zrovna lehce udatelní. Víte snad o někom kdo by někoho z nich chtěl?
Každý rozumný člověk, pokud ví, že už má dost pejsků, o které se stará, tak žádné další psy nebere. No, nakonec Vy přátelé a podpořitelé útulku v Příměticích na nějaký koteček útulku můžete přispět. Přímětický útulek není ve Znojmu jediný. A krom toho i v okolí jiné útulky: stačí se zde podívat do seznamu: http://www.utulky.estranky.cz/clanky/utulky-cr.html Inzerci dělám útulkům, které o to mají zájem, tak vím o čem mluvím. Ze Znojma nejsem, takže návštěvy uvedeného útulku nejsou možné. Neříkejte mi, že pes, který je v útulku 5 měsíců, tedy, kde se mu mohou dostatečně věnovat, nemůže odejít do nového domova s nějakou třeba základní výchovou? Každou chvíli se někde po internetu či na Facebooku objevují informace o nalezených psech týraných či vysvobozených z nevhodných podmínek, kteří hledali a našli domov. Pravda jsou výjimky, ale že by bylo takových 100 psů neudatelných z jednoho útulku?
Ono těch 100 psů je tam stále stejných, nemění se? Neodcházejí domů?
V každém útulku se najdou „ležáci“ – psi, kteří se prostě udávají špatně a zůstávají dlouho. Teda, v každém ne, v některých takoví psi občas „náhle onemocní“ a druhý den už nejsou…
Zjisti si v kolika útulcích mají nadstav – kolikrát je kapacita 100, počet ubytovaných 130 – a děje se to stejně v útulcích městských jako soukromých. On ten kdo přiváže psa k plotu útulku nebo hodí krabici se štěňaty přes plot se jaksi neptá… A případy jako je tento taky zrovna nepočkají až se „někde“ uvolní místo.
Pokud chceš někde bojovat, tak ne proti útulkům, ale proti množitelům, proti pověře „každá fena aspoň jednou štěňata“, proti živým vánočním dárkům.
Nemění se. Na webu mají jen malou hrstku psů, co nabízejí k adopci. A jen zlomeček psů odešel do nových domovů. O žádném útulku s nadstavem 100 a více psů nevím. Ale jo, azyl Rita – ale to je podobný rádoby útulek azyl jako přímětický. I kdyby byli, bohužel, psi přivázáni u útulku či nalezení v krabici, tak se útulek postará o to inzercí, aby pejsci našli domov. A kdo řekne, že po jedné zkušenosti, kdy byl pes vrácen z adopce, by se ostatním psům třeba také vedlo špatně a tak je bez inzerce nechá „dožít v útulku, tak ten má tedy špatné mínění.
Stačí ti, že kapacita starého Plzeňského útulku byla 70 psů, přesto se z něj do nového stěhovalo přes 100 psů? Ony útulky aktuální počet psů většinou nezveřejňují (taky se čísla každý den mění), ale když si zjistíš kapacitu a pak tam jdeš a počítáš, začneš chápat, proč jsou někdy v kotcích po čtyřech…
Neznám tenhle konkrétní útulek, ale vím jaký je problém sehnat DOBRÉHO majitele pro problémového psa – hendikepovaného, starého, bázlivého,… On je často problém sehnat dobrého majitele i pro štěně. Dobrý majitel je ten, který psa při prvním problému nevrátí, který psa neuváže na řetěz, nedá do guláše… ale i ten, který si vezme jen psa, na kterého stačí – aby další soužití nebylo týráním pro oba.
Ano, ale útulek v Plzni je městský, má teď už nové zázemí pro pejsky http://www.utulekplzen.cz/index.php?a=4 , určitě i finance na péči, stravu pro psy od města, pejsci jsou inzerování na inzertních webech. Kdežto v útulku v Příměticích byli, nevím, jestli je to pořád, umístěni psi v boudičkách jako v uv. článku na foto bez výběhu http://www.muj-pes.cz/prispevky-ctenaru/dojmy-z-navstevy-utulku-560.html, a dokonce i v různých narychlo vyrobených „domečcích“ .
No, jen jsem chtěla upozornit na stav věci. Že i když byla záchrana psů z nevhodných podmínek úspěšná, že ne vždy podobné akce mají bohužel i happy end.
http://www.muj-pes.cz/prispevky-ctenaru/dojmy-z-navstevy-utulku-560.html
Tady nějaké info o zmiňovaném útulku. A tentokrát se tam o útulku nepíše moc hezky.
Četla jsem se zatajeným dechem, klobouk dolů (y) Držím palce, ať to dobře dopadne 🙂 .
Zito- huž jsem to vyhodila do světa a poprosila o přidání pesanů na NO v nouzi.
Ti pesani jsou pohlední, snad najdou své pánečky, moc bych jim to přála.
V tom útulku kde josu se o ně nebojím, tam jsou v dobrých rukou. Myslím, že dříve či později nový pelíšek přijde.
Zito, to je opravdu příběh, který bere za srdce! (h) Všem, kteří jakkoliv přispěli k záchraně pejsků a jejich přemístění do útulku, především oné obdivuhodné mladé paní, patří uznání a veliký dík.
Prošla jsem celou nabídku znojemského útulku, ale pejskové zatím na jejich stránkách nejsou – nevím, jak je tento článek aktuální, třeba jsou ještě v karanténě. Každopádně jejich zařazením do nabídky by se jim jistě zvedla šance na umístění (kolikrát jsem byla překvapená, když si pro chovance „našeho“ dobranovského útulku přijel zájemce přes půl republiky!).
Moc jim držím palce – vypadají opravdu celkem dobře a zřejmě to budou spíš mladší ročníky, nevidím tam mezi nimi žádný šedivý čenich – aby se na ně usmálo štěstí a dostali se k lidem, kteří je budou mít rádi! (y) (h)
Pejskové jsou ještě v karanténě, fenečky čeká kastrace, jedna už v útulku i porodila. Byla to ta, která na fotkách jen ustrašeně vykukuje
z jakési příšerné díry. Její odchyt byl nejtěžší, byla hodně březí, celá akce porod jen uspíšila. Pár dnů po přepravě v útulku porodila tři štěnátka. Nikoho k nim nepustila, později se ukázalo, že jedno zalehla, ale zbylá dvě se mají velmi k světu. Tak mě napadlo, co by chudák neteř dělala s kojící fenou a štěňaty, jak by to proboha ještě živila!!
OT:
Můžete mi prosím poradit, komu v Praze či okolí nejlépe věnovat psí granule? Jde o nenačatý pytel ProPlanu, který nám zbyl po Beníkovi… není to moc, ale třeba z něj někde budou mít radost. V Troji a podobně ho asi nepotřebují tolik jako jinde…
Díky S.
Co to hodit buď Báře Kolmanový-Berounsko a nebo Kladno Bouchalka?
Díky za typ, to je príma nápad (clap)
Je v tom velký kus osobní statečnosti takhle se o zvířata postarat, moje kolegyně podobně zachraňovala týrané ovce, jejichž majitel se nevrátil asi měsíc domů… bůhví kde byl. Taky padaly návrhy na popravy, ono je to totiž nejsnažší. Zvířata byla odvezena na farmu ke známým a hlavně nakrmena, protože ve stodole, kde živořili, byla sežraná i podestýlka a okousané dřevěné části vybavení. Bohužel spousta jich stejně následně uhynula po prožitých útrapách, ve stádě byli na volno berani a ovce byly v různém stadiu březosti, na krku dráty s přivázanými kusy dřeva, aby jim bylo znemožněno skákat přes ohrady. Nerada na to vzpomínám. Držím psíkům i laskavé paní všechny palce. Nám někdo včera hodil přes plot sotva odstavená koťata. Chjo.
V9tej, je fajn, když se tu objevují lidé, kteří tu hlavně čtou a potom je něco vezme za srdce tak, že jsou najednou mezi námi. (h) (h) (h)
Zito, mělo to smysl! Úcta k zemřelému strýci je jedním důvodem, proč to mělo smysl a to, že ti psi dostali šanci je druhý důvod. Nepíšeš, jak jsou psi staří, ale podle všeho jsou zdraví, takže si tu šanci určitě zaslouží. Taky si myslím, že tím, že nemají s lidmi vyloženě špatnou zkušenost, tak mají dost velkou šanci na nový život. Zvyknou si, přizpůsobí se. Nežili celý život jako smečka sami na sebe, měli svého pána, který je měl rád a oni měli rádi jeho. Jsou zvyklí na člověka, takže si myslím, že mají šanci nové domovy najít. Jen to chce vytrvalost a hledat, hledat, hledat … inzerovat, inzerovat, inzerovat …
Občas lidé hledají psa (dva) třeba na ostrahu většího pozemku (třeba statku). U takových psů se neočekává 100% chování na vodítku a ve městě. Je bezvadné, že jsou v útulku, kde se se psy pracuje. To jejich šance zvyšuje.
Držíme všechny tlapky, aby se dobrou věc podařilo dotáhnout do dobrého konce.
A smekám před všemi zůčastněnými (y)
P.S. Náklady na pohřeb by měla neteř uplatnit při dědickém řízení. Sice nevím, jestli je tam vůbec nějaký majetek, aby to bylo z čeho uhradit, ale pokud ano, má nárok na proplacení, i když není dědic. Stejně by měly jít uplatnit i náklady na péči o psy, jenomže tam bych se trošku bála, pokud by se do toho vložili další dědicové …. Lidé jsou divní a v rámci dědického řízení dokáží dost nechutné věci, tak aby to ti psi nakonec neodnesli…
Hodnotou asi jedinou, za to značnou, je samotný pozemek. Je to stavební „trojmísto“ ve středu obce s připojením na všechny možné sítě. „Dům “ jako takový včetně všech přístavků je zralý jedině k demolici, kterou bude třeba od hodnoty pozemků odečít. Jinak samotné dědické řízení bude asi dlouhé a napínavé. Maminka té mladé ženy, která je „hrdinkou“ příběhu a je to ta žena na fotkách, je po mrtvici, ve hře je další sestra a bratr zemřelého.Neteř je osoba velmi jemná a nebojovná a jediné,co teď asi po všech útocích chce, je klid pro vlastní rodinu.
Zito, Tosca má naprostou pravdu. Neteř má přinejmenším právo na úhradu nákladů. Jen pohřeb dělal bez obřadu částku určitě okolo 8-10 tis. Kč. Předpokládám, že v tomto případě se obřad asi nekonal. Ale jestli je pobožná, možná dala sloužit mši nebo alespoň nějakou církevní vzpomínku (nevím, zda se zde s knězem modlí růženec – v Itálii ano). A psí potrava za 6 týdnů pro 7 psů a další měsíc pro jednoho psa? To byly také tisíce. Nevím, zda si řekli něco za ten odchyt nebo se to konalo bez finančních požadavků. Na to všechno má jednoznačný nárok. Potřebují to její děti. To pro ni jistě není malá částka. Možná by na základě nějakého zplnomocnění mohla zastupovat svou maminku u dědického řízení. A nesmí být nesmělá. Přesvědč ji, aby bojovala. Já vím, je to těžké, ledacos jsem si prožila po úmrtí mé tety, ale jde to. Je třeba si v klidu rozmyslet, co u dědického řízení přihlásím, a na tom trvat. Doufám, že má nějaké účtenky. A potom v klidu trvat na svém a myslet na své děti, i když na ni budou příbuzní dštít síru. Lze to vydržet. Já z toho sice potom týden nespala, ale zvládla jsem to.
Zkus tu statečnou paní podpořit, že jí tu na Zvířetníku držíme palce. (y) (y)
Mila Zito a vsichni zucastneni dobri lide: jaka krasna story o dobrych lidech. Moc doufam, ze pejsci najdou trvale misto k ziti. Jsou to fesaci a fesandy. Moc drzim palce.
klobouk dolů a bezmezný obdiv pro všechny zúčasněné včetně původního majitele pejsků
četla jsem letmo, časový tlak, napravím, ale – podobný podivín je mému (h) bližší než všichni ti intoši s notebooky, facebooky, lety na mars, megagiga cash flow a podobnými věcmi jimž sami pořádně nerozumí …
jsme in, jsme přetechnizovaní, a zahubí nás první povodeň nebo vir …
tak k čemu ten vývoj vlastně je ?
Jasne. Prvni povoden? Kolik bylo mrtvych pri povodnich? Zadna cela nula prd! Jeste tak pred dvema stovkama let by to byly nejmin desitky. Jen by o tom o par set kilaku dal nikdo nevedel. Mozna i o par desitek.
Pejskové jsou v útulku Znojmo-Přímětice, vedoucí je moc milá, laskavá a obětavá paní Runkasová (ve Znojmě je ještě jiný útulek, tak chci na to raději upozornit).
Ráda bych ještě připojila odkaz na další fotografie, bylo těžké některou vybrat, u každé z nich mě píchá u srdce. Nevím, jestli se mi povede odkaz odeslat, jsem technicky naprostý antitalent, pro mě je někdy i problém zapnout neznámý obojek nebo nasadit správně psovi kšíry. aby se hned nevyvlékl.Když to neprojde, požádám kolegu o pomoc, ale nejdřív to chci zkusit sama.
Jinak moc děkuji za podporu a uznání, budu je tlumočit především té, které patří především.
http://koz-mokra.rajce.idnes.cz/6_psich_sirotku_-_aktualni_fotky/
Děkuju milá Zito za odkaz, nechtěla jsem ho sem dávat bez souhlasu 🙂 A paní (inlove) poděkuj i za mě – JanaBa a Terra to řekli velmi dobře…
Zito, to jsou krásné fotky, pejsci vypadají velice mile. Doufám, že se pro ně najdou noví pánečci, i když celou smečku najednou není šance udat. Velmi obdivuji neteř starého pána, jak pánovi bez jakýchkoli okolků a nároků na cokoli posloužila, jak se po jeho smrti postarala o pejsky. Holt ti, kdo touží po dědictví velmi často nejsou ti, kdo se o dotyčného také postarají. Tak to bohužel chodí. Klobouk dolů. Na druhou stranu neteř možná může být ráda, že tu zříceninu nemá na krku. Jsem ráda, že ten dramatický říběh nakonec v rámci možností zatím dobře dopadl.
Joo, Znojmo Přímětice. Co vím z doslechu tak (y) Zito díky za odkaz a zítra se pokusím to ještě stihnou vyhodit do světa. a poprosím holky aby to hodily na NO v nouzi
To, co jste všichni dohromady dokázali, smysl má, bude mít a vždycky mělo – i když se najde dost lidí, kteří o tom pochybují nebo vaši snahu (ani oddanost toho pána psům a neteře svému strýci) nikdy nepochopí. Možná někde v koutku duše těm „podivným existencím“ i závidí… proto možná i tolik nenávisti, když už je šťastně po všem. Kdyby se vaše záchranná akce nepovedla, chodili by a říkali: Pani, dyť jsem vám to povídala, že sou to blázni… Jenže vy jste uspěli, a to se nepromíjí… A tak urážejí, píšou nactiutrhačné dopisy a tím vším se snaží „uřvat“ ten poslední zbytek citu v sobě, který tichounce šeptá: Vidíš, to bys nedokázal, na to bys ty se svou vykalkulovanou existencí nikdy neměl… Kdyby nebyli tak strašně zlí, byli by k politování…
Obdivuji, co jste dokázali, a věřím, že pesové to nakonec zvládnou taky. Protože naštěstí nerozuměli tomu přičinlivému příslušníkovi ani veleopatrné paní doktorce, odnesli si z celé události stres, ale ne nenávist k lidem ve svých psích srdcích… Je to jako mnohokrát předtím a potom – přímo pomoci nemohu, tak zapojím smečku do držení palců a vám pošlu jedno veliké, smečkové DĚKUJEME! (h)
S dovolením se přilípnu. Myslím si to samé, ale nedovedu to tak precizně formulovat. Moc všem zúčastněným držím palce, aby se dobrá věc podařila. (y) (h) (y)
Už je to rok a měsíc co jsem byla pro Oldu v útulku, (h) ale ten děsný pocit při pohledu na tolik opuštěných pejsků mě straší furt. O to víc, že mohu mít pejska jen jednoho. :S
A já se s dovolením přidám k oběma – jednak naprosto souhlasím s terrou a jeho výstižným vyjádřením, jednak vím, o čem mluví Kytka, mám z útulku už tři psy. Tedy postupně, momentálně mám dva. Ano, je to děsný pocit při pohledu na hlavy, prostrkávané mřížemi kotců a především na ty oči. Ale při čtení podobných článků, jaký je ten od ZityB, vždycky trochu vykoukne mezi mraky sluníčko. Pejskové jsou hezcí, nemají sice moc zkušeností, ale taky nemají žádné špatné, to je velká výhoda. Ten s jedním sklopeným uchem mě bere obzvlášť u srdce, Max to má úplně stejně, dokonce i na stejné straně. Jsem momentálně obsazená, bohužel. Ale nahlédnu na stav svého konta.
Co se týče policisty – domnívám se, že se dopustil nejméně dvou překročení zákona, za prvé vyžadoval bezdůvodné usmrcení zvířete, za druhé k tomu naváděl další osobu. Skutečně bych zvážila podání žaloby. Včera při čtení nepodmíněného rozsudku nad šmejdem, který utopil svého psa, jsem zadoufala, že se možná blýská na lepší časy.
V zásadě s tebou souhlasím, ale ta žaloba asi bohužel nemá smysl. Nechala bych to být. Nakonec se nic nestalo, psi zůstali živí. Takže skutek se naštěstí nestal. Nevíme, jak se projevovali při obraně těla svého zemřelého páníčka a tak se „snadno“ mohlo říci, že se odvracelo přímo hrozící „nebezpečí“. Ten policista by si našel způsob, jak svou „pravdu“ obhájit a dokazuj mu, že se pes na něho přímo nevrhl. Co když ostatní zúčastnění odmítnou proti němu svědčit?
Víš, nám kdysi sousedi vlezli na pozemek a brutálně ořezali keře, které byly v blízkosti plotu (děláme si stěnu, abychom na ně neviděli). Policii se i přiznali, že to byli oni, jenže tvrdili, že ty keře ostříhali přes jejich plot. To byl nesmysl a kdyby po tom policisté více šli, snadno by to vyvrátili, protože to prostě nebylo fyzicky možné. Například napůl vytrhli ze země smrček tak 3 metry od plotu a keře samy o sobě jsou široké hodně přes metr, i dva metry. Navíc to ostříhali hluboko pod horní hranu plotu. Tam nedosáhne ani orangutan. Navíc sklidili větve v naději, že si toho snad nevšimneme nebo co. Jenže policisté byli místní a všichni se dohromady znali. Nakonec to šlo jako přestupek na obec a bylo to zamítnuto, že sousedi ODVRACELI NEBEZPEČÍ. Proč pro ně byly keře na našem pozemku nebezpečné jsem sice nepochopila, ale pochopili jsme jednu věc. V obci, kde jeden kryje záda druhému je přetěžké se dobýt spravedlnosti. Proto ti tu situaci popisuji. Pro jistotu nám letos některé z těch keřů rovnou otrávili až uschly. Jenže jsme je při tom nechytili a tak to opět můžeme jen těžko dokázat.
Počítám, že dost podobně by to dopadlo s oznámením na toho policistu – chránila by ho celá obec a všichni jeho kolegové k tomu už proto, že majitel zvířat byl podivín a nebyl obcí kladně přijímán. Prostě podle mě v tomto případě nemá cenu ztrácet nervy ještě kvůli trestnímu oznámení na něco, co se nakonec díky neteři pána nestalo. Hlavně, že jsou pejsci všichni v bezpečí.
Klobouk dolů před neteří pána. Velmi ji obdivuji.
Vystihla jste to naprosto přesně – obecní policie „funguje“ v této dědině tak, že je doslova o strach s ní jakkoliv „spolupracovat“. Má vlastní zkušenost z doby, kdy jsem byla naprosto místních poměrů neznalá a naivně se domnívala, že to, co znám z vyprávění o strážnících dob dřívějších (tím myslím z vyprávění mého dědečka narozeného za císaře pána), platí o strážcích pořádku aspoň maličko i dnes, byla velmi šokující. Jen malý příklad – pokud jsem odchytla v obci pejska evidentně zatoulaného
a přes veškerou snahu (a že je z mé strany vždy hodně velká) se majitel nenašel, předala jsem ho obecní policii (obec nemá záchytné kotce ani útulek) k tomu, aby ho dopravila do útulku v blízkém velkoměstě. Až po čase jsem se dozvěděla o děsných následcích své naivity – pokud psa nevyhodili hned za dědinou do lesa s tím, že jim „cestou utekl“, tak ho snad prý i předali těm místním, o kterých se už léta údajně ví, že jedí psy. A říkají to zdroje vcelku solidní.
Všichni prý vědí, všichni prý mlčí, důkazy prý nejsou a zvířata nepromluví. Jsem v obci krátce, tzv. naplavenina, máme domek a dvůr plný zvířat, zejména kočky jsou ve velkém nebezpečí a snadnou kořistí toho, kdo by se chtěl mstít. Nechtěla bych najít některou z micinek přibitou na vratech. I to se zde už stalo, milovaná zvířata jsou velmi snadnýnm terčem pomsty, nejen ve filmových hororech.Že jsem se na záchranných akcích podílela, ví velká spousta lidí. A všichni obecní policajti jsou zdejší rodáci.
Dnes už postupuji já i ti další poučení při nálezu pejsků tak, že dopravu do útulku zajišťují osobně a neodejou , dokud nemají v ruce doklad o předání zvířete včetně přiděleného čísla.
Život umí jednoho vyškolit.
No jo, je to pravda. Zřejmě jsem přes svůj věk pořád ještě naivní.
Já jsem se už 2x ocitl v podobné situaci. Naštěstí mám pracně vybudovanou pověst agresivního magora, tak to bylo jednoduché. Hned na začátku ukázat zuby, a s nepříčetným výrazem jim oznámit, jakýkoliv útok na zvířata beru jako útok na sebe a že pokud jim ublíží nebo něco zkusí že jim to stokrát vrátím. Uvěřili tomu, zejména když z auta občas vyndavám svůj arzenál pušek. Prostě s takovými vidláky se musí zacházet jako s vlky ve smečce. Vítězí největší dravec.
Zito, díky že jsi napsala tenhle svízelný příběh plný komplikací a zároven lidské účasti.
Na druhou stranu – lidská zloba. Já nevím. Vysvětluji si to tím, že tomu kdo dští síru někde až na dně duše šeptá malý soucitný hlásek udělej něco, pomoz. Jenže aktivní soucit znamená angažovanost, vytrhnout se ze svého pohodlí, sáhnout do kapsy. Ale coby, nevotravuj! Von se nákej blbec postará! Jenže hlásek škrábe dál. Je protivnej, tak se zadupe a nespokojenost nad sebou samým vyvolá vztek. Já jim ukážu, lidumilům! A kvůli chvilkové úlevě se sahá po papíru. A jde to dokola. Ach to svědomí!
Asi to bude komplikovanější, ale laicky si to musím nějak vysvětlit. Abych tomu alespon trochu rozuměla.
JanoBa, asi na tom něco bude – já jsem neopisoval!
Oba jste to napsali moc dobře! (y)
To by mne v životě nenapadlo, navíc jsi mou myšlenku vyjádřil daleko líp (y) !
Tohle je teda nářez! :O
Chápu starého pána, asi to byl svým způsobem obdivuhodný člověk, byť asi byl pro své okolí dost těžko stravitelný (nevím, jestli bych zvádal takového souseda). Děsí mě nezájem zbytku rodiny. To už jsme na tom jako společnost vážně tak špatně? O to víc obdivuji tu neteř. Ta paní by se opravdu měla ve dveřích shýbat ať si neotluče svatozář. Držím jí palce a věřím, že člověk, který tohle dokázal, předá ten pocit sounáležitosti i dál a nikdy neskončí jako strýc.
Díky všem, kteří pomohli.
Co mě ale děsí, je neschopnost a neochota státní správy, tedy policie a veteriny. Když se do domu báli měli odchytit psy a pak tam jít třeba se statikem, ale co kdyby byl v domě ještě někdo? Skoro mám dojem, že by v podobných případech nebylo marné uvádět služební čísla těch „šikovných“ policistů, třeba těch, kteří radili povolat myslivce.
Bohužel realita!
Při tom, jak ,,rostou“ důchody a nehorázně stoupají ceny všeho, bude takovýchto případů rychle přibývat. Je to o tom, že člověk, který chce žít normálním slušným životem, t. j. nekrást, nedělat podrazy a nebudovat kariéru potápěním ostatních, je dnes odsouzen k živoření ať už z mizerně placeného podřadného zaměstnání, nebo z ubohého důchodu, který nepokryje ani základní životní potřeby. Hluboce se klaním před každým, kdo i v hmotné nouzi dá přednost potřebám němé tváře před potřebami vlastními! Je to o tom, že pokud spojíme osud jakéhokoli zvířete s osudem svým, jsme za toto zvíře zodpovědni stejně, jako za vlastní dítě a naprosto není podstatné, co říká zákon! Je to o morální, nikoli zákonné odpovědnosti a té se nelze nijak zbavit.
S první půlkou nesouhlasím a ta druhá je jen logickým vývodem tvrzení, že každý je zodpovědný za ty, které k sobě připoutá.
Lidé, kteří žijí stranou společnosti byli, jsou a budou…
Jinak asi špatně koukám, ale realitu dneška vidím jinak… Znám hodně důchodců – nežije se jim až tak snadno, ale rozhodně nouzí netrpí a neživoří. A jako hlavní vidím vždy rodinu – ta by měla fungovat bez ohledu na vládu…
Pan Krakonoš „živoří“ kdykoliv se naskytne příležitost. Nevím, kde žil před cca 30 -40 lety, když má pocit, že jde vše k horšímu. Moje teta dostala v roce 1970 vdovský důchod 240 Kč (na vlasní neměla „odpracovaná léta“, protože se 15 let starala o nemocnou tchyni a strýc byl „třídní nepřítel“), tak to bylo dřív báječné! Jak rádi by lidé třeba na Ukrajině (abychom se nesrovnávali s Afrikou) živořili jako u nás!
Ale se závěrem, že je člověk zodpovědný za to co si k sobě připoutal (tuším citát A. de Saint Exupéry? s dodatkem, „jsi zodpovědný za svou růži“) naprosto souhlasím.
Ten pán by si měl změnit nick, protože Krakonoše uráží! Možná by se mohl jmenovat Malíček Bolševíček nebo Okureček zakyslý, případně ještě Závistivka obecná. Nebo kombinace všech těchto nicků dohromady. (envy)
Zito, smekám před všemi, kteří jakýmkoliv způsobem přiložili ruku k dílu (bow) (bow)
Prosím v jakém útulku pesani jsou? Rozhodila bych sítě mezi lid psí, ať se jim v dnešní době, kdy je v útulcích narváno, třeba zvýší šance na to, najít nového páníka.
Na sobeckost těch druhých „lidi“ snad ani nemám slov.
Chce se mi brečet, bohužel i když momentálně hystericky sháním náhradu za Mimi, domov jim nabídnout nemohu. Alespoň tedy materiální či finanční pomoc – prosím kam směřovat?
Ano, láska, by měla být provázena zodpovědností. Jenže když už je někdo schopen jen jednoho, má cenu ho odsuzovat? Pokud je jen zodpovědný bez lásky, je to úctyhodný občan (i když podle mě chudák). A láska bez zodpovědnosti? Proč vyvolává spíš nenávist, než soucit?
Psi to budou mít těžké. Díky dobrým lidem přežili, ale budou navždy poznamenaní tím, co prožili. Moc jim držím palce, aby v rámci možností našli slušný život.
Podle fotek si spíš myslím, že jsou to kříženci německého ovčáka. Tu typickou tmavou deku na zádech ala „komisař Rex“ belgičáci nemají a hlava je na belgičáka příliš široká, tělo robustní. Což samozřejmě není podstatné.
EvoŽ, jako obvykle jsi v několika větách vše precizně shrnula (y) . Hmm, a láska a zodpovědnost s tvou víceméně řečnickou otázkou… těžko co dodávat.
Sirotkům hodně štěstí (h) .
(h)
Přidávám se k Hexe (y) a pro onu zmíněnou neteř (h) (rose1) (rose1) .
Je pravda, že mne nikdo nežádal o držení palců, ale protože se na Zvířetníku na palcodržení věří, (nemám důvod o tom pochybovat) tak proto, že nemám jinou možnost pomoci – a ráda bych- tak proto začínám tímto okamžikem pevně a dlouhodobě držet palce. Obdivuji všechny účastníky této akce, a myslím, že neteř dotyčného muže je bez nadsázky hrdinka. Je to hrdina malých denních trablů, povinností , pravidelné denní péče a pomoci. Myslím, že máloco je tak těžké a vyčerpávající jako toto.
Pokuste se vydržet a vyhrát nad hloupostí, zlobou , lhostejností a omezeností. To není a nebude lehký boj.
Držím palce.
Naprosto souhlasím. Neteř si zaslouží svatozář a vy všichni, co jste zachraňovali, ohromné díky. Kam směřovat případnou pomoc?