Minulý čtvrtek, tak jako každý jiný den, jsme se s Habsburky potulovali ráno po okolním buši. Sluníčko se právě vyhouplo nad obzor a vzdoušek byl čerstvý, jak už tady v horách bývá v zimě zvykem.

Psiska si četli novinky a zanechávali svoje navštívenky cestou a hlavně necestou. Lítali po okolí rychlostí dělové koule a ne vždy jim to vyšlo, aby si vzájemně vyhnuli. A tak se jednou také ozvalo temné zadunění, jako když se spolu trkají dva berani. Do tohoto se vmísilo jen neparné vyjeknutí a jak Ferda, tak i Max si to každý mazal svým směrem. Mě tímto způsobem dokázal Ferda před časem zmršit vazivo v pravém koleni, ale oni jsou jaksi odolnější a jejich práh bolesti je asi někde ve stratosféře.

Pohybovali jsme se bušem nahoře ve svahu, který se zvedá od Sydneyských plání, nad námi už byly jen domky a ulice osady kde bydlíme. A tak z čista jasna se k nám najednou přidal nesmírně přátelský, krásně rostlý nejspíš golden retriever. Jeho hebký, hustý a čisťoučký kožich byl světle béžový, téměř bílý. Do zdejšího terénu jak dělaný:-)) Ferdinand byl poněkud rezervovaný, jak je jeho zvykem, zato Maxmilián si s novým kamarádem náramně rozuměl. Asi proto, jak jsem později zjistil, že to byl také mlaďoch. Psíci si hráli a honili se bušem, až funěli jako lokomotivy. Tedy hlavně nový přírůstek, který byl podstatně robustněji stavěný než lehkonohý kelpie Max.

Zjistil jsem, že přírůstek je dobře vychovaný, na zavolání přiběhl a na povel si sedl. Good boy! Ano, byl to pes. A tak se nás držel po celou dobu v buši a pak i kousek po ulici než jsme došli k našemu domečku. Jeho skvostně čistý kožich dostal v procesu trochu terénní barvu a taky obdržel nějaké travní semena, kudlibabky a tak podobně. Začal vypadat jako pes bušový. Tlemil se a měl zjevnou radost. S naprostou samozřejmostí si to namířil s Habsburky do domečku.

No co, o jednoho psa více či méně, nésu žádné troškař, že jo. Až se všichni tři napili, pěkně po pořadě, Ferda, Max a pak host, tak jsem mu sundal obojek, kde měl známku a dověděl se, že se jmenuje Brock. Byla tam i adresa jeho bydliště a telefonní číslo. Takže nejdříve jsem tu smečku vypustil na zahradu a pak zatelefonoval. Odpověděl mě příjemný ženský hlas s pravým australským přízvukem lidí z outbacku. Ani nevěděla, že jí prchl pes. Začla se hned velice omlouvat, vzala si naši adresu, a že si pro Brocka ihned dojede. Bylo to jen pár ulic daleko, ani ne celý kilometr.

Psíci se zatím na zahradě věnovali svým vlastním kratochvílím a vypadali velice spokojeně. Brock sice už začínal být unavený a polehával, aby si odpočal, ale to by ho musel Max nechat. Udělal jsem pár fotek a do pěti minut zastavila před naším vjezdem malá jutka. (Jutility (Utility) je malý zpravidla 1 tunový náklaďáček) Nikdo z něj však nevystupoval a tak jsem po chvíli šel k autu. Otevřely se dveře a od volantu na mě volala celkem pohledná ženská asi, 35 – 40ti letá.

„Darling, nemůžu vystoupit, jsem jenom v pyžamu, skočila jsem do auta tak jak jsem po ránu byla“. „Honey, můžeš, prosím, dovést Brocka sem, on už sám skočí do auta.“ A tak se i stalo. Potom mě tato pohledná žena v nejlepších letech zahrnula vodopádem díků. Darling sem, honey tam, až jsem nevěděl, kdo vlastně jsem a začal přemýšlet jestli nemám do té jutky skočit taky.

Kdybych jednal rychle, rozhodně a bez přemýšlení, tak by mě to možná prošlo, pohlednou ženskou v nejlepších letech, nota bene oděnou pouze v pyžamu, nepotkávám každý den, že ano. Ale protože su váhavej střelec, tak ta pěknice se na mě naposledy líbezně usmála a odfrčela i s Brockem k domovu. Ještě že tak. A fotit jsem se ji taky neodvážil.

Další fotky najdete zde