Tenhle článek je svým způsobem antidoza k povídání a fotkám o starém kostelu v Sheldonu v Jižní Karolíně, abyste si nemysleli, že tady jenom žijeme v konzervě jižanské zadumanosti a vznešenosti. Ne – tady se to mele všechno dohromady a díky tomu je náš malý stát vrcholně barvitý. Proto ho mám ráda. Vždy mne fascinovaly nevinné bizarnosti, a Pan Bůh a osud mne zanesli do místa, kde si toho občas užiju.
UFO, Bowman, South Carolina
Jeli jsme s Chetem a Jakeym (Jakey the dog) letos o velikonoční neděli do Sheldonu pro potěšení zvířetníků nafotit starý dvakrát vypálený koloniální kostel. Po určitě době na nudné dálnici jsem se rozhodla, že uhnu na zajímavější boční cesty. Chet navigoval a vedl mne na městečko Bowman. A jak tak kočíruju tím směrem, najednou jsem si vzpomněla: před dobře deseti lety jsem četla v novinách, že nějaký chlapík si v Bowman stavěl UFO – dokonce byl na hlavní stránce státních novin. To musíme vidět!
Odjela jsem z boční cesty na ještě bočnější. Celé městečko je křižovatka a pár domů a najednou to tam bylo. Stříbrné, ale zjevně opuštěné a zabordelené. Ovšem svým zvláštním samodělným způsobem vymakané. Nepochybně UFO sloužilo do nedávné doby jako obydlí. Mělo v jednom okně zabudovanou klimatizační skříňku, má osvětlení i zvenku – z nočních lampiček a vánočních elektrických svíček. Kousek bokem stál model malé raketky. Ale co mne nejvíc dostalo, byl plot kolem UFO, na kterém bylo sprejem napsáno „UFO Welcome Center”.
Welcome centers jsou velmi užitečná zařízení. Na každém dálničním vstupu (a někdy u jiných hlavních silnic) do státu je vždy velmi pěkné welcome center, kde jsou zadarmo mapy, poutače na různé atrakce ve státě, obchod se suvenýry a literaturou o tom kterém státě, kupóny na slevy, velmi čistě toalety, občerstvení z automatů, piknikové stolky v parku a výběh pro pejsky. Navíc velmi ochotny personál, který leccos pořadí a zařídí. UFO welcome center byl takový domácký. A prý do nedávna majitel vybíral tři dolary na prohlídku. Prostě extravagantní zjev v jinak velmi tradičním prostředí jihokarolínskeho venkova, kde hlavní devizou je neodlišovat se.
Velikonoční pieta – někde na rozcestí mezi Bowman a St. George, South Carolina
Okouzlení ufem jsme si vzpomněli, že nedaleko odtud na jiném venkovském rozcestí jsme před asi jedenácti lety viděli neuvěřitelné velikonoční aranžmá. I nyní byla velikonoční neděle ráno a tak jsme to místo hledali a našli. Byli jsme trochu zklamaní – letos to nebylo tak extravagantní, jak jsme si pamatovali. Ta výzdoba před jedenácti lety měla na provizorním zastřešeném jevišti kostelní sbor z figurín, které vypadaly buď jak zombie nebo mládež, která žila příliš dlouho na těžkých drogách.
Předsedala tomu socha malého černouška, který seděl za skutečným starým pianem. Svítilo slunko a foukal vítr, a jak ty róby vlály, vyšlo najevo, že figuríny jsou jen hlavy a krk namontované na dřevěnou konstrukci. Sboristky vypadaly, jakoby nosily v břiše místo dítěte židli – poznamenala má vtipná maminka. Opět závan absurdity na na pohled nudném venkově.
Letos tam zase bylo zastřešené jeviště, ale bylo to poněkud více ponuré. Sbor zmizel, ale byl tam dvakrát Ježíš. První na kríži – opět nějaká podivná figurína se strašně špatnou parukou, a vedle něj už Ježíš vznášející se nad oblaka – v poněkud lepší paruce a více oholený… Aby to mělo tu správnou velikonoční atmosféru, tak přes silnici od jeviště bylo rozverné aranžmá velikých umělohmotných motýlů, zajíčků a plastových velikonočních vajíček.
Třeba aby to vyvážilo tu pochmurnou náladu na druhé straně silnice. A, z nepochopitelných důvodů, vedle motýlků a zajíčka byla překližková figurína buď patriota z doby koloniální války, nebo Jižana z občanské války. Takže základní ikony byly přítomné a tímto uklidněni jsme dále pokračovali k Sheldonu ke krásám starého vznešeného Jihu.
Kostel apoštolské víry v Yemassee, South Carolina
Jenže jsme ještě jednou museli zastavit a udiveně se kochat. To bylo v Yemassee, malém městečku, pojmenovaném podle jednoho z kmenů Cherokee Indiánů, které svou slávu jako město u železniční stanice už odžilo a zkomirá. Na křižovatce, odkud jsme měli uhnout na silnici k plantážím, stál kostel. Jeden z těch, kterým se říká „store front church”. Tedy kostel zřízený v tom, kde býval obchod.
Viděli jsme jich za léta spoustu, ale tenhle nás obzvláště fascinoval. Nepochybně to byl kostel sloužící černé kongregaci. Krom toho, že na štítu měl vymalovanou nádhernou kouřící lokomotivu s nákladem (kostel je naproti bývalé železniční zastávky), tak byl zajímavě pojmenovaný. Těžko se to překládá, ale snad takto: Kostel svatého chrámu Pana Ježíše Krista, Inc. (akciová společnost) apoštolské víry, Yemassee, S.C. To by ještě ušlo.
Zde je spousta kostelů, které nepatří k žádné oficiální církví. Prostě pár lidí si založí kongregaci, najmou pastora, který je placen z desátků a vymyslí si jméno. Kazatel má většinou regulérní zaměstnání a kostel dělá bokem. Co nás ale dostalo do kolen, byly popisky funkcí a titulů kostelních funkcionářů. Vede to starší bratr Willie Bleach. Zde se musím uchýlit k angličtině a poté vysvětlit skrytý smysl. „Elder: Willie Bleach – In Charge”. Ten výraz „in charge” se běžně používal k označení hlavního otroka v domácnosti, který rozděloval úkoly ostatním otrokům.
No, a pokračujme: biskup Belton Green je apoštol, kazatel a dohlížitel. Zejména to poslední slovo „dohlížitel” (overseer) je slovo poněkud pregnantní. Na velkých plantážích dohlížitel byl najatý člověk, který dohlížel na to, aby otroci byli produktivní. A dohlížení bylo často drastické. Inu nic, jen jsem přidala malou kulturně sociologickou a lingvistickou osvětovou vložku.
Bazén kukuřičné kaše, St. George, South Carolina
Jak už jsem se několikrát zmínila, jednou ze stálic jižanské kuchyně jsou grits. Grits je umletá kukuřice, z které se vaří kaše. Existuje fujtajblovy výrobek instantni grits. Stačí zalít horkou vodou a vznikne vám cosi mazlavého bez jakékoliv chutě. Pak jsou rychlé grits – jemně umleté a stačí pár minut povařit. Není to špatné, často se to podává ke snídani se slaninou a vajíčkem, zalité máslem.
A pak jsou vrcholné grits – kukuřice namletá na velmi hrubo. Ta se musí vařit tak 40 – 50 minut, případně dokončit smetanou a je to jedno z mých nejmilejších jídel. I když lidé z nejižanské části USA často ohrnují nos nad grits (a moje česká rodina k ním také nepřilnula), tyhle nahrubo mleté grits jsou v podstatě totéž co polenta.
No, a protože nejvíce grits na celém širém světě se údajně spotřebuje v Dorchester County, tak jedno z měst v tomto okrese, St. George, SC (počet obyvatel kolem 2 000), se ujalo pořádání každoročního grits festivalu. Už před lety nám někdo povídal, že hlavní atrakcí festivalu je soutěž v tom, kolik uvařených grits na sebe člověk nabalí při krátkém ponoření se do bazénu kukuřičné kaše.
Letos na jaře jsme se konečně do St. George vypravili. A stálo to zato. Veliký nafukovací bazén naplněný vařenou kukuřičnou kaší. Soutěž vypadá následovně. Soutěžící se dostaví k váze u bazénu, váha je zapsána. Poté se soutěžící vrhne do bazénu a deset vteřin se rochní v kaši, vystoupí a je opět zvážen. Kdo na sebe nabalí nejvíc grits, zvítězí.
Rada soutěžících to měla dobře promyšlené. Volně kalhoty kapsáče, případně i rybářské kalhoty, přilepené ke kotníkům silnou lepicí páskou. Trika s rozstřihnutým výstřihem zabudované do kalhot. Hlavní hitem byly mikiny s kapucí, kdy kapuce byla vepředu a nabrala spoustu kaše. Soutěžící vystupující z bazénu měli grits nejen až za ušima, ale přímo i v uších a vypadali velmi zajímavě. Přiložená fotodokumentace to objasní lépe než slova. Soutěž vyhrála drobná dívčina, která za deset vteřin na sebe stihla nabalit neuvěřitelných téměř 20 kilo kaše. Po převážení se soutěžící odebrali za jeviště, kde byli vydatně ostříkáni vodou z hadice.
Po soutěži jsme se věnovali více tradičním festivalovým záležitostem, což jsou převážně stánky s jídlem a levnými suvenýry. Samozřejmě nemůže chybět tradiční barbeque, což není cokoliv na grilu, ale v Jižní Karolíně jenom a pouze celé prase pomalounku pečené nad uhlím a dřevem, pečlivě rozporcované skoro na nitky a zalité pikantní omáčkou. Jenom žebra se nechají tak jak jsou.
Dále pak všechno smažené, včetně věcí, které snad jenom Jižana napadne osmažit. Jako např. čokoládové tyčinky Mars obalené v těstíčku, osmažené a vydatně pocukrované. Jen bych dodala, že Jih USA má definitivně nejvyšší procento cukrovky v celé zemi, a patrně i jeden z největších výskytů na světě.
My jsme se ale vypravili do sparťansky zařízené jídelny, kde starší černošské dámy vařily tradiční grits dinner (pozor, na Jihu dinner je oběd) a můžu říct, že to byl zážitek přímo gurmánský. Jeden musí abstrahovat od skutečnosti, že jí na umakartu z polysterenových talířků plastovým příborem a soustředit se místo toho na jídlo jako takové. Variace jídla byly dvě.
Jako základ grits s fantastickou pomalu vařenou rajčatovou omáčkou. Je v ní slanina, která tomu dodá zauzenou chuť, krapet sladká s náznakem něčeho pálivějšího a něco skořice. A přitom je to úplně jiné, než jakákoliv rajská, co jsem kdy v ČR jedla.
Následoval výběr mezi čtvrtkou smaženého kuřete nebo plátky smažené ryby catfish. Některé slovníky překládají catfish jako sumec, ale sumec to v žádném případě není – sumec je mnohem chutnější ryba a syrové sumčí maso má zcela jinou barvu než catfish. Kapr jak ho v Čechách známe, to také není. Prostě je to něco mezi a rozhodla jsem se nazývat to sumcokapr. Obojí opět velmi jednoduché: obalené jen v polohrubé kukuřičné mouce (corn meal) se solí a pepřem.
A proč tedy tak jásám? Protože jako u řady vynikajících jídel krása je často právě v jednoduchosti a perfektně provedené technice. Představte si celou čtvrtku kuřete i s kostí, osmaženou tak perfektně, že na tom není ani náznak něčeho připáleného a žádný viditelně odkapávající olej. A uvnitř neobyčejně šťavnaté a ani až u kosti nedodělané. Většinou se kuřata namáčejí na nějakou dobu v podmáslí a pak se ve velkém hrnci – zde přímo v kotli na správné teplotě smaží. Teoreticky to zvládám, ale v praxi se mi to ještě nikdy nepovedlo. Buď se mi to připalovalo, nebo to u kosti vypadalo jak kuřecí sushi.
Cestou k autu jsme se ještě zastavili u pár stánků s duchovním občerstvením, které poskytovali především lidé opět z nějaké neurčité kongregace – patrně samostatná odnož baptistů. Vraceli jsme se domů bočními cestami a už kousek od nás jsme vyfotili čerstvě zorané pole s velmi červenou hlínou, tak typickou pro části obou Karolín, Georgii, Alabamu a přilehlé končiny. A pak jsme viděli krásné pole modrých lupin s poutačem, který říkal, že lupiny jsou jsou „ice cream for deer” – zmrzlina pro jeleny.
Doufám, že mé psaní o velikonočních pietách se nikoho osobně nedotklo. Nepřidružené kostely jsou nedílnou součástí života na americkém Jihu a člověk nemůže o této části země povídat, aniž by dřív nebo později na toto téma nezabrousil. Jejich vliv prolíná literaturou i hudbou v dobrém i špatném. Existují zejména v odlehlejších venkovských oblastech a jsou centrem společenského života pro skupinu lidí, které si kongregaci vybrali.
Zároveň bych nechtěla, aby to vypadalo, že si snobsky dělám šoufky z buranů. Spiš to beru jako realitu a s úsměvem. Vlastně musím dodat, že řada mých kolegů, po generace odtud, se diví, za jakými to zábavami s Chetem občas vyrazíme. Na závěr jeden známý citát od významného a velmi vzdělaného politika z Jižní Karolíny z doby, kdy se Jižní Karolína odtrhla od USA v roce 1861.
James Petigru tehdy poznamenal, ze Jižní Karolína je příliš malá na samostatnou republiku a příliš veliká na blázinec. (South Carolina is too small for a republic and too large for an insane asylum.)
Bonus: recept na grits s rajčatovou omáčkou a krevetami podle receptury z Charlestonu.
Za prvé, zapomeňte na grits a kupte si polentu a připravte ji dle návodu. Za druhé, je to jednoduché a rychlé. Za třetí, je to moje vaření bajvoko.
Omáčka základní: Čerstvá, dobře vyzrálá sladší rajčata rychle spaříme ve vařící vodě a oloupeme. (Toto je skoro jediný recept, kde rajčata loupu). Šťávu a zrníčka vymačkáme do misky a rajčatovou dužinu nakrájíme na hrubší kostky. Do větší pánve na rozpuštěný olivový olej s trochou másla dáme na tenké půlměsíčky nakrájenou cibuli a na mírné teplotě necháme cibuli zesklovatět – v žádném případě nesmí zhnědnout.
Když už je skoro zesklovatělá, tak přidáme drcený česnek a tak 2 minuty promícháme. Na to dáme rajčata, osolíme, opepříme, a čekáme, až rajčata pustí něco šťávy. V žádném případě nechceme rajčata příliš převařit – tahle akce by měla trvat maximálně pět minut. Pokud šťávu nepouštějí, tak přidáme něco vymačkané přecezené štávy (bez zrníček), aby vzniklo cosi jako omáčka, ale neplavalo to.
Ochutnáme; je-li to příliš do kysela, osladíme malou trochou medu. Teď máme dvě možnosti: nechat to tak, jak to je, nebo přidat trochu smetany šlehačky, tak asi dvě velké lžíce a už jen prohřát.
Variace ochucení: (1) S cibuli přidáme 2-3 čerstvé lístky šalvěje nadrobno nakrájené (suchou podle mne neee). (2) Nebo dle chuti drcené pálivé papričky s vědomím toho, že výsledná chuť by neměla být ostrá, ale lehce pikantní. (3) Nebo oboje. (4) V poslední době přidávám lžičku opravdu kvalitní maďarské papriky. Nakonec už na talíř dost nasekané petrželky nebo čerstvé bazalky (ale bazalky v tom případě ne moc).
Krevety uvaříme zvlášť. Do chvíli vařící vody s půlkou citronu, dost kuličkama pepře, bobkovým listem a něčím ostrým – jako krapet drcených papriček, když to máte rádi ostřejší, přidáme syrové oloupané krevety a vaříme tak 4 až 5 minut. Ihned servírujem na omáčku nalitou na polentu. Místo krevet můžete použít jiné mořské potvorstvo.
Rozpis pro 4 osoby:
8 – 10 středně velkých rajčat v průměru tak 8 cm, 2 cibule velikosti jednoho rajčete, 5 větších stroužků česneku. Nejsou-li čerstvá rajčata, můžou se použít ta z konzervy. V tomto případě doporučuju kvalitní italská.
Fotky UFO a z velikonoc jsou ZDE
Fotky z grits festivalu jsou TADY
Moc pěkné povídání i fotky, i když ty smažené tyčinky mě vyděsily k smrti (whew) , je to nádherná sbírka ptákovin a je to fajn, už se těším na další, díky 😀 A byla jsem moc hodná, 5 (chuckle)
Mili pratele – hanba mne fcil fackuje. Teprve ted mi padlo do oka, hned v prvnim odstavci, “ mne fascinovalI (bat) nevinne bizarnosti. “ Tolikrat jsem to po sobe precetla, dle navodu pana Kadluse ohackovala a ocarkovala a rucne opravila, to co program nevychytal, a tyhle hrubky jsem si vsimla az ted. (headbang)
Jinak jeste jednou dekuju za laskave a vtipne komentare jakoz i za povidani o jidle – to ja muzu vzdycky. Jo, a to potapeni do kase mi neverili ani nekteri kolegove – dokavad jsem neukazala fotky, tak si mysleli, ze prehanim.
A pockejte, v listopadu v mestecku Salley, SC je chittlin‘ strut – jinym slovy festival prasecich strev. Pekne vyplachnuta se bud ovari nebo osmazi a dost lidi na venkove to povazuje za delikatesu. Ovsem to bude chtit dost pevny zaludek.
Hanko, chybama se netrap – občas si po sobě s odstupem přečtu, co jsem napsala, a vlastním očím nevěřím…
Je to fakt strašně pěkný (y) .
Pokud se zocelíš a navštívíš střevní festival a napíšeš nám o něm, budu ti náramně vděčná – ptákoviny miluju (rofl)
ehm … není to náhodou dobře??? MNE/MĚ – jsem se zmátla nějak :O
Tam jde spis o to mekke „i“ v minulem case. 🙁
aha – já to četla jako fascinovaLL a usoudila, že je to překlep a dál neřešila… (chuckle)
Zano, OT, už se těším na zápisky z vaší cesty. A co haggis, proběhl?
Ale ono tam opravdu jsou dvě ll ( t.j.LL), četla jste to dobře v té opravě.
🙂 Hani netrap se, já se chytám za hlavu i v okamžiku, kdy odklikávám. Už se mi povedly gramatické skvosty, za které bych nejradši dostala na zadek. (wasntme) Hani já si tvoje vyprávění četla až včera, ale s požitkem. Ještě víc, než ta kašová šílenost, mne nadchlo UFO. Krása. (chuckle)
Omlouvám se já – taky nevidím, co čtu (blush) Juž je to dobré 🙂
Mám skoro hotový dvoupatrový dort. Ještě teď je tu venku 26 stupňů a teče mi to málem pod rukama. takže kousek udělat, vrazit do lednice a znovu a znovu…. Kačka totiž zítra slaví narozky. Ale fotka bude až zítra… dneska ještě není úplně hotovo.
Uff, vydrž, tady lilo už v noci na dnešek, dnes dopoledne a teď večer zase začalo… Přes den bylo nějak kolem 20.
Na fotku se těším. (^)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Na koupališti si Pavel povídá s krásnou slečnou a ta se ho ptá: „Co je to za tu paní, co se na nás pořád dívá?“ „Ani se neptejte, budu mít co dělat abych ji vysvětlil, kdo jste vy!“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny
a pěkně se vyhajejte. ~o)
Teda Jovásku! (inlove) Tohle není vtip, to je hádanka. (nod) A já si s ní nevím rady. (wasntme) (wait) (chuckle)
Děkuju za přání na dovolenou – všem (h) – a přeju hezký večer – taky všem (h) .
Milá Hano – už od rána ti chci říct, že tvé postřehy o životě na jihu (jako na jihu USA) jsou nádherně plastické. Moc se mi líbí, jak si života s Chetem užíváte – a fotky dokreslují tvé povídání. Díky.
A vůbec – všichni krajánci píšete moc dobře – ať už Hana W., tak Marička, Jiří Š., a vlastně i Dede je už krajánek (nod) .
P.s.: všecko bych pochopila – ale to máčení v kaši, to chápu moc těžko – i když, možná je to dobré na pleť (rofl) (rofl)
Hanko, ty nepíšeš často, ale když už se něco objeví, tak to stojí za to :*
Jak se ti daří, co noha?
Dik. Tohle se psalo docela samo. 🙂
Noha: Neboli nebo jen malo, koleno pry srusta dobre, ale tu zatracenou ortezu musim nosit jeste 3 tydny. Ja se z toho zvencnu (headbang) . Navic mi to hati jakekoliv plany letet do CR – furt to posunuju a posunuju. Snad priletim tak, abych stihla burcak.
Přiletět na burčák bude príma (wave) , držím palce. (h)
Hani, je to fascinující čtení a podívaná. Chi, najednou mi zdejší končiny přijdou děsně suchopárné. Děkuju! A ztotožňuju se s Terrou – Tvůj náhled je báječný, plný tolerance, laskavosti a humoru (h) .
Mno, s polentou jsem se potkala na blízko jednou a netoužím si dát repete. Smažit Marsku (ahoj Marie (wave) (rofl) ) taky nebudu. Ale rajskou majdou se nechám inspirovat 🙂 . A díky za ostatní recepty v diskuzi (y) .
Teď jsem pročítala diskuzi a tak také přidám jeden „marinovací“ recept, který mi kdysi dala kamarádka. Jelikož tohle jídlo máme moc rádi, dělám ho poměrně často a zatím náramně chutnalo všem hostům, kterým jsem ho naservírovala. Nevím, jestli se u vás dá koupit kokosové mléko. Jistě by to šlo zalít i smetanou, ale ten kokos dodá exotickou chuť. Nebo třeba v té smětaně rozvařit trochu kokosové moučky, to by možná také šlo. Z vepřové panenky je maso hotové snad za deset minut. Ale dělala jsem to už i z kýty (pokrájené na malé proužky – takovésilnější masové pomfrity) a také je to pak rychlá příprava, jen přeci o trochu delší restování. Případný zbytek se velice snadno zase přihřeje.
Vepřové kari s kokosovým mlékem
½ kila vepřové panenky
1 vejce
2 polévkové lžíce bramborové moučky
2 polévkové lžíce sojové omáčky
3 polévkové lžice oleje
1 lžička soli
2 lžičky koření kari
1-2 lžičky mletého pepře
Rozšleháme vajíčko a vmícháme všechny ostatní přísady. Vznikne taková řidší pasta. Do ní vmícháme na proužky pokrájené maso a dobře obalíme. Přikryjeme a dáme na 4 hodiny do chladna (ne do lednice) odležet.
Na oleji orestujeme do měkka a nakonec vlijeme plechovku kokosového mléka (kolem 400 ml.), kterou jsme předem v kastrůlku trochu nahřáli.
Podáváme s rýží.
Maričko, prosím Tě, „coconut cream“ nebo „coconut milk“?
Judith – coconut milk. Tak je to napsané i na plechovce, ve které se to tu prodává. Když jí otevřu (a předem neprotřepu), tak je uvnitř „mléko“ a dole hustší usazenina. Tak to musím promíchat a pak to vypadá jako řidší kondenzované mléko. Ani nevím, co je „coconut cream“ – pod tímhle jménem znám akorát náplň do čokoládových bombónů 🙂
Maričko, moc děkuju. Tady se prodává obojí, jak kokosové mléko, tak kokosová „smetana!. Řekla bych, že ten rozdíl je v obsahu vody – mléko je jaksi vodnatější. Tady je jen ukázka toho, co se tu prodává.
http://www.tridentfoods.com.au/products/0301.html
Diky za odkaz, tak to jsem měla prve dokonalé „okno“, úplně mi tohle vypadlo. Samozřejmě ten „cream“ se tu také prodává a používá se do „Pina colada“. Já ho ale nikdy nekoupila, tak s ním nemám zkušenosti, možná to bude stejné, jen se ten cream bude asi muset trochu naředit (tedy ten neslazený, myslím, že se právě pro tu Pinu coladu prodává i slazený, tak ten by nešel). A na tom odkazu přesně takhle vypadá ta plechovka s „coconut milk“ (ale možná jiná značka, já jim nevěnuji moc pozornosti).
Lidi, tady je zase žár – ještě není poledne a teploměr v chládku už ukazuje +40 (sweat)
Kosové mléko se – světe div se – prodává i u nás v barskerých supermarketech – Albert.
Bože – co jsem to napsala (fubar) ! Že prý KOSOVÉ?! Tak daleko ještě nejsme – chtěla jsem říct KOKOSOVÉ!
Byli jsme s Betkou na veterině, neboť už termín přeočkování výrazně klepal na dveře… Takže Kosatka dostala bodanec (to vůbec neřeší), ještě jednou jsme poděkovali za správné vyplnění psího pasu před skotskou cestou, a informovali jsme i o Dedím „britském průšvihu“ s vyplněním pasu (aby věděli, že vedle vyplněné kolonky se fakt neodpouští ).
A potěšilo mě, že v rodinné ordinaci byla již třetí generace pracovníků… modrooká (asi tříletá) slečna mi důležitě hlásila “ hvídám želvišku, jestli už se bude hejbat“ a seděla nad bedničkou s nemocnou želvou 😉 Jojo – když jsme si přinesli malou Aronku, tak mamina této princezny byla ještě dítko školou povinné… a běžně odpoledne či o víkendech s mamkou či taťkou ordinovala. A asistovala tenkrát opravdu výborně (nod) . Kdo ví, jestli za spoustu let bude další generace MVDr…
Víš, tohle se mi moc líbí a doufám, že se zase naváže na tradice rodinných podniků – v nejrůznějších oblastech! Úplně vidím důležitě sedící holčičku hlídající želvu… (inlove)
Jinak k našemu ne britskému, ale francouzskému průšvihu hlásím, že Kazan už není Francouz, ale Angličan 🙂 Ten draze a těžko získaný francouzský pas (nutnost ho vystavit v Calais v neděli večer, protože u údaje o ošetření proti klíšťatům spletl český veterinář rok a měli jsme plná všechna políčka na ošetření proti echinokokóze) se ukázal být k ničemu, protože osvícená pí. dr vyplnila první roky očkování proti vzteklině a potom dva poslední, takže to vypadalo, že mezi tím očkován nebyl. Což v konečném důsledku znamenalo, že neplatí krevní testy… jak jsme s tím vlastně mohli přes ty hranice přejet??? (fubar)
No a tak má vystavený nový pas, tentokrát pořádně, s oficiálním razítkem kam se člověk koukne – i u vysvětlení, proč byl nový pas vystaven (což mimochodem ten francouzský neměl vůbec 😀 ) Berry jde na krevní testy za dva týdny a jak dojdou výsledky, tak bude vystaven pas i jí.
Hm. Takže budeme připravení k dalším přesunům (whew)
Ano patálie se zvířecími pasy znám. Naše Kotě dokázala během svého života zapnit dva pasy, ti veti se příliš nenamáhali psát přesně řádku po řádce a dávat razítka opatrně, prostě kam to napsali, tam to napsali a razítka pak zabrala třeba tři řádky a to se pak ty řádky rychle plnily. Dede, pohlaď je za mne oba.
příležitostně tě požádám o „kopii“ Kazanova nového pasu… ale až budu vědět, že na hranicích funguje (rofl) . Kdybychom totiž ještě někdy chtěli s Kosaticí vycestovat do zemí „se speciálním režimem“, tak hádej, kterou kolonku v pasu máme plnou (tmi) …
No v zásadě je to strašně jednoduché – opíšou se tam poslední záznamy (u „jiných očkování“ lépe dvě poslední, aby bylo vidět návaznost, u vztekliny to není nutné, protože veterinář tam napíše datum dalšího povinného očkování) na konec do „jiných záznamů“ se zapíše, že pas byl vydán proto, že ten starý byl zaplněný – nejlépe anglicky 😛 a razítko k tomu…
Kazan díky tomu má opět zaznamenanou tříletou vakcínu proti vzteklině, kterou mu ve Francii svévolně přepsali na roční. Ale nešlo by to, kdyby pas nevydával ten, kdo očkoval, protože on měl svoje originální záznamy. Jinak by se musel řídit tím, co tam napsal poslední veterinář, který očkoval.
Ale vážně doporučuju to udělat dopředu, oba pasy jim tam nechat a dát jim na to dost času. Ono je to spousta záznamů, které se musejí přesně opsat, takže to není žádná rychlovka spáchaná na vyšetřovacím stole 🙂 Jo a vet samozřejmě předtím na Kazanovi čtečkou ověřil číslo a polohu čipu…
Ježkovovoko, to je věda (whew)
Joj, milá zano, podstatně horší než u lidí! Když mám na hranici odbaveného psa, tak tím beru vše jako OK, nic horšího už obvykle číhat nemůže (rofl)
Doufam, ze po precteni krasneho „Rozcestniku“ mile Hany, nikomu neuniklo, jak se bohabojnost vyplaci. U nas se na venkove kostely rozpadaji a take budou skrtat socialni davky. V Karoline, to je jina! Kostelu pribyva a hledme, bohabojny lid plni kukuricnou kasi bazeny a cacha se v nich.
A to prosim, jeste sto let zpatky, tam usedala rodina ke stolu, k trosce te kukuricne kase, ale, nez se do ni pustila, tak se pomodlila a podekovala pokorne Bohu za jeho dar.
To se evidentne panu Bohu zalibilo a tak v Karoline nesetri.
Ja jen doufam, ze nezustane jen u teto discipliny. Dovedu si predstavit desetiboj na oslavu bozih daru.
Nabizi se plno zajimavych disciplin. Potapeni v rajske omace, jizda na horskem kole v jogurtu.
Zajimavy bude take beh pres prekazky ve vejcich. Nepujde tam jen o to, kdo bude prvni na cilove pasce, ale take o to, kolik vajec pri behu rozdupal.
Vrholem bude casovka na 800 m v rozmeklem masle.
Tahle soutez na oslavu bozih daru se urcite stane popularni i ve svete. Papez ji pozehna.
Pri prvnim mezinarodnim klani ovsem dojde k tomu, ze k soutezi nebudou pripusteni atleti Somalska a Ethiopie.
Organizace „Clovek v tisni“ prinese dukazy o tom, ze atleti techto zemi zneuzili k priprave potravinove pomoci OSN !
Ještě jeden tip: sestra od mé známé se v USA živila souboji v čokoládě (obdoba zápasů v bahně), to by taky šlo, ne?
P.S. Zdravím po čase, dlouho jsme se „neviděli“.
Teda, WWW, kam na ty nápady chodíš? To zneužití potravinové pomoci je super. Zaskoč častěji! A co jinak, jak se daří, pane vzácný?
Ono je toho víc – bitvy rajčaty v Italii a ve Španělsku,
http://www.tyden.cz/rubriky/cestovani/turisticke-zajimavosti/rajcatovy-narez-spanelska-bitva-la-tomatina_77299.html
tanec v rýži
(ale to bylo překrásné, viděla jsem to a tam si aspoň tu rýži vozili s sebou po celé turné a používali ji mnohokrát)
házení vajíček v naší nepovedené postarší volební kampani 🙂 Potraviny vyhozené do kontejnerů za budovami velkých obchodních řetězců a podobně a podobně.
Tanec v rýži:
http://kultura.idnes.cz/divadlo.asp?r=divadlo&c=A050530_185126_divadlo_kot
Za rajčatovou bitvou nemusíte jezdít za hranice, tu pořádají každoročně ve Šťastné zemi v Radvánovicích u Turnova, tam pořádají takových věcí víc – např. Slamák- stavbičky ze slámy.
Hezké disciplíny, hezké – ale ještě chybí „akvabely v moři piva“ či „skoky do šampaňského“ (samozřejmě že tréninky by byly pouze do šampusu – ať se nepobuřuje) (rofl)
Taky dobryyyy. Jo, a YGO, dekuju za komentare k fotkam.
Mily WWW: chvala budiz predstavivosti! Jen na obranu bohabojneho lidu Jizni Karoliny bych dodala, ze grits jsou jak „hrnecku var“ , takze v tom bazenu neprosustrovali majlant – ono to bobtna. Pozdravuj Anezku.
Teď jedu s Tádou na dovolenou a už vím, co bude její hlavní náplní: budu všude hledat ztracený poklad, totiž hrneček, co vaří a vaří kaši, dokud člověk nekřikne: “ Hrnečku, dost!“
Představuju si, jak seknu s prací a budu s kouzelným hrnečkem jezdit po celém světě, navařím vždy celý bazén kaše a každý se z ní bude moct najíst nebo se v ní povalovat dosytosti. 🙂
Jakou to kaši ale vlastně umí hrneček uvařit? Krupicovou, určitě krupicovou. Navrch posypanou cukrem a potom hodně tmavým kakaem, uprostřed se do zlatého rybníčku rozpouští plátek másla. Taková kaše se jí pěkně od dokola od kraje, je tam studenější. Někdy je na kraji jen tak neochucená, k té dobrotě nejdobřejší se musíme pomaloučku propracovat, hezky po lžíci, kolem dokola. Mňam! 🙂
Tak do takové dobroty nikoho hopsat nenechám, kdepak! (shake) Ale kdo přijde s talířkem a lžičkou, dostane, co hrdlo ráčí. 🙂
Přeju všem hezké odpoledne a Hani (inlove) , děkuju moc za krásný článek, který dokonce vylákal www z ilegality. (h)
Vavisku, krasnou dovolenou preju. (h) S Tadoskem to stejne bude radost. 🙂
:o3 Vavísku užívej si dovolenou. :bz .:-h
Vavísku (inlove) , krásně si to užij a odpočiň si! S Tádou a Ankou se nejspíš nudit nebudeš, tak ať je to hezký a radostný ruch 🙂
Hezkou dovču a pamatuj, že očekávám referát o bludištích (wave)
Vavinko zlatá – hezky si dovolenou s Tádou užijte … a až budeš cestovat v kaši (dle vzoru cestopat v limonádě dle Joa), tak se stav i u nás – krupicovou, tu já můžu, ať už s kakaem, tak i se skořicí. A jím ji přesně tak, jak říkáš – kolem dokola. Jenom bývá problém, že než se doberu k tomu nejvíce posypaném místu s největším rybníčkem másilka (na krupici se máslem nesmí šetřit), tak jsem plná na prasknutí.
Tak šťastnou cestu.
Ahojky WWW, vítáme Tě po dlouhé době.
K těm různým závodům a koupání ve všem možném i nemožném můžeme jen dodat, že je daleko nejlepší p r a v á p i v n í l á z e ň v Chodové Plané – (beer) http://www.chodovar.cz/id192cz-prisadove-koupele.htm (beer)
Pozdravuj Anežku.
Hi hi – čokoládové tyčinky Mars obalené v těstíčku – to je oblibene jidlo v Glasgow odkud pochazi manzel – rikaji tomu „fried Mars bar“ a dostane se to v kazdem fish & chips shop. (chuckle) Nevedela jsem , ze se to ji taky jinde.
A musim sem hodit muj recept na tandoori kure. Ctvrtky kurete zbavime kuze a nalozime do jogurtu smichanem s lzickou tandoori koreni. Marinujem pres noc. Peceme (kure i s jogurtem) v alobalu v troube cca hodinu a pul podle velikosti kurete. 15 min pred koncem peceni alobal rozevreme, aby se nam kure nadherne zbarvolo do cervena. Podavame s basmati ryzi. Mnam.
Ehm… a je to stejn+ě strašlivé jako grilované marshmallows? (envy)
Terro hnusnějšího snad nic neznám! (devil)
Joo, grilovane marshmallows – tak tam nekde jsem utnula lajnu me prirozene kulinarni zvidavosti. To jsme kdysi delali taborak pro Chetovo synovce a jejich kamarady a rodice. A pry, ze se budou opekat marshmallows. Privezla jsem dost burtiku, nakrajela do velikosti spekacku kapesnim nozem, udelala ty pekne zarezy a soupla to na klacik nad ohen. Chlapecci s tema jejich cukrovejma pochutinama nad ohnem koukali, pak nasavali vzduch, tak jsem vytahla z cooleru dalsi burtiky a tak popularni mezi +/- 12-ti letejma harantama jsem jeste nikdy nebyla – a asi uz nebudu. 🙂
Nemela jsem odvahu vyzkouset. 😉 A pry delaji i deep fried pizza – tj normalni pizza obalena a ponorena jeste do fritaku. (puke)
Tedy – nemyslím to tandoori kuře – to dělá švagrová velice podobně a je to jedlé moc. Ale ty fried Mars bars…
Já taky nemyslela to kuře, to je naopak naprosto skvělé!
Jéjda, Hani, je vidět, že je Amerika země velkých možností. Smekám klobouk, já bych asi nedokázala tak lehce pojmout tu fůru naprosto odlišných záležitostí a zvyků.
Ať se Ti nožka zdárně uzdravuje a pozdravy i Chetovi a chlupaté smečce!
A málem bych v té záplavě receptů zapomněl – ten (nebo ta) catfish bude s největší pravděpodobností sumeček americký. I u nás se chová na farmách (do přírody nesmí, jako cizí druh by tu mohl nadělat pěknou paseku) jako dobrá „jedlá“ ryba. Narozdíl od sumce – kromě toho, že je menší – má kolem tlamky 8 vousků – sumec jen šest…
No, ono jich je asi víc, viz. zde: http://www.catfish.cz/
A zde: http://www.flmnh.ufl.edu/fish/freshwater/catfish/catfish_home.htm
A zde, aby to bylo komplet: http://en.wikipedia.org/wiki/Catfish
😀 Tak vzhledem k tomu, že nejsem akvarista, myslel jsem jen toho, co sem byl asi tak před sto lety dovezen a jako „jedlý“ vysazen. Ovšem ten volný chov v menších rybnících se moc neosvědčil, protože sumečkovi se u nás nelíbilo a nedorůstal takové velikosti, aby ho stálo za to z obchodních důvodů chovat… Pokud jsem slyšel, tak to teď semo tamo někdo zkouší „farmově“, ale víc o tom nevím…
Ten český odkaz jsem dala kvůli překladům názvů čeledí, víc je samozřejmě v těch druhých dvou odkazech. A ani na té české strínce nejsou jen akvarijní rybky, stačí si najet na záložku „čeledi“.
~o) My děláme něco podobného a říkáme tomu
„Chlupaté kuřecí řízky.“
8 horních kuřecích stehen nebo kuřecích prsíček
100 g smažených bramborových lupínků nebo kukuřičných lupínků
200 g tvrdého sýra
2 lžičky oblíbené kořenící směsi (grilovací, barbecue a pod.)
2 vejce
sůl
Kuřecí stehna opláchneme, osušíme a lehce potřeme solí. Sáček s bramborovými lupínky, nebo kukuřičnými lupínky, propíchneme několikrát jehlou a potom válečkem rozdrtíme lupínky na malé kousky, aniž bychom sáček s lupínky otvírali. Poté je rozmačkané vysypeme do mísy. K nim přidáme nastrouhaný tvrdý sýr a promícháme. V jiné misce rozšleháme vejce s kořenící směsí.
V této směsi namočíme kuřecí maso a ve druhé misce ho obalíme směsí s lupínky. Protože směs nedrží příliš dobře, rukou ji na maso důkladně přitiskneme a obalené maso vložíme do suchého pekáče nebo vysoké zapékací misky. Pečeme (opravdu nasucho!) v troubě rozehřáté asi na 200 0C po dobu asi 50 minut. Na mase se utvoří křupavá a chutná kůrčička, uvnitř maso zůstává šťavnaté. Podáváme s brambory či s bramborovými hranolky a čerstvou zeleninovou oblohou.
=)) Dá se to i jíst. =))
Rád věřím, že je to jedlé velice 🙂 Ale pečené jsem to fakt neznal. Vyzkouším, v kuchyni člověk není nikdy mistr…
JoVo (inlove) , ten recept si pamatuju (asi od tebe?) a je úžasný! Jen jsem zapomněla na to pečení v troubě – a právě to ocením:)) Hlavně, když je strávníků víc, a vůbec, je lépe, když je oleje míň. Myslím, že by se do toho dalo vložit i to máčení v podmáslí, ne? Potom by asi bylo potřeba míň vajec… nebo by se vypustila úplně? Zkouším si to představit 🙂 Jinak ani nevím, jestli se tu podmáslí sežene, normálně ho nekupuju. Ale bílý jogurt by ho mohl nahradit, ne? Jak píše Zdena bp 😛 (to je teď olizovací smajlík!)
(wave) Hezký den, Dede. Ten recept je opravdu od nás.
Při přípravě jiných pokrmů z kuřecího masa, máme vyzkoušenou marinádu s mlékem. Masíčko poprášíme Maizenou smíchanou s kořením a promícháme tak, aby masíčka byla pěkně obalená. Potom přidáváme po lžicích trochu mléka a všechno promícháme. (Masíčka nesmí v mléce plavat. Musí to být jen taková kašička.) Dáme 2 hodiny v chladu odležet. Potom je nutné masíčka prudce osmahnout na trošce oleje.
Jogurt na marinování také používáme. (wave) ;;)
Jj, tohle jsem zařadila mezi poživatiny a občas dělám, s díky vzpomínajíc na autory 😉 (inlove)
HankoW., mně se strašně líbí tvůj pohled na „americké podivnosti“ 🙂 Je chápavý, tolerantní a vůbec hrozně příjemný. Jestli totiž něco nesnáším, tak jsou to kategorické soudy lidí přesvědčených, že pokud někdo něco dělá/chápe/říká jinak než oni, je nutně primitiv, blb nebo zločinec a nestojí mi za to se vůbec snažit ho pochopit. Případně ho rovnou shodím, znectím a nepochybně si tak vylepším pocit svého ega. Fujtajbl vespolek! Jste s Chetem skvělá dvojka a navíc jsem si úžasně početl o neznámých krajích (jak jsem tak nelétací, tak tam se asi taky nikdy nepodívám).
A díky za další exotický, jednoduchý a „od oka vařený“ receptík. Polentu můžeme, rajčata taky, hin sa hukáže, jak se mi podaří přesadit jižanskou kuchyni do středních Čech 😀
Diky, Terro. Vis, ja si rikam, kdyz uz nekde jsu, tak se koukam a snazim se i porozumet, jak to kolem chodi. Ono se pak lip zije – a jeste si u toho jeden uzije. Neumela bych zit jen z toho, ze se soustavne odlisuju. Coz neni oda na konformitu – to teda s Chetem nejsme.
Lidovou tvořivost v Americe mám ráda! Je podivná a hlavně jiná. Nemluvím o folkloru, i když jeho jinakost mám také ráda, ale právě o téhle činorodosti, kde přetlak vjemů, pocitů a nedostatku výtvarného nadání se realizuje těmito kuriozitami. Nevnímám je jako ´trpaslíky´, to je zase jiný obor, ale více jako touhu přetlumočit okolí své myšlenky a vize. I když provedení je úsměvné, je současně i dojemné.
Díky za článek, Hano.
Připojím se pod Janu, protože dobře vyjádřila dojem, který jsem z toho měla já. Jen se mi to těžko vysvětlovalo, protože jsem v té Americe zkrátka ještě nebyla 🙂 Jsem moc ráda, milá děvčata emerická, že nám o svých nových domovech píšete – jak jinak bychom se tyhle obyčejně krásné věci dozvěděli? (inlove)
S dovolením se připojím, souhlasím s vámi oběma.
DEDE, OT včera jsi pomlouvala Berrynku a já jsem si říkala jak se ten náš mrňous zklidnil, že to už je přece jen pes. Ale dneska jsem na mrtvici od rána – ráno jsem mu nasypala granulky a vídím, že se do nich moc nežene jako jindy a on zatím měl snědenou polovinu jídla co jsem uchystala kocourovi, za chvíli jsem šla něco dělat, přijdu do obýváku tam pytlík mlsků jen rozházených po zemi, rozkousaných a ožužlaných /ty mlsky u nás žádné zvíře nechce, tak jsem je měla odložené na skříňce, že je odnesu/ a aby toho nebylo málo, Don ráno nejedl tak jsem jeho misku položila na okno aby nebyla Luxíkovi na očích, jenže mladík tam dosáhl a tu misku shodil jídlo rozházel a něco z toho i uklidil. A pak už toho měl i Don dost a Luxíka po dvoře honil a cvakal po něm- pak zaštěkal a mlaďas utekl domů. Lehl a spí. Musím se jít podívat jestli to je ještě pravda.
(rofl) jejda milá Marsko, já vím, co se stalo! Tys četla o Berryiných lumpárnách a napadlo tě – to mám naštěstí už hodného pejska! A bác ho! Jak vidíš, zákon schválnosti platí stoprocentně (rofl)
Pche – blbosti dovede vymyslet i zcela dospělý, zdánlivě vychovaný a rozumný pes. Možná existují plemena, která dospějí a neblbnou, ale neměla jsem tu čest. Flet (a před tím dalmatini) je buď prdlý nebo vážně nemocný. Takže se nedivím, přesněji divím, když se dlouho nic nestane.
Luxík je úplně normální a buď ráda, že blbne a nebojí se. škody na zařízení je tvůj problém (měli jsme na hlídání „naše“ štěně a jak jsme uklízeli boty 😛 , nic tak nevychová rodinu, jako štěně. (rofl)
Jo, taky jsem si myslela, že Borůvka už dostala rozum, a tak jsem jí koupila proutěný pelíšek. Moc v něm nespí, zato ho občas kouše. Jen tak jde kolem a hup, proutek jí z něho sám vleze do huby, tak co s ním, že- odkousne ho… Taky mi pomáhala vytahat ze záhonu vyryté kytky pro kamarádku, dokud jsem ji nevyrazila…. A večer na chalupě kňučela na mou kabelku. Když jsme ji přesvědčovali, že tam nic není, vyskočila na křeslo a vrazila do kabelky hubu- no byly tam dva piškoty. Odebrali jsme kabelku, vytáhli oba piškoty a za nějaké sedni-lehni- plazí jsme jí je teda vydali…. 😀
Milá Evo, měla jsi ve všem pravdu, z Luxíka je už pořádný lumpík. Škody na zařízení nejsou zatím tak velké, až na okousaný roh obkladaček na chodbě. To byl příšerný zvuk, okousaný smetáček a lopatka, boty zatím jenom nosí z předsíně do obýváku. On všechno nosí z venku domů. Ale co není to může brzy být, třeba taky nějaký boty okouše. Má poslední nevyměněný špičák a to tedy stojí zato- to štípe jako kleštičkami. Jinak mi připadá, že rychle dohání ty dva měsíce oč jsme si ho vzali dýl. Už se nám povedlo jednou jet autem bez problému, ale to jsem s ním se děla na zadním sedadle a povídala jsem si s ním a schovávala jsem mu kousky piškotků do připravené igelitky, ujeli jsme 2×15 km s přestávkou, snad z něho psa vychováme. Jinak je moc hodný, to lumpačení patří k věku a bez toho by to nebyla zase tak velká legrace.
Diky, Jano a Dede. JanaBa opravdu vystihla, jak na to koukam a rekla to lip nez ja. (h)
Ano, to je moc krásně řečeno, milá JanoBa (inlove) . Je hezké, když nezapomenou, že vlastně stále umí zpívat – tančit – malovat, zkrátka tvořit tak, jako to uměli v mateřské škole, jak o tom krásně napsal pan Fulghum. (h)
Jůůůů, UFO jako welcome center. A ten chór je vážně jako z hororu. A chudák Ježíš na kříži. Ten taky dostal na frak. A pak ten kukuřičný festival. Fotky jsou bezvadné (ti, co loví ovečky na zvědavost….. a twinkie (chuckle) ).
Nakládání masa do mléka, jogurtu či podmáslí znám. A dělám to. Maso je křehké a rychle udělané. A taky kořením až maso vylovené z podmáslí, marinádu dělím mezi kočenky a Báru.
A moje tchyně má na smažené kuře, či králičí stehno jednu vychytávku. Smaží rychle do zlatova, narovná do skleněné mísy a s plátkem másla dá do trouby na půl hoďky dojít. Maso se udělá i u kostí a přitom zůstává šťavnaté.
Téééda, Hani, to jsou ale věci. UFO, kukuřičná kaše, dobroty, kostely… Asi by se mi u vás moc líbilo. Třeba jednou… Recepty ukládám do paměti, to podmáslí na maso zní moc zajímavě a k těm rajčatům se už musím propracovat taky!
Jo, jen mimocodem, ten voják ( http://hanaw.rajce.idnes.cz/UFO_a_jine_zajimave_ukazy/#DSCN4858.JPG ) bude o dost novější. Má totiž přílbu a flinta vypadá tak na M14, takže bych typnul Vietnam.
Puška je vidět tady: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Marine_in_Vietnam_era_uniform.JPEG
Diky, Honzo. To jsem si mela vic prostudovat, ale nejak jsem na to zapomnela. A mas samozrejme recht.
Nakládání masa do jogurtu, podobně jako přidávání octa nebo alkoholu do marinád, je jednoduchá chemická reakce. Kyseliny naruší některé tuhé bílkoviny a je vše křehké a lépe stravitelné. Podobný efekt má naklepávání řízků – opět se z masa uvolní enzymy, které to zkřehčí.
Lidé nesmyslně nadávají na „chemii“ v potravinách. Přitom bílkoviny, škroby, cukry, tuky ale i vitaminy jsou vše chemické látky. A některé potraviny by bez doplňkové „chemie“ nebyly poživatelné. Ostatně, když si mám vybrat, mezi konzervací „Éčkem“ např. kyselinou askorbovou (jinak vitamin C) a zcela přirozenou plísní s dost rizikovými toxiny, které ta plíseň produkuje, volím jednoznačné „Éčko“.
Veškeré zjednodušení je nutně nepřesné a nesnáším ideologické nálepky (včetně těch zdravovědných).
Ale to smažené kuře bych si dala (sakra, už mám zase hlad) a zkusila bych i tu kukuřičnou kaši i s tou omáčkou s rajčat. Ostatně polentu a kuskus můžu.
😀 Jo, éééčka! Taky občas žasnu, jak lidé zkoumají éčko, které je nad vší pochybnost šťávou z červené řepy nebo tak něco. Při obecně rozšířené neznalosti základní chemie si ale myslím, že označování potravinových doplňků jednotným E – a číslem udělalo spoustu škody a jen málo užitku. Zločinné jedy se tak staly z vitamínu C, beta-karotenu, té výše zmiňované červené řepy, chloridu amonného (po léta známého a používaného coby „cukrářské droždí“)… A mezi ně se schovaly látky, se kterými lidé opravdu mohou mít potíže (třeba glutamát sodný, cyklamát a pod.)
Nejsem žádný šílenec, co by zkoumal všechna éčka, i když při naší pidispotřebe másla si třeba radši dám to pravé „z papírku“ než kdejakou úžasně zdravou Floru. Nicméně jsem tento týden narazila na problém- dětičky vyloudily jakousi žlutou limču, co vypadala jako „Kombajnérka“, ale nechutnala tak- umělá sladidla z ní smrděla na kilometr. Dala jsem si jednu skleničku a bylo mi zle celý den. Takže v tom muselo být něco echt fuj, co asi nesnesu- tak si budu dál pít vodu z kohoutku. Akorát že jsme byli na cestě a jiné pití jsme zrovna neměli. Až se mi udělalo dobře, dala jsem si ještě jednu skleničku- a fakt to bylo z té limči….
Z mého laického pohledu ty Flory a Ramy nejsou vůbec zdravější než kvalitní máslo – rozhodně spíš naopak. Jestli v té limonádě byla umělá sladidla, tak těch je docela dost a až na řídké výjimky je to jeden fujtajbl větší než druhý (sacharin, cyklamát, acesulfam…brrr), můžeš na některé být i citlivá. Já se jim tedy vyhýbám jak můžu, ale především proto, že mi strašlivě nechutnají a poznám je v nápoji i v množství několika molekul na litr. Čímž se pro mě nápoj stává obtížně poživatelným – snad jen opravdu ve velkém vedru a z nouze.
Ve velkém vedru je pitelné pouze pivo (maximálně tak ještě dobře chlazený Birell), jinak raději vodu z vodovodu.
Souhlas, Honzo, i když pro mě v té vodě z vodovodu musejí být bublinky, jinak mám žízeň dál. Takže v létě se u nás sifon, vzletně zvaný „sodastream“ moc nezastaví. Protože voda z kohoutku nám teče dobrá. Už jsem letos měnil asi čtvrtou „bombičku“. Tou limonádou ve vedru jsem mínil situaci, kdy
a) je vedro a pít se musí
b) po následující dvě hodiny nebude k dispozici nic jiného k pití než limonáda
😀
A natož pak oblíbený karcinogen kyselina citrónová? 😀 Vzniklo to podle všeho chybným překladem z němčiny nějakým chemií nedotčeným hlupákem. Cyklus kyseliny citrónové = Krebsův cyklus; německy rakovina = krebs a už to bylo.
P.S. Glutamát sodný je kupodivu taky přírodní produkt, sodná sůl kyseliny glutamové, jedné z běžných aminokyselin.
Ale jo, aido (shodou okolností byla námětem má diplomky před léty rostlinná glutamátdehydrogenáza 😀 ) – jenže čínská kuchyně ho používá běžně pro zvýraznění chuti, a čínské fastfoody to výrazně přehánějí, takže už jsem zažil pár lidí, kterým pak i obyčejná polévka „z pytlíku“ – jak jinak, s glutamátem sodným – působila ne zrovna nebezpečné, ale hodně nepříjemné zažívací potíže. V každém případě větší než barevný extrakt z mrkve… A to s tím Krebsem je tedy rána – takováhle konstrukce by mě v životě nenapadla.
Krebsův cyklus mě dostal (rofl) Dokonalé – co zvládnou nevzdělanci….
Glutamát používám (rozumně) do modifikací „číny“. On je problém cokoliv, co se přeřene. Kolik lidí už mělo problémy s přírodním čajem z třezalky (když se ho dá moc). Dokonce i nadměrná spotřeba karotenu je problém (četla jsem v odborném časopise o pánovi,který si způsobil problém s játry nadměrným používáním zdravé mrkve – jedl cca 3 kg denně řadu měsíců). Prostě rozum a střídmost je základem (jenže našinec někdy dobrému úplně neodolá, což? a sežere to v množství větším než malém a stěžuje si na přibývající kila. No ale aspoň si neublížíme takhle kuriózně 😉 ).
Jasně, souhlas – pestrost nade vše, a nic nepřehánět. Někdy mám dojem, že by lidem neuškodilo, kdyby zvážili, jak jsme se vlastně vyvinuli. Co jsme jako (ještě) živočišný druh měli možnost najít, ulovit, připravit… Je to s podivem, ale tohle v podstatě určuje naše „zdravé“ potřeby dodnes… A stejně se člověk nevyhne situacím, kdy nedopne smoking 😀
Díky, to je pěkně napsané a zajímavé. (talk)
:O
DOTAZ k tomu vaření pro ČR: dá se koupit corn meal na obalování? Nebo si musím nadrtit cornflakes – nechce se mi. Zkoušela jsem to jednou a asi jsem nebyla dost trpělivá, byly to kousky a přismahlo se mi to… Nakládání masa – stačí i jogurt, je to pak celé křehké a mńam…
my drtíme corn flakes, tedy dcery drtí a je to pro ně skvělá zábava a já mám nadrzeno do zásoby. (rofl)
v Globusu prodávají kukuřičnou strouhanku, je vedle té klasické u pečiva….ale cornflakes jsou lepší….
Nejen v Globusu. Občas ji kupuju a míchám ji s běžnou 1:1. Nám to tak chutná víc.
Nevím, jak to vypadá přímo v Americe, ale v Čechách se různé kukuřičné mouky (a instantní kaše) dají koupit ve zdravé výživě. A zrovna v té instantní kaši by asi obalovat šlo, má hrubší strukturu, než mouka, jen nevím, jak by se to chovalo v oleji. Já ty kaše občas dělám Rysíkovi s ovocem.
Tak rochnění v kaši je teda mazec (rofl) Tu kukuřičnou kaši bych měla jednou zkusit, jako zapřisáhlý nepřítel krupicovky (a to od dětství, fotky batolete a okolí ohozeného krupicovou kaší jsou v rodinném archívu) mám ke kaším obecně velmi vlažný vztah, ale tohle bych mohla přežít. Nakládání masa do podmáslí neznám- ale vyzkoušet bych mohla 😛 Ke smaženému kuřeti mám vztah veeelmi špatný- tchýně to dělává ráda, ale mně to děsně smrdí od kosti syrovým a krvavým a to mně, tvoru výběrově masožravému (jím jen něco), fakt děsně vadí. Ale moje omezení v mase není o druhu masa- jím v podstatě všechno, pokud je to dobře připravené ( a v tom bývá ten problém, mizerně připravené maso mě nenadchne, i když se to někdo snaží dohnat množstvím- takže třeba ten řízek musí být dobrý, nestačí, že je velký.)
Ale jako studie chodu jižanské společnosti mě to fakt nadchlo (y)
Matyldo zkus někdy opravdu maso naložit buď do bílého jogurtu nebo do podmáslí. Je křehké, vynikající a takhle naložené maso se i lépe prosmaží. Skvělé je pak připravené na grilu, to do jogurtu nebo podmáslí přidávám ještě koření, aby jídlo mělo správnou chuť. Výhodou podmáslí i jogurtu je také to, že odstraní z masa nepříjemný zápach.
Já dělám smažené kuře ráda, ale vždy ho rozdělím na menší kousky, aby se důkladně usmažily, protože krvavé od kosti může být pěkně nebezpečné!
já kořením až tu strouhanku,to podmáslí,co z něj vytahám maso,miluje sousedovic kolie, přece jí to neochutím kořením 😉
Tak to je jasné! Já ochucuju kořením jen jogurt, protože ho na tom mase nechávám, neotírám ho, jak se někde doporučuje. Hlavně na mase, které pak jde na gril, otřu jen to maso, které se chystám třeba smažit. Ale i když maso v jogurtu naložené peču v troubě, ponechám mu trochu jogurtu, vůbec to neškodí.
Tak s tím grilem to určitě zkusím. (y)
A včera to bylo moc fajn povídání, kocourci si můžou gratulovet kam že se to dostali. (h)
To zmírnění syrového (a někomu nepříjemného) pachu masa potvrzuji – funguje to dokonce i na vnitřnosti, babička takhle nakládala do podmáslí před přípravou ledvinky, a ačkoliv to byla docela marnotratnost – byl to jediný způsob, jak do mě ty ledvinky dostat. Všechny ostatní úpravy mi přes nejrůznější kuchařské fígle a prostocviky páchly.
Teď mám ovšem jako kuchař zjednodušený život: MLP jakékoliv (zdůrazňuji jakékoliv) vnitřnosti s občasnou výjimkou restovaných vepřových jater nesmějí přes práh… Nevím, při jaké příležitosti si tenhle blok pořídila, ale uvařit zadělávané plíčky nebo slezinkovou polévku, jsem spolehlivě vdovcem…
Terro, souhlasím s Tvojí LP – to i kdybych byla mladší, tak bys se mnou také nemohl být- přesně kromě jater a játrových knedlíčků nic takového nejím, taká bych hlady umřela – /Leningrad na nás!/ Knedlíčky do polévky většinou dělám falešné nebo masové. A maso, které není propečené. to nejím taky. Já maso moc nemusím ale takový vídeňský řízek….
má tam být také – ale je tu taková tma a svítit se mi nechce
Neumřela, Marsko – já prostě vnitřnosti nevařím, když zrovna vařím. Je tolik jiných dobrých jídel na Zemi, jéje. To jen kdybych se třeba pokusil něco z vnitřností MLP podsunout, buď by to s ní dodatečně šlehlo (a byl bych vdovec), nebo by vzala po hlavě něčím ona mne – a byla by vdova, navíc ještě za mřížemi. Tak proč pokoušet osud – svou rodinu mám podstatně raději než plíčky na smetaně… 😀
(y) jsi 1
Poslední dvě zmíněná jídla taky nejím, zrovna jako smažená játra- jím pouze restovaná. Ale slezinky na pepři, jak je dělá moje máma, můžu s rýží v množství i větším. Jenže to je vcelku vyjímka. Ledvinky a podobné věci mi zhnusily školní jídelny natolik, že to nejsem schopna pozřít- a totéž platí o vařeném hovězím k jakékoli omáčce. Vždycky si představím ten tenoučký neuvěřitelně tuhý plátek, pokud možno ještě nakrájený po vláknech, s takovými těmi průhlednými žilkami, jak s eto nedalo rozkousat… no tak to už nikdy.
Když on je rozdíl, jak se hovězí vaří a které hovězí se vaří. Hovězí je možné uvařit tak, aby mělo chuť a bylo šťavnaté. Takovou tu podešev bez chuti s divným čuchem a kusem smradlavého loje taky nemusím. To si dám koprovku a houbovku s vajíčkem a rajskou jenom tak.
A s ledvinkama taky tak. Moje tchyně dělá ledvinky po jídelňácku a to se nedá….. Ale když si je udělám sama, tak je to dobrota. Srdíčko na pepři je taky dobré. Pajšl ne. Pajšl nemůžu. Slezina se dává pstroužkům (hovězí) a pstroužci potom mně, a nebo Barušce (vepřová). A játra? Paštika, restovaná, v sádle, knedlíčky…. ty já tuze ráda (ochutnávám i za syrova, jsem bestie krvelačná).
Teda nevím, co jsem asi byl v minulém životě, ale vnitřnosti miluju všechny. MLP si jen vybírá a děti pro jistotu nejí z vnitřností skoro nic.
Matyldo – smažené kuře (a hlavně králíka) musíš smažit velice pomalu – klasický trojobal (ale já už léta nahrazuju hladku mouku z větší části Solamylem), kuře naskládám do pekáče, dle zvyklostí a chutě nakydám buď sádlo nebo naleju olej, pekáč přiklopím, šoupnu do trouby a pomaloučku polehoučku smažím. Když je ze spodní strany usmažené, opatrně otočím (aby nezůstala strouhanka v pekáči) a dosmažím z druhé strany. Pozor – strouhanku musí být jen růžová, když je už moc tmavá (jak je zvykem třebas na řízku), je maso už moc vysušené.
Když takhle smažím maso s kostí, nikdy se mi nestalo, že by bylo u kosti krvavé či polosyrové – zkuz to.
Hanko, to UFO je krásně absurdní – ale proč vlastně ne, že jo? (sun)
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Hani – dík za další exkurzi do života amerického Jihu (wave)
Hanko, to je bájo, já nevím, co mě dostalo do kolen spíš. Jestli ty kostely soutěž, či UFO (y) po ránu úžasná osvěžovna a ten dodatek mě dostal mňam 😀
P.S. A dámy vám děkuji za typy, jsme téměř nemasožravá smečka, ale občas kuře nebo i kousek prasátka zbylým strávníkům bodne. Takže v neděli hned to s tím podmáslím vyzkouším. Pravda, pokud peču maso, podlévám pivem nebo červeným vínem. Dokonce i potomstvo to odsouhlasilo, že maso je lepčí
Ingredience:
4 plátky kuřecích prsíček (pche- rozporcuju kuře s kostma, u nás všichni milujou obíračku), 350-500 ml podmáslí (podle množství masa-leju i litřík), na obal:taky dle množství masa: 150 g mouky hladké,3 velké hrsti drcených cornflakes, 1 a 1/2 lžičky soli, 1 lžička sladké papriky, 1/2 lžičky pepře, 1/2 lžičky sušeného česneku, 1 lžička steakového koření, špetka strouhaného muškátového oříšku (nebo chilli, trošku skořice,pašerácký koření…)
Postup přípravy: Kuřecí porce ponoříme do podmáslí, necháme uležet 2-3 hodiny a několikrát obrátíme. Smícháme mouku s ostatními přísadami a okapané kousky masa obalíme v ochucené mouce. Smažíme na oleji, nebo ve fritovacím hrnci na 180 °C. Kuře podáváme s bramborovou kaší nebo podle vlastní fantazie.
Děkuju, už se těším naopak pošlu Dede oběd z jiného soudku 😀 už to pytlíkuju
A pokud chci mít masíčko už ochucené a ovoněné, tak dávám:
3 rozšlehaná vejce + libovolné koření (sůl, pepř, paprika,…) + rozetřený česnek (dávám 10 stroužků, máme česnek rádi) + 0,5L bílého jogurtu. Ve vzniklé hustší majdě máchám maso, ukládám nejméně přes noc do skleněné nádoby. Pak vytahuji, neotírám!, obaluji jen ve strouhance. Výborné na všechny druhy masíčka… (y)
Dělám to stejné, jenom soli a koření dávám velice málo a česneku jen jeden stroužek, on se v tom jogurtu hodně rozleží, zvláš´t když se řízky marinují dýl. A to jsme doma opravdu česnekoví a česnek cpeme (kromě sladkých jídel) skoro do všeho; oblíbeným domácím heslem je výrok Karla Kahovce, že „i v česneku je málo česneku“.
To heslo se mi líbí! (y) Obávám se však, že Pů a Li by byli jiného názoru. (chuckle)
O.T. – článek o dece Zvířetnický rok (Úsměvy pro Dede 2010) najdete tady:
http://vave-patch.rajce.idnes.cz/Patchwork_pro_Zviretnik/#img040.jpg
Omlouvám se Hani (inlove) , článek nestíhám teď ráno celý přečíst, budu se snažit co nejdřív. Těším se, Tvé články jsou vždy tak zajímavé!
Už leje, bouřka, jak když se začíná dělostřelecký útok. Hani,děláš mi takhle po ránu chutě, kdo to má vydržet. Já bych tu hrubou kaši snědla taky a s chutí, kuřata v podmáslí dělám už několik let a kdzž prodávali slepice, stačilo rozporcovat a naložit třeba přes noc, udělané byly křehoučké a šťavnaté, nikdo nechápal a já to máčení v podmáslí tajím, protože by mi to chlapci při našich hrách na válku nejedli….máčím i vepřovou kejtu-plátky a kotlety, nejsou pak tak suché, obaluju v okořeněných nadrcených kukuřičných lupíncích a smažím, jde to skvěle. okolo mne je vždy obecenstvo z návštěvníků, co žasnou,jak mi to vaření jde od ruky, nad ohněm…a když máme ochutnávkovou – tak nám jako dárek naházejí víc peněz,než stálo maso nebo suroviny na skvělé lívance, které dělá Jirka-kolega, na litinovém tálu,kterej mastí špekem a lívance pak obaluje v rozpuštěném másle a oválí je v cukru se skořicí, k pobavení svému yjišťuji,že mlsalové jsou hlavně chlapi, někteří jdou i několikrát a to jsou lívance velké jako moje obě dlaně..Jiřík malé lívanečky neuznává 😉 , ale o tom až po dovolené…já tu chválím Jižanský jídla..a chodím v modré uniformě, kam ten svět spěje (chuckle)
Sharko, byly doby, kdy respekt ke kvalitám nepřítele byl označován jako ušlechtilost a byl dotyčnému ke cti 🙂 Je to sice odporný lump, ale proč by nemohl skvěle vařit, ne? 😀
Hanko, velmi zajímavé včetně fotek (clap) . Ano, takový je Jih, a nevím, kde jinde by měl někdo povoleno mít takhle „na očích“ podobné UFO (za souseda bych toho pána myslím nechtěla 🙂 ).
Tedy do bazénu s kukuřičnou kaší (grits) by mě asi těžko někdo dostal a vyválet se v ní už teprve ne. Ale tradice je tradice a je nutné jí dodržet. Jakou obdrží výherce cenu – poukázku na nové oblečení 🙂 Grits jsem nikdy na chuť nepřišla (ale kukuřičnou mouku občas používám na pečení), choť si je občas dává, když se při cestách zastavíme ve Waffle House. Ale nevím, nevím, jestli by je i on jedl s rajskou omáčkou – o téhle kombinaci jsme snad ani neslyšeli. Ale co oba milujeme jsou BBQ restaurace. Ty jsou na Jihu nesmírně populární a lidé jsou ochotni jezdit míle daleko za tím svým oblíbeným. Někdy jsou to velké prostory, někdy jen taková chatička při silnici s pár stolky a židlemi venku (a bývají ty nejlepší). Každá ale má ohromný komín z kterého se line lákavá vůně pečeně (někdy dělají i hovězí) a vedle hromady naštípaného dřeva. Myslím, že maso se v tom komíně napůl udí, napůl peče na rožních. Chuť je to zcela jiná, než evropská vepřová pečeně. My jich tady máme v okolí několik a dříve jsme do nich chodili dost pravidelně. Ale protože jen jedna z nich prodává alkohol (a bez něj to není ono), tak když na „pork BBQ“ dostaneme chuť, maso si přivezeme domů (tzv. „take out“).To nejbližší máme asi 2km od domu. Takže manžel tam zavolá a zatímco já prostřu stůl, on pro dobroty zajede a přiveze to ještě krásně horké v nádobách z pěnové hmoty. Celý kilový kyblíček krásně natrhaného masíčka (ano maso se od kosti buď trhá velkými vidličkami, nebo odkrajuje po proužkách – podle předem hlášeného přání zákazníka, ale nikdy to nejsou žádné úhledné kousky či plátky). V ceně je započítaná i velká sklenice „coleslaw“ (studený salát se syrového zelí, mrkve, koření a majonézy, výborných na sladko zadělaných fazolových bobů a dostatek kelímků s BBQ sauce. Vždycky se tím nadlábneme k prasknutí.
A ano, snad jedině na Jihu se oleje v obchodě běžně prodávají v galonových nádobách a smažená jídla jsou jejich nejoblíbenější. Catfish také máme moc rádi, je to ryba kterou dělám „a la kapr“ na Štědrý večer (tedy v trojobalu). Má bílé, křehoučké a lehoučké masíčko, které se dá dělat na všemožné způsoby (přírodní i smažené), protože ryba sama o sobě nemá žádnou silně výraznou chuť.