„They also serve who only stand and wait. “ *(John Milton, „On His Blindness)

Jak už to často bývá, když se konečně začnete zajímat o životy svých předků, není už nikdo, kdo by vám o nich povídal. Byla jsem příliš malá na to, abych si mečového dědečka pamatovala. Jako děti jsme sice věděly, odkud pocházel, kolik jich doma bylo, že byl válečným zajatcem, a jak to bylo s jeho návratem. Do detailů jsme ale nepátraly, bylo to přeci už tak hodně dávno.

Ve skříni na chatě byla tatínkova vojenská truhla s různými věcmi, včetně pouzdra plného popsaných korespondenčních lístků a svazek starých pohlednic. Pamatuji si, jak jsme se těmi pohlednicemi v deštivých dnech prohrabávaly a určitě se jich tak dost zničilo a poztrácelo. Co ale bylo napsáno na těch, často jen tužkou hustě popsaných a ošoupaných lístkách jsme buď nečetly, nebo obsah na mě tehdy neudělal dostatečný dojem a vše jsem zapomněla. Že tahle korespondence byla nějak spojená s dědečkem jsme snad ani nevěděly. Potom tatínek umřel a léta běžela dál.

Bylo rok po sametové revoluci, bydleli jsme s manželem v Bavorsku a rozjeli se na víkend do Prahy. Naše chata byla při cestě, věděli jsme, že tam bratr bude, a tak jsme nejprve zajeli tam. Bratr tam opravdu byl, ale v chatě, která byla dokonale vykradená. Nahoře byly na podlahách rozházené knihy a mezi nimi ty zmíněné lístky a fotky. Pro zloděje nezajímavý lup, vyházený z vojenské truhly, která naopak zmizela i s vábivým obsahem, stejně jako spousta dost vzácných knih.

Dědeček, když narukoval

Tak jsem tu starou korespondenci (několik desítek lístků) a fotky posbírala a bratr řekl, ať si to raději odvezu, než se to jednou navždy ztratí. Doma jsem si tentokrát všechny lístky a popsané pohlednice seřadila podle dat a poctivě celou tu válečnou korespondenci přečetla. Lístky a dopisy byly psané mojí babičkou a její švagrovou. Dědeček si je v zajetí pečlivě schovával, vždy s datem, kdy mu došly.

Dokonce si na ně (asi sám) ušil látkové pouzdro z kusu silné vojenské látky. Naopak pohledy byly psané dědečkem a uchovaly se myslím jen proto, že si je „jeho kluci“ pro obrázky na nich schovávali. A byly tam i jiné poklady. Několik fotografií, řada prázdných pohlednic a dva popsané malé sešity, z nichž jeden byl slovník a druhý plný písniček. Jako poslední jakýsi deník, který si dědeček v zajetí vedl – několik tužkou popsaných stránek. Ani jeden z dědečkových dopisů se nedochoval, i když se o nich obě ženy na svých lístkách zmiňují.

Najednou mě dědečkův osud (s jeho pro mě zvláštními shodami) začal zajímat a snažila jsem se zjistit více informací od jediného žijícího svědka – mojí maminky. Jenže ta dědečka poznala až o hodně později a o jeho osudu válečného zajatce nic nového nevěděla. On sám prý o tom nikdy mluvit nezačal. Takže jsem si jeho osud poskládala jen z toho, co si buď sama pamatuji, nebo co jsem dala dohromady pomocí zachráněné korespondence. Byl jedním z těch obyčejných selských mužů, kteří museli jít bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“, nad nějakou samostatností asi moc nepřemýšleli a brali život tak, jak šel. Je to osud jednoho z desítek tisíců „těch ostatních“.

Dědeček byl prostřední ze tři synů (František, Jan a Josef) z velkého statku na vesnici v okolí Benešova. Právem nejstaršího měl statek zdědit František, takže dědeček odjel do Prahy za prací. Tam si ve svých 34 letech namluvil babičku, původně od Plzně. Narodili se jim dva kluci, Josef a o čtyři roky později Václav – můj tatínek. Ve svých 38 letech v říjnu 1914 dědeček narukoval a svoji ženu se syny poslal na statek k rodičům. Mému tatínkovi v té době byly pouze dva měsíce, a když se dědeček konečně z války vrátil, byl pro pětiletého chlapce cizím pánem.

 Nejstarší (svobodný) František rukoval jako první a téměř okamžitě padnul do ruského zajetí. Trvalo dva dlouhé roky, než přišla od červeného kříže zpráva, že tam zemřel na tyfus. Později byl odvedený i Josef. Ten už byl také pryč ze statku, přiženil se do vedlejší vesnice a byl otcem dvou dětí. Na statku tak zůstali jen praprarodiče, dědečkova svobodná sestra a moje babička s malými chlapci. Babička se tam musela naučit mlátit cepem, sklízet brambory, hrabat sena, drát peří a podobné práce – do té doby jí zcela cizí. Jednu dobu přibrali na statek za čeledína místního chlapce, když však začali rukovat také osmnáctiletí, přišla řada i na něho. Potom jim vypomáhal ruský zajatec, ale i tak se měli celou válku co ohánět.

Dědeček si svoji tříletou brannou povinnost odsloužil u dragounů (přeci jen byl ze statku a od koní), ale do války narukoval jako střelec. Jaké boje, hrůzy a strádání si v té době prožil, se mohu jen domýšlet. V Srbsku pak ve stejném roce, kdy narukoval, padl do zajetí (zřejmě celá rota) a už v něm prožil celou dlouhou válku. Dva roky strávil na ostrově Asinara u Sardinie, kde si psal „vojenský zpěvník „- jeden ze zachráněných sešitků. Našla jsem o ostrově zmínku na internetu a musela to být hrůza. Vězňové žili v děsných podmínkách o hladu a během války jich tam zahynulo 5 000. Zbývající dva roky pak dědeček pracoval ve Francii.

Babička, pravděpodobně před svatbou

Válka skončila, ale od dědečka už měsíce nepřišla žádná zpráva (asi poválečný zmatek, cesta domů a špatné poštovní spojení). Nejstarší syn už nežil, dědečka také považovali za mrtvého a statek potřeboval nového hospodáře. Tak ho přepsali na nejmladšího Josefa, který válku prožil v „ruském Polsku“ a brzy se vrátil. Dodnes jsme s tímto milým a hodným příbuzenstvem v kontaktu.

Jak těžko asi právě v téhle době po válce muselo být mojí babičce, když netušila, co s ní bude dál? Dědeček se ale nakonec v roce 1919 vrátil a s rodinou se odstěhoval zpět do Prahy. Jak se později říkalo – na poválečné zajatce zbyly jen trafiky. Dědeček ji sice nevedl, ale je jasné, že se o jeho budoucnost také nikdo příliš nestaral. Byl demobilizován, zaplatili mu vlak na jednu cestu 3. třídou do jeho rodiště a na nic dalšího už si nároky dělat nesměl. Bylo mu 43 let, věk kdy se i dneska nová práce špatně hledá. Nakonec jí našel, myslím, v nějakém skladu. Babička byla s chlapci doma a občas někde vypomáhala.

Další řádky už jsou z tužek a per mých předků. Přestože všichni měli určitě jen minimální vzdělání a jejich věty jsou plné hrubek, do očí bije jejich krásný rukopis – ba krasopis. Jak dědečkův deník, tak výpisky z korespondence babičky a dědečkovy sestry jsem gramaticky trochu opravila (převážně u žen a pouze „i“ a „y“), aby se to snáze četlo.

Převážná většina lístků začínala variantou věty: „Draze milovaný muži (či Milý bratře), přijmi od nás políbení a stálou vzpomínku na Tebe. Na vědomost ti dávám že jsme všici chvála Pánu Bohu zdrávi a též děkujeme Pánu Bohu že i Tys živ a zdráv“ (případně „už jsme Tě oplakávali… „). Tím zaplnily skoro polovinu lístku a na další dlouhé zprávy už moc místa nezbylo. I přesto je několik lístků cenzurovaných, s razítkem Vídně, přes kterou asi pošta chodila.

Lístek dědeček dostával v průměru s měsíčním zpožděním, někdy šel i dva měsíce. Zmíněná města v dědečkově deníku (často psaná foneticky) jsem si vyhledala na mapě Francie a čarami propojila. Čtení je to možná trochu „vyčerpávající“, ale je z něj poznat a na mapě vidět, jak je posílali od Petra k Pavlu. Asi i proto, že podle zajateckých pravidel se vězňové museli pravidelně hlásit „na komandu“ a tak stále pendlovali tam a zpět.

1. Krátké výpisky z lístků mojí babičky a její švagrové (ukazují, kolik lidí v jedné vesnici válka poznamenala).

29. 8. 1916: … tvůj bratr Josef píše, jest v ruském Polsku, ale Frantík již nepíše, v zimě to budou dva roky, co byl zajat na Rusku.

30. 8. 1916: …dvě psaní z Italie jsem obdržela byly na cestě 6 neděl. To víš nemůžu psát co bych chtěla až jesli Pán Bůh dá a s nami se schledáš pak si vše ústně povíme. Véna říká pořád dědíčkovi táta, a jeho tatínek že je na vojně a dělá tam půc. Jesli si vzpomínáš, že mu jde na třetí rok a bylo mu osum neděl když jsi šel od něj.

Korespondence

24. 11. 1916: … Franta P. už je vdovcem a Josef má to k očekávání, neb jest na souchotě. Skrze Frantíka to jest vše marné psát, neb jest toho teď mnoho a pak nejde žádnému odpovědět. Také Karel B. se již rok pohřešuje a moc se už napsali a dosud jim nepřišla žádná odpověť. Myslim, že jest asi sotva živ neb psal asi jen tři lístky.

6. 1. 1917: … dneska přišlo skrze Frantíka od červeného kříže že zemřel na týfus. Oni řekli Otovi Kr. by jim tam dopsal. Zároveň přišlo, že zemřel Vincek R. na úplavici, Matěj jim také zemřel na vojně a Frantík taky, tak už má 3 pryč a Josef je chromej, je doma. Teď pude ještě k prohlídce Jeník, pudou 18. letý čím dál tím hůř, už děti posílají.

20. 1. 1917: …Frantíka L. nám odvedli tak bude tatínek zase sám. Také sme dělali košťata neb již je žádný nedělá a pak stojí jedno 25 tak jest vše drahé. Ani žádný nechce nic prodat, neb jest bída také, tu stála jedna husa krmená 80 zl a hubená 20 zl.

16. 2. 1917: (kus cenzurovaný a pak – poz. M) … také naši už dali 3 husy, i dobytek museli dát, seno, slámu a ostatní.

21. 5. 1917: Milý bratře, prosim tě, neluč se již tak s námi a pamatuj na sví zdraví aspoň kvůli těm dětem neb bys z nich měl velkou radost. Véna povídal, že tatínek hajá a má bebí.

4. 7. 1917: …Tatínek si vzal zajatce Rusa na práci, tady je jich ve vsi moc. Zr. mají také dva. Zr. . ová je již zahrabaná teď v dubnu a von je na vojně, stará hospodaří. Jejich Lojzík nepíše od začátku války. Také Bohuňka B. je nebožka a ten její kolář také zemřel na vojně.

22. 7. 1917 (z dopisu od sestry ): … také měl tendle týden Matěj O. pohřeb, byl to hezkej chlapec a byl učenej zedníkem, byl raněnej. Je prej jich od nás na vojně sto třicet. Také už tu není k dostání sprostá kořalka, vína litr stojí 3 zl, piva litr 40 kr. a ve žních nebylo k dostání vůbec. Také odvezli do blázince Josefa Le. on se zbláznil to víš má to z vojny.

24. 2. 1918: … také už došlo na zvony, už jsou 3 pryč, zůstal jen Josef a též velké píšťaly z varhan jsou pryč.

26. 2. 1918 (z dopisu od manželky): …Koupila sem Vendovy na kalhoty, dala sem za ně 14 zl, Mařka mu je ušila a jak mu sluší, nejrači má ruce v kapsách. Jest tu vše moc drahé a né k dostání. Počasí je tu pořád deštivé a velkej vítr že bere lidem střechy. Taky povídají, že už lidi trhají došky ze střech a krměj s tým dobytek, jest tu velká bída o píci a slámu. Všichni mají moc málo pro dobytek, byly v létě moc velký sucha, málo se všeho urodilo a je bída na všechny strany. My máme také prázdnou stodolu a tatínek s maminkou sou celý pryč, jak se do jara vydrží, než bude ňáká tráva. Vejce tu byly až za 35kr jedno.

26. 11. 1918: (od tatínkova 8 letého bratra). „Drahý tatínku Já tě zvenouškem pozdravujem a posíláme moc pusinek těšíme se na tebe brzi nam přijť domů snad uš bude brzi mír také tu nejsou ani kdostání fizule už bych je zvendou a mařenkou hrál ale nemám žádný tak aš pojedeš domů tak nam ňáky přives. Buď zdráv milý tatínku a uš nám brzi přiť domů s Pánem Bohem“.

Rodinná fotka zaslaná dědečkovi

2. Dědečkův deník ze zajetí

„Dne 21. července (1916 odjezd lodí ze zajetí na ostrově Asinara – poz. M.) v pátek ráno jsme nasedli na loď, ktera se jmenovala Seine počtem as 1 200 mužů a v poledne jsme odjeli na šíři moře. Byl krásný den veliký parno.

Ráno dne 22. července jsme přistáli na francouzkém přístavu Tulonu (Toulon – poz. M) kde jsme hned nasedli na vlak a jeli 2 hodiny po břehu moře a na nádraží Cassis jsme vysedli a šli pěšky 2 hodiny cesty na komando Carpiagne (Mt. Carpaigne – poz. M) kde jsme byly v lágru na starém Jezovitském kláštěře až do 3. srpna na večer. Toho dne jsme šli na dráhu a jeli na komando do města Romans kam jsme přijeli 4. srpna poledne a byly jsme tam až do 12. srpna a odtuď jsme jeli na práci do Rivier-Allemont, kde jsme pracovali na stavbě elektrárny v Alpách, kde jsme měli postavený prkený baráky v kterých jsme bydleli v jednom my Austrianci a v druhým Němci. Na vrch do skály jsem chodil 6 neděl a pak jsem pracoval na továrně krompáčem a lopatou. Brzy zde nastala tuhá zima a napadlo dost sněhu, takže jsme museli prohazovat silnice a cesty.

Vánoční svátky jsme měli v zajetí dosud nejlepší. Od komanda jsme sice nedostali nic na přilepšenou ale podle naší možnosti a snahy jsme hleděli si je co možno zpřijemnit sami. Bylo nás 14 Čechů, udělali jsme si společně vánoční stromek a jak jsme nejlepší mohli ho okrášlili na špičku jsme dali tabulku s nápisem „dej Bože příští doma“. Drželi jsme slavný štědrý večer, ale smutný naše myšlenky zalétaly do našich domovů a rodin. Seděli jsme pod stromkem okolo stolu a přátelsky jsme se bavili při skleničce piva neb vína do 11 hodin. Pak jsme popili černou kávu a při trudných myšlenkách se ubírali ke spánku. O koledě jsme museli pracovat jako vždy jiný všední den. Silvestra jsme neslavili, Nový rok jsme drželi, ale za to jsme museli pracovat v neděli.

Chodili jsme stále na sníh, co jsme za týden neb za několik dní proházeli a pročistili zase nám za noc a den zapadlo a zaválo. Tak se to střídalo celou zimu. Také jsem zde v životě viděl padat sněhový laviny což je překvapující a také strašlivý, když se taková lavina hne, strhne sebou vše, co jí v cestě stojí utrhne kus skály valí sebou obrovský balvany přetluče a přeláme telegrafní tyče ano i stromy vyvrací. Místy bylo na 10 i více metrů sněhu navátého, který se ani v létě neroztaje, zůstává ležet celoročně. Silnice a cesty byly místy navátý na několik metrů takže nebylo možné je prohazet, dělali jsme sněhové tunele, který omrzly a držely jako beton až do měsíce června, takže veškerý povozy i nákladní automobily mohly pohodlně projíždět. Mrazy nebyly ani tak veliký jako hodně sněhu.

Koncem ledna jsem začal marodit, pár dní jsme pracoval a ostatní v týdnu jsem byl doma. Byl jsme nastydlý, až jsem zůstal doma docela. Nechutnalo mi nic jíst a co jsem snědl hned jsem zvrhnul. Přijel doktor a poslal mě do Grenoblu do špitálu. Tak jsme dne 20. února odjel a byl jsem tam až do 22 března. Pak jsem byl odeslán do špitálu do města Enleůnu (tady vůbec nevím, kde to bylo – poz. M) na samé italské hranici. Z Grenoblu 180 km daleko, jeli jsme celý den vlakem v Enleůnu byl zřízen špitál ze starých kasáren a byli tam dva Německý doktoři a jeden Francouský.

Užíval jsem tam velikonoční svátky, byly dosti smutný jako každý jiný den. Na velký Pátek byly ryby a brambory na hod Boží jsem byl v kostele na mši svaté v klášteře u jeptišek. V kapli bylo dosti ještě chladno neb tam ležel ještě sníh. Po svatkách počaly být hezké časy a teplo, hlásil jsme se zdráv a začal jsem chodit do města na práci kde jsme zametali ulice a jiné různé práce dělali. Bylo krásný teplo pracovali jsme ráno do 8 hodin do 10 do poledne a odpoledně od 1 hodiny do 4. Ráno bylo k snídani kafe černý a nebyl cukr. V 10 hodin oběd, čistá polévka kousek masa málo rýže neb čočka – fazol neb bramborů, kousek chleba k tomu. Večeře byla v 5 hodin večer a zase čistá polévka kousek masa a příkrm jako v poledne.

Strávil jsme tam až do 16. května a jeli jsme na komando do Lamír (La Mure – poz. M) kde jsem byl jeden den, druhý den jsem jel zase na práci do Rivier Allemont, ale na to samé místo jsem nepřišel. Asi 1-2 hodiny na další trať kde jsem zase pracoval až do 8 července a pak jsem jel na sedláky 12 km od Romansu do St. Luttier (St. Lattier – poz M). Tam jsem pracoval až do 10. října. Byl jsem za ten čas na pěti statkách na posledním jsem byl 6 neděl a měl jsem se dosti dobře. Poměry tam byly docela jiné jak u nás. Též i zvyky, pěstovalo se tam nejvíce víno a ořechny, čeho jsem také do sytosti užil.

Jediná fotka moje a dědečka

Pak jsme jeli zase na komando do La Mure nazpět kde jsme byli až do 20. října. Odtuď nás přeložili na komando Du Nurier (Dunieres – poz. M), kde jsme zůstaly až do 30. října a pak jsme jeli na práci do detachement Perignoud (Periguaux – poz. M) kde jsme pracovali na stavbě nový továrny a v továrně na papír až do 23. prosince. Pak jsem byl přeložen do Šaperlainu (La Chapelle-St. Laurant – poz. M) do továrny na munici, kde jsme byli stažený samí Češi. Pobyl jsem tam přes Vánoční svátky do 5. ledna. (1918 – poz. M). A jelo nás 60 Čechů zpět na komando Dunieres kam jsme dorazili večer v 10 hodin odtuď jsme jeli 9. ledna zase na práci do Grenoblu kde jsme pracovali na stavbách nových továren v Rondu do 13. února.

A jeli jsme zase nazpět do La Chapelle-St. Laurent, kde jsme pracovali až do 12. dubna a jeli jsme zase na komando Dunniers a odtuď na komando Romans, kde se nás sjelo asi 500 Čechů. Za týden pak jsme jeli do Mt. Carpaigne, kam jsme přijeli 21. dubna. V sobotu ráno soustředilo se do českého počtu na 600 mužů, kde jsme byly až do 26. června a nic jsme nedělali. Odtuď jsme vyjeli ve středu ráno a jeli jsme až do 29. června soboty odpoledne. Přijeli jsme do Nantes na komando La Roche. Pak jeli na Chantenau (Chantonnay – poz. M), kde jsme byly týden. Dne 5. července jsme jeli po vodě 2 hodiny k moři na ostrov (? není uvedeno jméno – poz. M) sušit sena, kde jsem byl až do 2. srpna a jeli jsme 2 dni po dráze přes Bordeaux do Mimijon (Mimizan – poz. M), kde byl český lágr.

Tam jsme přijeli v neděli večer dne 4. srpna a pracovali jsme v lese na stavbě nových domků sanatoria pro invalidy. Práce byla ucházející a pracoval jsme tam až do 1. dubna roku 1919. Pak jsme jeli na komando do Bordeaux, kam jsme přijeli dne 3. dubna a druhý den jsme šli zase hned do práce na přístav. Pracovali jsme jenom 10 dní a šli jsme od tamtuď do vedlejšího lagru pěšky 16 kilometrů, kde byl veliký americký lagr a jmenovalo se to Bazens (Bassens – poz. M). Byly jsme tam zase 10 dní, ale nepracovali jsme nic.

 Pak jsme šli zase nazpět pěšky do Bordeaux, kam jsme přišli a dostali na den volna a šli hned zase pryč na dráhu a jeli jsme do přístavu Lapalis (la Pallice – Poz. M). Tam jsme přijeli v neděli ráno dne 27. dubna a byli jsme tam shromádění všycký Češi a Slováci co jsme byly jako zajatci ve Francii. Byli nás počtem asi 1 400. Dne 20. máje 1919 nás šlo 100 mužů do města Rochelle pěšky, kam bylo 7km, kde jsme byli ubytovaní v kostele sv. Eliaše vedle městského hřbitova, kde jsme již na práci nechodili a byli jsme tam až do… “

Konec deníku.

Mezi prázdnými pohlednicemi jsou některé (spolu s knížečkou fotografií) z Cognacu, kde se asi postupně shromáždilo všichni zajatci před návratem domů. Dědeček si je koupil buď jako vzpomínku, nebo je chtěl poslat domů, ale už na to nebylo kdy.

A ty výše zmíněné shody? Nejenže jsem jediná z rodiny měla ve škole francouzštinu, ale o padesát dva let později jsem i já „pracovala“ měsíc v Alpách (mezinárodní tábor) i když o dost jižněji. Pak přesně v srpnu (jako dědeček) jsem byla v Romans (a vedlejším Valence). Sice ne „na komandu“, ale česali jsme tam měsíc broskve.

O dalších deset let později jsme s manželem při jedné naší cestě do Francie navštívili krásné přístavní měsečko La Rochelle. Bohužel jsem tenkrát o dědečkových útrapách, natož o jeho tamním pobytu ještě nic nevěděla, jinak bych se bylo po kostele sv. Eliáše poohlédla (podle internetu tam ale nikde v okolí kostel tohoto jména není, tak nevím, jestli se nespletl, nebo kostel už není). Dokonce i v tom Cognacu jsme byli, pamatuji se, že odtamtud manžel posílal pohled rodičům s poznámkou „právě jsem se vykoupal v koňaku“.

Maminka měla svoji tchýni velice ráda a ona ji. Moc jí oplakala, když několik let po jejich svatbě zemřela, svých vnoučat se už nedočkala. Za dalších pět let zemřel i dědeček, když mně ještě nebyly ani dva roky. Máme spolu pouze jednu malou fotografii z naší chaty, kde mu sedím na klíně.

a fotografiie najdete zde 

*pokud o překlad: „Sloužili i ti, kdo jen zůstali a čekali… “ Sloužili je to ve smyslu byli ve službě v armádě, tedy sloužili vlasti… Dede