KOČKY: Úvod do diplomňaucie (3) – Kdo myslí, hraje si!

Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!

Jenže ještě dřív, než budete moci rodný pelech opustit, potřebujete se naučit všem dovednostem, které budete jako dospělá šelma potřebovat. No dobře, tedy alespoň většině z nich. A tak se máminy uši a tlapy, jakož i vlastní sourozenci mění ve sportovní náčiní. Zdá se vám, že slovo sport patří výhradně do lidského slovníku, a že sportovní zápolení vzniklo vůbec z nějaké lidské rozmařilosti poté, co pračlověk Janeček zdokonalil svůj způsob života a domohl se přepychu zvaného „volný čas“?

Omyl. V říši živočišné i v říši člověčí je to vždycky a stále totéž: rituál připravující mláďata na lov a boj. Způsob, jak užitečným způsobem usměrnit nevyčerpatelnou energii mladých jedinců, lhostejno jakého druhu. Jak ritualizovat agresi, o které jsme už zjistili, že je od života neoddělitelná, že je pro něj přirozená a potřebná, ale také schopná ve své neřízené podobě život ohrozit. A především – způsob, jak se učit.

Každý, i ten nejjednodušší živočich, se učit potřebuje. Dokonce i švábi, pavouci a kroužkovci jsou na své úrovni vývoje schopni učení. Musí být, protože pouze vrozené schopnosti pro přežití nestačí. Okolní prostředí se totiž náhodným způsobem proměňuje – živočich se setkává s různými druhy povrchu, překážkami, nebezpečím. Aby tyto změny překonal a přežil, musí se učit zdolávat překážky, přizpůsobovat se okolnostem, rozeznávat nebezpečí a unikat před ním. Učením se dá dosáhnout, že mu tato činnost půjde snáze, dokonaleji nebo rychleji, a že bude ve svém prostředí úspěšný. Obecně se dá říci, že čím je živočišný druh vývojově výše postavený, tím větší úlohu v jeho existenci učení hraje.

Célina

U všech, i těch nejjednodušších organismů schopných učení nalezneme učení nutné (obligatorní), do kterého jsou zahrnuty dovednosti jednoznačně nezbytné pro přežití: lov kořisti, únik před nebezpečím, obrana. Je to nejjednodušší typ „vzdělávání“ a rozhodující roli zde hraje opakovaná – i negativní – zkušenost. Hra v něm obvykle zastoupena není, zato riziko neúspěchu je vysoké: co když ten hmyz, který jste právě pozřeli, je víc jedovatý, než dokážete snést? Už na této úrovni živočišného poznání musí tedy existovat mechanismus, který by zmíněné riziko poznávací metody „pokus-omyl“ určitým způsobem omezoval (i jinak než marnotratnou nadprodukcí potomstva), a dovoloval základní předání nejdůležitějších zkušeností dospělého – většinou matky – další generaci. A tento mechanismus musí být účinný v co nejranějším věku živočicha. Dostáváme se k pojmu imprinting (otisk, vtištění).

Jedná se v podstatě o velice rychlý typ učení, při kterém si živočich (mládě) jasně a neměnně vtiskne do paměti určité objekty (matku, sourozence, ale i nebezpečné předměty, organismy a místa) podle určitých velmi jednoduchých znaků, bez nutnosti cvičení nebo zkušeností. Poznatky v tomto období neprocházejí žádnou analýzou, jsou automaticky přijímány – otiskovány do vědomí živočicha.

Vedle určitých, pro život příslušného jedince nezbytných úkonů se tak mohou předávat i vzorce chování, povědomí o sexuálním partnerovi, ale i potravní návyky, třebaže ty poněkud méně. Období, kdy je mládě takového způsobu poznání schopné, je omezeno na poměrně krátkou senzitivní periodu po narození a to, s čím se mládě v tomto mimořádně významném období setká, nelze později ani změnit, ani doplnit.

Úlohu imprintingu přebírají jiné způsoby učení, obvykle mnohem pracnější a vyžadující opakovanou zkušenost, analýzu poznatků a cvik. Pokud v průběhu senzitivní periody jedinci poskytneme podněty zkreslené (např. mladý jeřáb si „vtiskne“ jako svého rodiče člověka, který ho odchoval), změníme do budoucna jeho chování a musíme si toho být vědomi. Jestliže se mladý jedinec ocitne v prostředí bez odpovídajících podnětů (je izolován), vede to zpravidla k poruchám chování a snížení celkové aktivity – takový živočich pak prakticky není schopen mimo svůj izolovaný svět úspěšně přežít.

Předpokladem ke hře je dobrý zdravotní stav živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Zvířata v zajetí však naopak mohou trpět nedostatkem podnětů daleko víc než jejich divocí příbuzní, u zvířat domestikovaných jsou podmínky pro zachování rituálů ještě složitější. Přesto se ritualizované chování i u nich udržuje a je rozhodně třeba věnovat pozornost i kočičímu „duševnímu zdraví“, možnosti hrát si a procházet si svými rituály.

U zvířat v zajetí (např. v ZOO) je právě tato část péče jednou z nejkomplikovanějších, protože vyžaduje perfektní znalost etologie daného druhu – základní zákonitosti etologie jsou z praktického pohledu chovatele poněkud obecné a každý druh živočicha (někdy i populace téhož druhu pocházející z různých podmínek) je svým způsobem chování v něčem jedinečný. Pokud mu však chovatelé nevytvoří podmínky přesně „na míru“, pravděpodobně sice neuhyne, ale přestane se rozmnožovat, bude se chovat nepřirozeně a celkově bude jeho existence nekvalitní. Také proto je narození každého mláděte v prostředí ZOO takovou událostí – vystavuje zároveň výborné vysvědčení i chovatelům.

Dejme tomu, že v našem případě mladý živočich dostal v choulostivé senzitivní periodě všechny podněty, které potřeboval a jsou u jeho druhu obvyklé. Opravdu už je „hotový“ a jednou provždy neměnný? Rozhodně ne. Jeho další úspěšný rozvoj však bude od této chvíle záviset na výběrovém (fakultativním) učení, které je podstatně složitější, vyžaduje opakovanou zkušenost, cvik – a jednou z jeho důležitých součástí je právě hra.

Koťata "Stavbaříci"

Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – obvykle se popisuje jako soubor projevů chování bez vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Při hře mládě například nejprve loví šišku jako kořist, potom se prakticky bez varování změní v lovenou kořist sourozenec a někdy ještě dřív, než dojde k „ulovení“ této nové kořisti, role se obracejí a z lovce se stává lovený. Za nejvyšší stupeň hry jsou považovány hry s předměty, užívání hraček. V tom jsou kočky opravdovými mistry, dovedou v hračku proměnit prakticky cokoliv, někdy k nelibosti nás dvounožců.

Vznikají tak úžasné hromady rozcupovaných papírů (z nichž některé mohou být zárodkem disertační práce nebo nezaplacenou fakturou), mnohabarevná klubíčka (původně přece byla každá barva zvlášť a měl z toho vzniknout norský svetr pro hlavu rodiny – jak fádní!), moderní designové závěsy (každá kočka přece ví, že dlouhé provázkovité záclony připomínající tropický liják jsou právě nesmírně IN) a podobně. Kočičák také málokdy pohrdne zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem, protože právě rychlý pohyb má z časné fáze učení vtištěn jako charakteristiku budoucí kořisti.

Výběrové učení je z lidského pohledu pomalejší, lze ho však postupně rozvíjet a zdokonalovat prakticky po celý život jedince. Čas přestal být rizikovým faktorem – v základní orientaci, rozhodující o přežití, pomohl živočichovi rychlý, ale jednoduchý imprinting. A kdesi na konci senzitivní periody začíná fungovat další důležitá vlastnost. Je to paměť.

Většinu poznatků by jedinec nedokázal využít bez schopnosti zaznamenat poznatek, správně ho zařadit (utřídit) a také uložit k dalšímu použití. Základními druhy paměti jsou proto paměť krátkodobá, která má zřejmě podobu elektrických vzruchů vedených v nervové soustavě, a slouží k onomu přijetí a prvnímu uspořádání dílčích poznatků, a paměť dlouhodobá. Ta je prokazatelně záležitostí spíše biochemickou a umožňuje ukládání a porovnávání dat v širším kontextu a v delším časovém úseku.

Samozřejmě existují i jiné způsoby třídění jevu, který nazýváme pamětí. Nejčastěji se asi setkáváme s pamětí smyslovou: jistě máte mezi známými někoho, kdo si při učení mnohobarevně podtrhával text a přesně si pamatoval, že daná informace (kterou si třeba vybavoval jen nejasně a chybně) se nachází na stránce vlevo dole… Ten člověk je zřejmě nadán vizuální pamětí.

Dáša (Terra-san) má vynikající paměť sluchovou – dlouho jsem se kdysi divil, proč chodí i na naprosto nezáživné přednášky, na nichž příslušný docent četl slovo od slova věty ze svých vlastních skript. Pochopil jsem, když mi jednou téměř doslova zopakovala kratší mluvený projev. Čtoucí docent jí samotné ušetřil to mnohdy nudné a únavné první čtení…

Velmi krátká paměť, kterou používáme při rozhodování, zda si danou věc vůbec chceme pamatovat, bývá nazývána epizodickou, často opakované děje a jejich vzájemné souvislosti udržuje paměť významová. Pro hru – a samozřejmě i pro tu nejpropracovanější ze všech živočišných her, tedy pro lidské sportování – je velmi důležitá paměť motorická, pohybová. Ta umožňuje naučit se i velmi složitý pohyb a opakovat ho, aniž bychom museli přemýšlet nad každou svalovou akcí. Viděli jste někdy například skokana do výšky, jak se „teoreticky“ připravuje na svůj pokus? Jak se všelijak vrtí a „odráží“, aby si v duchu zopakoval všechny pohyby, které bude muset provést nad laťkou?

Přesně stejná paměť umožňuje zvířatům bezpečný pohyb ve složitém terénu nebo ve výškách. A musí se procvičovat. Jak? Nejlépe samozřejmě v odpovídajícím prostředí, tedy v terénu. U domácích koček poněkud problém. Jenže kočky prostě svou pohyblivost cvičit musejí – a tak sportují na našem nábytku, šplhají po záclonách a přeskakují z police na polici. Z hlediska nás lidí nemožné chování. Jenže, přiznejme si to – nemožní býváme často spíš my, lidé.

Domácímu vladaři rodu Felis prostě musíme tuhle činnost umožnit, jinak si pomůže výše popsaným způsobem. Pořiďte svému kočkourovi strom! Je poměrně lhostejné, jak upravený, jak vysoký a jak rozsochatý. Jeho svislé části – alespoň některé – by měly být vhodné k protahování drápků, a tedy nejlépe omotané provazem z přírodního materiálu (sisal, kokos), a tak vysoké, aby se na nich kočkour mohl dobře natáhnout do výšky. Kupodivu i u peršanů s krátkým tělem to bývá lehce pod metr kmene, jste-li hrdým majordomem mainského mývalího krasavce výstavních rozměrů, nevystačíte si ani s metrem a půl…

Rozšířená představa, že kočky si protahováním drápky brousí, není tak úplně přesná. Co doopravdy dělají pochopíte, když si po čase prohlédnete povrch takového stromu: najdete zachycené zbytky kočičích drápků, které kočky vlastně „svlékají“ a odhalují novější, nade vší pochybnost ostrou a špičatou vrstvu drápu… Sílu šplhacího kmene můžete přizpůsobit velikosti vašeho kočičáka, ale ze zkušenosti nedoporučuji jako základ nic slabšího než asi 10 cm v průměru. Rozumí se samo sebou, že takový kmen musí být stabilní, nejlépe přichycený některou svou částí ke stěně nebo rozepřený mezi podlahu a strop.

Podobnou službu ovšem prokáže i zařízení kmeni nikterak nepodobné, ale kočičím potřebám přizpůsobené. Například různě poskládané úkryty a prolézačky geometrických tvarů a netradičních barev (viděl jsem kdysi jednu úžasně zabudovanou pod schodištěm), lávky a police navazující na sebe v různých výškách stěn, zárubně přeměněné ve škrabadla a podobně. Moderní, takřka designové pojetí není vyloučeno… Chce to jen na chvíli vlézt do kočičí kůže a rozhlédnout se – každý člen domácnosti, a tedy i váš kočkour, by měl mít nějaké zařízení, které je jen jeho a pro něj. Stoupá tak pravděpodobnost, že nechá na pokoji to, co je pro změnu „vaše“.

Hra je také rituálem budoucího kocouřího lovu. Kočky samozřejmě milují hru s „kořistí“, a největší zájem mívají o kořist, která není tak snadno k ulovení. Proto se velké oblibě chlupatců těší všelijaké zavěšené míčky a koule, s chlupy nebo bez, hlučné i zcela němé. Při jejich zavěšování je třeba zvážit umístění, a také délku provázku, za který budou viset – u příliš dlouhých nebo příliš do volného prostoru visících hraček existuje nebezpečí, že se do nich kočka zamotá a způsobí si zranění.

Je ovšem pravda, že takové snadno „ulovitelné“ hračky brzy kočkoura omrzí, zatímco zlomyslná chlupatá koule na krátkém provázku, kterou může neustále vytahovat na místo, kde sedí (ať už je to židle nebo odpočívadlo kočičího stromu), a ona mu neustále uniká, vyvolává občas přímo kočičí extázi. A přitom si za nás s kocouřím Majestátem hraje gravitace. Tato fyzikální veličina je vůbec oblíbenou kočičí hračkou – většina chlupatců je doslova unesena, může-li pozorovat padající drobné předměty, papírky, kuličky, propisky a kancelářské sponky…

Pokud máme kočku, která tuhle hru provozuje především ve chvíli, kdy na sebe chce upozornit, a chce ji s námi sdílet, můžeme jí nabídnout třeba zmačkané (a voňavé) obaly od sáčkových čajů – je však třeba se připravit na to, že je budeme několik následujících minut zvedat a vracet na jejich původní místo, dokud kočkoura hra neomrzí a v souladu s nahodilým charakterem hry jako takové nevymyslí pro naše zaměstnání něco jiného. Je to v každém případě lepší než rozmaru malé šelmy nevyhovět a pak trnout, kolik během takové hry „bez dozoru“ spolyká zapomenutých drobných předmětů.

Prakticky každá hra získá nový a někdy dost nečekaný rozměr, když se přenese do jiných podmínek (například do vzduchu), nebo se přidá nějaký nový podnět. Může za to jev zvaný sumarizace. Poměrně brzy totiž etologové zjistili, že úspěšnost nějakého „spouštěcího“ jevu, ať už pro hru, agresi nebo jiný životní projev živočicha lze posílit, přidáme-li nějaký další podnět působící stejným směrem. K vizuálnímu podnětu připojíme například zvukový – oblíbenému míčku připevníme šustivý ocásek z proužků celofánu nebo na plyšovou myš přišijeme rolničku.

Možná právě proto jsou u mnohých koček tak oblíbené pokojové fontánky nebo obecně tekoucí voda. Ačkoliv většinou nejsou příliš velcí vodomilové, tahle zábava vydrží velmi dlouho i kočkám, které jsou ochotné svého majordoma kvůli pouhému opláchnutí tlapek na místě rozcupovat. Tytéž choulostivé tlapky si dobrovolně zmáchají lovením tekoucího vodního praménku a vůbec jimi znechuceně nepotřásají.

Nakonec je ovšem třeba přiznat, že největší hodnotu mají pro kočku hry s partnerem – s příslušníkem vlastního druhu nebo s člověkem. U volně žijících zvířat hry se sourozenci poměrně rychle odeznívají s věkem, u zvířat domestikovaných se zachovávají podstatně déle. Je to tak, milí lidé: nejlepší hračkou pro kočku je zase kočka! Zvlášť pokud je přibližně stejného věku a temperamentu. A tak neváhejte, je-li to ve vašich možnostech, a dopřejte svému kočičákovi společnost příslušníka vlastního druhu.

Při správném výběru a vhodné seznamovací diplomacii nehrozí, že by vám vaši chlupatí vládcové přestali projevovat příchylnost a přízeň: věnovali vám svou náklonnost výměnou za tu vaši a kočičí duše je dost široká a její zákoutí dostatečně spletitá na to, abyste se tam vešli všichni, abyste se mohli potkávat a rozcházet, jak vám bude příjemné, abyste si ani vy, dospělí a důstojní občané, po boku koček nezapomněli hrát. Protože skoro stejně dobrou hračkou pro kočku jste vy! Kočka vám promine, že s ní nebudete šplhat po stromech a do toho tunelu, kterým se tak krásně probíhá, se taky nevejdete…

Upřímně řečeno – znáte něco úžasnějšího a více poučného než je pohled na staršího důstojného pána, který za sebou po podlaze vleče chlupatý míček na provázku a rozmlouvá se svou hrající si kočkou? Já ne. Snad jen téhož pána, který křižuje bytem po čtyřech, otírá si se svým kocourem nos o nos a vůbec dělá věci, které by nepřiznal živé duši. Protože ten pán sděluje svou činností celému potutelně se usmívajícímu vesmíru, že všechnu člověčí důstojnost, únavu a možná i smutek uplývajících let přesahuje ta bezvýhradná, uvolněná zaujatost hrou.

Protože kdo si hraje, učí se. Kdo se učí, nestárne. A kdo nestárne, ví, že hra je činnost důležitá pro každého živočicha a tak ani jemu, ctihodnému zástupci druhu Homo sapiens neubírá na vážnosti. Takže si hrajte – a zůstaňte mladí.

P.S. Je mi jasné, že naprosto stejnou hravou „nirvánu“ znají i lidé ve vlastnictví jiných zvířat. Ale tohle povídání je o diplomňaucii.

Aktualizováno: 25.7.2010 — 17:21

178 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. http://naszviretnik.net/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/83.gifhttp://naszviretnik.net/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/48.gifhttp://naszviretnik.net/wp-content/http://naszviretnik.net/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/85.gifplugins/smilies-themer/Skype/80.gifhttp://naszviretnik.net/wp-c🙂 🙁 😀 8) :O 😉 ;( (sweat) 😐 :* 😛 (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| 😡 (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu:) 🙁 😀 8) :O 😉 ;( (sweat) 😐 :* 😛 (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| 😡 (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu) ) ontent/plugins/smilies-themer/Skype/EU.png:) 🙁 😀 8) :O 😉 ;( (sweat) 😐 :* 😛 (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| 😡 (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

  2. Mám teď nové koťátko. A dnes mi spolu porpvé hráli. A musím podotknout, že má skvělý postřeh. Jen asi 2x se mu nepovedlo chytit provázek.

  3. Terro, nestíhám zas jaksi vůbec, tak jen stručně – díky za super článek. Pečlivě jsem ho pročetla, pak ho pečlivě pročetl věčně hravý profesor Piškot a pravil, že je nadšenej kocour a brzy ke spisu něco nadrápne v. t. Vlastní tlapkou.

  4. Tak jsem teprve teď dolouskala diskuzi – doufám, že všechny Anny, Anky, Aničky, Anduly, Andulky, Aduličky a Anči (tak se říká mojí neteři) už doslavily a blahopřání už je jen dodatečně.

    Mám dneska pořádně rozfofrovaný den, dělám tisíc věcí najednou a venku na padnutí, takže sotva tam vylezu, začnu tát. Ale musela jsem jít zase sklízet úrodu. Přinesla jsem další várku rajčat a paprik, takže bude zítra bude lečo. Na dnešek má choť přislíbené borůvkové knedlíky, stále mám v lednici spoustu čerstvých borůvek a on ty knedle miluje. Rajčata se pomalu vyčerpávají, už jich moc nedorůstá, zato paprik bude ještě hromada. V lednici ubyla polovina velké mísy rajského salátu který jsem dělala včera, takže do té šťávy dokrájím další. V tomhle vedru to nádherně chladí. Můj choť i v tom hicu seká trávníky a já jen dodávám vodu a občas spolu posedíme v chládku, aby se si odfrknul. Zdejší „jižanská“ tráva je úplně jiná, než na severu a v Evropě. Je „vyšlechtěná“ na zdejší podnebí a je jich dokonce několik druhů. Takže roste i v hicu a jakmile i jen krátce sprchne (a včera nám lilo), tak přes noc vyroste o pár cm a musí se sekat. Když se nechá moc narůst, tak pak jí sekačka neprojede a je to opravdu dřina, někdy se musí sekat nadvakrát – nejprve na vyšší nastavení, jen tak jí zkrátit a pak znovu o den později na to nižší – prostě věda a „sekací služby“ kterých je zda spousta jsou stále v zápřahu. A manžel většinou naposledy seká někdy v říjnu a má pak toho akorát tak dost.

    Takže ještě dodatečně : Zdeno b.p. – krásné fotky koťat – ale to ti z té zahrady nemohou utécí. stejně jako králíček ? Asi bych u nich proseděla celý den a pozorovala je (cat)

    Bětuláskovo – gratuluji k uzdraveným kočičím dásním, té starosti, co jsi s tím měla.

    A Louk – zase nádherné včerejší fotky !!!! To jsem tedy koukala, jakou velikánskou loužičku po sobě umí zanechat takový malý buldoček (rofl) Ale Pedro je táááák fotogenický, vysloveně manekýn. Krása, krása.

    1. Já – všeobecně známá tím, že NIC užitečného zásadně nepěstuju – budu mít letos taky úrodu! Na olivovníku, který mi exík předloni přivezl z Řecka, se zuby-nehty drží asi šest oliv. Tuším, že v zemi původu se sklízí v říjnu-listopadu, musím si to vyhledat 8) Zbývá jen rozhodnout, zda si z oliv vylisuju olej nebo je naložím (rofl)
      A na charitativní akci místní základky jsem poněkud proti své vůli zakoupila tři sazenice rajčat. Akce se jmenovala nějak jako „Rajčata pro Afriku“ nebo podobně, kam šel výtěžek, vůbec netuším. Nicméně dětičky z prvního stupně zasely semínka a pečovaly o rostlinky a pak se s nevinnými tvářičkami naléhavě tázaly: „Mami, tohle jsou moje rajčátka, kdy si je koupíš?“
      Odolávala jsem dlouho, nakonec ale nebylo úniku. Otázky po druhu rajčat zůstaly nezodpovězeny – jsou to balkónová rajčata nebo dvoumetroví trifidi? Ze zbývající nabídky jsem vybrala ty dva nejvýhodnější květináčky. V jednom byly dva afrikány a jedno rajče, ve druhém dvě rajčata a jeden afrikán. Vyhrabala jsem ve sklepě obrovský květináč, zbylý po uhynulém fíkusu, a všechno sesadila dohromady. Úspěšnost přesně 50% – chcíplo jedno rajče a dva afrikány. Zbylý afrikán částečně sežraly nějaké breberky, rajčatům se na jihozápadním balkóně daří docela dobře. Když už jsem koupila, tak jsem se i poučila u odborníků. Sazeničky jsem tedy zasadila tak, že první pár pravých listů jsem zahrabala do země a neustále hnojím příslušným hnojivem. A momentálně mám tak 10 zelených rajčátek – jsem moc zvědavá, jestli budou nakonec žlutá nebo červená 8)

      1. No vidíš, nakonec zjistíš, že máš zelené prsty 🙂 Pořádně si rozmysli, jestli uvaříš kečup, nebo je radši namrazíš? (rofl)

  5. děkuju za přání všem. škoda že se mezi vás nedostanu častěji, ale většinou doháním čtení článku a diskuzí až když mám den volna.

  6. Milý Terro, tak pozdě, ale přeci chválím moc krásné a poučné počteníčko. (clap)

    Na naší Smoky bylo hned ze začátku vidět, že se od mámy dostala moc brzy. Stašně moc si pak chtěla s Dixie hrát, ta to ovšem tvrdě odmítala. Ale když se přeci jen po čase dala k nějaké krátké hře přemluvit, tak zase brzy skončila, protože Smoky při ní neznala tu správnou míru (máma jí to neměla čas naučit). Rozdováděně skočila Dixie na krk a asi kousla moc silně, protože Dixie zasyčela, prskla a utekla se schovat. Teď už je jejich vztah mnohem lepší, ale i dnes Smoky dokáže Dixie dožrat, když jí moc silně rafne. Tak jejich „hra“ spočívá v honění doměm, zatím nikdy jsem je neviděla v nějakém delším, hravém klubku a v „kočkování“. Ale i za to honění jsme vděční. Najednou se ozve dusání z jednoho konce na druhý a chodbou letí z obýváku do ložnice černá a za ní šedá kočka a po chvíli zase opačným směrem, ale v obráceném barevném provedení. My se toho nemůžeme nabažit a oba v tu chvíli přestaneme dělat, co děláme. Smoky se vždy žene „vyběhanou“ cestou a tak si kolikrát ani nevšimne, že Dixie už za ní není. To se pak otočí a jde jí hledat, čehož využije Dixie schované někde za rohem, kde vrtí zadečkem a stepuje všemi čtyřmi tlapkami, s téměř viditelným šibalským úsměvem na tváři, aby pak vystartovala na nic netušící Smoky – a už zase obě pádí domem. Buď je to pak samotné omrzí, nebo právě Smoky hru zakončí hryzancem do Dixina krku (podle ní asi přátelským), Dixie to zabolí, mňoukne, prskne a uteče. Mají komplikovaný vztah. Smoky na Dixie ještě ani jednou nezasyčela (tedy nikdy jsme neslyšeli), zatímco Dixie syčí často. Ale zase Dixie nikdy Smoky i při hře nekousla, takže Smoky se nemá od koho tu správnou míru kousání naučit.

    A s tou dlouhodobou pamětí je to také zajímavé. Kdysi jsem obě kočky naučila na povel sednout a Smoky dokonce dávat pac. Samozřejmě obě to dělaly za úplatek – dětskou kašičku. Jenže tenkrát by si ještě vedle sebe nesedly a tak si sedaly „sólově“. Teď už skočí na linku obě a dožadují se pochoutky, takže už je k tomu posedu nenutím, aby nemusely dlouho žebrat. Ale občas, když je Smoky sama, tak jí ten povel dám a ona si hned na poprvé sedne a tak mile zvedá tu svojí pacičku, dokonce si jí nechá potřást. A Dixie si také sedne, i když té to musím opakovat třeba 3x.

    A přestože obě naše kočky chodí ven na zahradu, po vejškách tam moc nemohou – tedy skáčou na židle a lavice, ale všechny stromy jsou obehnané pletivam, kvůli ptákům. Takže toho hopsání si užijí více v domě, kde mají „v zájmu utužení svalů“ – povoleno vyskočit si všude. Pouze v obýváku na knihovně máme rozestavěné velké figurky (kvarteto) z železnobrodského skla a na druhé knihově je jich také několik a to bychom opravdu neradi našli rozbité na podlaze. Ale jako malé díte – právě tyhle knihovny lákají Dixie (Smoky nikdy). Hlavně na tu jednu může poměrně snadno ze stolku, který je hned vedle. Ale jakoby tím provokovala, pokouší se tam skočit jen když i my jsme v obýváku, jinak si tohodle kusu nábytku vůbec nevšímá. Z křesla skočí na stolek a začne se chystat ke skoku na knihovnu. Zařvu na ní, ona se zarazí, otočí hlavu, ale po chvíli už zase přisedá. Protože mám vždy při ruce láhev s vodou (pro sebe), tak s ní máchnu směrem ke kočce a to jí stačí. Zabrblá si něco pod fousy směrem ke mně, ale seskočí a uteče. Už jednou jsem jí totiž i takhle tou vodou pokřtila a to se jí vůbec nelíbilo, takže si ten pohyb moc dobře pamatuje – ale přesto nás tím dále provokuje.

    A protože není pochyby, že hraní nás udržuje mladé – tak jen honem hezky na všechny čtyřy, do ruky provázek a lezeme, lezeme, ať ti naši chlupatí miláčci vidí, že to také zvládneme (rofl)

  7. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Rybář jde po břehu rybníka a vidí, že se v něm někdo koupe. „Haló, pane, vy jste nečetl, že v tomhle rybníku je koupáni zakázáno?“ „Já se ale nekoupu, já se topím!“ „Tak vtom případě se nenechte rušit!“ .(*)

    ~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer a hezké sny. ~o)

  8. Tak a teď se vrhám s křížkem po funuse na chválení – jo, kdybysme každej psali takhle chytře a elegantně a vtipně … (nebo aspoň já 😛 ). ne vážně, Terro, je to parádní, děkuju!

    1. To už jsi mohla spláchnout najednou i se srpencovým, ne? (chuckle)
      Díky, seš skvělá strážkyně! (bow) (inlove)

      1. Viď, každý měsíc si uvědomuju, že já bych v tom měla takový džuvedž, že by se v tom nikdo nevyznal. 😛

  9. A tohle ještě píšu pro Dede a další zájemce vavího typu: Babetka má dáseňky dnes úplně čistoučké a hlaďoučké, všechny vřídky jsou do pryč.
    Asi bude za odměnu kůúúře.
    Terro – promiň. 🙂
    Ale potěšila fakt Tvá zmínka o čaji: po čajových sáčcích, nejlépe bryndajících a okápavajících ještě ve chvíli, kdy je neseme přes noviny ze stolku na práh, aby se lidi kór lekli, až na mokvající hmotu potmě šlápnou, moje kočky jdou jak… jak… jak mourovaté!

    1. To je báječná novina, že jste vykurýrovali boláky. Nějak si nedovedu představit, že ten zákrok dělám Míně. Ona je poměrně dost paličatá. Asi bych byla po ošetření ohryzaná jak prasklá tužka. 🙂 Mouryn se po několika dnech protestů s nepříjemnými procedúrami smíří. (sun)

      1. Ona jí ta pasta fakt chutná; při natírání sice naoko kope, ale v zásadě si užívá. Tak hladké a jednoduché léčení jsem ještě nezažila. Prostě jsem vstala/přišla z práce/dostavila se před spaním, začala harašit miskama, drapsla drzou Babí, která na linku vyskočila logicky jako první, za krk, přitiskla k desce a zahájila matláma patláma. Ani se moc nenaštvala, než stihla prvně zakřičet, byla natřená a pak se už jen mohutně olizovala, což je také správně. 🙂

        Ale tohle zažíváte málokdo: napsala jsem před chvílí sms paní doktorce, nahlásila zřejmé uzdravení, poděkovala za bezvadný odhad a tip na léčbu, a vrátilo se mi, že jsou rádi: Ona i její pes. Jejku, to je tak milé!! (wave)

          1. Ano. OROZYME GEL, ale je třeba denně potírat, asi psí hlavu do klína a mučit. 195 peněz. Centimetr pasty denně. Ju?

    2. Milá Bětuláskovo, pozdě ale přece jásám, že příjemná léčba zabrala a Babetka (inlove) je zase jako nová 🙂
      Jinak Louk i Zdena bp mi zase ukradly pořádný kus času (chuckle) – ty fotky jsou nádherné, od obou, užila jsem si (inlove)

      1. 12 dní od zahájení léčby: denně potřít dásně (aspoň nějak, aspoň zčásti, když se cuká) a nasypat chytrou řasu chytře právě do toho jídla, které se jí chce jíst, žádná záhada. Ještě má přední dolní rtík trochu odulý, ale cizák by to už nepoznal. Potřebovala jen šetrně propucovat pusinku. Samozřejmě pokračujeme dál, máme pasty a prášku do podzima a pak našetříme na další, asi to bude potřebovat pořád, ale hlavní je, že nemusí do narkózy, žeáno…
        Copak dělá moje zdáli tajně milovaná Ostružinka vlčí? 😉
        Řekni, že buzeruje, prosíím, to mne pobaví i potěší! 🙂

  10. K diplomňaucii dnes nemohu mít průběžné poznámky, páč dnes se chováme neprůběžně, vysvětlím:
    Jak jste Leny Anně radili s neusazenou Mášenkou, zmínili jste valeriánské kapky. No já jsem ovšem kozlíkové kapky používala imrvére – než zavřela před drahnou dobou lékárna přes náměstí, do níž jsem si pro ně dycky skákla letmo cestou z práce.
    Po měsíci dvou jsem se optala v lékárné prvé, kdesi při cestě někam, pokrčení rameny. V druhé – totéž. V třetí, kolem níž chodím každé ráno, jsem se ptala 3x. Božužel nikoli na valeriánské, alébrž kozlíkové, jak jsem byla zvyklá u prvotních rozlejvatelů ze džberů do miniaturních lahviček. Přes veškerou svou snahu (a emanaci) mi mladé slečny nenabídly víc, než pár mililitrů na objednávku za asi 125 peněz.
    I zachmuřila jsem se a poodešla přemítat, jestli von ten můj lékárník neměl káď eště ze socáče a nenabíral z ní naběračkou či co…
    … než jsem se dočetla, jak lehce Leny v první lékárně pořídila valeriánky.

    Tak jsem dnes došla do první lékárny po cestě, optala VALERI8NSKÉ, dostala, zaplatila 21 peněz, vylezu ven, civím na lahvičku a jmenuje se to JAK? Jmenuje se to KOZLÍKOVÉ kapky.
    Čili chyba nebyla ani ve mně ani v systému, chyba je v té lékárně tajdle dóle, kde jsou mladé slečny přemoudřelé a když na ně pronesete „kozlík,“ s „valeriáněním“ si jej nespojí.
    Neva, vyřešeno, i já jsem poučena, po mnoha týdnech jsem kápla do záchodku, na několik hraček a polštářků a škrabadlo a zákeřně každé kočce tečičku na předocáskovo.
    Výsledek?
    Kočky po bytě dnes odpoledne VZLÍNAJÍ s málem cirkulujícími panenkami a jesipak se před chvílí i teta Běta, panter neústupný, neválela po zádech jak nyjící žížala?
    Chňa chňa. 😀

    1. 😀 seš děsnááááá (rofl) (chuckle) (rofl) Já mám pečlivě zavřená semínka šanty. Stačí 3 – 4 a mám co vytírat Teda, nejdřív vytírá Mouryn jazykem a děsně u toho slintá. Pak nastoupím já a musím ty kalužinky naslintané vytřít (rofl) Ale opravdu ho to dostává až do extáze. Nedělám to často. Trochu se před ním stydím. (blush)

      1. Šantu sušenou v polštářku jsem koupila na jaře, právě když jsem nemohla dosíci kozlíka. Holky polštářek (10x8cm) parkrát vočuchly a do pozítří na něj zapomněly – asi hodně „vyčuchlé“ to bylo.
        Zrovna dnes jsem na šantí polštářek kápla kozlík. Aby ty vyhozený chechtáky byly něčím překápnuty…
        Naštěstí jsem po celou dobu měla šáchor, tak během kozlíkové přestávky mohly holky chodit nýt k šáchoru; rostlinku úplně vokousanou na pahýlky jsem na několik týdnů odstavila z dosahu a vida: dneska už má nakvetlé nové osmišpičičky akorát k nakousání a každý den si tam některá holka požužlá…
        Myslím, že nás ty zverimexy pořádně berou na hůl, a tak místo 60 korun za tácek trávy, která kolikrát ani nevzejde, vezmu prostě nůž a igelitku, vydloubu pár trsů s pořádnou dávkou hlíny, osprchuju od breberek, nacpu do mísy – a kolik tejdnů to pak dělá parádu a jak, pane, kočičky vzorně po požití občas vyblinknou jen hlen a snítku právě tak, jak to má bejt.

        1. Hehe, to je dávný problém. Když jsou „chovatelé“ (party) , kteří jsou ochotni za tohle zboží zaplatit, tak jsou i prodejci 8) . Já si vypěstovala ze 4 lístků velikánskou otep šáchoru, na který chodí plyšáci jen v zimě. Přes léto je v oblibě trs zaječích ocásků, které rostou na skalce. Jednou jsem to snaživě vysela a od té doby statečně bujuju, abych na skalce a cestičkách a všude :O měla i něco jiného, než zaječí ocásky. (wasntme)

  11. Tvoje diplomňaucie je skvěle psaná. Díky, moc díky. Už při prvním čtení vím, že se k ní určitě vrátím. Minulý týden jsem tu hru měla v praxi. Byla mi svěřena smíšená smečka miláčků v počtu: 1x kočička matička, 3x koťata, 1x kocour (ten vždy jen procházel a kontroloval, zda mu byla připravena menáž) 1x minikrálík. Vše dost volně ložené na zahradě a krabicových pelíškách. Chovatelé odjeli na dovolenou a já se přímo vetřela do přízně. Zlí jazykové tvrdí, že to stejně dělám jen ze zištných důvodů, abych nemusela jít těsně před uzávěrkou fotek na kalendář do depozitáře místního muzea a nedělala portrét vycpaného sysla, nebo kolčavy. Nechtěla jsem ukázat, ale jsem děsná a nevydržím to tutlat. Tady: http://zdenabp.rajce.idnes.cz/Remesovic_zver_22.7.10/

    1. Jej, to je sladkej zvířátkovník. To kojení mi připomnělo loňsko, když byla mrňata dlouhá skoro jak máma a takhle chodila bumbat.
      Mimochodem – DODNES po honění, praní a fackování a syčení přicházejí chvíle, kdy se mamí Pusí s dcerkou Babí sejdou v křesle nebo na polštářku a co do rozměrů dvojnásobná dcera se pokouší žužlat cecík, zatímco jí mamka pucuje krček. Nerozháním je – asi to tak chtít chtějí.
      Tímto se obracím na odborníky, děje se snad nějaká chyba, když 15 měsíční dcera žužlá pupík mámě jen o pár měsíců starší? Mně tak připadají spokojené. Kde tu jsou rozpaky? 8-|

    2. Chichi, je vidět, že si umíš poručit. Jj, to bude u kalendáře hotová detektýfka, až budeme hádat co čí je (rofl) .

      Mouratci i ušák jsou parádní! (y) 🙂 A mě něco před pár dny sežralo ostatní komenty a už nehrajůů :S .

  12. Milý Terro, smekám kloubouk i skalp. Píšeš sqěle, čte se to jedním dechem a druhým se navíc vzdělávám! Díky za povídání, posílám kočičákům podrbání a už se těším, až doma podrbu náš dvojpsí a trojkočičí zvěřinec. Naše kočky se chovají přesně podle tvého popisu, jen nic neshazují. Jestli to nebude tím, že mají jak kuchňskou linku, tak i stoly zakázané, což kupodivu dodržují. Tedy s jedinou výjimkou – když si dám olivy, Ťapina je ochotná riskovat i život, aby kousek dostala. Dostává tak půlku jedné a ještě ne moc velké. Ale je to pro ni největší lahůdka.

    1. Melíšek směl vždycky všude, v bytě v Krkonoších si vyskočí i na kuchyňskou linku, ale jen tehdy, když se plní mistička. Jinak ne. Zakázané má parapety, na kterých mám spoustu dekorací. To jen zvýším hlas a už je dole. Zrzínek asi díky tomu, že má místo ocásku jen pahýlek, výše jak na parapet okna tady v Praze nevyskočí, skříně a další výšky ho nechávají v klidu. Melíšek rozbil jednu skleničku, a to omylem, když vyskočil na psací stůl za mnou a ujely mu tlapky po TVprogramu. Pak zničil jednu vázičku, ale tím jsem si sama vinna, protože jsem postavila tašku s dlouhým uchem na botník a on si chtěl s tím uchem pohrát, tak na něj vyskočil, taška spadla a strhla s sebou vázičku. Vzhledem k tomu, že byla pořízena ve frcu asi za 15,- káčé, tolik jsem neželela. A jednou shodil ovládač DVD, to se zapnulo a chlapečkové celý den čučeli na dokola se odvíjející starý film, tuším že s Burianem. Jinak jsou to zlatíčka oba a škody na domácnosti jsou naprosto minimální, pokud vůbec nějaké! Olivy??? No, tak to Melda nemusí, ale když usednu a konzumuju cokoliv, tak asistuje a ochutnal by, ale někdy ohrne svůj vznešený čeníšek a pohrdne. Je s podivem, jak se jim oběma srovnaly chutě. Ani jednomu z nich nechutnají kapsičky s hovězím masem. Drůbeží, divočina, to vše baští oba svorně, hovězí jen vylíznou tu šťávičku a to hutné vyhodím. Oba baští syrové maso. Zrzínek víc konzumuje granulky, mlsoun Melíšek jen některé. Melda ale teď baští i to, co dříve nechtěl, ale vidí Zrzínka, jak si pochutnává, tak si dá také. Melíšek nikdy nejedl konzervy, jen kapsičky. Zrzínek zase konzervu snědl bez problémů. Dneska oba dostanou malou konzervičku a zdlábnou ji. Od misek se vzájemně odstrkují, zastoupnou si k mističce, kousek ochutnají a vymění si je, aby se přesvědčili, že druhý má to samé. Ale jsou naprosto v pohodě, co se týče nějakého ničení věcí doma, nedrápou, drápky zásadně brousí na sisálových podložkách, jsou to zlatíčka.
      Ale jinak nezničili nic,

    2. Díky za poklonu, Honzo 🙂 Mávám vaší smečce… Tak olivy madame ráda? A suché Martini k tomu nevyžaduje?

    3. Chňa chňa podruhé – tak s tím, co by se mohlo doma rozbít, si hlavu fakt už nelámu: Babetka cibetka všechny cenné květináče (včetně rukodělného výrobku za 300) a skleničky rozbila již v půlroce života jako malé hůdě. Zapnout, vypnout a zesílit televizi také umí. Fungl novou záclonu, na kterou jsem střádala měsíce, zničila za tři dny – možná jsem si loni poplakala, ale letos to už neřeším. Prostě jsme kočičí hnízdo a můžu bejt ráda, že zatím boty a odění na zítra do práce přežívají… 😛

  13. Terro – trošku odbočím…

    prosím, nevíš, jaký význam může mít tak hrozně zaneřáděný les, jak jsme popisovala včera v diskuzi?? A Louk potkala totéž. Prostě se hustý les prokácí, nálet, soušky i zdravé stromy (i docela slušné – určitě přes 20 cm v průměru) se nakrájí neodvětvené na zhruba dvoumetrové kusy a nechá se vše ležet. V těch našich strmých kamenitých srázech to vytvoří neproniknutelnou hradbu bince. Jasně – nemusím tam chodit, ale mám pocit, že ani zvěři to nemůže být (hlavně za sněhu) pohodlné – když to třeba zatarasí jediný rozumný průchod mezi skalními bloky. Upozorňuji, že to není letošní „práce“ už to zase prorůstá náletem… a že se jedná o CHKO. Kdyby to nechali na přírodě, tak by to dopadlo líp…
    Na samosběr palivového dříví to taky asi nebylo plánováno – to opravdu nejsou snadno přístupné terény…

      1. On se s tím slavný KRNAP taky zrovna moc nes………..! Do lesa není možné vkročit. Líbí se mi, jak honí borůvkáře, že ničí hřebeny borůvčí. Ale kolik ho zdevastovali dřevaři při těžbě, to už je nezajímá. Kolik pasek, na které jsme s maminkou a později s partou chodívali na borůvky, maliny, brusinky, houby, už dávno neexistuje, protože jsou přes ně bez ladu a skladu poházené celé stromy. Ne vývraty, ale pokácené a ponechané osudu. Kolik nadělali doslova a do písmene silnic ze štěrku a asfaltu přímo v lesích, aby si usnadnili vstup pro kácení a svoz těžkou technikou. Pryč jsou měkké pěšinky, teď tu je cosi ne nepodobné tankodromu. Nás buzerují kvůli každé blbosti, ke všemu se musí vyjádřit, nesmíme pomalu ani šlápnout na zahradu, abychom neohnuli travičku, ale to, jak ničí přírodu oni sami, to by mělo být trestné! Je jim jedno, že nefunkční neudržované čističky z penzionů a podnikových chat jsou přes 20 let ve zkušebním provozu a vytéká z nich smradlavá břečka do původně živého potoka, oni přijdou měřit vzdálenost suchého WC v kůlně soukromé chalupy od zdroje vody, což je právě zmíněný potok, kam bych nestrčila za trest ani červa, natož tu vodu na něco použila. Zuřím, když ze mne udělají hysterku jen proto, že se na schůzi chci dozvědět, proč se ořezané větve nechávají na hromadách v lese všude možně, proč se lesy nečistí, proč se nehlídají čističky, proč se nehlídá šílený chalupář z Tábora, voják z povolání, který si u chalupy kutá už asi 20 let bez stavebního povolení bunkr atd. atd. atd., to by člověk popsal stovky stran. Z celého slavného KRNAPu je mi tak akorát na zvracení! Pardon, trochu jsem se nám naštvala.

        1. Karolínko, já jsem nas.. pořád, Co my u Mohelky máme za povinnosti protože máme malou spíš malinkou vodní elektrárnu a přtom si na vlastním pozemku nesmíme pomalu skácet bez povolení ani olši. Výš po potoce olše samy padají přes potok a nikdo to neuklidí a při velké vodě to nadělá pěknou paseku. Se mnou také nikdo z povodí a ochranářů nechce nikdy mluvit, vždycky chtějí manžela. On není takový střelec jako já a v lese darmo mluvit to je takový bor,, ale to jsem psala už včera

          1. Dámy, nenechávejte hněv cloumat svým majestátem 😀 Žádný úřední prudič za to totiž nestojí, ale vyplatí se znát svá práva a povinnosti. Ke kácení na pozemku ve vlastnictví „fyzické osoby“ např. nepotřebujete žádné povovlení až do velikosti stromu daného vyhláškou: obvod kmene 80cm a výše ve výčetní výšce (130 cm nad zemí). Pokud jsou stromy součástí břehových porostů, měl by se o ně starat příslušný Podnik Povodí, který taky m.j. odpovídá za to, že chatrný strom nespadne nikomu na hlavu. Ve vyjmenovaných případech můžete dokonce strom skácet a nahlásit dodatečně (ohrožuje okolí). To vše se týká stromů rostoucích tzv. „mimo les“. Ovocných stromů se pak netýká vůbec, neboť obvykle lze uplatnit další z výjimek – kácení z pěstebních důvodů (sadu).
            Karolínko, to, co popisuješ, nemá ovšem s péčí o les mnoho společného, to je ten výše zmiňovaný binčus… Spor mezi lesníky a správci parku je dlouholetá záležitost a komplikují ji obě strany. Bohužel.

            1. Terro, to my dobře víme co si můžeme dovolit a co ne, máme na to fůru povolení o nakládání s vodami a dohod s Povodím, rybáři a pod. Jenže těch povinností je daleko víc než výhod. Mohelka je malá v létě je vody málo a ještě nesmí jít všechna přes turbínu, to by ani nešlo odnely by to ryby a jiní živí tvorové, museli jsme vybudovat práh pod jezem přes který musí jít voda. atd. Neměří se všem stejným metrem a když máš k tomu souseda, který jen špehuje a donáší a přitom má v zátopovém území skládku prken, dřeva, kamení, písku a ohrazené betonovým plotem, to vždycky byla louka na kterou se rozlila voda při povodni, nastěhoval se tam v devadesátých letech. A je to bez sankcí, pokud mu vyměří pokutu, tak nezaplatí protože je sociálně slabý. To jsem se jen rozepsala o čem v Praze nemáte tušení. To si nestěžuji, nejsem žádná chudinka ukřivděná, to jen proč je člověk někdy naštvaný když se rozhlídne kolem. Ale většinou je hezky. Máme vodu, máme les a louky a naši zvířenu.

              1. No jo, Marsko. Tak v tom je matka příroda fakt nevinně. A docela tuším, že to majitelé a provozovatelé MVE nemají vůbec jednoduché…

                1. Terro, já tady nepomlouvám Přírodu, ta s tím opravdu nemá co dělat, ta si s námi poradí postupně sama, to kácení stromů bylo, jest a bude ale to co se děje kolem toho. Výjimečně souhlasím s Krakonošem, to byste museli žít mezi lesy, ale proč to někde jde a jinde ne se chovat k Přírodě vlídně? Teď jsme přijeli z procházky u Turnova a tam to kupodivu jde, taky tam řádily vichřice a byly polomy. Budu mít fotky. Tam je tak krásná procházka. MVE existuje od roku 1924, dodávala el. do všech asi 7 domků na svícení asi do konce padesátých let, několik let nebyla v provozu a v78 ji manžel s tchánem dali znovu do provozu se všemi povoleními a to dalo tenkrát starostí abychom se neobohatili. No a před čtyřmi lety jsme museli znovu obnovit všechna vodoprávní řízení a zaměření, vodočet a pod., takže to všechno jednání stálo nemalý peníz. Jak říkám není to o Přírodě ale o lidech.

            2. Můj otec kdysi vysadil na pozemek asi 100 smrčků. Bylo mi tak 4-5, takže před 50 lety. Krásných, roztomilých malých smrčíčků. Protože si rostly bez konkurence, vyrostly z nich obrovské stromy, které stínily, pouštěly jehličí, bylo pod nimi vlhko a plesnivo, do chalupy nešlo sluníčko, takže ta byla patřičně zavlhlá taky, kromě toho je známo, že smrk mělce koření pod povrchem terénu, takže je velmi nebezpečný a jedno takové hebedo bylo tak 3 m od domu, průměr pařezu je metr. Nic tam nerostlo, půda pod nimi zničená. Stromů jsem potřebovala celkem odstranit asi 40. Poslední várka šla letos 30.04., přesně v den končící platnosti povolení. Nikdy tam žádné smrky nebyly, lze doložit dobovými snímky a dalším, byly to opravdu „nálety“, sice sázené úmyslně, ale neměly tam co dělat. Tehdy to tatínek myslel dobře: podél potoka smrky zpevnily břehy, podél silnice zamezily nahrabání sněhu pluhem do zahrady a také trochu chránily před zvídavými návštěvníky. Jenže kdyby se strom vyvrátil, můžu tu chalupu tak akorát podpálit a postavit znovu, protože opravovat by se to nevyplatilo.
              Těch šílených tahanic kolem kácení, návštěv a kontrol, zda povolení je v pořádku atd. atd., byli schopni tam přijet i 2x za dopoledne! Já je opravdu nemám ráda. Bohužel, oni jsou ouřad a nemají-li oni také rádi mne, v nevýhodě jsem já!
              Jednat musí se mnou, i když se jim to nelíbí a raději by zapojili přednostu. Vědí, že se mnou jednání jednoduché nebývá ani trošku a antipatiemi k této zbytečné organizaci se rozhodně netajím!
              Letos už mám připravenou žádost o pokácení posledních cca 10 kusů. To zase bude veselo!

        2. Ale to není jenom KRNAP, přesně takhle se chovají i další správci lesa – myslím stát. Kousek nad naší vesnicí byl krásný les, kam jsme velmi rádi chodili na houby, vycházky se psy, i borůvky se tam našli. A před 2 lety tam těžili dřevo – tak zničený les od traktorů, buldozerů a následně od nákladních aut jsem ještě neviděla. Když jsme tam s MLP nakoukli, tak nám bylo do breku, teda jemu, já jsem se rozplakala. Ty díry jak po granátech, servaná vrstva půdy, obnažené podloží, no do dnešního dne tam neroste ani prašivka, natož něco sbíratelného. A chodit na procházky se tam opravdu nedá a dlouho ještě nebude. Hlavně že jsme prodali pár kubíků dřeva do ciziny.

          1. Ldu, to je totéž v bledě zeleném: pro mnohé lesní „hospodáře“ (a nemusí to být jen LČR) je prostě takové chování součástí profese. Setkal jsem se s tím mockrát, právě tak jako např. s argumentací myslivců typu:

            Já: Kalous ušatý je druh chráněný zákonem. Můžete mi říci, jak se vám dostal do seznamu lovné zvěře?
            Oni: My ho tradičně počítáme mezi zvěř…
            Já: Ale zákon vám zakazuje ho lovit, tak proč…
            Oni: Co se vám na tom nezdá, my ho lovit nebudeme, ale budeme o něj pečovat jako o lovnou zvěř… Takže vlastně bude chráněný dvakrát…

            Nevymýšlím si – téměř doslovně cituji. A bylo to neprůstřelné, cyklili jsme se takhle skoro hodinu :@

            1. Vím, je to děs. Dva roky jsem pracovala na odboru životního prostředí jednoho magistrátu a slyšela jsem, konkrétně o myslivcích z obou stran leccos. Někteří v pohodě, ale jiným dejte do ruky zbraň a běžte se schovat, nejlépe do sklepa. A můžu se zeptat na profesi? Z níže vedené diskuse vidím, že víš, o čem je řeč. A nevadí tykání?

              1. Tak já to vezmu odzadu – tykání nevadí, a díky za nabídku 🙂
                Profesí jsem biolog se specializací na obecnou a systémovou biologii. V rámci oboru ale dost univerzál a zkusil jsem si leccos, i toho vyššího státního úředníka… no, z tohohle postu jsem i přes jeho zdánlivou výhodnost uprchl dost rychle. Jak bych to řekl… v některých případech jsem měl véééliký problém zapřít v sobě profesi a státi se úředníkem (whew)

                1. Biologii jsem chtěla studovat, neb zájem o přírodu ve mě vypěstoval tatínek, ale bolševik mě odpálkoval pro neuspokojivý původ – dědeček byl kulak a tatínek sloužil u PTP, tak mi to zůstalo jako koníček. A vyšší státní úředník jsem nikdy nebyla – jen ten nejnižší. Na životním mě to bavilo, i když jsem byla na odpadech, ale byl to jenom záskok za mateřskou, tak jsem musela jinam. Díky za článek, je skvělý. Ráda se něco přiučím, i když hodně z obsahu znám ze své kočičí praxe.

          2. Před několika lety jsem pátral v CHKO Ždárské vrchy po prameni Sázavy. Potok mne dovedl na rozsáhlou planinu, kde orkán (nevím, jestli Kyrril, nebo Ema, možná oba) vyvrátil smrky, které byly zakořeněné jen v tenké vrstvě půdy na skalním podloží. Těžaři odřezali padlé stromy od pařezů a vývraty nechali na místě, takže výsledný terén byl neprostupný pro cokoli, včetně chodců. Stav takto zdevastovaného lesa evidentně nikoho nezajímal, hlavně, že vytěžené dřevo bylo pečlivě uskladněno k odvozu u blízké cesty. Chtěl jsem sice vysledovat celý tok až k prameni, ale nakonec jsem paseku (mělo by to být spíš tankodrom) obešel a začátek totálně zdevastované vodoteče stejně nenašel, původní koryto zmizelo. Nezbylo mi, než se spokojit s dvojicí studánek na přítoku a děsím se okamžiku, kdy další přírodní pohroma poskytne devastátorům lesa záminku k těžbě i kolem oněch studánek. Myslím, že to nebude dlouho trvat).

            1. Velice smutné, jak vidím, šlendrián je všude. A zase jsme u oblíbeného zaklínadla dnešní doby – nejsou peníze…

    1. To je docela složité, tak budu trochu fabulovat 🙂 Především je nutno odlišit účelové udržování více méně přirozeného či přírodnímu stavu blízkého lesního prostředí od nepořádku. V hospodářském lese mimo zvláště chráněná území to bude nejspíš to druhé – tedy nepořádek. V lesích, které jsou součástí nějakého chráněného území (velkoplošného nebo maloplošného) může být ponechání určitého podílu dřevní hmoty na místě součástí tzv. plánu péče o chráněné území a jeho množství se určuje v plánu péče předem. Mělo by postupně vést k obnově přirozené druhové rozmanitosti a přirozených pochodů (i rozkladných) v lesním porostu, tedy směřovat ten porost k něčemu, co se obvykle označuje jako „přírodě blízký stav“. Význam ponechávání odumírající nebo odumřelé (i vytěžené) části dřevní hmoty na místě (podle typu a určení lesa) se má za prokázaný, napomáhá udržení nebo obnově přirozených cyklů látek, energie a biochemických procesů v lese. Z toho plyne i postupně se zvyšující schopnost takového lesa rozšiřovat svou druhovou diverzitu – následuje zlepšení schopnosti autoregulace a udržení dynamické rovnováhy („stability“) celého ekosystému.
      Jestliže se to dělá dlouhá desetiletí a plánovitě, je možné se dopracovat od hospodářského lesa s holosečnou těžbou a naprosto příšernou druhovou skladbou ( o nějaké druhové diverzitě nemluvě) k přírodě blízkému, do daných podmínek vhodnému a hospodářsky přijatelně využívanému lesu. Ponecháním výše zmíněného „hospodářského lesa“ okamžitě a teď hned bez zásahu to totiž obvykle nejde – z toho kouká průšvih, jak patrno na Šumavě.
      Takže asi tak – snad jsem to popsal jakž-takž srozumitelně 🙂

      1. Sorry, ale myslíte, že ponechání vyvrácených pařezů na místě je vpořádku? Já ne, už proto, že tím se ponechá narušená vrstva půdy na skalním podloží ve stavu, kdy ji jakýkoli déšť spláchne a odplaví a zbude jen sterilní skála, na které už les znovu nevyroste, protože semenáčky nebudou mít v čem zakořenit. O tom, že osazovat takovéto lokality (svahy s tvrdým skalním podložím), zrovna mělce kořenícími smrky je naprostá hovězina, z hlediska stability lesa, už toho bylo také publikováno dost a dost, jenže, bohužel i v chráněných územích pro lesáky zřejmě platí, že napřed byznys, potom dlouho a dlouho nic a teprve pak nějaké rozumné hospodaření, čili: 1/ Sázet to, co rychle roste a dobře se prodává a co se dá, díky živlům legálně vykácet dříve, než podle zákona, 2/ Zlobit se v takových případech s pařezy a klestím je ztráta času a je to nehospodárné, čili to tam necháme, ona už si příroda nějak poradí 3/ Chráněné území znamená jen to, že Počet firem, provádějících devastaci lesa bude poněkud omezen a ti ,,správní“ budou pečlivě vybráni, aby nehrozilo, že byznys bude nějak ohrožen.

        1. Krakonoši, prosím – kde jsem psal něco o pařezech? To, co by se mělo eventuelně ponechávat na místě, jsou především větve, padlé a již trouchnivějící části slabších kmenů a pod. Nechat na pasece vzniklé holosečnou těžbou pařezy je samozřejmě špatně a s pokusem o obnovu přírodní rovnováhy v lese to nemá fakt mnoho společného. Snad jen to, že pařez je taky dřevo. Jinak máte v mnohém pravdu, ale tyhle spory jsou velmi starého data…

  14. Terro, díky za další skvělou diplomňaucii! (clap) 🙂 Jj, hraní je široké a náramně zajímavé téma a těší mě, že jsem se díky krásně sepsanému článku mohla pobavit i nenásilně poučit.

    Když k nám dorazila naše dvě sourozenecká kůťata, zrovna jsem delší dobu marodila a mohla si jejich hrátek naplno užít. Sledovat jejich blbnutí se nemůže omrzet. A když se miláčkové odpučeli po příchodu Pedrona, nastaly další, mnohdy nečekáné variace. Nejlepší je, pokud buldočík s mouratcem zápolí sumo – vzájemně se obejmou okolo krku, posléze si okusují hlavy… až se psík moc rozparádí, Čenda ho profackuje a zmizí v dál 🙂 . Doufám, že se Yga v dohlednu pochlapí a o soužití Zikiho s Toyou napíše.

    Bubu, Ygo i ostatní – užijte si příjemnou dovolenou (inlove) .

    A Aničkám všechno nej k svátku (inlove) .

  15. Hra je odměna za to, že nemusíme neustále shánět kus žvance. Proto si ji ohou dovolit hlavně mláďata a domestikovaní tvorové. Jen člověk je někdy líný si v pokročilém věku hrát. Nebo si hraje pasivně – třeba sledováním seriálů nebo blbých filmů. Jinak kdo nezapomene umění si hrát, stárne (alespoň duševně) pomaleji. S prdlými psy to jde samo 😀 . Pravda, nelezu po zemi a netahám myš s rolnočkou, ale to je aspoň v soukromí. Tahání chcíplé kačeny po poli je jaksi blbnutí veřejné. Doma na tebe psychiatry nikdo nepošle. Venku jen děkujeme za to, že městští lidé jsou již dost lhostejní. Sice by nepomohli přepadenému, ale na druhé straně na nás zatím nikdo nezavolal psychiatry. I když občas se najde chrabrý spoluobčan, který přepadenému pomůže, tak naše situace není zas tak bezpečná (rofl) 😛

  16. Milý terro, já jsem si tohle povídání dnes užila podruhé a musím říct, že neztratilo nic ze svého kouzla 🙂 Na kotěcí hry si pamatuju od Čity a Mii, a velmi podobné štěněčí hry mám denně před očima teď 😀 Musím říct, že pohled na zdravé hravé mládě je jedna velká radost (pokud zrovna nelikviduješ ty méně čekané následky 🙂 )
    Jinak srdečné přání všem Aničkám a Aninkám, Kristýnám a Jakubům taktéž. (inlove) (f) (^) (d) (dance) Včera jsem nestačila ani moc nakukovat, navrátilo se mi mužstvo zpoza oceánu a tak počitadlo poněkud flákám 🙂

  17. Páni, tak esej ještě nevymřela, česká literatura na rozdíl třeba od maďarské o ní neví už nic a na Zvířetníku se člověk potká s její podobou z nejkouzelnějších. Tučně poučná, jazykově vybraná, vtipem jemně jiskřící, emocionálně hluboká – jejda, to jsem si počtla.

    1. Díky, baty – už abych se zase červenal a lezl pod koberec… To, že nepíšu odborné nesmysly, se ode mne jaksi předpokládá, ale na poklony ve smyslu literárních kvalit nejsem až tak zvyklý… 😀

      1. Terro, Baty ale má pravdu, Tvoje psaní je nejen poučné, ale má navíc nádherný literární styl. Z toho důvodu je radost číst i Tvoje příspěvky do diskusí, bez ohledu na to, o čem je zrovna řeč.

      2. Dovolte, prosím, abych se připojil k veškeré té chvále, která Vám tu byla právem vzdávána. Přiznávám, že ve všech článcích, kde se píše o zvířátkách a jejich chování, hledám kousek člověka.
        U Vás jsem ho našel. A děkuji Vám. (sun)

        1. Ujišťuji Vás, že si toho velice cením – a neberte to jako frázi, prosím. A k tomu kousku člověka: ano, je ve mně kousek člověka. To ostatní je kocour 🙂

  18. Milý Terro, pár dnů jsem tu nebyla a zrovna takový nádherný článeček, který už fofrem putoval mailíkem k našim mladým coby oddaným poddaným jednoho kočkourka a také zároveň na podporu snah mé snachy, která zatím marně přesvědčuje mého syna, že když oni dva jsou celý den v práci, tak nejlepší zábava pro kočkourka je další čičák. Já to důvěrně znám i od pesů – naši gerontíci, pokud některý z nich se začne nezdravě zabývat svými stařeckými neduhy, tak ho druzí dva okamžitě nastartují na společné hrátky typu – uštěkáme, tedy sežereme přes plot kolemjdoucího….. nebo alespoň: ukradneme něco páníkům a dokud nás nedoženou, tak jim to nevrátíme…. anebo budeme tak dlouho pískat každý na svého pískláka, až to někdo z páníků nevydrží a začne nám je házet…. v krajním případě je možno i ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety „rafnout“ toho druhého do nohy či ocásku a vyvolat zuřivou honičku (po níž ovšem zúčastnění potřebují aspoň dvě hoďky pospat a páníci si vydechnout).

    1. Laďko, já se strašně bála pořídit si druhého kocourka. Bála jsem se všeho, hlavně jejich seznamování a vůbec dalšího průběhu. Nakonec jsem se dočkala krásného páru krásných kocourků, kteří si hrají, dovádějí, Melíšek nepláče po mamince, která je celý den pryč, Zrzínek našel kámoše, který mu vyhovuje, na rozdíl od toho plného útulku, kde jich bylo hodně pohromadě a on se jich bál a vyhýbal se jim, jak mohl. Byl zašprajcovaný pod výlevkou ve špinavém plesnivém koutě, ale hlavně aby měl od nich klid. Dneska se z něj stává nebojácný kocourek, umí si úplně jinak hrát, nežli Melíšek, je úžasné ty dva pozorovat. A neváhala bych s pořízením, čím déle to bude, tím hůř bude integrace do rodiny probíhat. Však už jsem tu psala, že místo 5. dílu seriálu Ptáci v trní jsem si s nimi celý večer hrála. Stojí to za to a mně to strašně dobíjí.

  19. Aničky, Anny, Aničičky, Aninky a.t.d. jakožto i všichni další, co něco slavíte!
    Všecko nejlepší, zdraví, zdraví, zdraví, pohodu a tak. Ať se vám plní vaše tajná přání. (rose1) (rose1) (rose1)
    http://www.astro.cz/apod/ap090526.html
    A vzpomněla jsem si na jeden pradávný hvězdářský song oprávněně patřící kuchařinkám jednoho dávného expedičního tábora:
    Kuchařky, Andulky, vaří nám brambůrky, masíčko ňam ňam ňam, pospěšme tam.
    Ani nám to lidi nevěří, jak se tu večeří, ani nám to lidi nevěří, jak se tu cpem!
    V tomhletom vaření je naše spasení, od rána k večeru, stále ž- papám.
    Ani nám …
    Pořád se ládujem, nic nepozorujem, přibývám na váze, je mi blaze!
    Ani nám ….
    Jedním z autorů je Jura Grygar.

    1. Já se s dovolením přidám s gratulací Ankám i Aničkám. Užijte si svátku (rose1) a z toho chladna z rána, za které prý můžete, si nic nedělejte. třeba zrovna já mám ranní letní mlhy rád… a to jsem sova.

      Veram, píseň je to přímo epická… tak jsem si při ná vzpomněl taky na jednu, prozměnu „tu našu“ (zde ukázka, možno tančit čardáš)

      Hladíval Fott Euglenu, Euglenu
      po bičíku nahému, nahému,
      Euglena se culila, culila,
      stigma na něj kulila…

      Prof. Fott býval vynikajícím znalcem nižších rostlin, najmě pak oraganismů zelených a k tomu jednobuněčných… Bohužel, už jsem ho nezažil, ale podle množství kolujících historek to musel být zajímavý muž.
      Jo – a fotka je skvělá jako vždy…

        1. Díky za vzpomínku, krásnoočko zelené byla první a jediná osoba, kterou mi bylo dopřáno vidět osobně pod mikroskopem v první měšťance.

          1. Eugleny jsou exhibicionistky, baty. Velmi vděčný objekt k mikroskopování pro začátečníky… 🙂

  20. Terro bylo to krásné povídání a já mám už cca 7 týdnů možnost pozorovat, jak si kočičáci ty své hry zdokonalili a jak si je rozvíjejí. Sice občas lítnou chlupy, ale víceméně se naučili rozlišovat, co je hra a co už bolí. Když se z válející černorezaté koule ozve kňournutí, okamžitě se pustí a nechají toho, je jedno, kdo to byl. Je vidět, že si nehodlají ublížit, pokousat se, servat, že si užívají své blízkosti, protože i když se ignorují a každý je ve svém oblíbeném koutku, tak najednou jeden z nich hru vyprovokuje a jde se do toho! Lítají a honí se a hrají si hlavně v noci a tak okolo 4.00 ráno. Zrzínek je šikula. Uklidila jsem jim hračky před luxováním do tašky dolů do poličky. Velmi šikovně si z ní vytáhne ty, které má rád a nabídne Melíškovi, aby se přidal. Melíšek občas vystartuje po Zrzínkovi ze zálohy a pověsí se mu na krk, otočí si ho na zádíčka a „zakousne“ si ho. Zrzínek kníkne a oba toho nechají. Pak se situace opakuje, ale Zrzínek vyběhne na Melíška, přeskočí ho a dopadne před něj, výhrůžně zavrčí a tlapkami ho obejme okolo krku. Povalí ho pod sebe a muchluje zadními tlapkami, dokud se neozve kníknutí a Melíšek je puštěn z objetí. Jsou chytří, nechtějí si ublížit, chtějí si pohrát a pak si odpočinout a dobře se nabaštit, pohrát……… Jsem ráda, že se sžili a jsem ráda, že jsem pořídila k Melíškovi druhého kocourka. protože zůstal stejně mazlivý, jako předtím, ale je hravější, nenudí se, je mnohem akčnější a já nemám pocit, že mu ubližuju, když jsem o víkendu pryč.
    Opravdu mne „dostalo“ srovnání s důstojným starším pánem, který si na čtyřech hraje se svou kočkou! Já jsem včera asi 2 hodiny tahala myšky, házela chlupaté míčky s rolničkami, pouštěla laserový paprsek a střídavě volala hlášky jako tyto: „Ano, hurá, Melíšek útočí, Zrzínek je na řadě, anoooo, už vyrazil a Melíšek ztrácí paprsek, Zrzínek se ho zmocnil a už skáče do výšky, pozooooor, Melíšek vyráží, posvítíme na postel, tam se Zrzínkovi nechce, jooooooo Melíšek už běží ke dveřím, bacha, je předhoněn Zrzínkem………..“ Připadala jsem si, jako dokonalý cvok, někdo mne sledovat, tak u toho asi umře smíchy. Ale 2 hodiny hry se spokojenými kocourky, to je prostě nádhera, ani jsem se nestíhala dívat na Ptáky v trní, jen jsem to poslouchala jako rádio. Nedivím se, že po tomhle cvičení Melda v mé posteli a Zrzínek v pelíšku usnuli jako ze dřeva.

    1. 😀 Karolíno, trochu mi to připomnělo jednoho mého kamaráda, který pro naše obveselení jednou komentoval křížové výpravy jako fotbalový zápas. Navíc je řečený kamarád Slovák a zvolil nezaměnitelný styl Gaba Zelenaye… 😀

      1. Ony ty mé komentáře jsou o to komičtější, že jsem v místnosti sama, takže bych musela zákonitě lidem připadat jako tichý blázen, resp. hlučný blázen, protože občas i hlas zvýším, abych kocourky ve hře povzbudila. Ale komentář typu: „ajajaj, to som ja, Gabo Zelenaj“ musely být úžasné!

        1. Popravdě řečeno jsme byli mrtví smíchy a bolela náš břicha, protože Saladinovi jezdci „sa rútili po pravom krídle“ a pod hradbami jeruzalémskými vypukla pověstná „trma-vrma“… A ten přednes, to se prostě nedá zopakovat – na to už jen vzpomínáme… (rofl)

    2. Zdravím z Brna Karolínu a její čičáčky a její příspěvek taky honem přeposílám našim mladým – osobní příklady nejlépe táhnou, resp. jsou nejpřesvědčivější – prostě dvojitá dávka felinoterapie se vůbec nedá srovnat s jedním – byť i snaživým jedincem!

      1. Hlavně na tom oceňuji to, že Melíšek není sám, byl přes den smutný a mňoukal za dveřmi žalostně, ať už jde maminka domů, jenže ta musela taky tak trochu pracovat! Někdo na ty granulky vydělat musí! Teď kolikrát přijde ke dveřím až když vejdu, zavřu a pověsím klíčky, zívá na celé kolo a v peřině mám vytlačené dva důlky – v jednom chloupky zrzavé, ve druhém černé a uspořádání hraček je naprosto odlišné, nežli když jsem ráno odcházela, tudíž chlapečkové řádili a pak si unaveni padli do peřinek.

  21. jej! A to jsem si pošmákla!!! Dííky, dííky Terro!! Moc háský čtení (y)

    Jen bych doplnila ještě ten název článku – páč….. i ten kdo nemyslí si hraje . Důkazem budiž moje milovaná dutohlávka obecná – Hošíček Ešíček 😀 😀 😀

      1. Terro nenene, nepodceňuju. Enem dutohlávka obecná se může štítit pavouků a brouků, když je pes. No. Náš pes se jich štítí. Ne bojí. štítí (rofl) (rofl) (rofl) (rofl). Bojí se vos, včelek, čmelounů. Brouků a pabouků se prostě štítí (rofl)

        Proč mi dneska vychází vždycky součet jedenáct? :^)

    1. nepomlouvej ho…
      Které hory to u vás letos vyhrajou?? Tušíš?? Nebo tě polovička zase napíná???

      1. Nepomlouvej ho, nepomlouvej ho, šak je to pravda – kterej péf si stoupne v bahně na hlavu? :O

        Jsem napnutá jak guma od trenclí, kam jedeme zasejc nevím, drahá půle je tajemná. Střílím dotazy na místo dovolený v kteroukoliv denní dobu, uprostřed debaty o čemkoliv, v plané naději, že to z něj vystřískám. :D, marně 😀 😀 😀 😀 😀 Po víkendu bych si možná i přála procházky Polabím (rofl)

        1. Polabí mohu doporučit pouze v doprovodu litrové láhve repelentu ( a pro případ neúspěšného repelentu tentýž objem oblíbeného alkoholu), neboť je tam na m2 několik stovek klíšťat všech druhů a vývojových stadií. Občas tam musím pracovně a je to běs – očkování, repelent, světlé oblečení stažené kolem kotníků a zápěstí… Klíšťata v zásadě nevítězí – ale je to „eklhaft“…

          1. fůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj Terro – lituju Tě a …………. už si radši masíruju lýtka a impregnuju boty do hor, všechno lepčejší než tohle :S

            ZAS JEDENÁCT :O

            1. třikrát jsme v minulém týdnu byli v lese u nás. Za vedra (úterní večer), v dešti (sobotní ráno), v zimě a mlze (nedělní ráno). Součet cizopasníků – jedno klíště lezoucí (sebrané z hlavy Betce), tři kloši lezoucí v srsti (sebraní ještě před nasednutím do auta…) Prostě i na hmyzáky jsou hory prostě lepšejší… (inlove)

              A proč si Ešousek nesmí nořit hlavičku do bahna ?? (rofl) To by teda moje elegantní dáma neudělala… ta si bahní podvozek a tlpy a hubu… ale očíčka a ouška zásadně nepotápí (wave)

              1. blebleble, klooooše nééé, fuj. Tuhle si mě vybraly dvě (envy) .
                No hošíček se může nořiti do bahna, což o to. Jen mi nepřijde úplně jako normální, když si u toho stoupá právě na hlavu :O . navíc byl vždycky estét, nikoliv prase. Asi přehodnotil životní názory 😀

              2. To se Ti to sbírá z Betušky, to u nás se těžko hledají v srsti, ale zase si nezaboříš hlavu do hřívy a to je taková relaxace, že ji odpustím to, že se po nich musí na podlaze uklízet těch chlupů víc. Před časem na golfáči nás prosil jeden mladík jestli si může na Dona sáhnout a pak byl úplně mimo a říkal, že v životě nic tak krásného nehladil / asi neměl za sebou žádné zkušenosti bylo mu asi 15/
                Petro opět 13 heč 😀

    2. Petro, víš jak musí ten Tvůj Ešíček přemýšlet aby zvládal tolik věcí? Třeba sebrat mapu a dát ji do auta, zbalit si cestovní zavazadlo a ostatní dovednosti. Člověk to všechno nepamatuje a Ty ho nazýváš dutuhlávkou, co bych musela být já a to se nestavím na hlavu do bahna, Tak ho nepomlouvej a radši ho přinuť ať zase něco naštěká. Já vím ode mne to sedí. Ale já tak pěkně nrštěkám to se zeptejte mé rodiny- těm se to moc nelíbí když štěkám.

      1. Pravda, na tu mapu jsem zapomněla. A teď o víkendu zas použil hlavu. „Cvičili“ jsme na louce povel Ke mně! já jsem odešla přes celou tu obří louku, vyšla na cestu, obešla náš pozemek, hošíček měl čekej. Pak jsem zavolala ke mně!, hošíček vyrazil směrem co já, pak to stočil a zkrátil si to přes zahradu asi tak o dvacet kilometrů. Proč to obíhat, když můžu použít zkratku. Že by to bylo tou hlavou v bahně,?? :O :O

        Jo a štěkání mi taky jde. To je pravda 😀

    3. Hanba PetřeK., Tak urážet jednoho z nejhezčích a nejchytřejších pesanů. No, asi už jste, PetroK, zapomenula jak s vámi ten ponižovaný tvor jel tramvají a ani nehlesl, když jste říkala svou mantru – mám, všechno, všechno mám, doma…- atd. To, že z vás je klasik, to je také Ešusovo dílo. A kdy nám zase dopřejete nahlédnutí do života nejlepšího psa?
      Zdraví nenapravitelná ctitelka Ešuse a Vaše.

      1. Milá nenapravitelná ctitelko Ešusova, na dotaz:

        …………….A kdy nám zase dopřejete nahlédnutí do života nejlepšího psa?…………….

        mohu s potutelným úsměvem říct: „Vydrž Prťka, vydrž!“ a nebo… „už je x krát se vyspíš a…..“
        (think)
        😀

        P.S. jenže on se v tý tramvaji tvářil že….“Tohle ke mně ani nepatří, já TO jenom doprovázim!“ 😀

  22. Zajímavé čtení- asi pořídíme naší budoucí kočce fontánku 🙂 Ale na hraní jí teda budou muset stačit děti. Dvě kočky už jsem neukecala.

    1. Matyldo, není třeba – stačí, když si ji pro potěšení pořídíte vy. Kočkouři už ji zabaví sami, stejně jako to provedli nám. Z romantického bytového doplňku je kočkouří napajedlo…

    2. Matyldo a kdy očekáváte kočičí přírůstek? 😉 😉
      My jsme ve fázi výběru chovatelské stanice. Dcera si vybrala (cat) bezchlupatku, příchod do rodiny bude na podzim

      1. Kočičí přírůstek k nám dorazí koncem prázdnin a je to úplně normální vymazlená vesnická kočička, odchovaná v psí domácnosti a opečovávaná. Nás teď čeká spousta změn, časem dám vědět. Momentálně se i u netu vyskytuju jen sporadicky, mám jaxi všeho nad hlavu…

  23. Milý Terro,
    zase jedno zábavně naučné pojednání – děkuju ti za něj. Ehm – pokud člověk nemůže dodat kočičákovi coby hračku druhého kočičáka, tak postačí i postarší pejsková! A to je potom představení, protože každý druh má jiný způsob hraní a než jeden přijde na to, co tím chtěl ten druhý říct … Abych tak řekla – jednotlivé bitvy s přehledem vyhrává Zikmund, aby celou válku vyhrála Toya … už si v hlavě sumíruju takové pojednání o soužití pejska a kočičky (tedy pejskové a kocourka).

    Ale to bude až někdy – já totiž, jako Bubu a Kačka Matyldovic, vyrážím na dovolenou (protože prší (chuckle) ) . No a na nás bude pršet zase v Beskydech (Toya jede na prázdniny k babičce, Zikmund bude hlídat Terku, venkovní kočičky jsem svěřila sousedce a Terka ve středu bude na mejdánu, neb jejich kobylka v sobotním Oaks doběhla do cíle druhá). Ale nebojte, ve čtvrtek k večeru tu budu jak na koni – doufám, že budou i fotky zvířátek „na stojáka“ (nod) (nod) . Papapá

  24. Milý Terro, díky za skvělý a velmi zajímavý článek 🙂

    Heledi a můžu se Tě zeptat, tak jakoby mimo mísu, i když to tak není, co si myslíš o společných výbězích v ZOO pro vlky a medvědy? V zahraničí se to údajně osvědčilo, tak s tím jedna ZOO u nás chce začít taky.

    1. Li, podle mého mínění by to mohlo fungovat – areály právě těchto dvou šelem se běžně překrývají, jejich kořist a způsob života jsou tak odlišné, že odlišnější snad ani být nemohou (tedy si nekonkurují prakticky v ničem) – ale takhle „z mosta do prosta“ si neumím vymyslet výhody, které by z takového společného chovu mohly plynout, snad jen to větší množství přirozených podnětů pro oba druhy? To fakt nevím. Zkusím zapátrat.

      1. No já nevím, co jsem kde četla, pak kde se teritoria překrývají, tam se k sobě chovají jako potravní konkurenti a pokud mají příležitost, pak se vzájemně zabíjejí. Jenže ve volné přírodě mají možnost se sobě vyhnout. V ohradě tuto možnost poněkud nemají…

        1. Nevím, ale nějak se mi to nezdá – fakt se budu muset podívat, nebo odchytit nějakého kolegu „přes velké šelmy“, já to poněkud umím tak do velikosti rysa… 🙂

        2. A asi ti bude taky záviset na druhu medvěda. On vlk je totiž pořád tak nějak vlk, šelma psovitá… ale medvědi se způsobem života i etologií liší druh od druhu. A pořádně. Pohledám.

          1. Díky za odkaz – zrovna u toho baribala bych hádal, že to fungovat může, vzhledem k tomu co je to za medvěda. Neumím si moc představit, co by podnikal takový kodiak, např. Ale možná že taky nic. Medvědi mají etologii hodně složitou…

          2. Aha, ale medvědi žádnou „zašupšárnu“ nemají, jsou zcela vydáni vlčí smečce. Dovedu si živě představit, kterak vlčata provokují medvědy ke hrám, že jim nedají pokoj. Co vlčí matka, když medvěd nechtěně vlče přišlápne a to začne pištět? Moje fenka by okamžitě zaútočila. A co medvíďata?

        3. ……a pokud mají příležitost, pak se vzájemně zabíjejí. Jenže ve volné přírodě mají možnost se sobě vyhnout. V ohradě tuto možnost poněkud nemají…….

          tohle si taky myslím.
          Tím, že není šance se konfliktu vyhnout, bych se bála, že to nemůže dopadnout dobře

          1. A tak vlci, jak je uvedeno na webu mají kam zalést. Pro samotářského baribala to musí být docela šok, být takhle najednou ve společnosti (think) No, všem držím palce, aby to dobře dopadlo! 🙂

  25. Milý Terro, to je zase nádhera. (h) I pro člověka nekočičího je to krásné počtení a poučení tisíckrát platné i pro jiné živočišné druhy! Ať už se jedná o štěňata, která jsou hravostí pověstná, nebo hříbátka, co dokážou řádit, až se člověku tají dech! A umí to i jiní tvorové – když občas pozoruju opeřenou část naší smečky, je až neuvěřitelné, co dokážou vymyslet a jak si dovedou neuvěřitelně hrát! Pravda, někdy jsou to hry vypečené – třeba Frodo mi včera předvedl, jak snadno a rychle se dá rozebrat můj mobil včetně vyndání baterie a simkarty! A předvedl to několikrát, přičemž podruhé už přesně věděl, jak na to 😀

    1. Lucko, já z okna pozoruji občas srnče se srnkou, někdy i dvě srnčata, já totiž mám bydlení proti lesu a před tím jsou dvě loučky a potok.

    2. …………..A předvedl to několikrát, přičemž podruhé už přesně věděl, jak na to :D……………..

      😀 😀 😀

      a opeřený hrátky prosim natočiiit (y)

      1. To bych musela tu kameru mít implantovanou do čela!Ty dva komedianti mě přivádějí střídavě k záchvatu smíchu a zuřivosti, když jsem toho pitomce honila po bytě, neb simkartu považoval za skvělou hračku, soptila jsem jak vulkán! No a prcek se místo jména naučil perfektně říkat ,kvakvakva“ a „jaujaujau“, což pravidelně vykřikuje Péťa, když jí blbounek okusuje ucho 😀 Teď jsem jim koupila takové hrací chrastítko, doufám, že sklidí úspěch…

  26. hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Terro – parádní kousek etologie (nod) Těším se na další díl… (wave)

    I když momentálně bych nejraději nějakého cizího kocoura ubezdušila. Nosí si občas v noci (asi od popelnic v sídlišti) zbytky kostí k nám – na kopeček uprostřed zahrady (asi „sedím vysoko vidím daleko“). Betka je pak neomylně vyhledá a dochroupe. A já nestíhám zareagovat – fakt ji za tlapku ráno po zahradě nevodím… Naštěstí její zažívání to hravě zvládá, ale přesto pečené vepřové kosti již použité nějakým tulákem asi nejsou to úplně nejlepší… Ale když je to tak jednou za 14 dní, tak se ani odnaučování nedaří, vždy najdu spokojeně chroustající Kosatici, která mi s úsměvem sdělí – hele co tu vyrostlo dobrého…

    1. Xerxová, díky za poklonu – a s tím kocourem máš naprostou pravdu – vysoko sedím, daleko vidím, a navíc většina kočkovitých si alespoň čas od času nosí kořist do výšek ( optimálně na strom), neb všechno najednou pozřít nezvládnou, ale nevidí jediný důvod pro svou kořistí krmit mrchožrouty… 😀 Ten chlupatec jedná poslušen své přirozenosti, ale chápu, že Betka jako „mrchožrout“ tě nenaplňuje nadšením…

      1. naplňuje nenaplňuje… (wasntme) je to šelma, tak snad ty kosti zvládne… Sice ode mě je dostává raději syrové, ale co nadělám… Na procházce ví, že se nic žrát nesmí (stejně to občas zkusí…), ale kosti na zahradu jí běžně dávám (proč by měla svinit doma) a tak to pro ni není nic zakázaného… Ještě se zeptám u jedněch sousedů (jestli nedokrmují kočky takto nestandardně…), ale pokud je to od popelnic ze sídliště, tak to bohužel nevyřeším

  27. Tak tohle je úplné vědecké pojednání a potvrzuje se mi, že i když člověk není odborník, podvědomě dělá ty správné věci, které dělat má (včera jsme se s Macíčkem učili opravdu intenzivně). 🙂
    Díky za poučný článek! (y)

  28. Terro to je úžasné, čkytám blahem při takovémto čtení. 🙂 Ač jsem kočkoprostá velmi si u nás rozumím s kočicem Micinkem, ale protože se Jeho Výsost přestěhovala o vchod vedle a já už ho nepouštím do domu, už nemám nárok ho podrbat 😀 . Jen z lehka se uklonit, pozdravit a optat se jak se má… 😀

  29. Přeji všem Aničkm, Andulkám , hodně štěstí, zdraví a pěkně prožitý den (rose1) (rose1) (rose1) , zvláště Andulce od Týny aby jí už nebolelo bříško (hug)

    1. Aničky, promiňte vypadlo mi á, ráno už je docela přítmí. Ptáci přestali vyřvávat a pavouci se stěhují do domu…

  30. Soudím, že vedle „honění myšky“ je „udělalo bác“ jednou z nejoblíbenějších her. A Evelín v ní naprosto vyniká. Nikdo jiný neumí tak nenápadně odsunout zadní nožkou pouzdro na brýle nebo tužku. A nikdo jiný neumí udělat tak kulaté překvapené oči a podívat se na mně: „Jé paničko …. vono hapalo …. zvedneš mi to?“ (sun)

  31. Ano ano ano, kdo si hraje nezlobí! A zůstává mladý.
    Takže jdu zabalit, odjíždíme. Začalo být zima a deštivo, tak máme dovolenou. Opatrujte se tu, buďte hodní, neperte se, vlk to všechno slyší v lese….. A vůbec ahóóój (wave)

    1. Jo, Kačka dneska ráno odjíždí se skautkama na 4-denní vandr po Jeseníkách jen se stanem- snad jim nebude moc pršet 😀

      1. Doufám, že jsi dcérenku řádně vybavila – je zde opravdu chladno, sychravo a nevlídno… (rain)

        1. No snažila jsem se- dostala v podstatě moje věci 🙂 Ale předpokládám, že kdyby bylo zle, tak dojdou k nejbližšímu autobusu nebo vlaku a dojedou domů. Jede jich jen 5 velkých děcek, z nich je Kačka nejmladší. Jinak jedou v podstatě vedoucí, Kaččina stejně stará kamarádka nakonec nemohla- byla objednaná k zubaři. Takže když tyhle holčiny ukočírují tábor pro holčičky od 6 let, nejspíš ukočírují i tohle (aspoň na to spoléhám). Ale Kája říkal, že když chce jet, ať si to zkusí, koneckonců na tom táboře je pravidelně strašlivá zima, protože je v údolí v lese u studeného potoka.

  32. terro, omlouvám se že jsem vám tu vpadla do článku, ale musím se podělit o dobře zprávy. milí zvířetníci, už jsme zpátky doma z new yorku a las vegas, plno zajímavých věci jsme viděli a pomyslete: chris mě požádal o ruku v grand canyonu, tak se v pokročilém věku 36 let budu vdávat!

    a další dobre zprávy – tento rok jsem začala studovat vysokou školu při zaměstnání, nejdřív dva přípravné kurzy, protože jsem jenom vyučená; a vzhledem k tomu, že je to skoro dvacet let co jsem že školy odešla, a bylo mi tam neustále opakováno jak jsem tupá, moc jsem se bála, jak to zvládnu na universitě – a zrovna jsem dostala zpátky hodnocení a mám 92% za závěrečnou essej v jednom kurzu a 75% za essej z druhého kurzu, tak jsem radosti nad sebou celá pryč.

    na oslavu zásnub a školních úspěchu pořádáme barbeque v sobotu 14. srpna, kdo jste v anglii, přijďte se na nás podívat.

    1. No paráda! Až budu velká holka, začnu studovat taky (to už se u nás třeba vysoké školy polepší).

    2. No to je úžasně romantické – být požádána o ruku ve Velkém kaňonu – no tam jsi nic jiného než ano nemohla říct

      A studijní výsledky jsou super super super – budeš krásná nevěsta a odvážná školačka. Máš krásné časy (h) (y)

    3. Jůůů, gratuluju!!!!
      (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1)
      Být požádána o ruku ve Velkém kaňonu – to je vrchol romantiky!
      Já už si vůbec po těch čtyřicetiosmi letech nepamatuju, že bych o ruku požádána byla, spíš to tak nějak vyplynulo – nééé, nemyslete si nic poťouchlého, Mira se narodila za 11 měsíců od svatby. Ale pamatuju si, jak šel Aleš (zeť) požádat o ruku naší Miry. Kytka, oběd, bělostná košile …vše ok. Při loučení Aleš – byl trochu naměkko, stejně, jako my – dojatě děkoval otci budoucí nevěsty: Mnohokrát vám, tatínku, děkuji. Milan taky v tom dojetí jen stručně: Ale není zač, vůbec není zač….

    4. Tak velká gratulace ke všemu – a do budoucna oběma spokojený život plný malých a neškodných překvapení (rose1) A hele – jaký pokročilý věk? Já jsem se v té době taky ženil…

      1. No jo vlastně 😛 Já se taky vdávala v 36 letech, to je ten nejlepší věk k tak zásadnímu rozhodnutí 🙂 (rofl)

      1. 😀 Jiný klasik pravil poněkud drsněji: Láska je jako odvar z kolokvinty – kdo si lokne, dostane bolení… A přece to člověk vždycky znova riskoval, vždycky to znova vycházelo a semo tamo ne, a vždycky to tak bylo dobře. Tak ještě jednou hodně štěstí.

        1. A ještě jiný klasik: Dobré manželství je jako přístav v bouři. No a to špatné pak jako bouře v přístavu…. 🙂

      2. Láska je jak světlo v tmách. Ba přímo v temném tunelu. A světlo na konci tunelu bývají reflektory vlaku.
        Pokud si vůbec někdo něčeho všimne, tak pak jen sesbírají krvavé kusy.

    5. Milá skvěle studující snoubenko (inlove) , srdečně gratuluju obojímu – škole i zasnoubení, ať jste s Chrisem šťastní a daří se vám, na co sáhnete (h) (f) A pokud jde o ujišťování našich učitelů o tuposti a věštění budoucnosti u lopaty či kýblu, tak to jsem si zažila nejen sama, ale i u svých dětí… bohužel příliš mnoho z „takyučitelů“ si ještě hojí na dětech své vlastní mindráky, vysloveně záleží na štěstí, jestli se ti podaří se těmto exemlářům vyhnout. O osobních kvalitách kritizovaných dětí to obvykle nevypovídá vůbec nic 🙂

    6. Přidávám se ke gratulantům (h) . Fííha, požádání o ruku ve Velkém kaňonu – to už je pořádná romantika. Hezky si zásnuby i školní úspěchy oslavte (sun) .

    7. Tedy, tohle je ale paráda! No, nakročeno máš dobře, teď už jen vydržet… (chuckle)
      Kdo že to říkal, že manželství je jako obležená pevnost – kdo je venku, chce dovnitř a kdo je uvnitř, chce ven?

Napsat komentář: Zdena b.p. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN